Zlitá svou nadějí svítáš v soumraku svých tušin. Už mušim. Všechno to bublá, pracuje. Buď s tím. Baví mě se do nich nořit, být jimi. Co jsme jiného než jeden druhým? Pouhý pohled, poslech nás přivine. Přelije věčně neposlušnou pozornost.

Dívám se na cizího, jako bych se díval na sebe. S jistými rozpaky přijímám, odmítám. Tohle ne. Tohle chci. Kecy v kleci. Projekty, plány, práce na realitě. Aby víc fitovala domnělému mustru. Zkoušíme varianty pro budoucí rozhodnutí. Tady a teď jsme ale ztracení, bez sebe. Jen přítomnost u tváří, kterých se bojíme. Nebo si myslíme, že se bojíme. Že jsou nebezpeční, že se ztratíme. Máme ale co ztratit? Minulost, kterou máme za přítomnost. Sebe, vlastně svůj obrázek, mozaiku plánů, dojmů a zájmů. Ve skutečnosti jsme spící vědomí toho obrázku. Dramaticky nekonkrétní, s ním ztotožněné.

To vědomí se vyznačuje jistou tělovitostí, průvodcem, domovem, kterým ale nejsem. Jsem s ním jen spřítomněn, sbytostněn, mezzosten. Je to otázka, kterou se musím snažit chápat. Vcítit se do svých vlastních pocitů, zpřístupnit je pro toho druhého, kterým jsem, s patosem, brutální teatralitou, abych se zaujal, protože zájem je alfa a omega našeho vztahu. Oko, do duše okno. Pohled do blba znamená problém. Nebo i konec mě jako nepodařeného manželství.

Každý je drama, cesta blátivá i klidná, podle počasí. Lehkonohý běh může uvíznout v těžkomyslnou zácpu, kde prakticky není pomoci, protože o pomoc nestojíme, nevíme o problému, o sobě, o cestě. Místo sebe přijímáme cizí roli, betonujeme ji. Padáme z křehkého rozhraní mezi sebou a druhými, vzdáváme se cizímu myšlení ze strachu, traumatu a špatného učení, nevážení si sebe, nezhodnocení, nespojení situace s historií. Zušlechťovací mechanismy selhaly nebo pracují příliš sofistikovaně. Jsme nesrozumitelní sobě i druhým. (Já je specifický druhý.) Zkrátka se sobě ztratíme. Přesuneme těžiště ze sebe na druhé.

Plánování vlastně není tak špatné. Dát druhé straně vědět o svých myšlenkách. Druhá strana je jak já, tak druzí. Zrcadlíme se. Plán není nepřítel svobody. Je to pole pro ni. Stačí provizorní, ale je třeba ho dodržet. Splnit, když si dám slovo. Chovej se ke druhým jako k sobě. Tak se k nim totiž chováš. Akorát to nevnímáš, protože ani nevíš, že se k sobě nějak chováš. Ale jo, jde o vztah.

Je třeba se sebou komunikovat, zjišťovat věci. Vědomí obývá psychiku stejně, jako obývá tělo. Není jí, ale je jejím životem. Může ji opustit, je to svoboda. Může se leknout a vzdát zmatku, rozptylu mezi sebou a druhými. Může žít druhými. Musí. Ale taky sebou. Je to kompromis, váhy, zrcadlení. Jedno je druhým, ale taky není. Proměňuje se. Ty jsi oni, obsese. Vědomí, přítomnost hledá řešení. Padá do tušení, vidin budoucnosti, až k ohlušení. Předpovídá, napovídá, co je třeba. Dno a něha. Všechno je jasné, než zhasne. Nic. Pokračuje na cestě z klícky. Hledá, magicky. ∞

Osobně jsem nikdy neprožívala nenávist, možná jen krátkodobé záchvěvy vzteku, když jsem se dozvídala o alarmujících případech nespravedlnosti. Například nedokážu strávit, když někdo ubližuje tvorům slabším a neschopným se bránit.

Naštěstí jsem se nesetkala ani s případy, kdy by takový čin byl obrácen proti mně nebo mým blízkým, takže nevím, jaké to je, zápasit se spalující touhou po pomstě. Dostojevskij se kdysi ústy Ivana Karamazova ptal, jestli matka umučeného dítěte má právo prominout trýzniteli. Možná nemá, ale v rámci zachování duševního zdraví pravděpodobně musí. Pomsta je hlavně snahou o napravení křivdy, o navrácení původního stavu věcí, což povětšinou není reálné.

Tím v nejmenším nezpochybňuji nutnost pokud možno zabránit dalšímu šíření zla a povolat vinného k legální odpovědnosti. Jde mi jen o vnitřní pocit koncentrované opodstatněné zášti, který mnohem více než adresát ničí svého nositele. Notoricky známý příběh hraběte Monte-Christa a jeho moderní adaptace od Stephena Frye syrově vykreslují podmanivou, zničující sílu pomsty. Dlouhodobě nenávidět jednoho člověka je emocionálně velice náročné, a tak mezi obětmi a pozůstalými tragédií převažuje buď snaha o pochopení a odpuštění, anebo přenesení odpovědnosti za čin jednotlivce na celou skupinu, kterou nějakým způsobem reprezentuje.

Stejně, jako je mnohem jednodušší milovat lidstvo než člověka, je snazší nenávidět nevinné. Stačí si vymezit nějakou skupinu obyvatel podle vzhledu, původu, vyznání, zálib apod. a není třeba pitvat se v konkrétním charakteru, schopnostech, pohnutkách, motivacích. Taková nesnášenlivost je pocitem do jisté míry pozitivním: umožňuje lidem zakusit chuť nadřazenosti bez jakékoliv snahy, jen na základě absence vybraného příznaku, a na stejném principu stmeluje většinu. Jen ta výsledná „většina“ postupně ztrácí lidskou tvář a za vyhrocenějších podmínek a s obratným populistou v čele je schopna davové zničující psychózy.

Bestie v nás
Lidé jsou zvláštní tvorové. Ze své podstaty spíše tíhnou k nekonfliktnímu soužití v komunitě a zajištění vlastních potřeb v rámci možností. Těch, kteří vyloženě jdou po hlavách nebo vědomě páchají zlo, je jen zlomek. A i oni jsou většinou psychicky narušení nebo traumatizovaní. Na druhou stranu každá společnost vždycky měla velice silné obranné mechanismy, které identifikovaly jakékoliv vybočování z aktuálních standardů jako potenciální hrozbu a nezapadající jedince důsledně ničily, ostrakizovaly, tlačily ke změně, nebo alespoň konformismu, v závislosti na míře nevhodnosti.

Právě proto, že si tak cení svého pohodlí a pozice ve skupině, je i ten „hodný a slušný“ občan schopen proměnit se v zuřivou bestii ve snaze si ten svůj píseček ochránit. Pokud se k tomu přidá pocit vnějšího ohrožení, ať už skutečný, nebo i pečlivě vykonstruovaný a živený, dějí se ve společnosti divy. Historie má nespočet příkladů, kdy v zásadě neagresivní a dobrosrdeční jedinci propadli masovému běsnění: hony na čarodějnice, etnické čistky, genocidy, revoluční a diktátorský teror, bratrovražedné války i jakékoliv války ostatní.

Bohužel se v tomto směru stále nedá mluvit o žádném pokroku: lidé se vraždili a nenáviděli před několika tisíci lety úplně stejně jako dneska kdekoliv po světě. Ani ta nejotřesnější zkušenost nefunguje jako očkování déle než pár let, a to i přes intenzivní snahu elit o zachování historické paměti a propagaci plošné osvěty. Dějiny nám připomenou jména těch, kteří dávali rozkazy, ale kdo je plnil, zůstane jen ve statistikách a lidských genech.

Základním principem, který umožňuje normálnímu člověku překračovat mez, je odosobnění. Stačí označit zvíře za maso, člověka za nepřítele, a už se klidně může zabíjet. Pak jenom záleží na míře vyhrocenosti situace, jestli se za maso budou považovat i krysy a domácí mazlíčci a za nepřátele i jinak smýšlející nebo vypadající. Tato změna ale musí pokaždé proběhnout, pokud nejde vyloženě o psychopata. Například nacisti ve své důslednosti zbavovali Židy německého občanství, aby je mohli likvidovat i bez právních výčitek.

Proto vždycky jde hlavně o to, co se ve společnosti jako celku považuje za normální a přípustné. Z tohoto hlediska jsme se jako lidstvo v posledních stoletích a hlavně letech samozřejmě obrovsky posunuli dopředu (budeme-li idealisticky brát za pokrok směrování k obecné toleranci a svobodě). Všechny tyto úspěchy jsou ale velice křehké, je to jen jemná vrstvička myšlenek a argumentací na bublající půdě tisíců let evoluce a bojů o holé přežití. Proto při jakémkoliv náznaku nebezpečí jako první letí pryč právě tolerance a svoboda: není čas na blbosti.

Mravenčí kruhy smrti
Když se blíží nepřítel, nejdřív se společnost obrací dovnitř sebe, začíná se vehementně požírat, odsekávat nejrůznější menšiny jako balasty. Nejčastěji přijdou první na řadu ty etnické nebo náboženské, pak jsou za přítěž prohlášeni postižení, sexuální menšiny za nebezpečné devianty, rozkládající morálku v těžkých dobách, a nakonec jsou intelektuálové a obecně „příliš chytří“ označeni za zbytečné a následně za vlastizrádce. Společnost se zmítá v paranoidním sebevražedném víru, který postupně nabírá na obrátkách a brutalitě, vtahuje čím dál víc lidí, než to rozsekne nějaká vnější událost nebo se jednoduše zhroutí vysílením.

Takové víry se na hladině dějin objevují pravidelně, mohou trvat měsíce i roky, mohou zmizet víceméně samy sebou, nebo plynule přejít do jiných, vše záleží na konkrétní dynamice a okolnostech. Nedá se proto s jistotou predikovat ten či onen výsledek, ale vcelku přesně jde popsat průběh tohoto divokého reje. Právě proto je důležité citlivě vnímat náznaky a bránit každé, byť bez kontextu malicherně vypadající, posouvání hranic. Slovo má neuvěřitelnou sílu odrážet a vytvářet realitu. Agresivita v jazyce, „pouhé“ slovní urážky a výhrůžky mívají tendenci se proměňovat ve skutečnost. Ale i slova vysvětlující a volající po pravdě mají šanci postavit hráz, která usměrní tok dějin.

Neexistuje nic takového jako střet kultur. Kultura je jenom jedna, lidská, spředená z tisíců různobarevných nití nejrůznějších národů a civilizací, pestrá díky odlišným podmínkám, ale stejná ve svém prameni: je odpovědí člověka na volání Tvůrce, ať už si ho každý představuje a jmenuje po svém. Kultura nikdy neničí, ale vždy dává a tvoří. Všechno ostatní je jen barbarství a zneužití tohoto pojmu ve prospěch destrukce. Všichni diktátoři a fanatici se bojí a společně bojují proti úplně stejným věcem: proti svobodě, rozmanitosti a radosti. A úplně stejně šíří a rozsévají strach, uniformitu a nenávist. Vyberte si, čemu otevřete svoje srdce. ∞

Probudit se v osobě, kterou miluješ, je jediná cesta, jak přijmout sebe samého. Ale předtím musíš uspat tu, kterou nenávidíš.

Obden koukáš do zrcadla na cizí tvář. Nepoznáváš oči, se kterýma ses narodil. Nelíbí se ti ani úsměv, kterému není co vytknout. Nesnášíš to křivé zrcadlo, protože se ti jen těžko přiznává, že ti vlastně jen ukazuje sebe.

Hranice od lásky k nenávisti je tak tenká. Obě vedou ke zkáze, když nebudou vyvažovány. Jedna k narcismu a druhá k destrukci. Pro tenhle život jsi ale takhle. Status quo. Smířit se s tím, že prostě nebudeš nikdo jiný, ti odváže z nohy kouli.

Začneš konečně levitovat nad tíhou toho všeho, co na sobě nemáš rád, protože to přijmeš. Přestaneš na sebe být tak přísný a začneš se poslouchat. Začneš si plnit přání a dělat se šťastným. Nebudeš se sebou jen přežívat, ale začneš žít.

Všude kolem prostupuje seberealizace. Na prvním místě já. A ty? Když se zajímáš o mé já, zajímáš mě i ty. Tak to dneska je. Kolik projektů máš, tolikrát jsi člověkem. Nemusíš mi ani nic psát. Popovídáme si skrze smajlíky. Důležitý je zájem. Protože to je víc než potrava. Víc než raw dortíky. Hladovět a naplnit se pozorností. Samolepka.

Začínám nesnášet, že můžu všechno, na co si jen vzpomenu. Nejsou zákazy ani doporučení. Je tak jednoduché jenom splývat s prostorem a pozorovat, jak slunce zase zapadá. Jak běží závěrečné titulky dne. Pohodlně se nechat sytit přítomností a nic nedat budoucnosti. Jen jí odevzdat několik dalších zrnek písku z těch osobních přesýpacích hodin. Dokud ještě vypadají bezedně, jako by snad žádný ani neubyl. Ale najednou je minutu po dvanácté a ty se ráno probudíš do vzduchoprázdna. Nikdo ti nic neurčuje, nemáš se proti čemu vymezit, proti čemu vzdorovat. Můžeš, co chceš. A to děsí. Den co den musíš něčím zaplnit. Jinak tady nic není. A to děsí. Jsi uvězněný ve svém těle. Tělo se potí. Každé ráno ho cítíš. Nechceš se s ním ztotožnit. Ale musíš, protože už tady prostě jsi. Na nějakou dobu, jejíž délku neurčíš na základě genetických dispozic ani nevyčteš z ruky.

Život se rozpouští ve vteřinách. Ty jsou měřítkem, které si stanovil člověk, aby mohl definovat, v kolik vyjde slunce a kdy mu pojede vlak, kterým ujede městu. Není to jen tak. Slyšet beton až na dřeň unavuje. Rozdrtit nejde, leda by se tomu člověk věnoval celý život a ten je na to množství šedé hmoty příliš krátký.

Přestávají cítit. Lidi kolem jsou chladní a kalkulují. Nenávidím, když se mi někdo ozve, jen když něco potřebuje. Nenávidím ten svět, v němž jsou mezilidské vztahy obchodním artiklem. Nenávidím sliz, co se skví na těch falešných úsměvech. Nenávidím lži vypalované do očí, které se tváří jako samozřejmá pravda. Nenávidím lidi, kteří pravdě lámou vaz. Té jediné ctnosti, za kterou má smysl bojovat. ∞

Blahobyt, Facebooky plné skvělých zážitků a životy podle našich představ. Jsme svobodní, můžeme si tedy dělat v podstatě to, co chceme. Můžeme studovat, cestovat, svobodně se vyjadřovat. Nejsou zákazy, které by nás nutily vzdorovat. Není čemu. Maximálně sobě. Existuje v takovém kontextu tak silná emoce, jakou je nenávist? A můžeme cítit, jaké až intenzity nenávist dosahuje, když balancujeme mezi spokojeností a menší spokojeností? Téma nenávist jsme pro červnové číslo zvolili, abychom prozkoumali, jestli vůbec umí naše generace nenávidět. Tedy trochu silněji nesnášet a mnohem silněji nemít rád. Jaké motivy pro nenávist jsou nám k dispozici? Může nás děsit neznámé a proto je pro nás jednodušší obrnit se nenávistí než pochopením. Není pak nenávist jen lenost před poznáním něčeho, co nám narušuje komfortní zónu? Ze všech těchto otázek vyplývá závěr, že nenávist v podobě, v jaké ji cítily předchozí generace, už nám není vlastní. ∞