Mělo to být překvapení sezóny. To by však nesmělo filmovou adaptaci slavného řeckého bestselleru špinit tolik „ale“.

Největší prohřešek byl spáchán proti celkovému vyznění snímku. Tam, kde kniha jen naznačuje a kritiku současných poměrů lze spíš skutečně číst mezi řádky, je film bohužel až příliš doslovný. Z hlavních hrdinů se tak na stříbrném plátně stávají zapálení političtí agitátoři, což vzhledem k jejich zázemí a povahám nemůže být věrohodné. Typově i herecky dobře vybraní představitelé se sice mohou snažit sebevíc, ale slabým a vyumělkovaným dialogům život nevdechli.

Místo „očekávaného“ příjemného překvapení tak do kin přichází jen další zklamání. Každý zodpovědný recenzent by měl v tomto případě místo koupě lístku do kina doporučit četbu knižní předlohy. Pokud jste s tímto záměrem dosud knihkupectví nenavštívili, prosím vás o to nyní i já.

film Stažené rolety (Shades rolled down)
USA, 2012, 112 min.
režie Terence Affoy

kniha Stažené rolety
Praha, 2012, 386 stran
autor Georgios Klarssenis
překlad Jiří Dosoudil

Kdo z nás nechodil někdy do školy? A kdo z nás sám nebydlel na koleji nebo alespoň někoho takového nezná? A kdo z nás už na toto téma neviděl nějaký film? Odpověděli jste kladně alespoň na jednu z těchto tří otázek? No právě…

Nepíšu to ráda, ale v českém filmovém archivu přibyl další obyčejný film o obyčejných lidech a jejich obyčejných starostech. Procento lidí, kteří alespoň několik semestrů studovali vysokou školu, v celkové české populaci stále narůstá a možná proto se tvůrci chytli předpokladu, že bude studentské téma populární. Navíc jsou studentská léta obvykle zahalena do růžového oparu sentimentu a vzpomínání, tak proč se na vlně nostalgie nepovozit?

Protože téma samo o sobě není všemocné a klesnout do hlubin nevkusu a klišé je snazší, než by se mohlo zdát. Filmů o studentech už tu navíc byla spousta a k těm dosud nejlepším patří třeba Marečku, podejte mi pero, Obecná škola nebo série o básnících. Prostředí kolejí a vysokoškolských chodeb a zkušeben není nevyčerpatelné a hlášky a vtipy jsou až překvapivě nestárnoucí. Omílat stále dokola osvědčené návody na úspěch u zkoušek (především sexuální působení na opačné pohlaví) nebo všelijaké trapnosti s houbou a tabulí už prostě nestačí. A románek mezi studentem/kou a učitelkou/em je něčím tak starým jako pedagogika sama.

Hledáte-li odpočinkový film na neděli, Kolej asi neurazí. Osobně bych tento snímek zařadila do skupiny „zbytečné“, a to včetně financí vynaložených na jeho realizaci.

Kolej
ČR, 2012, 102 min.
režie Čeněk Tesař

Určitě je znáte. Třeba je i sami používáte. Já jsem si na ně vypěstovala alergii. Říkám jim „nemožné věty“.

Jsou to výroky, které svým smyslem samy vlastní existenci popírají. Ideální uplatnění by tyto věty našly v absurdním dramatu. Právě proto, že se na ně nedá reagovat zcela seriózně, mě jejich vážné vyřčení dokáže buď rozesmát, nebo rozčílit. Posuďte sami.

K jedné takové nemožné větě přímo nabádá nemožná otázka „Spíš?“. Na ni by teoreticky měla existovat jediná možná varianta odpovědi znějící „Nespím.“ nebo neartikulované zamručení téhož významu. V opačném případě by to znamenalo ticho, tedy absenci odpovědi. Zde ovšem přichází první příklad nemožné věty: „Spím.“. Vysvětlení je v tomto případě zřejmé. Pokud spím, tak spím a nekonverzuji.

Toto není mezititulek
Podobného ražení jsou věty jako „Mlčím.“, „Nic neříkám.“, „Jsem němý.“, „Neumím mluvit.“, nebo dokonce „Jsem mrtvý.“. Z trochu jiného soudku jsou pak výroky typu „Neumím ani slovo česky.“ nebo „Nemluvím s tebou.“ – což dobře známe z období dětských přátelství a her. Vypustí-li dospělý některý tento výrok z úst, měl by svůj hlas automaticky přikořenit špetkou ironie. Jinak zaslouží hněv lingvistických maniaků.

Sémanticky nejzamotanějším příkladem nemožné věty je prosté prohlášení „Lžu.“. Pokud totiž mluvčí říkal pravdu, nemůže nyní tvrdit, že lže. Tím by totiž popřel pravdivost předešlého tvrzení a bylo by to stejné, jako by lhal od začátku. Jenže pokud skutečně lhal a nyní to přiznává, je toto tvrzení vlastně pravdivé a tím pádem už ovšem opět nelže.

O rozdílnostech mezi použitými slovy a jejich skutečným významem by bylo možné napsat rozsáhlou odbornou studii a na vysokých školách jim jazykovědci věnují nekonečné semestry. Malým příkladem budiž například otázka „Nemáte hodinky?“, kterou se samozřejmě nedotazujeme na samotné vlastnictví časoměřicího přístroje, a neočekáváme tedy odpověď ano / ne, ale mezi řádky se vlastně ptáme „Kolik je hodin?“. Ono se totiž i na otázku „Nevíte, kolik je hodin?“ dá odpovědět prostě: „Vím.“