Ten své písně zpočátku pěl pouze přátelům v tichu svého bytu, zničehonic se ale ocitl v řadách sestavy The Ruin Of Ruins, kde jeho zpěv a elektrickou kytaru doprovázela trojice RUiNU, což je asi to nejlepší, co KLaNGundKRaCH dosud dali světu. Po rozpadu The Ruin Of Ruins přichází Rouilleux coby polovina dua No Pavarotti do styku s noisem a improvizovanými psychedelickými cáry zvuků, kde vyměnil kytaru za syntezátor a kde spolu s K!ammem tvoří dynamické audioporyvy jakoby překryté těžkou peřinou vzduchu chvějícího se při požáru. No Pavarotti zatím vydali čtyři tituly, z toho jeden na kazetě, podnikli krátké evropské turné a rozhodně stojí za pozornost.

Název Rouilleuxova CD Zugzwang údajně pochází z šachové terminologie a označuje situaci, kdy je pro hráče nevýhodný každý další tah. Nezáviděníhodná situace skrývající v sobě dlouhé minuty uvažování o co nejmenším zlu. A přesně taková je i hudba na CD, neveselá a táhlá, i když nikdy utahaná. Roulleux se nebojí hluku a buduje strmé stěny ze zvuků elektrických kytar, občas mu vypomohou krabičky obsluhované K!ammem a Jorgem Boehringerem (strůjcem pozoruhodného jednočlenného projektu Core Of The Coalman), dvakrát zazní bicí nástroje, u nichž nejsem schopen rozeznat, jsou-li živé nebo také hrají „z krabičky.“ Pokud to druhé, blahopřeji k přesvědčivému zvuku. Kytary mají právě ten zvuk, který rockapopový Vojtěch Lindaur kdysi označil za „nakurvený“ a leckdo jiný za shoegaze či noise, zpěv se v nich utápí právě tak, aby ještě bylo rozumět slovům. Intenzita i míra lo-fi je uměřená právě tak, aby bylo jasné, že Rouilleuxovi jde o to, aby jeho texty byly vnímány. Majitelé CD s účinně strohým handmade digipackem jsou na obalu nabádáni, aby si texty vyhledali na rouilleux.net. Mým favoritem je Nay II, v níž konečně střízlivý básnický subjekt pozoruje, jak se jeho buňky škrábou, cítí jejich kosti a vnímá, jak jím stavební kameny jeho těla smýkají sem a tam.

Z osmi textů alba si sedm napsal Rouilleux sám, autorem Cascanda je Samuel Beckett. Všechny texty jsou psány volným veršem, bez rýmů i struktury sloka-refrén, jediným náznakem struktury je občasné opakování slov či veršů. Díky této podobě a neuspěchanému, pečlivě artikulovanému podání a částečně i díky svému hlasu Rouilleux místy připomene britského básníka a duši skupiny Current 93 Davida Tibeta, nevíce snad v Sailings, která je ale zároveň nejpodmanivějším – i nejdelším – kusem alba. Tahle inspirace (pamatuji si Ruin Of Ruins hrát na koncertě jednu currentovskou „vypalovačku“) ale nepřekračuje hranice plagiátorství. Zugzwang je sebevědomý, dospělý a neotřele znějící debut.