Nedávno jsem navštívila umělecký workshop, kde padlo v rámci diskuze slovo péče. Jedna z účastnic si povzdechla, jak je z péče unavená. Automaticky jsem usoudila, že tím myslí, jak je daný pojem v současném uměleckém a aktivistickém diskurzu nadužívaný a vyprázdněný.

V tom duchu jsem i navázala, ale ona k mému překvapení odpověděla: „Já ale myslím doslovnou péči. Je tak vyčerpávající starat se o domácnost, o děti…“ Právě tato záměna smyslu výborně ilustruje celý problém: péče je přetřásána jako politický koncept nebo umělecká strategie, ale většinou ženy ji především každý den fyzicky vykonávají a jsou z ní prostě unavené. Tato únava má specifickou podstatu. Spíš než fyzické vyčerpání po dlouhém dni se jedná o něco složitějšího, rozptýlenějšího. Přemýšlení za ostatní, sledování toho, co je v lednici, co je potřeba koupit, kdy má někdo narozeniny nebo co se bude vařit – to vše běží na pozadí většiny činností.

Manažerská a brigádnická pozice

Jedná se o celou vrstvu kognitivní a emocionální práce, která fyzické práci předchází a která je pro ni nutná, ale běžně zůstává nepostřehnutá. Vědět, že dochází prací prášek, znamená mít v hlavě aktuální stav zásob domácnosti bez toho, aby to kdokoli připomínal. Rozhodnout o podobě večeře vyžaduje přehled o obsahu lednice, expiračních datech potravin, preferencích dětí či partnera, úvahu nad potenciálním zítřejším obědem a koordinaci toho všeho s tím, kolik je času a peněz.

Socioložka Allison Daminger v článku The Cognitive Dimension of Household Labor (2019) tento proces rozložila do čtyř fází: anticipace potřeby (předvídání), identifikace možných řešení, rozhodnutí mezi nimi a monitoring toho, zda bylo řešení úspěšné. Fyzické úkony jako nákup, vaření nebo úklid jsou jen třetí fází. Ty ostatní jsou neviditelné, ale nepřetržité. Probíhají na pozadí pracovní schůzky nebo rozhovoru s kamarádkou. V kvalitativní studii 35 amerických párů Daminger zjistila, že anticipace a monitoring připadají v heterosexuálních párech výrazně více ženám, přičemž rovnoměrně rozdělená je fáze rozhodování, spojená s největší mocí a vlivem.

To, co Daminger popsala akademickým jazykem, francouzská výtvarnice Emma o dva roky dříve vystihla v komiksu Fallait demander (Měla jsi mi říct, 2017). Ten zobrazuje třeba situaci, kdy pár pořádá večírek, žena připravuje jídlo pro příchozí, u toho se snaží nakrmit děti, zatímco její partner se baví s hosty. Když dojde ke konfliktu, on odpoví: „Měla jsi mi říct! Pomohl bych ti.“ I když to může na první pohled působit neproblematicky, čekání na instrukce samo o sobě prozrazuje, kdo nese zodpovědnost; kdo plánuje, anticipuje a monitoruje. Emma ilustrátorsky sděluje, že kdo pomáhá na požádání, není spoluzodpovědný partner, ale spíše brigádník ve vlastní domácnosti.

Systém vymáhání péče

Na Daminger jsem hojně vzpomínala i při návštěvě aktuální výstavy Laundromat Lucie Rosické (Trafo Gallery, 17. 4. – 14. 6., kur. Thom Oosterhof). Rosická instalovala do galerijního prostoru řadu šedých objektů připomínajících průmyslové pračky s kulatými otvory místo dvířek. V těchto kruzích jsou nataženy prošívané textilní portréty: tváře žen vyšité na saténu tělové a růžové barvy, linkou jemnou jako kresba tužkou. Z jednoho otvoru se vyvaluje hromada prádla, jako by ho pračka právě vychrlila. Na bílé plastové židli u zdi sedí dámská figurína v růžové chlupaté bundě, nohy od sebe. Možná rezignovaně čeká, než všechny programy doperou? Tváře působící jako odrazy v reflexním povrchu okének mohou být interpretovány i jako součást cyklu praní – jsou tak trochu tím, co se pere.

Systém vymáhání, který odměňuje ženy splňující společenská očekávání včetně role pečovatelky a trestá je za její odmítnutí, označuje filosofka Kate Manne pojmem misogynie, která se podle ní často nesprávně považuje za pouhou nenávist vůči ženám. Takový systém je natolik internalizovaný, že ho nevynucují jen muži, ale také ženy navzájem a ženy samy vůči sobě. Mluvíme o struktuře budované stovky let a zakódované v jazyce či v očekáváních kladených na malé chlapce a dívky, ve stereotypním výběru toho, co se jim odpouští, a co ne.

Feminismus na jazyku, špinavé nádobí ve dřezu

Na mentální zátěži se paradoxně často podílejí muži, kteří se považují za feministy, chtějí rovnost pohlaví, jsou pro rovnoměrné rozdělení práce a souhlasně přikývnou, když se mluví o neviditelné práci žen. Problém je nikoli v jejich přesvědčení, ale v mezeře mezi přesvědčením a praxí, která je překvapivě hluboká a odolná.

Může jít o muže, kteří investují značné úsilí do budování světonázoru – čtou, přemýšlejí, diskutují, ale tato investice se odehrává na rovině identity, nikoli každodenního života. V době sociálních sítí to funguje obzvlášť hladce: sdílet správný příspěvek, obklopit se správnými atributy – to vytváří přesvědčivý dojem postoje, který ale nemusí mít žádný vztah k tomu, co se děje v konkrétní kuchyni v určitou středu večer. Identita se precizně buduje, zatímco špinavé nádobí zůstává ve dřezu. Mít feminismus na jazyku nestačí. Péče se odehrává v těle, čase, prostoru. Mohlo by se zdát, že jde o čiré pokrytectví, ale tento stav věcí je spíše směsicí pohodlné nevědomosti, hluboce zakořeněného podmínění a společenského prostředí, které se mnohdy spokojí s korektní deklarací.

Vzdát se moci, kterou péče přináší

Pokud chceš jednat eticky, v souladu se svými progresivními názory, jdi umýt koupelnu. Nakup, abys další den ráno nezjistil, že není co si dát ke snídani. Sežeň toaletní papír předtím, než dojde. Co by to ale znamenalo, pokud by muži vzali všechny fáze pečovatelské práce částečně na sebe?

Ženy by si oddechly – to zní jako logická odpověď, ale realita se liší. Pokud by muži skutečně částečně převzali neviditelné fáze péče, neznamená to jen přerozdělení práce, ale především přerozdělení pozornosti. Ženy, které dlouhodobě nesou mentální zátěž, si vypěstovaly specifickou ostražitost: neustálé skenování okolí, předvídání potřeb, hlídání stavu věcí. Tyto kompetence vznikly z nutnosti a část žen tuto roli nevědomě chrání. Vzdát se kontroly nad domácím prostorem by mohlo znamenat přijít o teritorium, které jim patří. Vzdaly by se moci, která jim péče přináší. Ženám patriarchát přidělil práci, která je vyčerpává, ale zároveň jim z ní vytvořil identitu. Takže redistribuce péče není jen logistickým problémem, ale zároveň psychologickou výzvou, která vyžaduje, aby se ženy vzdaly části sebepojetí, které bylo v daném systému vybudováno.

Superschopnosti?

To, že část práce převezme muž, zároveň neznamená, že ženě končí část směny. Přidává se totiž další, méně viditelná vrstva: práce spojená se samotným procesem předávání znalostí a dovedností. Rozhodnout se, kdy do osvojované činnosti zasáhnout, korigovat, aniž by to vyznělo jako kritika, vysvětlovat, ale nepoučovat a motivovat, ale nevyvíjet přílišný tlak. To vše vyžaduje regulaci vlastních pocitů ve prospěch pocitů druhého, emocionální práci. Mentální zátěž tedy nekončí, pouze mění tvar.

To, co je třeba, možná není jen rozdělit domácí povinnosti rovnoměrněji, ale především vědomě si osvojit hlubší schopnosti. V případě mužů vidět práci, která se děje v zákulisí vytírání podlahy a vaření večeře, a převzít odpovědnost bez upozorňování. V případě žen opustit kontrolu a přestat doplňovat to, co ostatní přehlédli.

Vracím se k oné interakci na workshopu, kdy jsem si vzápětí uvědomila, že jsem o péči mluvila jako o konceptu, a tím se sama podílela na tom, co kritizuji. Zároveň mi došlo, že i já jsem z reálné péče unavená. Ta únava se line nejčastěji ženskými těly jako příznak systému, který péči stále jako práci nechápe a který tento slepý bod reprodukuje i v lidech, kteří by ho nejspíš dokázali precizně pojmenovat.

Vedle oficiálních institucí, grantových struktur a zavedených výstavních programů existuje také jiná kulturní vrstva, méně viditelná, ale neméně podstatná. Tvoří ji nezávislé kolektivy, spolky, iniciativy a jednotlivci, kteří budují vlastní prostor pro tvorbu, sdílení a spolupráci. Často fungují s minimálními prostředky, mimo tradiční rámce, a právě tím narušují představu o tom, co všechno může „instituce“ znamenat.

Tento článek představuje několik typických rysů alternativních struktur v Praze, popisuje jejich fungování i výzvy, kterým čelí. Nejde o výčet jednotlivých iniciativ, ale o pokus porozumět logice, která tyto formy organizace spojuje.

Kolektivita místo hierarchie

Jedním z hlavních rysů alternativních struktur je důraz na horizontální uspořádání. Místo ředitele, kurátora a provozního týmu fungují tyto iniciativy jako kolektivy. Rozhodnutí se dělají společně, často konsenzuálně, bez pevně daných rolí. To sice zpomaluje procesy a vyžaduje víc času na koordinaci, ale zároveň umožňuje větší rozmanitost hlasů a otevřenost vůči novým přístupům.

Tato kolektivita se neprojevuje jen organizačně, ale i v obsahu: výstavy, akce a programy jsou často zaměřeny na spolupráci, sdílení prostoru, podporu začínajících autorů a autorek. Místo výběrového systému podle „kvality“ často funguje princip vzájemného respektu a důvěry.

Dočasnost jako metoda

Mnoho alternativních prostor nemá vlastní zázemí; sídlí v bývalých skladech, nevyužitých kancelářích, bytech nebo garážích. Tyto prostory často existují jen po omezenou dobu, než je majitel pronajme dál nebo budova projde rekonstrukcí. Namísto snahy o stabilitu tak tyto iniciativy pracují s dočasností jako s výchozím rámcem. Výstavy a akce jsou krátkodobé, často site-specific, přizpůsobené danému místu.

Tato flexibilita přináší svobodu, ale i zranitelnost. Bez dlouhodobé jistoty je obtížné plánovat, získat podporu, navázat širší spolupráce. Přesto právě v této křehkosti vznikají projekty, které by v oficiálních institucích nebyly možné – ať už kvůli formě, obsahu, nebo přístupu k publiku.

Ekonomika sdílení a neviditelná práce

Alternativní struktury často fungují bez formálního rozpočtu. Nejde jen o to, že nemají peníze, ale že se záměrně vyhýbají logice projektového financování. Nechtějí trávit čas psaním žádostí, obhajobami cílů, vyplňováním tabulek. Místo toho pracují s tím, co je k dispozici: sdílený čas, vlastní vybavení, dobrovolná práce, barter.

Za tímto přístupem ale stojí obrovské množství neviditelné práce – od instalace přes propagaci až po úklid. Tu vykonávají často ti samí lidé, kteří prostor provozují, programují i tvoří. Tento stav je dlouhodobě neudržitelný, vede k vyčerpání a mnohé iniciativy zanikají právě proto, že jejich existenci nelze skloubit s běžným životem a prací.

Prostor pro jiné přístupy

Navzdory těmto obtížím představují alternativní struktury zásadní přínos. Nabízejí prostor pro umění, které nespěchá, neplní očekávání grantových komisí, nereprezentuje město ani značku. Často se zde objevují nové formy: experimentální performance, komunitní aktivity, interaktivní instalace, práce s veřejným prostorem.

Tato místa bývají zároveň bezpečnější pro ty, kdo se v oficiálních institucích necítí vítaní – ať už kvůli sociálním, ekonomickým, nebo identitárním důvodům. Jsou laboratořemi alternativní kulturní existence, kde se znovu promýšlí, co všechno může být umění – a jak může fungovat.

Síla bez institucionální moci

Alternativní kulturní struktury nejsou jen doplňkem k oficiální scéně – jsou jejím živým kontrapunktem. Ukazují, že kultura může fungovat i jinak: méně hierarchicky, méně formálně, ale zato osobněji, pružněji a otevřeněji. Jejich existence je často křehká, ale právě tato křehkost je zdrojem jejich síly.