Jedním z oborů, který je připisován primárně spíše mužům, je právě architektura. A právě kniha Ženy v architektuře ukazuje mýlku, která rozporuje pravidlo.

Mistrovství si žádá čas, píli, nasazení, vůli i talent. Prosazení v oboru pak ostré lokty, kterými nedisponuje ani každý muž, natož každá žena. Úspěch ale není vždy podmíněn pouhou dravostí, kvalitou vedoucí k cíli je i vytrvalost a pracovitost. Ta ovšem vyžaduje neústupnost a často velký časový náklad. Do něj lehce vstupují nejrůznější okolnosti, které neplánuje aktér, ale život. A tak se z mladé architektky, která začíná budovat svou kariéru, stává žena s novým příjmením svého manžela a jakoby snad veškerá její dosavadní práce pod jejím jménem za svobodna měla začít znovu. V současné době digitálních evidencí a množství dat z mnoha zdrojů, není problém rychle hledanou aktérku dohledat a identifikovat i bez koncovky –ová, ale v době fyzických kartoték, tužky a papíru byla kvůli pouhé změně příjmení orientace ve veškeré práci dané ženy ztížená. Nejen na tento aspekt myslí výzkum, ze kterého právě kniha Ženy v architektuře ústí a obsahuje ve svém závěru rejstřík přehledu příjmení. Tento ohled si v kariéře muž neuvědomí a práci tak buduje kontinuálně pod svým jménem, de facto svou značkou. A takové „přerušení“, kterým je změna příjmení z důvodu manželského svazku, může být pro ženu značně frustrující mezník a fakticky – skutečně, matoucí.

Očekávaně hutnějším obsahem knihy je pak obrazový doprovod s komentářem, který se daným autorkám věnuje v širokém spektru – předkládá jak studie a skici, tak samozřejmě fotografie realizací, ale i další různé reprezentativní materiály. Stěžejní části jsou eseje a odborné studie, které se tématům žen v architektuře druhé poloviny 20. století věnují v mezioborových souvislostech, z teoretického i praktického hlediska. Petra Hlaváčková publikuje text Mlčení o genderu, Karina Hoření s Barborou Vackovou pokračují s textem Nedokončená emancipace. Rovnost, která stále uniká, sepisuje Mary Pepchinski a další autorky rozvíjí knihu až k jejím 416 stranám.

Summa summarum – pro zařazení této knihy do osobní knihovny snad neexistuje jediný záporný argument – a to ani od muže. Knihovna čekala na svou žlutou knihu.

Ženy v architektuře / Kritické studie a genderové analýzy českého architektonického prostředí po roce 1945
Klára Brůhová, Helena Huber-Doudová, (eds.)
UMPRUM, NGP, Praha, 2024, 416 str.

Úvahy nad tím, zda jsme si díky technologiím blíže, či dál, opodstatněně rezonují napříč globálním světem. Není snad úplně od věci tvrdit, že se virtuální přítomnost stala obligací, a to jak v kontextu našeho každodenního fungování, tak přehršle nabízeného zboží a služeb. Kdo není online, jako by nebyl vůbec. Výstava Digitální blízkost v Národní galerii Praha ukazuje lesk a bídu moderních technologií a pouští se do mlhavých vizí naší budoucnosti.

Lidské tělo jako žijící měna
Utopická progrese algoritmů má sklon ke skupinovému smýšlení, soudružnosti. Kolektivismus převažuje nad individualistickými tendencemi, zájmy a kategorizování genderu, národnosti nebo sexuální orientace přestává plnit funkci fundamentálního rozdělení světa. Současné směřování tzv. výroby na zakázku a informacemi, které jsou extrémně personalizované, však zatím nahrávají opaku. Člověk je brán jako jednotlivec se svými individuálními potřebami a do popředí se dostávají pojmy jako ekonomie pozornosti, výraz pro obchodování s našimi kognitivními limity nebo dotyková deprivace, která zvěstuje nedostatek smyslových podnětů. Na straně druhé, virtuální světy nabízejí místo pro jakousi svobodnou seberealizaci, místo, kde si sami můžeme zvolit, kým zrovna budeme a kde můžeme jednat nad hranice našeho pohlaví nebo etnicity.

Zamilovanost plná protikladů
Digitální blízkost naráží na dvojsečnost každého jednoho atributu, ať už technologie adoruje, nebo je haní. Pocity tělesného odcizení mohou být osvobozující, stejně tak ale dokážou otřást našim chováním, hranicemi a ohleduplností vůči druhým. Jak píše kurátor výstavy ve svém průvodním textu: „Virtuální zkušenost je jako první zamilovanost plná protikladů.“ Tato polarita dává současným umělcům velkorysý prostor k ohledávání a výstava v Národní galerii Praha jen svědčí o tom, že z něj těží maximum. Autoři, kteří zde představují svá díla a spolu s nimi možné perspektivy, jsou Ivana Bašićová, Louisa Gagliardiová, Pakui Hardware (Ugnius Gelguda a Neringa Černiauskaitė), Lola Gonzàlezová, Tenant of Culture (Hendrick­­je Schimmelová), Viktor Timofeev, Darja Bajagićová, Rachel Macleanová a Daiga Grantinaová.

Jednotlivé artefakty vyjadřují vztah mezi růstem a umíráním, pomíjivostí a trváním. Zkoumají přístupy vnímání lidského těla, jeho modifikovatelnost, nahraditelnost, která jde ruku v ruce s pokrokem v lékařské praxi a robotizací. Poukazují na temné stránky naší současné reality, nebezpečí stereotypizace a objektivizace (žen) v médiích, zdánlivě nenápadné podoby akceptace násilí ve společnosti, „třpytivost“, avšak stále pomíjivost trendů a toxicitu komerce. Uvádí estetiku a její vnímání do kontextu digitálních obrazovek, které staví do středobodu naší percepce světa. Hrají s návštěvníky hru, která obrací pravidla a logiku v chaos a nejistotu stejně tak, jak je tomu v naší dennodenní realitě.

Digitální blízkost
NGP – Veletržní palác
(Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
11. 11. 2021 — 10. 7. 2022

Národní galerie Praha se v současné chvíli nachází při nejlepším na rozcestí a můžeme jen doufat, že bude někdy opět v rozpuku. Otevření nové výstavní sezóny v poloprázdném Veletržním paláci a především výstava Nebourat! Podoby brutalismu v Praze tomu však zatím nenapovídá.

Širší veřejnosti nakloněné výstavní projekty se v českém kulturním prostoru obecně moc nenosí. U tématu, kde si sami kurátoři v úvodním textu postesknou, že je širokou veřejností vnímáno zbytečně kontroverzně, bych však diváckou vstřícnost uvítala, ba přímo vyžadovala. Jak chceme návštěvníkům nabídnout jiný pohled na brutalistní architekturu, když jim ho vůbec neukážeme? Proč brutalismus označujeme za fenomén současnosti, a pak připravíme přehlídku, za kterou by se nestyděli ani na 16. sjezdu KSČ? Proč zde chybí barevné fotografie propracovaných detailů a bohaté výtvarné výzdoby? Proč nevidíme, jak stavby vypadají dnes – v kontextu současných měst? Proč neukázat reklamou zahlcenou budovu DBK nebo aktuální stav na místech zbouraných staveb? Nemohly by takové polohy vyvolat daleko kýženější emoce?

Některé ze zmíněných nedostatků se NGP pokusila dohnat v dokumentárním snímku čerstvě publikovaném na svém YouTube kanále. Ačkoliv je stejně jako výstava zakletý v historicko-teoretických definicích a potřebná poutavost tedy chybí, dokument alespoň přibližuje současný stav a zajímavé interiéry některých staveb.

Brutalismus na vlastní kůži
Národní galerie samozřejmě není jedinou institucí, která se v galerijním kontextu brutalismem zabývala. Přesně před dvěma lety se k podobnému činu rozhodla i Galerie Hraničář v Ústí nad Labem.
Co do počtu děl poměrně skoupá výstava Sluneční město nabídla v prostorách galerie například velkoformátové ilustrace Jana Šrámka či sochařské intervence Tomáše Džadoně. Jakkoli mohla výstava sama o sobě působit poměrně nedostatečně, předkládala alespoň důkazy, že brutalismus inspiruje i současné umělce, a objevuje se tak v aktuální tvorbě napříč žánry. Jak je uvedeno i v tiskové zprávě, prostor galerie se stal jakýmsi neuralgickým výchozím bodem pro doprovodný program, který zmíněnou nedostatečnost naštěstí bohatě vykoupil. Zajímavé přednášky, a především komentované procházky městem a podrobné prohlídky samotných staveb se dle mého názoru ukazují jako vůbec nejefektivnější způsob předávání skrytého půvabu brutalismu. V obchodním domě Labe či v nádražních budovách v Bílině nebo Duchcově můžete příznačnou prostorovou i materiálovou velkorysost, důmyslnou propracovanost jednotlivých detailů i koncepční pojetí celých staveb zažít na vlastní kůži. Především ale máte možnost vidět jejich současný stav bojující pod nánosy svítících poutačů a křiklavých reklam o svou dřívější majestátnost. Věřím, že právě tato neutěšená podoba má potenciál vyburcovat oslovené diváky k nějaké aktivitě.

Doprovodný program slibuje také Národní galerie. V době trvání výstavy, tedy od března do září, se kromě sedmi komentovaných prohlídek samotné výstavy uskuteční dvě architektonické procházky, jedna přednáška na téma umění v architektuře a jedna diskuze s názvem Ohrožené stavby 60. a 70. let – jak dál? Nabízí se otázka, zda by Národní galerie neměla být schopná rozsahem doprovodného programu překonat regionální galerii z Ústí nad Labem, ale především nezbývá než snažně doufat, že obsahově bude program mnohem vstřícnější, záživnější a podnětnější než samotná výstava.

Perfektní oběť arogance moci
Komu se naopak zpracovat brutalismus do formy samostatné výstavy povedlo výborně, byl nepochybně Pavel Karous. Neúnavný ochránce umění ve veřejném prostoru (nejen z období před rokem 1989) připravil pro Retromuseum v Chebu obsáhlou prezentaci dnes již zbouraného hotelu Praha. Zaměření se na jednu konkrétní budovu mu pro komplexní představení jistě hrálo do karet. Nicméně zásadní je propracované koncepční pojetí, a především upřímná chuť návštěvníky pro brutalismus nadchnout. Výstava tak nepředstavuje jen celkové nákresy, plány a modely, ale i unikátní výtvarné prvky, originální designový nábytek a osvětlení či „podnikové“ sklo a porcelán, čímž jen podtrhuje koncepční propojení celé stavby. Nejdůležitějším momentem výstavy je však pro současného diváka především část odkazující k samotnému podtitulu – Oběť arogance moci. Prostřednictvím transparentů s příznačnými ilustracemi Petra Kellnera, kterak v teplákovce rajtuje na hotelu Praha i obří plachtě s nápisem Vekslák bourá Prahu se můžeme dozvědět, proč k demolici unikátní stavby vůbec došlo i jak vypadaly dobové protesty. Právě toto zasazení do minulého i současného kontextu nám může při ochraně těchto památek skutečně pomoci.

Nebourat?
Musím se zcela bez mučení přiznat, že jsem na výstavě NEBOURAT! v Národní galerii nepřečetla z doprovodných textů ani řádek. Toto mé navýsost ignorantské chování však vychází z předpokladu, že běžný návštěvník bude postupovat velmi podobně a chtěla jsem vědět, kolik si pak z takové výstavy vůbec odnese. Zároveň jsem o brutalismu již přečetla pár knih, které se mi nicméně pro hloubkové studium jakékoliv problematiky zdají stále poněkud vhodnější. Navíc namátkou knihy Praha brutálně krásná od Ondřeje Horáka, Hotel Praha od již zmíněného Pavla Karouse či jakákoliv činnost spolku Architektura 489 (mapa, online kartotéka, kalendář) jsou schopny zaujmout laika i uspokojit odborníka, a minimálně tak vyvstává otázka, proč nejsou alespoň součástí výstavy.

Závěrem se tak nabízí zamyšlení, proč byla vůbec výstava v této podobě prezentována na půdě Národní galerie. Akademická historizující strohost téměř navozuje pocit názorové nevyhraněnosti a na první pohled to tak skoro vypadá, že by v názvu tohoto půl roku trvajícího počinu klidně mohl být otazník. Ochrana staveb postavených v období 1945–1989 je stále velmi aktuální a momentálně pod velmi diskutabilní rekonstrukcí skomírá unikátní hotel Thermal v Karlových Varech. Českému brutalismu bych tak přála, aby jakékoli další tematizující výstavní projekty byly divácky atraktivnější a nebály se razantně předložit vlastní názor. Aby dopomohly k tolik potřebnému rozpuku památkové péče brutalistních staveb. Aby za slovem nebourat už nikdy nebyl ani pomyslný otazník.

text: Tereza Bonaventurová