Stojím před mohutnými dveřmi kláštera plna otázek a představ. Očekávám staré dámy v černých hábitech, ony zase zkušenou paní redaktorku. Zazvoním a sleduji, jak se naše představy bortí. Otvírá mi mladá, civilně oblečená žena. Setkávám se s atypickým řádem několika sester, pro které je sice klášter domovem, nicméně přes den se věnují zcela běžným povoláním. Za tou velkou zdí nacházím neobvyklý svět, inspirativní místo a zajímavé názory.

Na co je váš řád zaměřený, jaké je vaše poslání?
Anežka: Dřív se benediktini snažili dát lidem kromě duchovních hodnot hlavně práci. Mniši nebo sestry mnišky nevycházeli z kláštera, ale všechny zvali k sobě. Museli se zorientovat, co v tom daném místě chybí a co můžou společnosti a církvi nabídnout. U nás na Bílé Hoře je to trochu jinak, protože naše komunita sice má kořeny v benediktinském řádu, ale už je vývojově o kousek dál. Nemáme práci tady v klauzuře, ale chodíme do civilních zaměstnání, a proto nenosíme hábity.

Sestra Anežka – stavební inženýrka, sestra Franceska – sociální pracovnice, sestra Petra – budoucí restaurátorka Komunita sester benediktinek Venio vznikla v Mnichově na počátku 20. století a klášter benediktinek na Bílé Hoře založila mnichovská komunita až v roce 2007. Řád se snaží skloubit modlitbu s prací, životem v ústraní a zároveň angažováním se ve společenském dění.

Jak vypadá váš běžný den?
Anežka: V šest ráno začínáme ranní modlitbou tady v kapli, kde se vždycky všechny sejdeme. Pak jedeme na mši do Břevnovského kláštera, čili k našim spolubratrům, ta je v sedm. Poté je snídaně a některé z nás jedou do práce nebo do školy. Ostatní se věnují nějaké činnosti tady v klášteře. Ve dvanáct mají polední modlitbu, pak je oběd, nějaká pauza a pak zase práce. Až do nešpor, do osmnácti hodin, kdy se sestry vrací z práce a všechny se scházíme. Pak nějaký společný program – protože se přes den vůbec nevidíme, je potřeba řešit různé věci. Každý den je to jinak, protože musíme reagovat i na věci zvenku, které jsou pro nás určitou výzvou, a zvážit, kolik čemu věnovat času. Musíme mít někdy čas také na sebe a na svůj vztah k Bohu, protože to podstatně patří k našemu životu. Není to jednoduché, když je člověk celý den ve městě a musí si najít čas ještě na meditaci nebo čtení Písma svatého.

Máte koníčky? Je na ně vůbec čas?
(všeobecný smích)
Petra: No, koníčky máme, ale s časem je to horší. Máme víkendy. Tam je možnost udělat něco jinak než přes týden. Neděle je takový náš hlavní sváteční den, takže jsou bohatší modlitby. A v sobotu můžeme dělat občas i něco jiného než práci.

Francesca: Spíš bych řekla, že koníčky můžeme mít. Ale u nás to stejně souvisí s klášterem. Kdyby přišla sestra horolezkyně, tak bychom to musely nějak vymyslet.

Takže můžete volně opustit klášter a jít si třeba zaběhat?
Francesca: V podstatě ano.

Petra: Já to dělám! Už jsem letos byla dvakrát! No, ale sport už je spíš poloviční povinnost k zachování zdravého rozumu.


Každý má svůj příběh

Co ženu motivuje, aby vstoupila do řádu?
Anežka: To je pokaždé jinak. Každá řeholnice má svůj příběh a neopakovatelnou cestu do řádu.

Francesca: Řekla bych, že to, co máme stejné, to, co nás motivuje, alespoň tomu věřím, je Bůh. Všechny nás motivoval Bůh. Myslím, že každá by mohla vyprávět svůj příběh, v němž slyšela volání, že tento způsob života by mohl být ten její.

Petra: Musíte prožít víru jako vztah. Na základě toho je možné udělat životní rozhodnutí. Přestane to být v šablonkách. Najednou prožijete něco intenzivního a individuálního, a víte, že teď se mění váš život. Někdo to může prožívat jako zamilovanost, jiný jako správné rozhodnutí, které dává jeho životu smysl. Je to určitá forma vztahu, nebo dotyku, který přichází zvenčí jako něco mimořádného.

Francesca: Většina lidí si myslí, že odcházíme někam ze světa, ale je to naopak. My se vlastně pro něco rozhodujeme. Evangelium nám slibuje, že dostaneme stokrát víc. A je to tak.

Stejně mi to přijde jako obrovské rozhodnutí, velká čára v životě. Žádný rodinný nebo manželský život…
Francesca: Pro mě to bylo určitě rozhodnutí „pro něco“, ne „proti něčemu“. A neřekla bych, že nemáme žádný rodinný život. Žijeme jako společenství, a rodina je společenství. Je to intenzivní společenství, kde lidi všechno sdílejí. Stejně tak je to tady. Něco jiného je ale partnerský život. A děti.

Petra: Já jsem ale třeba nikdy neměla pocit, že nemám děti, protože když jdu do kláštera, svůj život vlastně daruji – jsem tu pro lidi. Mám spoustu vztahů s lidmi, kteří mě potřebují, podobně jako děti. Co tam opravdu není, je vztah s mužem. My ale máme vztah s Bohem. Řekla bych, že je stejně intenzivní, a že dostáváme něco, co vztah s mužem může nahradit, ne-li převýšit.

Francesca: Partnerský vztah je taky velká výzva. Pokud ulpím na povrchu, že se mi někdo líbí, že je sexy a že nám to spolu funguje, tak to určitě nemůže trvat celý život. Prostě přijde okamžik, kdy se musím rozhodnout. Když jsem někomu slíbila věrnost, jsem opravdu schopná s ním být pořád, i když mě přestane přitahovat nebo nám to zrovna neklape? Posouvat se v lásce pořád do větší hloubky a nezůstávat jen u naplňování svých potřeb – věřím tomu, že to je cíl. Jsme požehnané tím, že On je fakt schopný naše potřeby naplňovat a navíc neprudí.

Bůh neprudí?
Petra: Někdy taky, ale jinak.
Francesca: Je fakt šarmantní, a nekonečně trpělivý. To třeba partner být nemusí.
Anežka: Ta věrnost by se dala přirovnat k naší stálosti. My dáváme slib stálosti. Že vytrváme do smrti v jedné komunitě, kam jsme se rozhodly vstoupit. Nestěhujeme se každé tři roky někam jinam, ale žijeme pořád s těmi samými lidmi. Člověk to musí vydržet, i když toho má mnohokrát plné zuby.

No, hned mě napadá ponorka. Je v klášteře vůbec možné něco takového?
Francesca: Jsme lidé. A v klášteře je možné všechno. Jako ve světě. Na druhou stranu je naším centrem Bůh a Kristus, modlitba, a pokud jsem schopná žít to jako vztah, tak On opravdu zůstává v komunikaci a pořád mě provází.

Petra: Taky jsme spolu hrozně dlouho. Člověk zná jak ty pozitivní věci, ty ho nepřekvapují, ale zná i ty negativní, které ho zraňují. Pak se najednou začnete soustředit na ta negativa. Že se vlastně netěšíte domů, protože víte, že tahle udělá tohle, tahle řekne tohle.

Což je normální život.
Petra: Je to normální, ale člověk ví, že musí měnit sebe, že ty kolem sebe nezmění. Musí začínat prvotně u sebe, takže se navzájem obrušujeme, hledáme tu nejlepší cestu, překonáváme krize a zjišťujeme, že venku je to úplně stejné, takže jde o to „projít skrz“. Nějakým způsobem ze sebe udělat lidi, kterými chceme být, a žít to společně. Občas je to těžké, občas hrozně hezké. Když se třeba vracím z míst, kde se mi moc nelíbí, kde jsou povrchní lidé, vím, že doma bude příjemně.

Dá se z řádu vystoupit?
Petra: Dá, ale je to rána. Hlavně pro člověka samotného. Když jdete nějakou cestou čtyřicet let, a potom najednou zjistíte, že jste měla jít úplně jinak? Nevstupujeme proto, abychom tohle udělaly.

Francesca: Je to i proces. Při vstupu procházíme dlouhou přípravnou fází, během které je možné zjistit, zda to moje cesta je, nebo není.

Petra: Zjišťujeme, že je to trochu nemoc dnešní doby. Hlavně mladí lidé se neumí úplně rozhodnout a nechávají si otevřené všechny dveře: Nikdy pořádně nic nezačít, tím nic taky nezkazit a mít stále všechny možnosti k dispozici. Toto my právě nechceme. Pokud chci někam dojít, v něčem se rozvinout, nemůžu být zároveň benediktinka i žena v domácnosti. To prostě nejde. Byla bych váhavec, který nevyšel nikam, zůstal stát, a vlastně se bál. Jde o to se rozhodnout a vytrvat.

Francesca: Hlavně neulpívat na představě Boha, ani na té zkušenosti, kterou s ním máme. On je prostě mnohem větší a dynamičtější než celý náš praštěný svět. Ale zdravým způsobem. Zůstat otevřený a nechat se vést.


Předsudky

Jak vidím, současná společnost má o řádech poměrně omezené představy. Je fajn slyšet, že to může být a je jinak.
Francesca: Myslím, že záleží na každém řádu. Jsou společenství, kde to může někdo prožívat jako vězení, ale myslím, že Bůh nechce nějaké loutky ve vězení.

Petra: Dá se to trochu srovnat s vývojem dítěte v rodině. Když je dítě malé, poslouchá rodiče, kteří mu říkají „musíš“ a „nesmíš“, ale vlastně to říkají pro jeho dobro a bezpečí. Potom dítě vyroste a zjišťuje, že příkazy nejsou svévolné, ale že mu vysvětlují, jak svět funguje. Pomalu je přijme za své. V něčem se pochopitelně vzbouří, ale spoustu věcí automaticky přijme, a svoje děti pak vychová podobně. A podobně je to i v klášteře. Vstáváš v šest, pak jdeš na mši, pak do práce, ale vrátíš se, i když by sis chtěl povídat s kamarády, a po desáté si nebudeš pouštět rádio na plný pecky. Působí to jako série příkazů-zákazů, jenomže tohle vytváří prostředí, ve kterém může žít víc lidí pohromadě. Časem přestávám být ono klášterní dítě a začínám ten řád vytvářet vlastním životem. Chápu a vím, že mi dává životní prostor. Někdo nechápe, proč by nemohl jít večer do kina a přijít v jednu ráno, nebo se prostě ožrat. V pohodě, ať si to klidně dělá, ale nám to ráno brání vstát a prožít něco důležitého v kapli.

Zmínily jste, že i v církevním světě je váš klášter nezařaditelný. Jak to?
Anežka: No sama jste zjistila, že nemáme žádný hábit a chodíme do práce. To jsou dva hlavní aspekty, které spoustu lidí šokují. A šok se odehrál i v církvi. Naše komunita sice patří k benediktinskému řádu od samého začátku, ale přesto měla své atypické prvky a církev opravdu celá desetiletí nevěděla, kam nás zařadit. Pro nás prostě kolonka neexistovala.

Francesca: Ten hábit ale máme. Liturgický oděv, ve kterém se modlíme. Určitým způsobem nás sjednocuje. Já ho mám moc ráda. Je to něco, co si obléknete a jste skoro v jiné dimenzi.

Petra: A je to praktické. Nemusíte řešit, co na sebe. Jeden to vysvlíkne, druhý si to může obléct. Navíc je to znamení, že tu ti řeholníci jsou.

Pokud vím, Bůh by neměl rozřazovat nebo škatulkovat jednotlivce. Miluje všechny lidi stejně. Tak jak se dá nezařazování vnímat z církevního hlediska?
Petra: Je fakt, že pojem nezařaditelnost jsme v církevním prostředí ještě neslyšely.

Anežka: Každý jsme svým způsobem nezařaditelný originál. Každý se v určitém směru vymyká nějakým lidským kategoriím.

Petra: Nejvíc nezařaditelný byl na začátku Ježíš, kterého za to ukřižovali. Dělal všechno jinak, než by si společnost představovala.

Anežka: I spousta proroků. Dřív byl cíl mít rodinu a co nejvíc dětí, a když chtěl nějaký prorok žít sám, protože cítil, že Bůh má pro něho nějaký zvláštní úkol, tak to bylo pro ostatní vždycky něčím zvláštním.

Petra: Když je tady někdo – například František z Assisi, Matka Tereza, Jan Hus – kdo říká něco zásadního, co by mohla být pravda, ale neví se to jistě, tak se to zkouší. A když se jejich přístup osvědčí, prostě se vytvoří nová kolonka a už je zase zařaditelný.

Francesca: Je pravda, že cesta vlastně vede od nezařaditelnosti k zařaditelnosti. Na jednu stranu jsou řády takové, že by si člověk řekl, že tam je právě potřeba se zařadit, stát se součástí skupiny a nevyčnívat, na druhou stranu jako křesťané máme být vlastně nezařaditelní.


Církev není Bůh

Tak když jsme u toho. 15. srpna proběhl Prague Pride. Médii se pronesl spor mezi Dukou a Halíkem a znovu se začalo mluvit o přístupu církve k homosexualitě. Zajímal by mě váš názor.
Francesca: To je velmi bolestné téma. Myslím, že se církev neposouvá správným směrem a je hrozně úzkoprsá. Je to zraňující a vylučující pro úzkou skupinu lidí. Bůh neodsuzuje lidi podle toho, jací jsou. Určitě nás všechny chce vést k plnému životu. Jedna věc je, co říká církev, a druhá věc, co si myslí Bůh. Církev je instituce, která žije ve víře a je spojením obrovského množství lidí. Každý z nich má svůj osobní vztah k Bohu a vlastní názor. Tím ale může docházet i k velkým rozporům.

A co postavení žen? Mají řádové sestry nějaký vliv na dění v církvi?
Petra: No, stále je to velké téma. Pořád nám třeba říkají „bratři“. Začátek každého čtení v oficiálních lexionářích je právě „Bratři…“. Teologicky je to odůvodnitelné, ale číst to před společenstvím sester mi připadá vtipné.

Francesca: Co se týká řádu, myslím si, že co ženy umí, je spojit se, domluvit se a navzájem se i duchovně podporovat. A to je činí silnými a vlivnými. To muži často neumí, jedou si svoje. V tom je naše výhoda a šance.

Jak vám tenhle život vyhovuje?
Anežka: Naprosto. Já už si nedokážu představit žít jinak. Máme svůj každodenní stejný řád, ale během toho se děje tolik věcí, které přináší mnoho nového.
Francesca: Taky musím říct, že dobrý. Hlavně bych to nikdy nečekala. Já a klášter? Co mě ale vždycky fascinovalo a přitahovalo, byl ten prostor ticha a to společenství – nic nemít a neřešit, jen sama sebe. A mám pocit, že je to čím dál tím lepší. Je to hrozně zajímavé. Tenhle život může žít jak člověk, který potřebuje malý prostor a bezpečí, tak i člověk, který potřebuje velký svět a dobrodružství. Tady se sejdou a jsou schopní spolu žít. A obě strany jsou nesmírně důležité, aby společenství drželo pohromadě.

Petra: Já jsem procestovala různé kláštery jak v Německu, tak v Polsku a od té doby, co jsem tady, mi to tu hrozně vyhovuje. Tohle místo mi opravdu poskytlo životní prostor. Vyhovuje mi to velmi, ale pořád mám pocit, že jsem na začátku. Že jsem skoro ani pořádně nezačala. Je to dlouhá cesta.

Francesca: Začít den modlitbou je skvělé a uzavřít ho modlitbou je opravdu geniální. ∞

Označit se? Být pro ostatní přeložen skrz několik názorových / charakterových / patologických banalit?

Mám rád všechno, co je staré = retro; Mám rád všechno, co je mrtvé = nekro; Mám rád všechno, co je mrkev = bio; Mám rád staré mrtvé mrkve = retronekrobio.

STOJÍŠ ztracený v záplavě možností, žádná směrovka, kudy bys měl jít zrovna ty? Co by pro tebe bylo to nejlepší? Kam bys měl patřit? Patřit někam? V moři všeho je dostat nálepku tak úlevné? V době nefunkčních vztahů, pokřivených hodnot, v době relativizování všeho je to „být součástí čehokoli“ jedinou možností, jak být v bezpečí? Integrita získaná na úkor vlastních odlišností, vlastních chyb a pochyb? Zapadnout někam? Nemít se proti čemu bouřit? Všechno můžeme, každý náš boj je předem vyhraný?

Tvoje matka je to jediný, čeho se můžeš bát?
LEŽÍŠ doma… samota… pochybuješ… potřebuješ zvukovou kulisu… soundtrack k tvýmu neuspokojivýmu životu… říkáš, že teď by se hodila nějaká patetická… Johnny Cash – „Hurt“, říkáš? Zařazen? Mocný YouTube (ano, doslova „ty trubko“, neboť s ním trávíš příliš mnoho času) ti sešle další, další desítky, další stovky, další tisíce, který bys měl poslouchat, protože tě na to odhad? Nebráníš se? Je to pohodlné? Nemusíš se dál rozhodovat? Bylo rozhodnuto? Oponovat je zbytečné?

Provazochodec, co balancuje, a i když ještě nespadl, už teď je mrtvý… strachy?
SEDÍŠ ve starý putyce na konečný, piješ pivo, jsi vděčný za ty sepraný ubrusy, za to, že tě tam nikdo nekontroluje? Po pár pivech si přisedneš k místním, bavíš se s nima o pěstování petúnií v období středočeského sucha? Je ti tak dobře? Cítíš se tak opojně sám sebou? Tak opojně sám za sebe? To nestačí? Prý bys o tom měl psát? Jinak je to k ničemu? Prý? Takhle nezapadneš, chlapečku? Nic už nemůže být jen tak? Náš osobní svět, naše sny, touhy, nápady, nenápadné momenty intimity, které se díky sdílení ve světě kolektivním (tedy tom, ve kterém jsme vždy jaksi lepší), nikoli tom našem, stávají skupinovým samožerstvím?

Piluj si svůj život? Piluj si sám sebe? Lépe se pak zapadá? … do homogenního chumlu.
Někdo tě poslouchá, neznáš ho, ale věnuje čas jenom tobě, jsi pro něj podstatný? Lákavé, chceš víc? Čím čitelnější budeš, tím raději tě bude mít? Zařaď se? Líp se pak hledáš? Líp se pak nacházíš? Jsi si jistější? Tvořit pro vlastní jistotu… tvořit pro jistotu ostatních je jako cyklická masturbace, zamažeš si ruce, ale nezplodíš nic?

A staré rčení praví: Kdo se bojí, sere v koutě? Naopak? Hrdina je každý, kdo má na to být v tom koutě sám, osamocen ve své skutečnosti? Bát se být sám za sebe? Zvolit cestu „my všichni společně za nás – my všichni společně za mě“? Otáčet se neustále přes rameno a hledat, jestli ti někdo jistí záda a se zvednutým palcem říká „pokračuj“?

Patřit k někomu, patřit někomu? Nezvládne každý? Někdo selhává? Selhávám?
Proč ty otazníky? Protože nevím, jestli si to samé budu myslet i zítra? Příliš možností, příliš všeho? Každý den jsem někdo jiný? Nezařaditelný. Nebo jen nezařazený? ∞

Když je něco nezařaditelné, znamená to, že je to nedůležité? Nebo špatné? Ne, pouze je to jiné. A v určitou konkrétní chvíli jedinečné. Je to samo. Je to jediné. Prozatím nepojmenovatelné.

Když František Kupka vystavil svůj první abstraktní obraz, návštěvníci pařížského Salonu si s oním dílem nevěděli rady. Nebyli schopni jej přiřadit k čemukoliv, co dosud vzniklo, co do té doby znali. Neměli možnost jej pomocí předchozích zkušeností zpracovat. Ten obraz nikam nepatřil. Vyčníval. Nebyl součástí žádné skupiny obrazů, ačkoliv visel mezi desítkami dalších. Byl obklopen jinými plátny, ale netvořil s nimi jednotu.

Nestálost nezařaditelnosti
Co je nezařaditelné dnes, nemusí být nezařaditelné zítra. Situace se rychle mění. Vše se vyvíjí neskutečným tempem. Dnes už Kupkova Dvoubarevná fuga dávno není ve své škatuli sama. Má své „doma“ mezi dalším množstvím abstraktních obrazů. Prvenství tomuto obrazu už nikdy nikdo nevezme, avšak nezařaditelnost ano. Ta je relativní, pomíjivá a nestálá.

Nezařaditelnost prostupuje celým naším světem. Napříč lidskými životy a příběhy, skrz věci. Je primárně otázkou mozku a myšlení. My lidé jsme ji vytvořili. Pojmenovali. Neboť to je naší přirozeností. Označovat a popisovat. Dříve jsem si myslela, že je to špatně. Dnes už ne, protože řád a systém potřebujeme k životu. Máme neustálou potřebu sortování. Rozřazovat vše dle určitých náležitostí a společných znaků. Přiřazovat k sobě, párovat a družit. Je nám to tak vlastní. Podvědomě vyžadujeme pořádek. A to, co nemůžeme z jakéhokoliv důvodu nikam umístit, je pro nás matoucí.

Jenže nikdy nevíme, co se skrývá pod prvotní slupkou nezařaditelnosti. A tak buďme k takovým lidem a věcem otevřeni. V první chvíli netušíme, jaký přínos pro nás mohou skýtat. Stejně jako před sto lety nikdo nemohl vědět, jak zlomovým dílem bude Kupkův obraz v barvě české trikolory. ∞

Nezařaditelnost je téma zářijového Artiklu. Je to zároveň termín, který je sám o sobě paradoxem. V době nadbytku informací, kdy pro všechno potřebujeme škatulky a šuplíky, je nezařaditelnost čehokoli téměř neuskutečnitelná. Abychom cokoli dokázali uchopit, vystačíme si častokrát se sebemenším detailem. Inklinujeme pak k abstrahovaní nebo zjednodušení dané věci, abychom se odkázali k něčemu již zařazenému. Nejpřímějším příkladem může být vizuální odlišnost ve společnosti. V ní na základě rozpoznání konkrétních vizuálních jednotlivostí můžeme kohokoli lehce zařadit. Z tohoto zjednodušování pak pramení předsudky vůči různým menšinám, ať rasovým, nebo kulturním. Tento fenomén zpracoval projekt Kmeny, který snad každý četl nebo viděl. Ostatně dívka s transparentními brýlemi a její intelektuální polemika nad náhodným seskupením rostlin či uměleckou instalací evidentně zaspamovala mnoho facebookových zdí. Artikl fenomén nezařaditelnosti také zpracoval, sice méně intelektuálně, bez transparentních nebo růžových brýlí, ale s poměrně předpokládaným závěrem – čím více se někdo snaží být nezařaditelný, tím opět dojde k zařaditelnosti. Nezařaditelnost je těžko demonstrovatelná. Co mohu ale s jistotou konstatovat je, že zářijový Artikl nezařaditelný je. Vypadá sice úplně stejně jako ostatní vydání, jeho cesta k vašim rukám ale byla zcela ojedinělá. Obsah poprvé nevytvářela stálá redakce, ale mladí novináři a účastníci edukativního letního programu Artikl akademie. A posuďte sami, jestli byste ho kvalitou zařadili i k těm ostatním. ∞