Diváci byli sice zvyklí sledovat filmy s hudebním doprovodem pianisty či orchestru, ale možnost poslouchat dialogy a zbavit se mezititulků znamenala něco neslýchaného. Vznik zvukového filmu ve Spojených státech na konci dvacátých let minulého století znamenal převrat v dějinách kinematografie. Po prvních těžkopádných pokusech vymysleli filmaři nové způsoby snímání, technici nové typy lehkých, nehlučných kamer, herci nový styl hraní – reálnější a méně expresivní. Přechod z němého filmu na zvukový se neobešel bez nenávistných reakcí o prznění filmu novátorskými výstřelky, a s tím související nostalgií po „pravém filmovém umění“. Mezi ty, kteří se „staré doby“ nechtěli vzdát, patřil i král grotesky Charlie Chaplin. Moderní dobu, svůj poslední němý film, natočil až v roce 1936.

Tichá krása
Němou éru už dávno odvál čas a filmy se zvukem, stejně tak jako filmy barevné, a nikoliv černobílé, se staly standardem. Současné němé filmy bývají mnohokrát poklonou, vzpomínkou na zlaté časy. Někdo by možná řekl „nedokonalý“, ale němý film měl mnohé přednosti, které dnešním snímkům scházejí.

Například styl tzv. sovětské montážní školy (Dziga Vertov, Sergej Ejzenštejn a další) ve 20. letech byl založen na střihu. Montážníci byli právě z těch, kterým připadal přechod na zvukový film jako špatný nápad. O zvuk přece nejde! A jejich filmy jsou dodnes perlami.

Stejně tak onen pověstný přepjatý herecký styl typický pro většinu němých filmů. Kolik emocí bylo v jediném pohledu! Nebo grotesky, které já osobně považuji za jedny z nejvtipnějších filmových forem. Bez zvukové složky mohlo být daleko více pozornosti věnováno scéně a mnoho němých snímků je mimořádně výtvarně zajímavých (vzpomenu třeba celé expresionistické hnutí). K němé éře je možné vzhlížet z mnoha důvodů.

Vlastní volbou beze slov
Milovníků němého filmu není málo, mezi znalci pohyblivých obrázků je jich samozřejmě více. Mnoho režisérů se proto k technice natáčení bez zvuku vrací, ať už z potřeby zkusit si udělat svůj vlastní němý snímek či v touze vzdát tomuto období hold.

Argentinská Anténa (2007) režiséra Estebana Sapira je němý film, ve kterém nikdo z obyvatelů města nemluví. Dar řeči má pouze jediný chlapec. Snímek s prvky magického realismu vtipně pracuje s mezititulky, které poletují ve vzduchu, postavy je muchlají do dlaně, či s nimi pracují obdobně hravým způsobem. Vše ale bez toho, aniž by aktéři na titulky přímo reagovali.

Finský režisér Aki Kaurismäki v Juze (1999) vypráví typicky „po kaurismäkovsku“ příběh dvou milujících duší, a vystačí si bez problému bez dialogů i barvy. Jedno z obvyklých témat němé éry – melodrama – je aktualizováno s obdobnou dovedností jako např. v Životě bohémy (1992) stejného autora.

V komedii Mela Brookse s příznačným názvem Němý film (1976) je bezeslovné téma dokonce zmnoženo. Snímek vypráví o režisérovi, který se rozhodne zachránit upadající malé studio prostřednictvím natočení němého filmu. Studiu totiž hrozí pohlcení gigantickou společností (tedy jedna z mnoha situací ve filmovém průmyslu Spojených států let desátých a pozdějších). V průběhu příprav natáčení se objevují další odkazy k němé éře, groteskní výstupy, „star systém“ tvorby hvězd stříbrného plátna a jiné. V celém snímku samozřejmě neuslyšíte jediné slovo.

Velmi živý němý
Všechny tyto příklady mají jedno společné – jedná se o poklonu němému filmu, jeho variacím v současnosti, nahlížení skrze uplynulá léta. Kanaďan Guy Maddin zvolil jiný přístup – ve svých krátkometrážních snímcích šel více do důsledků. Včetně líčení, scény, herectví, dokonce obraz vypadá, jako by se na něm již podepsal zub času – je místy nezřetelný, popraskaný. Za zcela mimořádný v tomto ohledu považuji jeho The Heart of The World (2006). Dramatický příběh o zkáze světa a lásce dvou bratrů k jedné ženě připomene klasiku Fritze Langa Metropolis (1927). Vše v šesti minutách.

Pak samozřejmě existují snímky mluvené, které jen němý film tematizují, jako Irma Vep (1996) Oliviera Assayase nebo Ve stínu upíra (2000) E. Eliase Merhige. „Naši“ Báječní muži s klikou (1978) režiséra Jiřího Menzela vyprávějí o počátcích kinematografie v Čechách.

Časté je také uvádění původních němých snímků s novým živým hudebním doprovodem. Přestože se dnes jedná o nijak neobvyklou záležitost, do určité míry raritou je například projekt Cinegoga probíhající každý podzim ve Španělské synagoze. Za doprovodu orchestru Berg se letos promítal film Nový Babylón (1929) Leonida Trauberga a Grigorije Kozinceva s předfilmem D. W. Griffitha Dítě ghetta (1916).

Bylo by možné pokračovat a jmenovat, jaké další snímky vznikly, jaké další prezentace v současné době existují, žel papír není nekonečný. Závěrem si tedy dovolím alespoň entuziastické zvolání: Němý film není mrtvý!

Jsem dcerou váženého pražského lékárníka, ale víc než svět mastiček mne láká pražská bohéma. Objevuji avantgardu a chodím do těch správných kaváren. Vím, co je to surrealismus, futurismus a psychoanalýza. Čtu potají Marxův Kapitál a platonicky miluju Huga Haase. Odvážím se nahlas říct slovo onanie. Píšu poezii a kouřím cigarety v dlouhé špičce.

Sladká třicátá léta se ale přehoupnou do své druhé půlky.

Možná se ze mě v průběhu času stala ctihodná matrona a na politiku ani poezii nemám čas. Říkám si, že „nějak bylo, nějak bude“.

Možná nosím na rukávě židovskou hvězdu a do kaváren už dávno nesmím.

Možná se zdviženou pravicí vítám nového vůdce a tvůrce nového řádu.

Kdo ví.

Vyhlídky zdají se být neradostné. Možná jsem přežila válku a čeká mě další vítězství. Tentokrát vítězí pracující lid a tam, kde visela napřed podobizna Masaryka a potom na čas kníratého Adolfa, visí zarámovaný báťuška Stalin.

Už se mi to nelíbí, říkám si osmdesát let před tím, než se tato věta stane tlačítkem na nejoblíbenější sociální síti světa. Obrátím tedy list a zvolím si přesun v čase a prostoru. Své mládí prožívám v experimentátorských létech šedesátých.

Jmenuji se Jane a pocházím z Bostonu. Po vzoru Jacka Kerouaca se vydávám stopem přes Státy do Kalifornie. Miluju Grateful Dead. Chtěla bych být slavná jako Janis Joplin, ale neumím zpívat. O to víc fetuju. Naplno vdechuji počátek nových hnutí, omamné výpary hašiše a horký vzduch tetelící se nad dálnicí.

Třeba mám ale smůlu, že se ve stejné době a ve stejné zemi narodím s poněkud tmavší kůží. Čeká mě nejspíš kariéra domácí posluhovačky v jednom z těch úhledných předměstských domků, kde žijí uspěchaní workoholici a znuděné frustrované ženušky v domácnosti. I když Martin Luther King právě pronáší plamennou řeč o tom, že se mu zdál sen, v realitě se nic moc nemění.

A tak to zkusím potřetí. Po výletu přes oceán se pokorně vracím do srdce Evropy. Zmatené období puberty prožívám v letech devadesátých. Změnila se však i první číslice letopočtu. Je podzim 2091. Moje matka mi vypráví, jak se kdysi dávno v roce 2012 všichni připravovali na konec světa. Poslouchám ji jen na půl ucha, přemýšlím totiž, jakou barvu šatů si vezmu na oslavu kamarádčiných narozenin. Nakonec zmáčknu jeden z čipů všitých na lemu rukávu a počkám, až se bezbarvá látka změní v královskou modř. Vyčkám, až se uvolní sedadlo v teleportu a těším se na bujarou party na druhé straně oceánu.

Co když ale žádná druhá strana oceánu nebude? Obyvatelný svět se kdysi dávno zmenšil a pevnina vykukuje z nedozírné vodní plochy pouze v místech, kde se dřív tyčily velehory. A já mám to štěstí, že jsem přežila druhou velkou potopu světa.

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Aleš Cibulka již několik let vydává kalendář s tvářemi herců černobílých českých filmů. O tuto tematiku se dlouhodobě a do hloubky zajímá, napsal nespočet monografií hvězd stříbrného plátna doby neveselé a dávno minulé. Jeho fanynkám je řádově –sát. Zajímalo mě, co na té zašlé slávě vlastně vidí.

„My si tehdejší kinematografii možná trochu idealizujeme, stejně jako dobu, kterou skrze právě tyto filmy známe. Konec 30. a začátek 40. let nebyla nikterak příjemná doba. Jenže filmy neukazují, jak to tenkrát opravdu bylo, ale jsou to většinou příběhy „jak chudá dívka ke štěstí přišla“. Protože bylo potřeba v době protektorátu a války se odreagovávat. A svou roli sehrála i tajemnost – tehdejší hvězdy byly naprosto nedostupné. Dneska můžete hereckou nebo pěveckou hvězdu potkat v metru nebo se s ní vidět na televizní obrazovce třikrát týdně. Hvězdy byly tehdy opravdu hvězdami. Což nejspíš fascinuje lidi dodnes.“

Myslíte si, že se točily lepší filmy než dnes?
Tenkrát se filmy točily jen proto, aby se lidi pobavili a později zapomněli na to, že je válka, že mají třeba polovinu rodiny na frontě a tak podobně. Paradoxní třeba je, že nejslavnější a nejlepší české veselohry vznikly v letech 1939–41, což byla ta nejstrašnější doba vůbec. Kristián měl premiéru 8. září 1939, tedy týden po začátku války. Takže určitě ne lepší – i když to je taky otázka, protože je prověřila doba. Samozřejmě je celá řada filmů, které už zcela zanikly a už si je nikdo nepamatuje a ani se nereprízovaly. Ale existuje celá řada filmů z té doby, které jsou vysílány v televizi, které vyšly na DVD a jsou digitálně vyčištěné a remastrované. To tenkrát nikdo nepředpokládal.

Pretty Woman pro pamětníky

Nepřijdou vám tehdejší filmy svými tématy právě i v kontextu dané doby banální?
Jsou to limonády. Těm filmům je často vyčítáno, že jsou prostoduché. Třináct nejslavnějších filmů Věry Ferbasové mělo stejný děj: dívka se do někoho zamiluje, zjistí, jakou ženu nebo dívku by ten milovaný po svém boku chtěl, a tak se za ni vydává. Tyto veselohry se pouštějí dodneška. Dnešní doba také přináší spoustu starostí, negativních informací, a možná právě proto se k těm snímkům diváci zpátky znovu vracejí. Protože se tam neřeší nic světoborného a jen se hodinu a půl koukáte na to, jak Madla z cihelny ke štěstí přišla. Řekl bych, že je to „odpočinkové“ nebo relaxační poslání, které mají stále.

Jaké filmy spadají do škatulky filmů pro pamětníky?
Dřív se tak říkalo filmům natočeným do roku 1945. Dnes už v televizním cyklu filmů pro pamětníky běží filmy natočené v 70. letech. Nedávno byl někde rozhovor s mladou zpěvačkou, která řekla, že má ráda staré filmy pro pamětníky, třeba Pane, vy jste vdova nebo Marečku, podejte mi pero. Je zvláštní, že ona tohle už bere jako pamětnické filmy. Otázka je, kolik z českých porevolučních filmů se bude pouštět za 60–70 let. Prověří je opět čas.

Čím jsou staré filmy stále aktuální?
Myslím, že humor se určitě nezměnil a tomuto pořád rozumíme. Já ležím smíchy u filmů s Hugo Haasem, protože mě dokáže neskutečným způsobem pobavit. Vlasta Burian se stal králem komiků a zválcoval i současné hvězdy komediálních filmů. Podle mě právě zde spočívá právě určitá nostalgie – nám by se líbilo v té době žít. Ve filmech není nic negativního, válka není zaznamenána. My tak máme pocit, že ta léta byla dobou úspěšných továrníků a sekretářek, které se stávaly jejich manželkami, že se žilo krásně. K tomu připočtěte noblesu, módu a fakt, že řečené slovo platilo. Divákům, kteří jsou starší, film připomene mládí. Divákům mé generace zase připomene, jak jsem přijel za dědou a babičkou a dívali jsme se na Hotel Modrá Hvězda. A vrátí mě do dětství, tedy do doby příjemné, milé.

Jak přilákat mladou generaci ke starým filmům?
Před lety jsem pořádal pravidelný festival pamětnických filmů v Biu Illusion. V první řadě seděl kluk, který měl piercingy a tetování, mohlo mu být dvacet, s holkou, která byla celá oblečená v kůži. Zeptal jsem se jich, zda nepřišli omylem jinam, jestli nejdou na rockový koncert. Odpověděli mi: „Ne ne, my se jdeme podívat na Kristiána, babička říkala, že je to prej docela pecka.“ A líbil se jim. Nedělám si ale iluze, že by si úplně nejmladší generace pouštěla filmy pro pamětníky. Stejně jako se snižuje zájem o dechovku a stává se z ní menšinový žánr, opadá i zájem o filmy pro pamětníky. Ale zase si říkám, že když vydavatelům stojí za to film dát do kupy a zrenovovat pro vydání na DVD, tak musí mít spočítáno, že o ně zájem je.

Sledujete nové filmy?
Málokdy. Já si radši počkám, až to bude v televizi. Nedávno se mě ptala kamarádka, jaký jsem viděl nejnovější film. Říkal jsem, že jsem náhodou tuhle v televizi docela nový film viděl a ona se ptala, co to bylo. Bylo to Pretty Woman. Smála se a říkala, že to už je dneska film pro pamětníky.

Vy jste ve svých dvanácti letech vydával školní časopis. Co byste do něj zařadil na téma nostalgie?
Slovo nostalgie pro mě ještě před lety mělo až negativní nádech, protože já nemám rád cokoli strnulého, sešněrovaného. Když někdo přeje pohodu, tak se mi otevírá kudla v kapse. Při vysílání pohodového rádia mne přepadají myšlenky na sebevraždu. Protože pohoda je podle mě až v rakvi. Nevydržím nečinný. Když mám den volna, tak mě bolí hlava už v poledne. Nostalgie má pro mě dnes úplně jiný nádech, současná doba je tak hektická a plná negativních zpráv. Takže si myslím, že lidé si začnou vyhledávat klid, který v kultuře byl. A tím spíš sáhnou do 30. let, protože jestli byly tehdejší filmy točeny proto, aby lidé zapomněli, že je válka, tak tím snáz zapomenete na to, že je jednadvacáté století, že doba je zlá, že je krize.

Suchý veselý nostalgik

Ondřej Suchý je nostalgik. Nelenil založit hospůdku Nostalgická myš, v rozhlase vysílá pořad s názvem Nostagické muzeum zábavy, televize dodnes reprízuje jeho Kavárničky dříve narozených a také má na kontě mnoho knih o velikánech filmového plátna, se kterými se často setkával či přátelil. Pan Suchý mi vyprávěl spousty historek plných slavných jmen. Sobecky si je ale nechám pro sebe a předložím jen tu část rozhovoru, která se vztahuje k našemu tématu.

Co je nostalgie?
Pro mě je to všechno řekněme od poloviny šedesátých let zpátky do začátku třicátých, z čehož jsem zhruba polovičku mohl zažít jako dítě a postpuberťák.

Jaký má nostalgie význam?
Nostalgie má – alespoň pro mou generaci – velký význam, poněvadž si člověk vybavuje to hezké, co zažil v mládí a co se nedá srovnávat s tím sebelepším, co nabízí dnešek. A ještě pozor – mluvíme o veselé nostalgii! Čili já v rozhlase dělám Nostalgické muzeum zábavy, protože si myslím, že nostalgik nemusí jenom plakat, ale může se taky chechtat.

Není to přece jen přílišné zůstávání v minulosti?
Já zjišťuji, že mi přítomnost nenabízí nic lepšího, než co jsem už prožil. Tady se rozcházíme s bratrem, který velmi žije přítomností a budoucností. Když jsem byl mladý, tak jsem si vždy ve čtvrtek kupoval knížky. Nikdy jsem je ale v podstatě nedočetl, protože jsem musel za holkama nebo do kavárny, do baru. A tak je to i s filmy. Je jich spousta, které znám jen podle názvu z 50. a 60. let a které jsem tenkrát nemohl vidět třeba i proto, že byly mládeži nepřístupné. Takže teď si říkám: „Co to dávali tenkrát v tom biografu?“ a mám na to čas.

Není současnost vlastně nostalgií budoucnosti?
Určitě. Já si myslím, že vy za takových čtyřicet let budete velmi nostalgická a shledáte z dnešních dnů mnoho krásného. Nostalgie zdraví neškodí. Dokonce se k nostalgii dá přistupovat tak, aby vás nabíjela pozitivní energií. Najednou je mi ten svět ukradenej, protože vyjdu ven a slyším, kde se kdo vyboural v autě, kdo kde jak otěhotněl, co strašného se zase stalo Ivetě Bartošové a podobně, ale mně je to jedno, protože si říkám, že svět je krásnej, protože jsem viděl zase jeden film, který jsem prošvihl, když mi bylo dvacet.

Krásná blonďatá puberťačka s podřezanými žílami. Brýlatý vegetarián z Ameriky s chorobným strachem ze psů. Matka od dítěte, která se sjede stimulanty i po cestě na dětské hřiště. Geniální homosexuál toužící po krásných zubech a po lásce. Co je spojuje? Všichni jsou postavy z filmů, jejichž ústředním tématem je paměť, případně její ztráta, vzpomínání na minulost a vyrovnávání se s ní, odpouštění a stárnutí. Zkrátka a dobře, jsou nostalgické a stojí za zhlédnutí.

A moment to remember (Nae meori sogui jiugae)
Náš uplynulý život je tvořen vzpomínkami. Dokážeme ještě vůbec žít plnohodnotně, pokud ztratíme paměť? Podobné otázky vyskakují z plátna či monitoru při sledování velice zdařilého a tesklivě smutného jihokorejského film s názvem A moment to remember (v originále Nae meori sogui jiugae) a zavrtávají se divákovi hluboko pod kůži. Vyprávění začíná zdánlivě banální historkou o mladé dívce, která se zamiluje do zaměstnance svého otce. Nejdříve musí překonat citovou bariéru, kterou kolem sebe staví její vyvolený, aby pak společně mohli překonat společenskou bariéru ve formě jejích rodičů. To ještě ale netuší, že pravá nástraha, která všechny tyto problémy mnohonásobně převyšuje, na ně teprve čeká. Herecké výkony jsou zde velice přesvědčivé, herci hrají přirozeně a vzniká tak jeden z mála kvalitních romantických dojímavých snímků.
A moment to remember (Nae meori sogui jiugae)
Režie John H. Lee
Jižní Korea, 2004, 117 min

Naprosto osvětleno (Everything is illuminated)
Některé vzpomínky si neuchováme v paměti, ač bychom chtěli, ale některé, hodně bolestivé, naopak vědomě vytlačíme. Může se přitom dokonce stát, že kvůli tomu popřeme své historické kořeny i svou víru. Hrdinové tohoto komediálního dramatu jsou ukrajinští majitelé mírně amatérské cestovní agentury pro Židy pátrající po svých předcích a jejich distingovaný americký klient dělající problémy, protože se bojí psů a nejí maso. Film je natočen podle předlohy stejnojmenné knihy J. S. Foera. Obsahuje mnoho barevných záběrů úchvatné přírody, které byly nasnímány z velké části v českém Žatecku. Dílo pojednává o pátrání po vlastních předcích a o vyrovnávání se s traumaty druhé světové války. Na rozdíl od standardních filmů na podobné téma však zde nad smrtí vyhrává radost a naděje.
Naprosto osvětleno (Everything is illuminated)
Režie Liev Schreiber
USA, 2005, 106 min

Spi, děťátko, spi (Se min kjole)
Součástí úspěšného vyrovnání se s vlastní minulostí, a tedy i nepříjemnými vzpomínkami, je odpuštění. A odpustit si navzájem s těmi, kterými byly zraněny, či je zranily, potřebují hrdinky netradiční dánské roadmovie s názvem Spi, děťátko, spi. Všechny totiž kromě společného útěku z protidrogové léčebny spojují také předchozí traumata a zpackané životy. Jestli zvládnou nástrahy života za zdmi léčebny a poperou se úspěšně se svou zodpovědností či životními rolemi, vypovídá tento silně realistický a mrazivě severský film.
Spi, děťátko, spi (Se min kjole)
Režie Hella Joof
Dánsko, 2009, 86 min

Smrt panen (Virgin suicides)
Ve vyhrocených případech může vést nedostatečná konfrontace s vlastní minulostí a pocit bezmoci změnit své nejbližší okolí a svůj život k obrazu svému, až k sebevraždě. Umělecký film Smrt panen nám rozkrývá příběh pěti sester z malého města skrze nostalgické vzpomínání jejich spolužáků. Sestry jsou krásné, záhadné a trpí striktní výchovou vlastních rodičů. Minimálně jedna z nich má sebevražedné tendence a nejen tato skutečnost zahaluje celou rodinu podivným tajemstvím. Podaří se záhady včas rozkrýt? Snímek je navíc doplněn vynikajícím soundtrackem, který obstojí sám o sobě jako příjemný doplněk podzimního večera.
Smrt panen (Virgin suicides)
Režie Sofia Coppola
USA, 1999, 97 min

Magnolia
Kdo nespáchá sebevraždu, ani není tragickou událostí odvolán předčasně z tohoto světa, dočká se stáří. O stáří se říká, že je to doba zúčtování, ohlížení se zpět za uplynulým životem. Neštěstím je, když člověk musí v tomto období něčeho, co udělal, trpce litovat. Film Magnolia nám přibližuje 9 různých lidských příběhů, které se vzájemně protínají. Jedni zde umírají s výčitkami k sobě samým, aby jejich potomci ve stejný čas mohli opakovat totožné chyby. V Bibli se píše, že Bůh bude stíhat vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Nejedná se o symboliku, která vyjadřuje právě ono opakování stejné chyby, tvořící začarovaný kruh? A co ten kruh může přetnout? Co takhle padající žáby z nebes?
Magnolia
Režie Paul Thomas Anderson
USA, 1999, 188 min

„Taková špína za nás teda nebejvala,“ slýcháme z úst starší generace a v očích se jim leskne vzpomínka na staré dobré časy. Jenže kdy to vlastně bylo?

Nostalgie se nezbavíme ani ve zdánlivém bezpečí umění. Novodobé předělávky děl starých mistrů, jejich karikatury a recyklace nejsou ničím jiným než vzpomínkami. Takové počiny stavějí na slávě minulého a snaží se ji znovu vyzvednout z popela zapomnění. A kupodivu s takovým přístupem vykradačů hrobů většinou slaví úspěch. Jak by ne! Každý se raději ponoří do klidných vod známého, než by se zatajeným dechem prozkoumával divoké vody adrenalinové přítomnosti. Proč se tolik hezkých českých filmů odehrává v „totáči“? Protože se břichatí pánové a dámy s trvalou od srdce mohou zasmát tomu, jak se tenkrát měli. A už nemají.

Na fenoménu volání po dobách dávno minulých je pozoruhodné, že shodně lkají všichni, kteří dosáhnou jistého věku (podle situace). A je jedno, zda jde o babičku současnou, babičku prožívající svůj důchod v padesátých letech minulého století, anebo dokonce nynější školačku, která zestárne až za dalších padesát let. Ve všech případech se vzpomíná na zlatou éru mládí, přes filtr paměti zesládlou a zrůžovělou, a tedy ideální. Po bližším ohledání ale zjistíme, že ideální se v tomto případě rovná zidealizovaná.

Jenže na co to vlastně bude ta letošní školačka v roce 2086 vzpomínat? Ano, babičky budoucnosti budou ve své chátrající paměti hýčkat záblesky ze zlatých časů, které panují právě teď. Ve chvíli, kdy čtete tento článek, paradoxně prožíváte nostalgii někoho z budoucnosti. Prožíváte svou vlastní nostalgii, jen to ještě nevíte. Protože jak praví název jedné knihy a jednoho filmu a jedné kapely: bude hůř.

To je taky jedna z mála jistot, které život přináší: všechny nás čeká smrt, pokrok a evoluci nezastavíme a ač se to zdá jako protimluv, poměry jsou čím dál horší. Tedy alespoň subjektivně se to tak jeví.

Týrání fotkami
Nostalgie je stesk po všem minulém, zašlém a ztraceném. Svým způsobem je nostalgický každý. Ano, nejspíš i vy sami. Prohlížíte si s oblibou staré fotky, chodíte na třídní srazy, jásáte nad Pedrem a Kofolou, těšíte se každé Vánoce na tutéž pohádku? Pak si určitě také přiznáte, že znovuobjevení oblíbené hračky v dětském pokojíku vás dokáže katapultovat do těch sépiově zbarvených let, kdy jste ještě šišlali.

Slabším odvarem rychlené nostalgie jsou potom povinná promítání fotek z dovolené (dříve listování tlustými fotoalby), kdy se za jiných okolností dobří přátelé vzájemně týrají desítkami stejnostejných záběrů jednoho lehátka mezi tisíci dalšími na prosluněné pláži. „Přece tady z toho úhlu to teprv vynikne, že jo? Jé, tam vám bylo tak krásně!“

Jako by existovala daná lhůta, po jejímž uplynutí se vzpomínky na všechno špatné prostě rozplynou, a v mysli zůstane jen dokonalý obraz retušovaný víc než obálka časopisu o módě.

Nepadnoucí šaty
Hledání zlaté éry a dodatečné retuše vzpomínek totiž pramení z nedostatečné schopnosti prožívat současnost a naplno si ji užívat. Fotky jsou tou nejkrystaličtější esencí neschopnosti prožívat danou chvíli. Raději svět kolem sebe jen zakonzervujeme a pohled na něj si užíváme až zpětně s podkresem nostalgických vzdechů.

Jenže okamžik současnosti je tak krátký, že jeho prožívání a vnímání samozřejmě vyžaduje mnohem větší soustředění, než když se k němu máme čas vrátit anebo se na něj předem těšíme. Nikdy se ale nelze vrátit přímo k danému okamžiku v celé jeho komplexnosti, se všemi vůněmi, se všemi neviděnými detaily za všemi rohy, s větrem ve vlasech a momentálními asociacemi v mysli. Vracíme se jen k výseku úzkému jak nitka a z těch nitek se snažíme znovu spřádat šaty toho, co bylo. Ale jsou děravé a už nepadnou. Jak by také mohly? Nostalgie je dobrá tak leda na záplatování. À propos: také vám babička látala děravé ponožky?