Co když současné umění není o tom, co je nové, ale o tom, v jakém režimu funguje? Kurátor Pavel Kubesa, art director Galerie NoD, mluví o umění jako o formě pomoci, o autenticitě místo efektu — a o tom, proč manýra zabíjí i ty nejdokonalejší techniky.

Jaké aspekty musí umění splňovat, abyste jej jako kurátor vyhodnotil za současné?

To je samozřejmě zcela zásadní a komplexní otázka. Za prvé předjímá, že nějak implicitně víme, co je to samo „umění“. A zkusím být hned na začátek trošku radikální: „Umění je pomoc“. Tuto perspektivu mi před více než patnácti lety nastínil David Kořínek, když přednášel o participativním umění. Byl to samozřejmě odlišný kontext, ale pomohl mi vytyčit si směr, jak o umění přemýšlet, tj. nikoli jako o čistě estetickém fenoménu, ale spíše jako mnohovrstevnaté rekvizitě v různých „společenských hrách“. Současně mi umožnil si artikulovat i to, vůči jakým cílům umění poměřovat – tedy co to či ono umění/autor(ka) nám jakožto společnosti přináší, respektive v čem nám může pomoci.

Druhým vodítkem je institucionální ukotvení termínu „contemporary art“: současné umění není možné chápat časově jako to, které vzniká právě „teď“. Je to spíše konkrétní pole různých praxí (tj. způsobů prezentace, komunikace, vybraných typů výtvarného jazyka), sítí institucí, mezinárodních kurátorovaných přehlídek typu „bienále“ a především i sad konkrétních témat. Má-li něco být současným uměním, musí pak nějakým způsobem vstupovat do interakcí s těmito ověřovacími mechanismy. „Contemporary“ tedy není o tom kdy, ale v jakém režimu „kariérní logistiky“ a legitimizace se dílo či autor/ka pohybují.

Jaké kvality od umění, které vás jako kurátora zajímá, očekáváte?

Inovativnost, originalita – to jsou příliš tradiční kvality. Pro mě je zásadní autenticita. Ta souvisí s jakousi „uvěřitelností“, s upřímností. Proto chápu jako důležitý právě i vztah s autorem. Věřím, že s drtivou většinou autorstva, se kterými jsem kdy spolupracoval, jsme byli, a i zůstáváme přáteli. Není to vůbec o interpretaci umění skrze osobu umělce či umělkyně – to je zastaralá a nefunkční představa. Jde spíše o to jak daná forma, jazyk a témata konvenují s autorovým či autorčiným pohledem na svět a že v něm přináší něco autentického. Kalkul – tedy klidně i účelové nadbíhání mezinárodním trendům – je zabijákem umění.

Je pro vás subjektivní soud v rámci líbí/nelíbí jako postoj k uměleckému dílu relevantní?

Jsem plně přesvědčen, že od umění máme očekávat více než jen prvotní estetický prožitek. Je škoda, že se někdy subjektivnímu estetickému soudu dává taková důležitost. Umění je přeci společenský fenomén, něco, co prožíváme v rámci různých institucí a můžeme prožívat nad rámec interního vnímání i vespolně. O umění bychom měli komunikovat. Je třeba se ptát: „A proč se Ti to líbí?“ Odpovědi nemusí být jednoznačné, natož jednoduše formulovatelné. Ale na jejich základě můžeme nacházet vzájemnou shodu, odkrývat naše hodnotové založení, ale i vstupovat do konfliktu. Jakou mi nabídneš odpověď, mi něco říká i o Tobě, nejen o daném umění samotném. Umění by mělo v určitém bodě procházet nějakou racionalizovanou reflexí, byť i ta není jedinou správnou strategií. Artikulací a promýšlením se ze subjektivního prožitku stává strukturovaná estetická zkušenost. To jsou procedury formování vkusu. S vkusem se nerodíme. Vkus si osvojujeme, precizujeme. A to neznamená, že neexistuje pluralita vkusů.

Jak zní nebo vypadá odezva, která vám sdělí, že se výstavní projekt povedl?

Někdy se příliš zaměřujeme na reakci umělecké scény – umělců, kritiků, kolegů kurátorů. Uvnitř scény si implicitně rozumíme, víme, co děláme. Domnívám se ale, že je třeba to posunout dále, k široké společnosti. Jsou pak dva momenty, které pokládám za zásadní. První je nějaká reflexe výstavy v nesegmentovaném, mainstreamověji zaměřeném médiu. Umělecká témata a formální otázky jsou stále často „niche“ obsahem. Proto jejich zprostředkování a seznamování s nimi u širší společnosti je velkým úspěchem. Druhým momentem je způsob reakce: namísto „Uau!“ je pro mě mnohem důležitější reakce „Aha…“. Umění nepotřebuje spektakularizaci, nemá chlácholit. Mělo by podněcovat myšlení, nabourávat naše schematizované vnímání, rehabilitovat naše percepční schopnosti.

Který výstavní projekt hodnotíte zpětně jako nad očekávání zdařilý a proč?

To je strašně nespravedlivá otázka. Já si vážím práce všech a doslova je pro mě poctou, že s danými autory mohu spolupracovat. Ale z výše uvedených důvodů se namátkou velmi povedla výstava Vladimíra Kokolii Obraz podle podoby (2017), RAFANI ART APARTMENT in the Heart of the City (2019), karanténní projekt DIVOCe! (2020), výstava EPOS 257 & MI(A)REK ČÁSLAVKA feat. JAN LESÁK: Alter Ego nebo třeba nedávná výstava Lenky Glisníkové Sunken Stream (2025). Ale opakuji, je to nespravedlivé. Možná bych řekl opak: za těch deset let se nepovedly dvě výstavy. A to vnímám až s odstupem.

Co pro vás znamená příchod AI do kontextu současného umění?

Nic. A taky vše. Je to další obrovská hrozba autenticitě. Nabízí falešnou imaginaci. Vytváří podvodné kurátorské texty. Anebo ji můžete integrovat jako jeden ze sta nástrojů, které tvoří rejstřík vašeho uměleckého uvažování a v synergii s ostatními nabídnout uvěřitelný autorský výraz. Je to jako se sílou ukrytou v atomu.

Jsou nějaká umělecká média, která vám již přijdou skutečně neaktuální a z estetiky současného umění byste je vyřadil?

Nejsou.

Když jsme si například mysleli, že „malba je mrtvá“, bylo to jen selháním imaginace, ustrnutím myšlení. Už v 60. letech minimalisté jako Donald Judd tvrdili, že malba je vyčerpána ve své iluzivnosti – a byl to oprávněný a důležitý postoj. Rosalind Krauss pak zas na přelomu 80. let přišla s konceptem „rozšířeného pole“ a socha i malba začaly překračovat své standardní fyzické hranice – a otevřely se nové možnosti. Ty se také vytěžily. I nedávná skepse ohledně dalšího potenciálu malby byla poražena. Máme skvělou generaci mladých malířů a malířek, kteří integrují do své práce historii, poučenost s kontexty současného umění a k tomu přichází s autentickými tématy a charakteristickým výrazem. A tyto cykly platí pro všechna umělecká média.

Když se zeptám ještě jednou a jen média nahradím přístupy – jsou nějaké přístupy, které už jsou v současnosti v umění anachronické?

Jsou.

Jsou to všechny přístupy, které replikují staré modely uvažování a které neprocházejí neustálým – formálním i tematickým – sebezpochybňováním. I dnes můžete dělat hyperrealistickou malbu, ale musí být zařazena do nějakého širšího post-konceptuálního rámce, přicházet s autentickým sdělením, které rezonuje s aktuálním společenským nastavením, s duchem doby. Mrtvá je ale abstrakce pro abstrakci, mrtvý je fotorealismus pro obdiv k technice, expresivní figurace pro exaltaci citů a tak dále. Všude, kde začíná manýra, končí umění.

Jaká je role a činnost kurátora současného umění?

Vnímám ji víceúrovňově. V prvé řadě je to iniciování a zprostředkování dialogu na ose instituce-umělec-divák v rámci témat současného umění. V druhé rovině musí kurátor umět pro daný dialog vytvořit specifický prostor: ať už ideový, tak skutečný – scénografický. Myslím si, že by se to vnímání mělo posunout: kurátor není ten, kdo jen vybírá díla a nějak je někam „pověsí“. Měl by umět vytvářet charakteristické časoprostorové situace, které daným obsahům a formám vytvářejí jedinečnou paměťovou stopu. Nemusí vysvětlovat, ale měl by naopak prohlubovat významový kontext: měl by nabízet pohled „za roh“, poukázat na ideové, společenské či filosofické tendence a proudy, jichž se dané umění může stát součástí. A současně by měl být dobrým manažerem.

Pracujete raději na skupinových výstavních projektech nebo vám vyhovuje práce s jedním autorem či autorkou?

Co se týče Galerie NoD, tak se zaměřuji převážně na sólové autorské projekty. To vychází především z formátu naší galerie. Dramaturgii Galerie NoD se snažím uchopovat jako „akcelerátor uměleckého výzkumu“: tzn. prostřednictvím naší činnosti se pokoušíme vytvářet produkční, umělecké a ideové podmínky pro svobodný umělecký výraz spolupracujících umělkyň a umělců. Na začátku ročních plánů vždy stojí určitý seznam jmen autorů a autorek, které považuji za podstatné a jejichž kontinuální umělecká tvorba vykazuje podstatné znaky a kvality současného umění. Nejprve mě zajímá, čím se sami zabývají, jaká témata a formy ohledávají. Z těchto diskusí se pak začínají rýsovat koncepty jednotlivých výstav: nikdy nepřicházím se „svým“ tématem, nevybírám „věci z ateliéru“. Zajímá mě vznik výstavy přímo pro daný prostor a klíčové je pro mě důkladné porozumění intencím a ideovému pozadí, kontextu tvorby. Vidím v tom určitý princip ekologie: respektuji jakýsi ekosystém, v němž se autoři v ideové i formální rovině pohybují. A to je přístup, který se snoubí mnohem více se sólovými projekty.

Je pojmenovatelná hranice toho, co už za umění nepovažujete, přestože se vám ho tak autor snaží předložit?

Určitě jednou z nich je emocionální či intelektuální kýč. Ty jsou nejsnáze rozpoznatelné – samozřejmě společně s klasickým formálním kýčem. A formální manýrismus. Ten totiž nenabízí žádné nové poznání, konflikt ani skutečný kontakt se světem: je jen prázdnou nápodobou formy.

Jaké období z dějin umění vás stále inspiruje a čím?

To aktuální: vidím v něm nepřeberné množství nevyjasněných otázek, problémů a možností. Ve vztahu k umění mě vždy zajímá jakási jeho utopická dimenze – že možná může směřovat k lepší společnosti, že i prostřednictvím umění můžeme psát a směřovat kurz právě se odehrávajících dějin.

Když jste se od roku 2017 začal věnovat kurátorskému vedení Galerie NoD, co jste chtěl v prvních letech estetikou výstavních projektů sdělit?

Že se zcela proměňuje, respektive že chce navázat na dřívější energii, která pro NoD byla příznačná. Cílem bylo znovu zařadit Galerii NoD na mapu progresivních výstavních prostorů, místo, kde se odehrává nejaktuálnější jazyk. NoD byl ve svých počátcích na přelomu milénia tepajícím uměleckých centrem, v němž se definovala celá jedna umělecká generace. Zajímal mě podobný iniciační generační impuls. Současně bylo třeba si uvědomit, že se výstavní praxe, instalační standardy a samotná podoba a formát výstav zásadně posunuly. Proto pro mě bylo zásadní prosadit některé změny prostorových dispozic, posunout prostor galerie mnohem více ke konceptu „white cube“, vizuálně jej izolovat od přilehlých prostorů NoD, zaměřit se na původní sólové autorské projekty a začít pracovat převážně s etablující se generací. Nově nastolená umělecká a instalační estetika nás měla zařadit do mezinárodního kontextu současného umění.

Už přes devět let stavíte umělecký obsah instituci, která je zaměřena velmi komplexně —od hudební produkce, divadelního dění až po výstavy současného umění. Sledujete vše jako celek a utváříte tak jednu třetinu komplexního kulturního obsahu nebo pojímáte Galerii NoD zcela autonomně?

Obojí. Myslím si, že se nám v synergii s dalšími produkčními a uměleckými sekcemi prostoru NoD (především s Divadlem NoD) podařilo společně s managementem vytvořit umělecky autonomní tvůrčí jednotky.

Když jsme NoD v roce 2017 přebírali společně s dramaturgicko-režisérskou dvojící Natálie Stýčková Preslová & Janek Lesák, uvědomili jsme si, že se musíme osamostatnit: produkčně i umělecky. Toto osamostatnění vycházelo z potřeby profesionalizovat a zefektivnit jednotlivé složky a procesy. Jsme ale v neustálé vzájemné koordinaci, spolupracujeme spolu i na projektech, kde se naše působnost prolíná, vzájemně si produkčně a technologicky pomáháme.

Je to podobný příběh jako při vzniku samotného prostoru NoD, tehdy „Universálního prostoru NoD“ v roce 1999. NoD vzešel z potřeb umělecké a dramaturgické skupiny Jednotka Krištofa Kintery, která tehdy realizovala umělecký a divadelní program v prostoru hudebního klubu ROXY. Dříve všechny aktivity – hudba, divadlo, výstavy – probíhaly v suterénních prostorách klubu ROXY, ale brzy se začalo ukazovat, že jednotlivé dramaturgie potřebují své vlastní zázemí a místo pro svůj program. Takto se našel prostor o dvě patra výše do něhož se divadelní a umělecké aktivity přesunuly a získaly svou prvotní autonomii: vznikl NoD jako potřeba umělecké „emancipace“.

Co se týče galerijního programu, s prostorem ROXY ale opět úzce spolupracujeme. Již přes deset let dvakrát do roka realizujeme site-specific umělecké intervence do prostoru klubu v rámci hybridního výstavního formátu, série ROXY Visuals: Contemporary Art at Night, která v kulisách hudebního klubu prezentuje současné uměni dalším publikům.

Na úrovni dramaturgií tak NoD funguje jako polycentrická, horizontálně koordinovaná instituce: galerie a další sekce jsou umělecky a produkčně autonomní, ale sdílejí zázemí a průběžně vyjednávají prostorové kapacity, technické zajištění a společné projekty.

Jak byste zpětně za těch devět let vyhodnotil proměnu estetiky, kterou do Galerie NoD přinášíte?

Věřím, že jsme se zařadili právě mezi ty nezávislé výstavní prostory, které pomáhají nejen prezentovat, ale i spoluformulovat otázky a podoby současného umění. Že jsme si osvojili rozpoznatelný instalační jazyk založený na preciznosti, vizuální čistotě a neustálé práci s prostorem a architekturou galerie. Programem reflektujeme mezinárodní estetiku a konfrontujeme ji s lokálními specifikami – a to je něco, co nám má pomoci zprostředkovávat opět onu určitou „autenticitu“.

Margaux Sauvé, ústřední postava Ghostly Kisses, vytváří éterický zvuk postavený na poetických příbězích o neopětované lásce. Pseudonym si vypůjčila z básně Williama Faulknera, jejíž snová atmosféra je přesně tím, v čem se potkává s hudbou Ghostly Kisses. S Margaux jsme se bavili o srdcebolu, oblíbených knihách i posunech ve vnímání duševního zdraví.

Díky komu jsi vlastně propadla poezii? A jaké jsou tvé oblíbené knihy?
Mou cestu k poezii lemuje vliv různých jmen a knih, které podnítily mou imaginaci a taky tvůrčí stránku. Hluboce mě inspiruje Leonard Cohen, jehož básnické texty se mnou opravdu silně rezonovaly. A pokud jde o knížky, tak mezi mé oblíbené patří Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera, Alchymista od Paula Coelha a Pod skleněným zvonem od Sylvie Plath.

Která kniha ti nejdéle leží na nočním stolku?
Už nějaký čas se chystám na Hledání ztraceného času od Marcela Prousta. Předchází jí mimořádná pověst a já se moc těším, až se ponořím do jejího bohatého narativu i lyriky.

Zachycovat vlastní vzpomínky v písních může bezpochyby pomoct, stalo se ti ale někdy, že jsi zažívala těžké chvíle, když ses během koncertů k těm vzpomínkám vracela?
Zachycování emocí v písních je nepochybně katarzní, ale jasně – když je pak člověk zpívá naživo, může to otevřít některé rány. Je to jako byste se s každým vystoupením znovu vraceli do minulosti, což může přinášet své ovoce, ale i výzvy. Ale jakkoliv toho může být těžké, nacházím útěchu ve spojení, které skrze sdílené zkušenosti a pocity vzniká mezi mnou a publikem.

Ty sama zpíváš o nenaplněné lásce. Ke komu se obracíš, když se cítíš pod psa, čí texty k tobě opravdu promlouvají?
Když se necítím dobře, často poslouchám písničky právě o spletitostech nenaplněné lásky a lidských emocí. Podstatu toužení a zlomeného srdce dokáží skvěle zachytit Elliott Smith, Lana Del Rey anebo Jeff Buckley. A v těžkých chvílích mi dokáží poskytnout útěchu.

Ve své tvorbě se vracíš ke křehkosti našich duší, tu tvou nevyjímaje. Přijde ti, že je dnes snazší hovořit o svých slabostech?
Společnost dnes určitě více a více akceptuje křehké stránky každého z nás a více přijímá naše slabosti. Některé normy ale stále převažují a škodí duševnímu zdraví, třeba glorifikace workoholismu a obětování péče o sebe samého ve jménu produktivity. Tyhle normy je třeba nabourávat a upřednostňovat před nimi naše duševní zdraví.

Strávila jsi nějaký čas na konzervatoři, která tě podle vlastních slov naučila určitým dovednostem, ze školy jsi ale odešla. V čem vidíš nevýhody studia umění?
Studium na konzervatoři určitě nabízí možnost osvojit si hodnotné znalosti a schopnosti, usilovat o kariéru s formálním vzděláním má ale i své mínusy. Existuje tu tlak, abyste zapadli do standardů a naplnili tradiční očekávání, což může přidusit kreativitu a originalitu.
Soutěživost, která je prostředí konzervatoře vlastní, může být svazující a snadno přebije radost z uměleckého vyjádření. Ale když tohle všechno překonáte, vyjdete z toho po umělecké stránce houževnatější a silnější.

Někteří hudebníci a hudebnice během koncertů odmítají projekce, protože to podle nich odvádí pozornost od hudby. Jak to máš ty?
Podle mě by koncert měl být záležitostí pro všechny smysly. A jakkoliv rozumím obavě, že projekce může hudbu rušit, když s ní pracujete důvtipně, tak koncertní zážitek naopak rozšíří a pomůže, aby vás vystoupení opravdu vtáhlo.

Co tě teď s Ghostly Kisses vlastně čeká?
V květnu vyjde naše deska Darkroom, na to se moc těšíme! Pro Ghostly Kisses to bude skutečný milník. A pak v létě odehrajeme koncerty na bezvadných festivalech, těším se, až naši hudbu představíme novému publiku. Po létě vyrazíme koncertovat do Asie a na Blízký východ, to bude určitě nezapomenutelné. A samozřejmě budeme pořád tvořit novou hudbu!

Bavíme se krátce před premiérou druhé části Duny – o té první jsi pěla ódy. Které kanadské filmařky a filmaře kromě Denise Villeneuva máš ráda?
První Duna byla naprosto pohlcující, jasně že se těším na dvojku! Villeneuvovo vypravěčství a vizionářská režie ve mně nechala fakt silnou stopu. A jinak mám strašně ráda Xaviera Dolana, Jean-Marca Valléeho a Sarah Polley. Ti všichni obohacují scenérii kanadské kinematografie o originální způsob vyprávění. A na seznam si přidávám i Guye Maddina, o kterém se říká něco podobného.

text: Viktor Poláček

Ghostly Kisses
NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
so 13. 4. 19:30

Zažiješ koncert, který v tobě probudí tak silné zážitky, že na něj nechceš zapomenout. Artefaktem takové vzpomínky je merch. Hmatatelná emoce, která svou podobou navždy připomene oblíbeného interpreta nebo místo. Experimentální prostor NoD a hudební klub ROXY už má ten svůj.

Tetování má dneska skoro každý, ale originální merch od tatéra? Musa pro pražský kulturní prostor ROXY/NoD vytvořil autorskou kolekci trik, která se neokoukají. Jejich vizuální styl je totiž založený na Musově rukopisu. Abstrakce a nadčasovost, jednoduchost a minimalismus – to jsou všechno atributy, které z práce s linkou činí Musův vizuální jazyk. Pečlivost a smysl pro detail pak jednoznačně rozpoznatelná díla. A protože otevřenost experimentu a boření předsudků je společná cesta jak pro Musu, tak pro ROXY/NoD, nemohl merch stvořit žádný jiný umělec než právě on. Musa pracoval s textilem stejně jako s tělem – motivy umisťoval netradičně. Nekoupíte si tedy tričko, které má grafiku prvoplánově umístěnou vepředu, ale budete mít na sobě tak trochu druhou kůži, kterou Musa potetoval štětcem. Merchem nejsou ale jen trika. Můžete si pořídit sluneční brýle, zapalovač, tašku i vějíř. Všechno v jednotném designu. Život tvoří příběh a vy tvoříte ten svůj. Merch od Musy ho má taky.

Co je dalším zásadním rozdílem, kterým se liší běžný merch od tohoto? Každé tričko je potištěno ručně. Budete mít na sobě tedy opravdový originál. Protože konfekcí jsou plné oděvní řetězce a člověk je taky přeci originál. º


Merch od Musy seženete v e-shopu shop.roxy.cz nebo jej můžete zakoupit během akcí v klubu ROXY a Experimentálním prostoru NoD v Dlouhé 33 na Praze 1.


autor: Alexandra Třešňová

Každý dům má kout, kde nikdy nikdo nevymetá pavučiny. Ať znáte své město jakkoliv dobře, občas vás překvapí ulička, o níž jste neměli ani tušení. I v přírodě se dá s trochou štěstí najít místo, kam letos zjara přišel jeden člověk a vloni nikdo. Apostrof je takovým zapomenutým místem mezi divadelními festivaly.

A je to velká škoda. Na tomhle mezinárodním divadelním festivalu se totiž každý rok objeví pozoruhodná směs jak jazyků, tak divadelních žánrů. V publiku přitom většinou sedí jen kolegové z ostatních zúčastněných souborů. Na jednu stranu je to pochopitelné – ne každý má odvahu jít na neotitulkovanou německo-francouzskou komedii, když prvním jazykem umí jen nadávat a druhým ani to ne. Ale na stranu druhou, je to zážitek. Nerozumíte sice řeči, ale rozumíte divadlu. Najednou slovy vyjadřovaný příběh pozbývá důležitosti. Emoce, vztahy, touhy, smích a pláč – to všechno je lidsky univerzální, to dokážeme vnímat, ať na jevišti stojí soubor z Maďarska, Turecka, nebo třeba z Brna.

Apostrof se letos konal již posedmnácté. Přesto se o tomhle festivalu moc neví, nikde se o něm nemluví, nepíše… Díky tomu sice celé tři dny hosté žijí v sevřené, až spiklenecké atmosféře – ale když už se něco takového děje, když si s tím tolik lidí dá každoročně tolik práce, není škoda neukázat to veřejnosti? Nezbývá než vás ponouknout: budete-li příští rok mít chvilku volna, běžte se podívat, jak se dělá divadlo v jiných koutech světa. ∞


Festival Apostrof se letos konal od 27. do 30. června v Divadle Na zábradlí a v Teatro NoD

A nyní speciální zpráva pro fanoušky prken, co znamenají svět! Již podesáté je tu možnost zhlédnout to nejlepší, co se urodilo v oblasti českého nového divadla. Festival Malá inventura letos probíhá mezi 21. a 29. únorem.

Jedna ze scén, která si vydobyla jméno mezi experimentálními divadly, je bezesporu holešovický Alfred ve dvoře. A na co se tu vyplatí zajít?

Pod názvem „Margaretha vypravuje“ se skrývá 50minutové taneční představení inspirované básnířkou Irmou Geisslovou, která žila a tvořila před více než sto lety. Choreografka a hlavní realizátorka projektu Barbora Látalová přiznává, že se osobně velmi zhlédla právě v poetice 19. století. Tu však kombinuje s novátorskými postupy a dohromady vytváří opravdu osobitou výpověď.

Pokud toužíte setřít hranici mezi jevištěm a hledištěm a jste nakloněni improvizaci jakéhokoli druhu, nenechte si ujít „Urban Camping“. Můžete se přijít utábořit do Holešovického trojúhelníku v neobydlené části Prahy 7 – vchod na rohu ulic Veletržní a U Studánky, tedy „zbytku veřejného prostoru“, a oprostit se od veškerých vnějších znaků příslušnosti k většinové společnosti. Tento nový koncept počítá s aktivním zapojením všech a je zcela zdarma. Organizátoři jej vyhlásili na noc z 28. na 29. února.

Nabitý program vás čeká také na Nové scéně ND, v NoDu, v Meet Factory, v divadle Ponec, v Altě (Hala 30) a v multifunkčním prostoru Blink. Festival pořádá občanské sdružení Nová síť.

Více na www.malainventura.cz

Projekt DŮM, který v lednu 2012 uvedou režisérka a výtvarnice Biljana Golubovič a fotograf Dragan Dragin, vypráví o osudu jednoho pražského secesního domu a loučení se s ním. 20. a 21. ledna od 19 h bude v NoD za přítomnosti performerů a několika původních obyvatel domu uvedena premiéra dokumentárního filmu. Svědectví o domě bude představeno i formou performance a fotografické výstavy.

Poté, co byl dům prodán, byl před začátkem rozsáhlé rekonstrukce postupně vybydlen a odsouzen k proměně až zániku své původní architektonické podoby. Poslední obyvatelé domu Golubovič a Dragin v něm zůstali až do rekonstrukce a spolu se skupinou herců, tanečníků a hudebníků zpracovali témata DŮM a domov. Ze sloučení života a uměleckého činu vznikla performance, film, fotografický seriál a kniha. Vše tak mapuje vývoj DOMU i loučení se s ním během oněch 617 dnů.

Malostranský příběh
Na přelomu roku 2008/2009 vzniklo z iniciativy zakladatelů divadelního sdružení BART v secesním domě na Malé Straně divadlo v domě a doma. Inspirovalo se skutečným životním příběhem a tvůrčím způsobem zkoušelo denně odpovídat na otázku: jak se rozloučit s domem, který musíme po dlouhých letech obývání opustit z důvodu jeho prodeje? Dům prý vlastnila rodina Wichterlových. Během sametové revoluce se v podkrovním bytě scházeli vůdčí členové studentského hnutí. Zakladatelé BART, divadelní režisérka a autorka dokumentů o přechodových rituálech Biljana Golubovič a fotograf Dragan Dragin zde žili a tvořili od doby, kdy v devadesátých letech emigrovali z bývalé Jugoslávie do Čech.

Později se k Biljaně a Draganovi přidala mezinárodní skupina herců, tanečníků, hudebníků a dobrovolníků. Dohromady hledali v prostorech domu tvůrčí odpověď na otázku „Co je to domov?“ z různých úhlů pohledu. Vytvořili v domě interaktivní performanci pod názvem Dočasně v provozu, kam byl divák-spoluobčan pozván jako host. Tak do paměti domu vepsali další kapitolu jeho dějin. Performance měla formu divadelního rituálu, který je inspirován přechodovým rituálem loučení se s umírajícím a zesnulým. V různých podobách se odehrávala po dalších 617 dnů, ovlivněna každodenní realitou, dokud i poslední původní prostor v domě, byt iniciátorů a sídlo skupiny, nebyl rozbourán v zájmu rekonstrukce.

Dům Dom Domov
Interaktivní performance je inspirována tématem domova, svědectvím o naší existenci v reálném čase a prostoru domu na Malé Straně. Projektu se zúčastní umělci z Čech, Slovenska, Polska, Francie, Španělska, Černé Hory a Srbska. Dramaturgie performance propojí tři podoby narace: filmový příběh, divadelní hru a ústní svědectví účastníků.

97 kroků
Film o domě vznikl jako kompozice časosběrného dokumentárního materiálu natočeného v průběhu dvouletého loučení se s domem. Sled mikropříběhů ze života skupiny, performance a fiktivního filmového příběhu, ve kterém se setkáváme s reminiscencí z různých období paměti domu.
Kamera: Darko Štulič, Dragan Dragin, Biljana Golubovič
Střih: Pavel Kolaja
Režie a scénář: Biljana Golubovič
110 min.

Fotografická výstava
Fotograf Dragan Dragin od začátku zaznamenával vývoj „loučení se s domem“. Dragin se zvlášť zaměřil na vztah mezi prostorem a člověkem, mezi prostorem intimním, soukromým – tj. domovem a prostorem veřejným, významem prázdného a neobydleného a obydleného „zaplněného“ prostoru. Vytvořil konceptuální cyklus, který se skládá z výtvarných diptychů vypovídajících o proměně v člověku, prostoru a čase. Na výstavě bude k vidění i instalace Biljany Golubovič.

autor: Tereza Přibylová

Na programu je třeba nová existenciální sci-fi inscenace divadla HoME s názvem S.K.R.Z. v režii Howarda Lotkera. Uvidíte v ní Philippa Schenkera, Moniku Černoškovou, Doru Bouzkovou, Martu Ljubkovou, Howarda Lotkera a Sodju Lotker. Pilíř, hlavní hrdina příběhu S.K.R.Z., uvízl ve světě, kde se jeden snadno ztratí v prostoru a čase. Když udělám správnou věc v nesprávnou chvíli, je to pořád ta správná věc?

Premiéra 2. a 3. prosince od 20:00 v teatro NoD.
Více na www.nod.roxy.cz.


Co dalšího je v prosinci pro studenty za 60 Kč:

NoD Quijote
Oceňovaná inscenace NoD Quijote s Davidem Prachařem v hlavní roli.
4. 12. 20:00
VEJCE
Nová komedie Petra Kolečka a Tomáše Svobody o zahrádkářství, lásce a rakovině.
6. a 7. 12. 20:00
Light on the Darkness
Vizuální a pohybová podívaná – běžně za 300 Kč.
11. 12. 20:00
DrumTrek Visual
Koncert a show bubeníka Pavla Fajta a videoperformera Víta Krause.
15. 12. 20:00
Farma v jeskyni: Čekárna
Týdeníkem Respekt oceněná jako nejlepší taneční inscenace.
16. a 17. 12. 20:00
VRRh ženy kamenem
Taneční jukebox Lenky Bartůňkové s názvem VRRh ženy kamenem.
20. 12. 20:00


autor: Tereza Přibylová

Vydejte se 2. června od 20 hodin na cestu po boku námořního kapitána v Indickém oceánu za druhé světové války a poslechněte příběh Elly, mladé norské rybářky.

Před necelými dvěma lety, v listopadu 2009, se osm umělců z mezinárodní divadelní společnosti New International Encounter New (NIE) vydalo na palubě nákladní lodi na 3500 mil dlouhou cestu přes Atlantický oceán z Francie do Guadeloupe.

Se Sjónem, islandským spisovatelem, prozaikem a básníkem (textařem mnoha nejznámějších melodií pro Björk a vítězem Literární ceny Severské rady v roce 2005 za román Syn stínu) NIE vytvořilo zcela nové epické představení, které je věnováno velkolepé energii a síle moře. Spolu se Sjónem prozkoumává NIE příběhy a mýty, námořní písně a dopisy z domova.

Herci rozostřují tenkou hranici mezi skutečností a fikcí a představení zkoumá energii a sílu moře jak z velmi epického, tak i velmi osobního pohledu – vše inspirováno cestou NIE okolo poloviny našeho světa.

Představení Moře – Tales from a Sea Journey mělo premiéru 13. ledna 2011 v Dramatikkens hus v Oslu a na letošním turné postupně zavítá do Norska, Anglie, Srbska, Chorvatska, Polska, České republiky, Rakouska, Turecka, Dánska, Itálie a Finska.

Mezinárodní divadlo NIE spojuje divadelníky z různých zemí, různého původu a tradic v práci na autorských představeních vycházejících ze současných příběhů. V souboru působí kromě českých umělců i umělci z Norska, Anglie, Dánska, Španělska, Francie a Belgie. Hrou s jazykem a kombinováním stylů a tradic vytvoří NIE svůj vlastní divadelní jazyk. Užívají různých divadelních metod – vyprávění, klauniády, animace, hudby, zpěvu, choru, komedie dell’arte. Pracují na současných evropských příbězích ve více jazycích ve snaze tvořit divadlo pro Evropu našich dnů.

NIE TEATER (Norway) – Moře: Tales from a Sea Journey
Experimentální prostor ROXY/NOD
Dlouhá 33, Praha 1
čt 2. 6. 20:00
www.nie-theatre.com

autor: Tereza Přibylová

PROGRAM:

14. 5. Teritorium


FESTIVAL FESTE
28.–31. května, NoD
Autorské divadlo, které se dlouhodobě společensky angažuje a zaměřuje na témata podněcující společenskou diskuzi a určující aktuální domácí i světový diskurs (zejména masmediální a politický). Opírá se o odborné výzkumy daných společenských témat a hledá vždy novou cestu ke specifickému divadelnímu ztvárnění (dokumentární, pohybové, cross-over, činohra, improvizace).

PROGRAM:

28. 5. Havel píše Husákovi
- hodinový cirkus komunismu
28. 5. Haz.Art
- divadelní spam
29. 5. Dr. Emil Hácha
- drama o pěti dějstvích a dvou intermezzech
30. 5. Pásla koně na balkóně
- sci-fi, žena, kůň, paraziti, skart!
31. 5. OTE©
- co otec pokazil, může napravit zase jen otec