Česká fotografka a umělkyně Marie Tomanová žije v New Yorku již osmým rokem. Do povědomí newyorské umělecké scény se dostala především díky sérii fotek Young American a také svými intimními autoportréty, které zachytila v americké krajině. Za sebou má již více než dvacet výstav a její fotografie byly otištěny v časopisech The New York Times, New York Magazine, Vice či Dazed. Co ji inspirovalo v uměleckých počátcích? Jaký význam pro ni má nahota ve fotografii? A proč nejraději pracuje s formou portrétu?

Čím jsi chtěla být jako dítě? Mělo to něco společného s tvou současnou prací nebo právě naopak?
Já jsem si už odmalička pořád něco kreslila, v každé volné chvíli. Myslím, že jsem chtěla být umělkyní už jako dítě. Jen jsem tehdy neměla reálnou představu, co to vlastně obnáší. V mých rodinných kruzích se nikdo umění nevěnoval, takže jsem měla o umělcích velmi zidealizovanou představu.

Jak tedy vnímáš umělce dnes? Co pro tebe znamená být umělcem?
Pro mě se ve slově umělec kloubí hned několik kreativních procesů a přístupů, od samotného tvoření – focení, koncipování výstav, realizování instalací ve fyzickém prostoru až po vydávání knih. Představuje to pro mě obrovskou svobodu, dělat to, co mě baví. Na druhé straně ovšem stojí praktičtější problém, a to, jak se uměním uživit, obzvláště v New Yorku. Myslím, že být umělcem už dnes neznamená pouze sedět zavřený v ateliéru a tvořit, ale je za tím také spousta jiné práce. Od cíleného setkávání s kurátory, kritiky a networkingu po nevyhnutelné papírování, podávání grantů a klasický business management.

V několika rozhovorech jsi uvedla, že tě k fotografii přivedla výstava fotografky Francescy Woodman, kterou jsi zhlédla v Guggenheimově museu v New Yorku. Co tě v její tvorbě natolik zaujalo, že to byl impuls začít s fotografií?
Výstava Francescy Woodman byla jedna z prvních, kterou jsem po příjezdu do New Yorku viděla a velmi silně mě to ovlivnilo. První rok v Americe jsem strávila v Severní Karolíně, kde jsem se intenzivně věnovala psaní deníků. Prožívala jsem silný kulturní šok, který byl ale hodně pozitivní. Byla to vlastně neuvěřitelná změna, odejít z rodného Mikulova a Brna, kde jsem studovala, opustit kruh přátel, rodiny, zajetý rytmus stejných situa­­cí a míst a vkročit do úplného neznáma. Objevovat Ameriku pro mě byla úžasná změna a nabíjelo mě to energií. Jsem typ člověka, který potřebuje nové výzvy a dobrodružství a myslím, že právě proto jsem si Ameriku, a posléze New York, tak zamilovala. Prvních několik let bylo nabitých neustále novými situacemi a zážitky, které jsem filtrovala a zaznamenávala psaním deníků. Proto pro mě byla výstava Francescy Woodman tak důležitou – spolu s jejími fotkami byly vystaveny také záznamy z jejích deníků a silně to se mnou rezonovalo. V ten moment jsem si uvědomila, proč jsem vlastně nikdy nezkusila fotku? A pár týdnů na to jsem se zapsala do večerních kurzů fotografie na School of Visual Arts na Manhattanu a začala fotit.

Když jsi začala v New Yorku chodit do večerní školy na fotku, musela jsi předkládat i svou tvorbu. Jak jsi již v předchozích rozhovorech uvedla, neměla jsi tehdy kolem sebe lidi/kamarády, které bys mohla využít jako „materiál“ pro focení, a tak ses vydala cestou autoportrétu. Často ses fotila nahá, v přírodě. Byla to ta doba, kdy tě nahota ve fotografii začala zajímat? Jaký význam pro tebe nahota (v umění) vlastně má?
První dva roky v Americe jsem strávila jako au-pair a rodina, pro kterou jsem pracovala, mě často brala s nimi na výlety. Měla jsem tak příležitost procestovat různé části Ameriky. Bylo to inspirativní a kdykoliv byla volná chvíle, brala jsem foťák a stativ a šla do terénu. Ze začátku jsem se fotila v oblečení, bylo to jednodušší, neboť jsem se pohybovala většinou v zalidněném urbanistickém prostředí. Postupně jsem však začala sama plánovat cesty do přírody a opuštěných míst a dostala tak větší prostor experimentovat. Myslím, že pro mě na začátku bylo hodně důležité mít celkovou kontrolu – být za foťákem, před foťákem, zjistit, co pro mě ve fotce vizuálně funguje. Byl to velmi definující proces, který zpětně vidím jako důležitý hlavně z pohledu hledání vlastního místa v americké krajině. Vidět se na fotkách v prostředí, kde jsem se několik let cítila jako cizinec, zásadně přispělo k pocitu patření. Zároveň to pro mě bylo navrácení k vlastním kořenům, útěk do přírody a vzpomínkám z dětství, kdy jsme se sestrami nahé skákaly do rybníka po celodenní práci na poli… Nahota v mých fotkách není míněna jako prostředek k šokování, ale jako nejpřirozenější forma bytí, která je hravá a spojená s přírodou. Lozit po stromech, ponořit se do mokrého a měkkého mechu, cítit ostré hrany lávových kamenů, ležet na vyhřátých oblých kamenech na pobřeží Mainu, běhat po jehličí v lese. Vše to jsou silné zážitky, které jsou vlastně dost nostalgické.

Na fotkách ti tedy šlo o zachycení autentického prožitku, který jsi měla v daném čase a na daném místě. Návštěvníkům výstavy však z fotek jen těžko zprostředkuješ stejný zážitek, který jsi cítila při focení ty.
To je pravda, ale nešlo jen o autentický prožitek. Důležitým aspektem mých autoportrétů bylo také definovat a uchopit můj vlastní obraz, identitu a prezentaci mého těla. Vystavovat autoportréty má ovšem limitující hranice ve smyslu propojení s publikem. Je to velmi subjektivní záležitost. I proto pro mě byla výstava Young American (České centrum New York, červen 2018) tak důležitá a cenná. Na výstavě byla kromě tisků také velkoformátová projekce, která obsahovala přes 300 portrétů. Takže na vás hleděly obrovské oči desítek a desítek lidí, byla v tom velká síla. Spousta z těch lidí se přišla podívat na vernisáž a byla tam úžasná energie oslavující lidi přesně takové, jací jsou, bez retušování podle zajetých ideálů krásy, bez předsudků, bez zajetých škatulek genderu, barvy pleti či identity. Bylo poznat, že pro spoustu z těch mladých lidí to byl důležitý moment, že můžou být tím, kým jsou. Bez jakéhokoliv zkrášlování, s individualitou jim vlastní.

Tvá první kniha a rovněž i výstavy, jež proběhly v New Yorku a v České republice byly pojmenovány Young American. Fotky však zobrazují mladé lidi v NY. Život v NY je však velmi specifický a nedá se tedy říct, že by mládež v NY byla obrazem celé Ameriky. Proč sis zvolila tento název?
Portréty v sérii Young American jsou převážně focené v New Yorku, jsou to ale portréty lidí, kteří přišli do New Yorku z různých částí Ameriky, aby si tu splnili své sny stejně jako já. Když jsme s art historikem Thomasem Beachdelem, který kurátoroval mou první výstavu Young American přemýšleli o názvu, byla v tom také inspirace jak z Bowieho písní Young American, tak mým snem rovnocenně patřit do americké společnosti jako imigrant.

Jak jsem již zmínila v předchozí otázce, loni jsi vydala svou první knihu Young American u Paradigm Publishing. Když se nyní, skoro rok poté, ohlédneš, co pro tebe tato zkušenost znamenala?
Držet poprvé v ruce vlastní knihu je strašně krásný moment. Byla to úžasná zkušenost a vlastně se mi tím splnilo více, než jsem si kdy dovolila snít. Kniha vyšla u amerického nakladatelství Paradigm Publishing, které mi dalo absolutní svobodu, Thomas Beachdel knihu editoval a napsal rozsáhlou esej mapující celou mou fotografickou práci od počátku. A fotograf Ryan McGinley, který je mou obrovskou inspirací, ke knize napsal předmluvu. Byl to vlastně takový zázrak, držet knihu v ruce a pokřtít ji v ikonickém knihkupectví Dashwood Books na Manhattanu. Knihu jsme poté pokřtili v Dover Street Market v Los Angeles, na AFU v Olomouci, v Galerii EEP Berlin, v Print Center ve Filadelfii a nakonec v létě ve světoznámém knihkupectví Daikanyama Tsutaya Books v Tokiu. Tam se prodaly poslední výtisky a kniha je oficiálně vyprodaná. Paradigm Publishing dělají pouze první edice, takže dotisk se neplánuje. Je šílené vidět, jak teď kniha žije vlastním životem. Já jsem ji prodávala za čtyřicet dolarů a pár kopií teď někdo prodává na internetu za tři sta padesát dolarů. Stal se z toho sběratelský kousek.

Loňský rok byl pro tebe přelomovým ve smyslu otevření tvých prvních výstav v Česku, konkrétně v Olomouci a Praze. V doprovodném textu ke tvé výstavě, která proběhla na podzim v Pragovce, napsal kurátor Thomas Beachdel, že si přeje, aby lidé viděli ve vystavených portrétech sami sebe, stejně jako se v nich zrcadlíš ty jako autorka. Máš pocit, že se toto přání vyplnilo? Jaké byly reakce lidí na tvé první výstavy na domácí půdě?
Nejčerstvější reakce jsou z výstavy v Pragovce, která pro mě byla poslední velkou výstavou roku 2019. Byla jsem moc mile překvapena pozitivní a hodně silnou reakcí jak z publika, tak od médií. Výstava vyvolala velký zájem a myslím, že rezonovala především díky upřímnosti, reálnosti a lidskosti, která z fotek vyzařuje. Na výstavě v Pragovce za mnou chodili nejen mladí lidé, ale i generace mých rodičů a prarodičů, kteří byli výstavou nadšeni a z fotek cítili obrovskou naději. Bylo to poprvé kdy výstava tak silně zapůsobila i mezigeneračně a mám z toho velkou radost.

Na závěr mi nedá se nezeptat, jaké plány máš v letošním roce?
Rok 2020 pro mě bude ve znamení výstav a cestování. V březnu odstartuji svou výstavní sezónu v galerii 35 m2 na Žižkově, v dubnu budu vystavovat v newyorské Chelsea galerii C24, léto strávím na Mikulovském sympóziu Dílna a poté otevřu první sólo výstavu v Oslu v Norsku. A na podzim mě čeká moje zatím nejrozsáhlejší výstava, která bude v Českém centru v Berlíně během Evropského měsíce fotografie.
A už teď intenzivně pracuji na druhé knize, která vyjde ve skvělém americkým nakladatelství, jehož jméno ještě nemůžu prozradit. Ale už teď víme, že kniha bude větší, obsáhlejší a plná nových portrétů!

Jestli si myslíte, že víte, jak vypadá, když někdo řádí jako černá ruka, tak nevíte nic. Tedy aspoň do chvíle, než zhlédnete představení Bruncvík a lev v divadle Minor. Klidně s sebou vezměte ratolesti, ale pobavíte se i bez nich.

Virvál
Měla jsem za to, že už mě jen tak něco nerozhodí. Natožpak dětské představení! Doporučení od „dospěláků“, kteří už Bruncvíka viděli a neváhají jít znovu, mě ale donutila se jít taky podívat. Do hlediště jsem usedla zcela bez očekávání a připadala si bez dětského doprovodu trochu nepatřičně. Jakmile ale zaburácely z pódia první tóny vyluzované tříčlennou kapelou, ústa se mi roztáhla „do rohlíku“ a zůstala tak snad až do rána následujícího dne. A jak vlastně vypadal ten virvál?

Po úvodní písničce se na jeviště vřítil charismatický Filip Jevič a loutce Bruncvíka vdechl takovou životní energii, že to ten kousek dřeva div nerozštíplo. Spolu s Kristýnou Pangrácovou-Frankovou a Ilonou Semrádovou odvyprávěli pověst o tom, kterak bájný rytíř z velké dálky Čechům do znaku lva přivedl. Používali k tomu loutky dřevěné, hadrové či klasické maňásky a vodili je za špagátky, posílali je po kolejničce, odpalovali z nich rachejtle, nebo jim dokonce ustřelovali hlavičky.

Gagy a hudební výchova
Dalo by se soudit, že kombinací výše zmíněných prvků vznikne cirkusová laciná šou. Jenže toto hodinové představení k lidové líbivosti neklesne ani na minutu. Herci svým vlastním hraním a fyzickou přítomností vtipně doplňují dobrodružství loutek a chrlí jeden gag za druhým. Mnohé byly jistě dílem improvizace a pár narážek ocenilo spíš dospělé publikum a ti bystřejší či starší děti. Když je například řeč o Karlově mostu, hraje k tomu kapela rockovou variaci na hlavní téma Smetanovy Vltavy. V úplném závěru hry jsem zase zaslechla „zamaskovaný“ kousek naší hymny. Hodnocení očima učitelky hudební výchovy proto: na výbornou.

Přes slzy smíchu jsem se neubránila dojetí, a to dokonce dvakrát. Poprvé když Filip Jevič obcházel celé hlediště s maličkým Bruncvíkem a lvem v koši létajícího balónu a máchal tou svítící papírovou koulí dětem nad nataženýma ručkama. V sále byla cítit čirá radost, což se už dnes moc nevidí. Podruhé mě dostali malí nezbedové, kteří se z prvních řad osmělili a závěrečné scény představení sledovali s otevřenými pusami z bezprostřední blízkosti herců a jejich dřevěných pomocníků. Naprostá fascinace dokonalými loutkami byla na rozzářených obličejích evidentní a úplně stejně se tvářily houfy dětí, které se po závěrečném potlesku nahrnuly k pódiu. Na rampu totiž divadelníci vyskládali všechny ošpagátované hvězdy podvečera a mladí diváci se samozřejmě nemohli vynadívat. Musím uznat, že jsem byla taky zvědavá a některé kousky mě obzvlášť překvapily svou rafinovaností.

Cesty a ceny
Stejně jako hrdina putuje dalekými končinami, i hra o Bruncvíkovi se dostala až za moře. V roce 2009 byla uváděna hned ve dvou městech v USA, Washingtou a New Yorku. V roce 2008 získala na 27. ročníku festivalu Skupova Plzeň ocenění za mužský herecký výkon, hudbu, výpravu a autorsko-dramaturgickou koncepci. Je vidět, že nadšeni nejsou jen mladí diváci, ale i odborná veřejnost. Koneckonců, udělejte si obrázek sami. Bruncvík se prohání po prknech divadla Minor každý měsíc, nejbližší dvě představení se chystají na 5. března a 16. dubna vždy od 18 hodin.

Bruncvík a lev, divadlo Minor
55 minut, určeno divákům od 7 let
režie a scéna Jan Jirků
hrají Kristýna Pangrácová-Franková nebo Kateřina Tichá, Ilona Semrádová a Filip Jevič
so 5. 3., so 16. 4. 15:00 a 18:00