Určitě je znáte. Třeba je i sami používáte. Já jsem si na ně vypěstovala alergii. Říkám jim „nemožné věty“.

Jsou to výroky, které svým smyslem samy vlastní existenci popírají. Ideální uplatnění by tyto věty našly v absurdním dramatu. Právě proto, že se na ně nedá reagovat zcela seriózně, mě jejich vážné vyřčení dokáže buď rozesmát, nebo rozčílit. Posuďte sami.

K jedné takové nemožné větě přímo nabádá nemožná otázka „Spíš?“. Na ni by teoreticky měla existovat jediná možná varianta odpovědi znějící „Nespím.“ nebo neartikulované zamručení téhož významu. V opačném případě by to znamenalo ticho, tedy absenci odpovědi. Zde ovšem přichází první příklad nemožné věty: „Spím.“. Vysvětlení je v tomto případě zřejmé. Pokud spím, tak spím a nekonverzuji.

Toto není mezititulek
Podobného ražení jsou věty jako „Mlčím.“, „Nic neříkám.“, „Jsem němý.“, „Neumím mluvit.“, nebo dokonce „Jsem mrtvý.“. Z trochu jiného soudku jsou pak výroky typu „Neumím ani slovo česky.“ nebo „Nemluvím s tebou.“ – což dobře známe z období dětských přátelství a her. Vypustí-li dospělý některý tento výrok z úst, měl by svůj hlas automaticky přikořenit špetkou ironie. Jinak zaslouží hněv lingvistických maniaků.

Sémanticky nejzamotanějším příkladem nemožné věty je prosté prohlášení „Lžu.“. Pokud totiž mluvčí říkal pravdu, nemůže nyní tvrdit, že lže. Tím by totiž popřel pravdivost předešlého tvrzení a bylo by to stejné, jako by lhal od začátku. Jenže pokud skutečně lhal a nyní to přiznává, je toto tvrzení vlastně pravdivé a tím pádem už ovšem opět nelže.

O rozdílnostech mezi použitými slovy a jejich skutečným významem by bylo možné napsat rozsáhlou odbornou studii a na vysokých školách jim jazykovědci věnují nekonečné semestry. Malým příkladem budiž například otázka „Nemáte hodinky?“, kterou se samozřejmě nedotazujeme na samotné vlastnictví časoměřicího přístroje, a neočekáváme tedy odpověď ano / ne, ale mezi řádky se vlastně ptáme „Kolik je hodin?“. Ono se totiž i na otázku „Nevíte, kolik je hodin?“ dá odpovědět prostě: „Vím.“