Diváci byli sice zvyklí sledovat filmy s hudebním doprovodem pianisty či orchestru, ale možnost poslouchat dialogy a zbavit se mezititulků znamenala něco neslýchaného. Vznik zvukového filmu ve Spojených státech na konci dvacátých let minulého století znamenal převrat v dějinách kinematografie. Po prvních těžkopádných pokusech vymysleli filmaři nové způsoby snímání, technici nové typy lehkých, nehlučných kamer, herci nový styl hraní – reálnější a méně expresivní. Přechod z němého filmu na zvukový se neobešel bez nenávistných reakcí o prznění filmu novátorskými výstřelky, a s tím související nostalgií po „pravém filmovém umění“. Mezi ty, kteří se „staré doby“ nechtěli vzdát, patřil i král grotesky Charlie Chaplin. Moderní dobu, svůj poslední němý film, natočil až v roce 1936.

Tichá krása
Němou éru už dávno odvál čas a filmy se zvukem, stejně tak jako filmy barevné, a nikoliv černobílé, se staly standardem. Současné němé filmy bývají mnohokrát poklonou, vzpomínkou na zlaté časy. Někdo by možná řekl „nedokonalý“, ale němý film měl mnohé přednosti, které dnešním snímkům scházejí.

Například styl tzv. sovětské montážní školy (Dziga Vertov, Sergej Ejzenštejn a další) ve 20. letech byl založen na střihu. Montážníci byli právě z těch, kterým připadal přechod na zvukový film jako špatný nápad. O zvuk přece nejde! A jejich filmy jsou dodnes perlami.

Stejně tak onen pověstný přepjatý herecký styl typický pro většinu němých filmů. Kolik emocí bylo v jediném pohledu! Nebo grotesky, které já osobně považuji za jedny z nejvtipnějších filmových forem. Bez zvukové složky mohlo být daleko více pozornosti věnováno scéně a mnoho němých snímků je mimořádně výtvarně zajímavých (vzpomenu třeba celé expresionistické hnutí). K němé éře je možné vzhlížet z mnoha důvodů.

Vlastní volbou beze slov
Milovníků němého filmu není málo, mezi znalci pohyblivých obrázků je jich samozřejmě více. Mnoho režisérů se proto k technice natáčení bez zvuku vrací, ať už z potřeby zkusit si udělat svůj vlastní němý snímek či v touze vzdát tomuto období hold.

Argentinská Anténa (2007) režiséra Estebana Sapira je němý film, ve kterém nikdo z obyvatelů města nemluví. Dar řeči má pouze jediný chlapec. Snímek s prvky magického realismu vtipně pracuje s mezititulky, které poletují ve vzduchu, postavy je muchlají do dlaně, či s nimi pracují obdobně hravým způsobem. Vše ale bez toho, aniž by aktéři na titulky přímo reagovali.

Finský režisér Aki Kaurismäki v Juze (1999) vypráví typicky „po kaurismäkovsku“ příběh dvou milujících duší, a vystačí si bez problému bez dialogů i barvy. Jedno z obvyklých témat němé éry – melodrama – je aktualizováno s obdobnou dovedností jako např. v Životě bohémy (1992) stejného autora.

V komedii Mela Brookse s příznačným názvem Němý film (1976) je bezeslovné téma dokonce zmnoženo. Snímek vypráví o režisérovi, který se rozhodne zachránit upadající malé studio prostřednictvím natočení němého filmu. Studiu totiž hrozí pohlcení gigantickou společností (tedy jedna z mnoha situací ve filmovém průmyslu Spojených států let desátých a pozdějších). V průběhu příprav natáčení se objevují další odkazy k němé éře, groteskní výstupy, „star systém“ tvorby hvězd stříbrného plátna a jiné. V celém snímku samozřejmě neuslyšíte jediné slovo.

Velmi živý němý
Všechny tyto příklady mají jedno společné – jedná se o poklonu němému filmu, jeho variacím v současnosti, nahlížení skrze uplynulá léta. Kanaďan Guy Maddin zvolil jiný přístup – ve svých krátkometrážních snímcích šel více do důsledků. Včetně líčení, scény, herectví, dokonce obraz vypadá, jako by se na něm již podepsal zub času – je místy nezřetelný, popraskaný. Za zcela mimořádný v tomto ohledu považuji jeho The Heart of The World (2006). Dramatický příběh o zkáze světa a lásce dvou bratrů k jedné ženě připomene klasiku Fritze Langa Metropolis (1927). Vše v šesti minutách.

Pak samozřejmě existují snímky mluvené, které jen němý film tematizují, jako Irma Vep (1996) Oliviera Assayase nebo Ve stínu upíra (2000) E. Eliase Merhige. „Naši“ Báječní muži s klikou (1978) režiséra Jiřího Menzela vyprávějí o počátcích kinematografie v Čechách.

Časté je také uvádění původních němých snímků s novým živým hudebním doprovodem. Přestože se dnes jedná o nijak neobvyklou záležitost, do určité míry raritou je například projekt Cinegoga probíhající každý podzim ve Španělské synagoze. Za doprovodu orchestru Berg se letos promítal film Nový Babylón (1929) Leonida Trauberga a Grigorije Kozinceva s předfilmem D. W. Griffitha Dítě ghetta (1916).

Bylo by možné pokračovat a jmenovat, jaké další snímky vznikly, jaké další prezentace v současné době existují, žel papír není nekonečný. Závěrem si tedy dovolím alespoň entuziastické zvolání: Němý film není mrtvý!