„Zas přicházíš o něco dřív, tmo, / všechny ty dny chceš mi krátit? / Ještě nemáš dost?“ píše v básni Tma (str. 70) své nové sbírky Nemocný měsíc Ewald Murrer (vl. jménem Michal Wernisch), nejen talentovaný básník, ale také prozaik a žurnalista. A právě tma se stala jejím leitmotivem, který čtenáře i autora provází v různých podobách a na různých místech.

V krajině veršů
Sbírka se dělí do dvou částí, a to Zítra se stane všechno a Nemocný měsíc, ta je podstatně kratší. Obě spojuje určitá dávka melancholie spjatá s vnitřním zastavením, jež může vést, ale nemusí, ke katarzi a odpočinku. Murrer rovněž v obou částech / oddílech používá kromě lyrického líčení i jakýsi poetický reportážní styl plný věcnosti se smyslem pro detail. Oba postupy však vedou k vytvoření představy o obrazu, který zrovna básník sleduje, a to i optikou připomínající dětské pojetí světa se všemi přeludy a strachy. První část se spíše věnuje vzpomínkám a rozjímání nad každodenními okamžiky s příměsí někdy až infantilní fantazie, jež se projevuje i v druhém oddíle, v němž autor charakterizuje jednotlivé měsíce. Ten svou hloubkou a vytvořením jakéhosi bezčasí zaměřeného jenom na jednu konkrétní atmosféru lehce připomíná sbírku Měsíce ostravského básníka Petra Hrušky, který mimo jiné svou vědeckou práci coby literární teoretik a historik zasvětil Murrerově otci a rovněž básníkovi Ivanu Wernischovi.

„Na holém kopci s nízkou suchou trávou/ stojí malá skupina dívek, / oděných do bílé, žluté a červené /, kopci s nízkou suchou trávou/ stojí malá skupina dívek, / oděných do bílých, žlutých a červených košil /… // Z nedalekého kopce nám mávají krásné dívky / téměř nahé,“ popisuje proměny Murrer v básni Dívky (str. 12). Metamorfózy, změny a transformace ve sbírce fungují jako nástroj pro vykreslení komplexnosti života, jenž stejně jako měsíc na nebi se může z lidí vytrácet a opět v nich objevovat. Autor jej líčí ve světlých i tmavých odstínech, při čemž neopomíjí vyšší sílu, která člověka přesahuje. A v básni Půjdeš-li za tmy (str. 22) píše: „Ohlédni se přes rameno, / půjdeš-li kolem remízu, / v čase, kdy v keřích stíny probouzí“. Stejně tak autor bojuje, nebo se spíš smiřuje s lidským údělem, když kromě bdění zachycuje sny a v Kdy vzbudím se? (str. 21) sděluje: „Sny hlavu trýzní / jak špendlík v podušce. / Kdy vzbudím se? /…/ Válku jedné noci jsem přežil, / a už je tu jiná. / Kdy vzbudím se zcela?“. Mezi řádky zve Murrer čtenáře i do svých vzpomínek, zvláště do míst, kde dříve pobýval, a jsou opředeny tajemnou aurou. Například v Příkré hoře času rozjímá (str. 62 – 63): „Ve schránce v domě, kde už dávno nebydlím, leží pohlednice, kterou mi někdo napsal / strašně dávno, / je na ni rezavá kočka na starých schodech. /…// Teď se z oblaků vyklonil plyšový tygr, / který mi šeptával do snů slůvka“. V Nepokoji (str. 64), jedné z posledních básní první části, na závěr sám sebe přirovnává k místu a charakterizuje se slovy: „Možná je noc a možná není, / v cele mé hlavy není času. /…/ Mé srdce je malý pokoj, / pokoj nepokoj. / Jsem večer, / jsem tma, / jsem zima v peřině.“

Koloběh roku
V druhé části se Murrer snaží originálním způsobem zachytit esenci každého měsíce, jako by však tušil, že jeho snaha je marná a slova omezují skutečné vidění. V Červenci (str. 86) se tak trochu sám sobě za to vysmívá: „Nemocný Měsíc sestoupil do lánu hořčice, / nařkl mne z bláznovství: ‚Ničemu nerozumíš.’ /…/ Monotónně šeptám nad časem sňatým z kříže. / Je konec, už nikdy nebude žádné jaro“. I přes to však díky nasazeným dětským brýlím autor dokáže odhalit čtenáři u každodenního nevídané a v Dubnu (str. 82 – 83) píše: „Z lesa jdou mlžné postavy, / na zajících rarášci jedou. / Z borového pařezu dazule / tykadla vystrkuje.“. Ačkoli Murrer příliš rýmem nedisponuje, občas se ve sbírce objeví i výjimka, jako je tomu například v Září (str. 88): „V křídlech ukrývá září / ospalý anděl s dětskou tváří. / Nevinný, kdo nezná viny, / osamělý, kdo je jiný,“. Druhý oddíl sbírky tak celý rok zahaluje do tajemství, do kterého čtenář může proniknout, pokud bude nejen veršům naslouchat.

„Napiš slovo do plamene. / Do plamene planoucího, do plamene svíce mžitné. / Básní všechno prosvětli“, píše Murrer v básni Světlonoš (str. 20). Nezbývá než s těmito verši souhlasit. Sbírka je totiž jako ušitá právě na toto období, kdy světlo pomalu vítězí nad tmou. Není tak nad to usednout do křesla při večerním smrákání a nechat se unášet Murrerovou básnickou krajinou plnou nevšedně všedních věcí a vjemů.

Ewald Murrer: Nemocný měsíc
Nakladatelství Odeon
Praha, 2022, 96 stran

Tramvaj v zatáčce skřípe,
racek poletuje nad řekou,
ze stromu padá list,
oharek doutná na chodníku.
Zástup padá na kolena,
náměstím doznívá povel.

Na hranici jasu a stínu
loutka drátky na okenici přichycena,
s větrem ožívá a tančí.

Leden

Ve skále vlci spí,
v krovu chrámu stříbrný střechýl
hlídá uhnízděné lelky.

Klouže chodník,
zelená sova tančí s krejčovskou pannou
před černými činžáky.
Strážníci na bruslích
rychle městem se ženou.

Na střeše náměsíčník,
ke své touze ruce vzpíná.
Z měsíce bílé lišky na něj se dívají.

Na řece plují šífy,
pod hladinou štiky stín.
Do skály vchází Magdaléna,
nikým neviděna.
Do noci svítí zlatý mech.

ze sbírky Nemocný měsíc (Odeon, 2022)