Opojení. Existuje jistě mnoho druhů opojení. Opájíme se dobrým vínem, krásou, slávou, úspěchem, láskou i vlastními schopnostmi. Opojení z vlastního génia však nutně vede k sebezničení. Při příležitosti nového vydání filozofického spisu Genealogie morálky německého filozofa Friedricha Nietzscheho, si dovoluji malé zhodnocení jeho díla, jež kdyby bývalo zůstalo zapomenuto, 20. století by se možná odehrálo zcela jinak.

Friedrich Nietzsche byl pro mnoho svých čtenářů opojný. Ve svých spisech se věnoval hluboce zakořeněným modlám, zcela axiomaticky přijímaným a uctívaným mýtům, jimiž byla společnost udržována v chodu, v samopohybu. Pokoušel se ony mýty problematizovat a dekonstruovat. Vzděláním byl klasický filolog a svými perfektně stylizovanými texty, velmi často ve formě aforismů, promyšlenou argumentací a obrazností jazyka veskrze básnického, dokázal přímo uchvátit. Uchvátil mnohé a sám byl nakonec uchvácen. Uchvácen k smrti.

Nietzsche svoji filozofii postavil na tvrdé kritice výdobytků moderní civilizace, jež však podle něj člověka odcizuje od jeho podstaty, degraduje jej, deformuje, devalvuje jeho hodnotu a jedinečnost, bere mu jeho přirozenou sílu tím, že jej zařazuje do společnosti a pomalu tak generaci za generací obrušuje jeho specifické vlastnosti, kterými se odlišuje jeden od druhého. Člověk se zcela dobrovolně nechal svázat do kazajky morálně-etických pravidel vycházejících z židovsko-křesťanské náboženské tradice, které podle Nietzscheho jdou proti samé podstatě lidského bytí.

Ve svých textech je zapřisáhlým odpůrcem soucitu, přílišné tolerance a rovnosti lidí. Vyzdvihoval naopak individualitu, která se má na úkor druhých vždy a všude prosadit. Člověk se nemá ohlížet vlevo či vpravo, má bezohledně a sobecky stoupat vzhůru a odrážet se od stále ještě dýchajících těl svých soupeřů. Pojem, se kterým operuje jako s ústředním pro svůj pohled na svět a na lidské chování obecně, je vůle k moci. Každý člověk ji má, ale každý s ní také nakládá jiným způsobem. V tomto slova smyslu lze hovořit o pozitivní vůli, jež je silně přítomná a uvědomovaná, tedy individuum ji používá k dosažení vlastních cílů a na úkor ostatních. Člověk se silnou vůlí se prosazuje účelově, je dominantní a svoji dominanci dává rád na odiv. Opakem je negativní vůle, vůle k moci je zde spíše nevůlí, je možností, neuchopenou příležitostí, která však zůstává potlačena. A právě na úkor těch jedinců s nevůlí se mají ti „uvědomělí“ se silnou vůlí prosadit.

Ze současného úhlu pohledu Nietzsche svým životem příliš nedokazoval „pravdy“, kterým pomohl spatřit světlo světa. Daleko spíš se mu podařilo stvořit nové mýty, paralelní s původními mýty židovsko-křesťanskými, jejichž velká část se však obrátila proti jednotlivci, za kterého Nietzsche bojoval. Přesvědčen o správnosti vlastních tezí je v šíleném tempu zprostředkovával světu. Ve svých 28 letech vydal první filozofický spis Zrození tragédie z ducha hudby, do svých 45. narozenin vydal ještě 14 knih. Za života však zůstal nevyslyšen, nazval se posledním filozofem a opájel se svými myšlenkovými experimenty až do roku 1889, kdy se nervově zhroutil a stal se pouhým stínem vlastní osobnosti. Dlouhých 11 let pak přežíval ve stavu napůl bdělém, napůl šíleném. Opojil sám sebe až do zbláznění.

Jeho myšlenky byly téměř zapomenuty. Objevili jej však jiní a nechali se jimi opojit podobně jako jejich autor. A co víc…Uvěřili jim beze zbytku a přidali krutost, jejímž výsledkem byla rasová a náboženská nenávist. Přetavili teorii v činy, zhmotnili Nietzscheho představy o uspořádání a přeuspořádání společnosti ve skutky a pokusili se radikálně změnit svět, vymazat morálku postavenou na soucitu. V tom však ovšem bylo znovu jenom opojení sebou samým. Vůle k pocitu nadřazenosti nad okolím vedla k přesvědčení o vlastní dějinné roli a pocitu vyvolenosti, jejíž další stanicí je už jenom šílenost. Společně sdílené morální zásady, pravidla a tradice jsou výsledkem tisíců let vývoje, shodla se na nich velká část obyvatel planety Země, pomáhají udržet člověka ve vztahu vzájemného respektu, stanovují hranice a mantinely našeho chování. Nietzsche se stal radikálním prorokem myšlenek, které vedly k potlačení těchto zásad a v rukou ukřivděných, egoistických a mocichtivých dělníků, politiků i filozofů svedly celý jeden kulturní národ na scestí. Co by se stalo a jak by vypadala společnost, která by se neřídila jasně stanovenými a vymahatelnými pravidly, nám ukázala totální dekonstrukce jednoho mýtu a jeho nahrazení jiným.

Friedrich Nietzsche: Genealogie morálky
Oikoymenh
Praha, 2019, 160 stran

Každý asi někdy zaslechl tento výrok Friedricha Nietzscheho, nebyl však otázkou, nýbrž konstatováním. Kvůli němu si vysloužil nálepku jednoho z největších nihilistů Evropy. Vytrženo z kontextu to tak působí. Je prazvláštní, že ani při středoškolských či vysokoškolských hodinách dějin filozofie se člověk nemusí dozvědět, kde se tento výrok vzal, do jakých myšlenkových souvislostí náleží, a dál slýchá „polopravdu“ o Nietzschem, jenž popřel existenci Boha… Je to vskutku tak?

Odpovědí může být pasáž z třetí knihy Radostné vědy
„Pomatenec. – Neslyšeli jste o tom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: ,Hledám Boha! Hledám Boha!‘ – Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v Boha nevěřili, vzbudil velké veselí. ,Snad se neztratil?‘ pravil jeden. ,Což se zaběhl jako dítě?‘ řekl druhý. ,Nebo se schoval? Bojí se nás? Odešel na loď? Vystěhoval se?‘ tak pokřikovali a smáli se jeden přes druhého. Pomatený člověk skočil mezi ně a probodával je svými pohledy. – ,Kam se poděl Bůh?‘ vzkřikl, ,já vám to povím! My jsme ho zabili – vy a já! My všichni jsme jeho vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč ode všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Neochladilo se? Nepřichází neustále noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme ještě hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? – I bohové se rozkládají! Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži – kdo z nás tu krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu – a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!‘ – Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svou svítilnou o zem, takže se roztříštila a zhasla.

,Přicházím příliš brzy,‘ řekl potom, ,ještě nenastal můj čas.’

Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí – a přece je to jejich čin!

Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: ,Čím jsou ještě kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?‘ “

(úryvek z Radostné vědy převzat: https://radicalrevival.wordpress.com/)

Nevyznívá text spíš jako obava a varování?
Podobenství o lidstvu, které má sklony propadnout své pýše a jež ztrácí úctu k nadčasovým principům, případně je ohýbá dle svých individuálních zájmů a prospěchu. Zároveň letitou „polovičatou“ interpretaci Nietzscheho myšlenek lze vnímat jako paralelu k současnosti, k době, kdy je těžké rozlišit, co je pravda a co lež, účelová manipulace. Okurková sezóna? Letní čas může být i příležitostí ke zpomalení, přemítání a úvahám, na něž v hektickém pracovním tempu dneška mnohdy nezbývá čas. Nechť si čtenář utvoří svůj úsudek sám…

P. S. Pisatel této kratičké úvahy měl to štěstí, že se kdysi jednoho dne ocitl na přednášce literárního historika Jaroslava Meda, jenž většině přítomných odhalil souvislosti dosud neznámé. Zároveň je tento text tichou vzpomínkou na neobyčejně eruduvanou a charismatickou osobnost české literární historie, jíž Jaroslav Med bezpochyby byl.

P. P. S. Jaroslav Med (1932–2018) se též věnoval literární kritice, podařilo se mu vydat několik knih: Spisovatelé ve stínu (o autorech, o nichž se během komunistického režimu u nás nesmělo veřejně mluvit), Od skepse k naději (soubor literárněhistorických studií a kritik; největší pozornost je věnována autorům křesťanské orientace /Reynek, Durych, Čep, Zahradníček/), Texty mého života (knižní rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase), Literární život ve stínu Mnichova; Viktor Dyk (monografie), s Jiřím Šerých připravil k vydání Korespondence Bohuslava Reynka (např. s Josefem Florianem, Josefem Čapkem, Václavem Vokolkem, Jiřím Kolářem, Vladimírem Holanem, jeho budoucí ženou Suzanne Renaud) aj. Krom děl spisovatelů spirituální orientace a ruralismu se zabýval tvorbou dekadentních autorů, českou anarchobohémou, symbolismem, expresionismem (jak v domácím, tak i světovém kontextu). Přednášel na FF UK a KTF UK.

Literaturu považoval za svoji celoživotní lásku, kvůli níž je nezbytné mnohé podstoupit… A to již od útlých let – kdy si před rodiči musel schovávat dobrodružné romány v láhvi od okurek v koruně stromu. Jindy – v 50. letech – během vysokoškolských studií na semináři o historické próze citoval ze Šaldova zápisníku: „Durych je bronz a Jirásek je hlína“. Po udání spolužáka (že prý znevážil svým referátem soudruha Gottwalda, soudruha Nejedlého a Aloise Jiráska) byl málem vyloučen z fakulty.

Krátce po smrti Stalina se Jaroslav Med vrátil od Bohuslava Reynka ze selské usedlosti v Petrkově na kolej v Dejvicích. Atmosféru zde komentuje: „Představte si něco nepředstavitelnýho. Tady plná chodba kluků. Drtivá většina z nich brečela. Tekly jim slzy jako hrachy. Já jsem nemohl ze sebe vymáčknout ani slzu, protože tatík dávno mi říkal, jaká je to mrcha a zločinec,“ a raději si našel podnájem v Karlíně.

Jeho dědeček byl konzervativec, tatínek demokrat, ale ke komunismu měli odpor všichni. A Jaroslav Med dodává: „Díky teda té rodinné výchově… jsem byl uchráněn toho levicově-komunistického bacilu. Nikdy jsem neměl tuhletu tendenci, jako spousta mých vrstevníků, se nějakým způsobem ztotožňovat s tou komunistickou ideologií, což ale svým způsobem bylo hrozné.“

Svůj život během epochy ‚šťastných zítřků‘ shrnuje slovy: „Připadal jsem si jako v absurdním dramatu.“


(více na https://www.pametnaroda.cz/cs/med-jaroslav-1932)