Festival Činohry Národního divadla Pražské křižovatky si za léta své existence vydobyl na české divadelní scéně výjimečné postavení jako jedinečná příležitost vidět mimořádné produkce předních světových režisérů. Vždy jde navíc o inscenace hluboce lidské, znepokojující a ohledávající hranice divadla. Tentokrát se zaměří na téma identita.

Témata, která touto programovou skladbou otevíráme, jsou bytostně současná a zároveň nenabízí jednoduché odpovědi. Klíčové jsou pro nás reprezentace a digitální stopa člověka. Otázky, které se těmito okruhy otevírají, se týkají identity jednotlivce v moderním světě – ať už identity individuální, nebo identity v rámci společenství. Co nás spojuje s ostatními? Kdo koho může ve světě roztříštěných identit zastupovat? Jak být opravdu spolu? Témata blízkosti a vzdálenosti v globalizovaném decentralizovaném světě jsou výzvou, na kterou nabízí zcela nové odpovědi digitální sféra a nové technologie.

Podrobný program s anotacemi a bližší informace o doprovodných akcích najdete na stránkách www.prazskekrizovatky.cz.

text: Nina Jacques

Pražské křižovatky
Nová scéna Národního divadla (Národní 1393, Praha 1)
5. 10. — 17. 11.

Činohra Národního divadla uvádí v únoru světovou premiéru hry Ondřeje Novotného Otec hlídá dceru.

Inscenace vznikla v rámci Studia pro nové drama, které Činohra pořádá, a jak předznamenává název, hlavními tématy hry jsou rodičovství, strach a péče o děti, ale časem také o stárnoucí rodiče, vyrovnávání se s vlastní měnící se pozicí v rámci rodiny nebo třeba pochybnosti o významů mužství a otcovství v dnešní době. Většina těchto témat na nás všechny doléhá v podobě obav a úzkostí z toho, jak si s nimi v našich životech sami poradíme a zda neselžeme.

Palčivá témata prorůstají jednoduchým, každodenním příběhem, ve kterém nechybí setkání s ostatními rodiči a jejich svéráznými výchovnými metodami, šaty umazané od zmrzliny nebo konflikty na dětském hřišti. V každé situaci dochází ke střetům úhlů pohledu v rámci jednotlivých generací, ale také napříč nimi, ze kterých vyplývají odlišná očekávání od rodinného života a mírná deziluze. Díky ironickému, a přesto jemnému humoru Ondřeje Novotného však ztráta iluzí neubíjí. Naopak – pro svůj nadhled nad tím, co prožívají mnozí, má inscenace šanci oslovit široké publikum.

Jako členy rodiny v režii Jana Friče uvidíte Radúze Máchu, Pavlu Beretovou, Ondřeje Pavelku, Taťjanu Medveckou a další. Premiéry inscenace Otec hlídá dceru se uskuteční 16. a 17. února 2022 na Nové scéně.

text: ND

Otec hlídá dceru
Nová scéna Národního divadla (Národní 1393, Praha 1)
předpremiéra 16. 2. 2022
1. a 2. premiéra čt 17. 2. a pá 18. 2. 2022
další reprízy út 22. 2., st 23. 2.

Jedna noc, šest lidí, tři příběhy. Bezdomovec miluje nemocnou pouliční muzikantku, ale bojí se ji oslovit. Dva homosexuálové v baru hledají blízkost, ale nechtějí se přiblížit. Muž omylem zazvoní u dveří a žena, která mu otevře, ho pozve dál. Postavy o svých setkáních trochu vyprávějí a trochu je znovu prožívají. Nejde o velké dějinné události, spíš o obyčejné příběhy lidí ve velkoměstě, lidí, kteří jsou hodně sami, ale na chvíli taky spolu. Tři životní situace podané se syrovostí, intenzitou a naléhavostí, která bere dech.

Tak zní anotace k inscenaci SPOLU/SAMI, kterou uvádí Činohra Národního divadla na Nové scéně. Německá autorka Anja Hillingová (1975), z jejíhož pera hra pochází, je stálicí na německých i rakouských scénách. Upozornila na sebe ještě jako studentka tvůrčího (dramatického) psaní v Berlíně. Její prvotina Hvězdy z roku 2003 byla uvedena formou scénických čtení doma i v zahraničí a autorka za ni dostala cenu Drážďanské banky. Následovaly další hry a další úspěchy – mezinárodní koprodukce a inscenace v několika zemích Evropy. U nás byla ve scénickém čtení uvedena hra Monzun (2005, divadlo Letí) a Černé zvíře smutek (2001, Studio Marta na brněnské JAMU). Hillingová bývá považována za jednu z nejúspěšnějších současných německých autorek.

Hra, kterou uvádí Národní divadlo pod názvem SPOLU/SAMI, se v originálu jmenuje Protection. Autorka ji napsala v roce 2005 a získala za ni řadu ocenění. Inscenována byla hned následující rok v Divadle Maxima Gorkého v Berlíně. Motto hry převzala z písně Protection britské skupiny Massive Attack: I can’t change the way you feel / But I could put my arms around you (S tím, jak ti je, nic neudělám, ale vždycky tě můžu obejmout). V tomto dvojverší se do značné míry skrývá paradox pozoruhodné hry: nedokážeme se do sebe vzájemně vcítit, zbývá nám jen objetí. Jenže šestice postav, se kterými se diváci potkají v inscenaci Daniela Špinara, ani toho nedosáhne.

Hillingová hru rozdělila do tří částí. První nese titulní název, což česky znamená např. ochrana, druhá se jmenuje Fantomové a třetí Nadiny oči (a tady také došlo k posunu, protože původně to jsou Nazifiny oči).

Hrdinové první povídky jsou dva bezdomovci. Ona je bývalá hráčka na basu, on bůhvíco. Ona se živí pouliční hrou, on postává před obchoďákem a za pár drobných otevírá nakupujícím dveře. Dlouhé měsíce ji pozoruje, ale když ji konečně osloví, už je pozdě. Jako Lucy se představí čerstvá posila souboru, herečka Alena Štréblová, Valacha, „muže s kobylím ksichtem“, hraje David Matásek.

Fantom je přelud, přízrak, vidina, ale také klamný jev, zdánlivě či uměle vytvořená skutečnost – a význam tohoto slova se realizuje ve druhé části ve všech myslitelných významech. Marco žije iluzorní život v gay klubech, kde hledá lásku úplně marně, Marc – tenhle nedostižný krasavec – se do nich vrací po těžkém úrazu. Přišel jen o nohu, což možná oblečení skryje, ale získal fantomy, s nimiž nedokáže bojovat. Dvojici s téměř identickými jmény ztvárňují Filip Rajmont a Igor Orozovič.

Sex není láska, ale někdy je těžké to odlišit. Když Leon (Martin Pechlát) jednoho dne omylem zazvoní na Nadiny (Tereza Vilišová) dveře, má pocit, že se snad okamžitě zamiloval. Jenže někdy člověk není tak docela pánem svých pudů a za cizími dveřmi, zejména je-li jeden oblečený na kostýmovanou párty, se z něj může stát zvíře. Záhadná povídka o nedorozumění plynoucím také z odlišných národností (proto v ND z Turkyně udělali Ukrajinku) přináší spíš otázky než odpovědi.

Hra Anji Hillinové je ve všech ohledech vzrušující a překvapivá. Nepoužívá tradiční dialog – postavy o sobě mluví ve třetí osobě, spíš vyprávějí, než konají, o to silněji a emocionálněji pak působí mikrosekundy, v nichž se k sobě skutečně obracejí. Je to hra, jejíž smutek těžko skrývat, ale přesto je silná, působivá, dojemná, protože koneckonců není o ničem menším než o lásce. º


autor: Martin Kámen

Říká vám něco jméno Eadweard Muybridge? To byl muž, kterého bratři Wachovští sto let po jeho smrti postavili na hlavu.

Muybridge byl vynálezce, žil v hektické době konce 19. století a vášnivě se zabýval fotografií. Když se jednou na dostizích vsadil, že kůň při běhu má v jednom okamžiku všechny čtyři nohy ve vzduchu, nevzdal se, dokud nevymyslel, jak své tvrzení dokázat. Vyvinul novou, rychlejší závěrku fotoaparátu… a pak těch fotoaparátů postavil čtyřiadvacet do řady za sebou. Vytvořil sekvenci – něco jako film. A poprvé zachytil pohyb. Tvůrci Matrixu tento princip použili naopak: aby zachytili nehybnost. Kruh se uzavírá.

… a pak se o něco vsaďte!
Eadweard Muybridge byl tak trochu génius. A jak se s tím u géniů často setkáváme, nebyl zrovna dvakrát empatický a sociálně nadaný. Jeho pohnutý životní příběh tak nabízí spoustu motivů a témat. A právě jich se rozhodli využít Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, alias režijní duo SKUTR, ve své inscenaci Human Locomotion.

Vyprávět o životě člověka a použít přitom techniku, která má kořeny (ač, pravda, již více než století hluboké) právě v jeho vynálezech, to je mistrovský nápad. A když to napadne někoho, jako je duo SKUTR, jeden by si na ně snad i vsadil. A dobře by udělal.

Tak tomu nerozumím – no a co?
Human Locomotion dosyta využívá široké možnosti Laterny magiky, a to ve všech směrech: ať už mluvíme o promítání a světlech, o hudbě anebo o tanečnících. A krásně všechno kloubí dohromady; inscenace sice vznikala pod vedením režisérů, ale za široké spolupráce s choreografem Janem Kodetem, scénografem Jakubem Kopeckým, s herci a s dalšími členy tvůrčího týmu. Díky tomu máme před sebou dílo, jehož motivace jsou od počátku do konce srozumitelné a neměnné a které, ač se jednou nebo dvakrát jeho švy mírně potrhají na předělech mezi jednotlivými kapitolami Muybridgeova života, pevně drží pohromadě.

Na představeních Laterny magiky se běžně moc nemluví. SKUTR tento úzus porušuje, nechává Marka Daniela v roli Eadwearda a Zuzanu Stavnou v roli jeho ženy Flóry pronést několik replik, které děj, jinak většinou vyprávěný tancem, dovysvětlují a posouvají kupředu. V tomto bodě narážím na (pro mě snad jediný) zásadní režijní lapsus. Na Laternu jako převážně pohybové divadlo často chodí kulturymilovní cizinci, je tedy běžné, že objeví-li se v inscenaci text, zpřístupní se pomocí promítnutých titulků i česky nerozumějícím divákům. Eadweard a Flóra ale mluví chvíli anglicky, chvíli česky, jejich bilingvismus nemá žádnou viditelnou logiku, a české texty jsou navíc otitulkované jen někdy. Několikrát se cizojazyčný divák nedozví poměrně zásadní věc a jeho uchopení následujícího děje tak může být od diváka, jenž rozumí všemu textu, zásadně odlišné.

Krom téhle nedotaženosti nám ale silná ruka SKUTRu předkládá spoustu režijních chuťovek a fines, kvůli kterým by jistě stálo za to navštívit představení i podruhé, potřetí, … aby si divák všech všiml a pořádně si je vychutnal.

Nejen práce SKUTRu, ale i zásluhy ostatních členů týmu si zaslouží pár slov. Scénografie a projekce týmu Lunchmeat & Jakuba Kopeckého organicky ilustrují Muybridgeovo dílo. Jedním z nejkouzelnějších okamžiků představení je chvíle, kdy se celé divadlo promění v jednu velkou dírkovou komoru a my můžeme sledovat rozostřený a převrácený obraz intimních chvil Flóry a jejího milence.

A konečně se musím zmínit i o práci tanečníků Laterny magiky pod vedením choreografa Jana Kodeta. Vůbec nemusíte tanci rozumět. Na ně se prostě dobře dívá! Každý s alespoň minimálním citem pro divadlo pochopí, kdy tanec vyjadřuje napětí a schyluje se k souboji a kdy jde o milostné hrátky. Příběh života Eadwearda Muybridge se vám tak odvíjí před očima s naprostým minimem slov, přesto ho dokážete bez problémů sledovat a vžívat se do napjatých, milostných i melancholických nálad.

Nebojme se jí, protože je jiná
Nová scéna ND, a Laterna magika zvlášť, se v naší divadelní obci netěší příliš velké oblibě. Někteří dokonce píší o „zrezivělé Laterně magice“. V souvislosti s Human Locomotion se jí ale musím zastat. Možná že sama Nová scéna je poněkud zrezivělá a potrhaná, což v kombinaci s jejím podivným designem navozuje ledasjaké pocity. Laterna magika je ale zásobena nejmodernější technikou a stále hledá nové a nové cesty, jak diváka ohromit tím, co všechno dokáže (vzpomeňme na nedávnou premiéru Antikódů a jejich interaktivní psací megastroj). Jistě, pokud půjdete na Kouzelný cirkus, sedmatřicet let staré představení, máte plné právo myslet si něco o zadrhnutých ozubených kolech. Ale spolupráce s tvůrci, jako je právě duo SKUTR, dává vznikat světovým inscenacím a oživuje legendu, kterou Laterna magika kdysi bezesporu byla. ∞

Marcela Straková řečená Mař. je pro mě ztělesněným důkazem toho, že když děláte, co vás baví, vaše srdce plane jasným plamenem a oči září jako hvězdy. V Čechách i v zahraničí pracuje jako kulturní manažerka, fundraiserka a kurátorka. Vyjmenovat její aktivity by vydalo na článek do Wikipedie. Za všechny zmíním její podíl na vzniku streetartového a graffiti festivalu v ČR NAMES (2008), spolupráci s Artyčok TV a vedení Českého centra ve Stockholmu. Od roku 2009 do konce roku 2013 byla součástí týmu Nové scény ND. Společně s Janem Žaloudkem a Michaelou Klakurkovou vymyslela koncept lesa z vyhozených vánočních stromků, který se v minulosti několikrát objevil na piazzetě ND.

Zrovna ses vrátila z Bristolu, kde jste realizovali projekt “Second Chance” („Druhá šance“ – les z vánočních stromečků). S jakým jste se setkali ohlasem?
S výborným! Z Bristolu nás sami oslovili. Mezi občany projekt komunikovala i radnice. Všechno bylo připravené tak, aby akce dopadla maximálně dobře. Se stromečky přišla spousta lidí, jezdili s nimi na kole, auty, lodí… Ve spolupráci s Českým centrem Londýn se podařilo přivézt i celou kapelu Please the Trees, takže to navíc byla velká krásná vernisáž.

Jak vznikl nápad na les a kde všude jste s ním už byli?
S Honzou Žaloudkem a Míšou Klakurkovou jsme jednou na Silvestra přemýšleli, co s vánočními stromečky, kterých je po svátcích po Praze u popelnic spousta. Jak to uchopit a přimět lidi přemýšlet? Vymysleli jsme tenhle koncept, podle kterého ty vyhazované stromečky můžou ještě zazářit. Od roku 2010 je to pátá sezóna. V Praze byl les čtyřikrát (letos poprvé ne), jednou v Bukurešti, letos v Berlíně a v Bristolu.

Znám váš les z piazzety Národního divadla. Ty jsi působila na Nové scéně, která tento prostor významně rozpohybovala. Mohla bys mi přiblížit, co obnášela práce programové ředitelky?
Programová ředitelka, to je silné slovo. Na Nové scéně byl ředitel jenom jeden, a to Štěpán Kubišta. Já jsem měla na starosti audience development, veškerý doprovodný program v budově i na piazzetě ND, koprodukční projekty, mezinárodní spolupráci a fundraising. Práce obnášela vymyslet projekt, prosadit jej ve strukturách ND, sehnat na něj peníze a dohlédnout na realizaci.

Jak dlouho jsi tam působila a co tě nejvíc potěšilo?
Přes čtyři roky. Těch věcí byla spousta, každá měla trošku jiný rozměr a až na výjimky mi všechny dělaly velkou radost! Souvisely s oživováním celého domu a prostoru kolem. Velké zahraniční soubory, které jsme přivezli, byly jedinečné už jenom proto, že tady nikdy dřív nevystupovaly a už sem taky asi hned tak nepřijedou… Spolupráce s Constanzou Macras, skandinávské projekty nebo site-specific akce na piazzetě. Bylo toho spousta. Např. první přenosná sauna H3T byla perfektní, stejně tak i druhá, stejně tak fungoval náš les z vánočních stromečků. Ze zahraničních pro mne bude vždy vyčnívat hostování Cullberg baletu a úplně první velká instalace na piazzetě – Seno ve spolupráci s Eposem 257. Seno byla nesmírně odvážná věc hned v lednu 2010, kdy jsme Novou scénu otevřeli. Nebo trávník. Byl obrovský! Nikdo nevěřil, že to dokážeme, a my to dali! Všechno byla radost!

Zmínila jsi Skandinávii, mám pocit, že k ní máš osobní vazbu. Jak to vzniklo?
Jo, jo, je to jedna z mých srdečních záležitostí (smích). Strávila jsem tam několik let života. V roce 2000 jsem odešla studovat do Švédska a tak to nějak začalo. Nikdy jsem nečekala, že to nabude takových rozměrů, abych vozila švédská představení sem nebo řídila tamější České centrum.

Není moc lidí, kteří by sem skandinávské soubory vozili, není to lehké. Skandinávci nemají potřebu s projekty tolik cestovat, jejich systém nabízí umělcům dobré podmínky, aby se realizovali ve své zemi, a na cestování je paradoxně peněz méně. Ze Švédska i Dánska jsme na Nové scéně uvedli několik představení. Spolupráce byla radostná a diváci ocenili, že mohli poznat něco nového. V Čechách známe skandinávský design, nábytek, filmy, ale co se týče živého umění, myslím, že jsme alespoň částečně přispěli k tvůrčímu propojení.

Co obnáší vedení Českého centra?
Je to pestrá a náročná práce. Ředitel by měl mít přesah do všech oborů a zároveň být dobrý manažer a fundraiser, logicky ze své funkce propojuje hodně institucí a aktérů. Zároveň je to člověk, který je za realizovanými projekty nejmíň vidět. Prosadit něco českého do zahraničí není zrovna lehké. Musíte působit přesvědčivě, mít kurátorské schopnosti, umět pracovat s lidmi a znát zemi, ve které působíte.

V ideálním případě vzniká kulturní most. Oblast působení je samozřejmě široká. Když jsme prezentovali design, nutně jsme se dostali i k obchodu. To jsou právě ty přesahy a propojování. Jedná se o prezentaci naší země a zprostředkování uměleckých příležitostí. V každé zemi je to jiné, protože v každém regionu zafunguje něco jiného. Každá země má svá specifika, podle kterých se projekty vytváří.

Co se ti ve Švédsku nejlépe osvědčilo?
Spousta věcí. Byl to proces. Na místě diskutujete s lidmi a najednou zjistíte, co je zajímá, co by je bavilo, na co by přišli.

Velký úspěch a mediální dopad měla např. obří tapeta na fasádě od Antonína Jiráta. Zeď byla obrovská a na instalaci padlo 150 kg lepidla. Ve Švédsku, a hlavně ve Stockholmu, tyhle věci legální cestou skoro nevznikají. Zrealizovat něco tak obrovského v centru města byl opravdu výkon, umělec mrznul na plošině ve výšce 20 metrů. Obraz tam visel skoro rok. Každý den jsem jezdila kolem, byla jsem s tím spokojená, to úsilí stálo za to!

Pracuješ s velkým nasazením, kde si dobíjíš baterky?
Obklopuju se lidmi, kteří mě mají rádi, a já mám ráda je. Mám skvělé sousedy. Běhám, cvičím jógu a snažím se dělat si radost, často z malých věcí. V zimě jezdím na hory a v průběhu celého roku vymýšlím věci, u kterých se můžou lidi potkat a mít se dobře. Teď například s kamarádkou chceme obnovit běžkařský závod. Je to klasický závod na 15 kilometrů, který na Vysočině kdysi existoval a skončil v roce 2000. Rozhodly jsme se ho obnovit už jen proto, abychom se viděli s kamarády a užili si příjemnou akci na běžkách.

Zmiňuješ běhání, slyšela jsem, že jsi běžela maraton. Kolikrát?
Běhám teprve rok, takže maraton zatím jen jednou. Předtím jsem běžela půlmaraton, ale nemyslím si, že by to byl kdovíjaký výkon. Beru to jako normální běžecký vývoj. Nejdřív menší závod, pak větší. Někdo ani závodit nepotřebuje. Pro mě to byla spíš osobní výzva. Jinak běhám hlavně pro vlastní dobrý pocit, pro uvolnění a vyčištění hlavy. Běhám, když mám na něco vztek.

Kde se bere tvoje nadšení pro kulturu?
Myslím, že bych mohla být zapálená pro cokoli. Kultura není samostojná, je o lidech a pro lidi. Některé věci mi přijdou smysluplné a mám potřebu jim pomoct. Někdo je iniciátor, někdo realizátor, někdo konzument. A někdo je třeba kombinací všech tří. Všichni jsou potřeba. Mě nejvíc baví dělat věci pro lidi. Výstavy lesa z vyhozených vánočních stromečků, sauny ve veřejném prostoru, komentované prohlídky Novou scénou… to je v zásadě jedno. Ale nedělám jen věci kolem kultury, zajímají mě i komunitní projekty, prostě být s lidmi a něco dělat společně. Některé ty projekty jsou třeba hrozně malé anebo trhlé. Pěstování zeleniny, společná večeře venku, sraz sousedů nebo společná novoroční čočka, je to spíš o zpříjemňování prostoru, ve kterém žijeme, o bytí spolu. Všichni mají možnost se na tom podílet. Každý se nějak realizuje a já se realizuju takhle.

Co máš v plánu dál? Spolupráce s Novou scénou skončila. Nevím, jestli se k tomu chceš nějak vyjádřit?
To, že už na Nové scéně nebudeme dál pracovat, jsme se dozvěděli teprve nedávno, resp. já jsem byla o zrušení mé pozice zpravena až 20. prosince. Měli jsme do června naplánované některé projekty, které teď neproběhnou, protože mou agendu ani nebylo komu předat a nikdo ji po mně nechtěl. Teď je ale ještě brzy říct, kterým větším projektům se v budoucnosti upíšu.

Chystám se dál pokračovat v projektu lesa „Druhá šance“, který se dá realizovat kdekoliv a předtím, než jsme jej realizovali na piazzetě, probíhal i na jiných místech. Už teď máme signály, kam se s ním vydat v příští sezóně… Budu se angažovat v Prazelenině, na Kampě, kde bydlím, budu pomáhat zdejšímu komunitnímu centru, které na jaře své aktivity rozšíří o tzv. „Plynárenský domeček“ u Čertovky – prostor pro setkávání občanů. Chci pomoct s místními definovat, co jim v jejich okolí chybí a jaký program by v domečku uvítali.

V březnu se budu podílet na festivalu Kampa střed světa a na podzim snad také na dalším ročníku Ozvěn Horňáckých slavností na Kampě. To jsou radosti v naší čtvrti.

S kamarádkou přemýšlíme, že bychom v létě uspořádaly Svatojánskou noc. Měla by být doplněním průvodu svaté Lucie, který pořádá Komunitní centrum Kampa. V únoru budu na Vysočině pomáhat muzeu v Novém Městě na Moravě s grantem na novou expozici. Těším se, že si vyzkouším práci s lidmi v úplně jiném formátu na malém městě. Samozřejmě budou i projekty v zahraničí.

Je zajímavé mít bod, kdy se člověk rozhoduje – může všechno změnit, anebo taky nemusí. Možnosti jsou otevřené a těším se, co z toho vyplyne.

Mně by přišlo fajn zase něco oživovat nebo něco nového budovat, protože to dělám ráda a přijde mi dobré přemýšlet o tom, co lidé chtějí a co je potřeba, a může to být i jen malá věc. ∞

„NanoPOLIS je unikátní výtvarné, hudební a taneční setkání s vědou,“ definují autoři výstavu na plakátu. Několik objektů je umístěno v kavárně NoNa či ve vstupním vestibulu divadla. Hlavní část je situována do tzv. UT-BOXU v mezipatře.

Potěší, že vstup do boxu je bezplatný a navštívit jej můžete i o půlnoci. Najdete zde patnáct děl českých a zahraničních autorů, kteří se vyjadřují k tématu nanotechnologií. Výstava byla připravena v rámci Týdne vědy a techniky, jednotlivé prezentace mají i umělecký potenciál a pomáhají popularizovat vědecké výzkumy.

Od začátku listopadu do 31. prosince jsou zde k vidění různé umělecké formy – interaktivní animace, počítačová hra, pavučiny z nanovláken nebo zvětšené molekuly. Kupříkladu pro virus prasečí chřipky použili autoři holografickou projekci – díky tomu virus pulzuje a vypadá jako jakýsi podivný, oddechující netvor.

Výstava si neklade vysoké ambice, působí jako zpestření při návštěvě Nové scény. Některé objekty jsou srozumitelné samy o sobě, návštěvník se může potěšit nad hravou prací s novými médii. Smysl jiných zůstává bez komentářů autorů nečitelný. Jinak to ale pravděpodobně u, řekněme, vědeckého umění, které chce zároveň obsáhnout i informační hodnotu, nelze.

V souvislosti s výstavou probíhají také workshopy, komentované prohlídky a semináře s umělci a vědci. A především také divadelní inscenace „Noc v NanoPOLIS“, fúze hudby, tance, obrazu a fyzikálně-chemických experimentů. Hudebně se na inscenaci podílí skupina TataBojs a Petr Cígler, za scénářem a dramaturgií stojí známá figura české site-specific scény Tomáš Žižka spolu s Uskupením TESLA. Hraje se pouze dvakrát. Listopadový termín už je za námi, do diáře si tedy zapište 12. prosince.

Nora, postava vypůjčená ze stejnojmenné Ibsenovy hry, opouští manžela i děti a buduje si novou existenci. Jednotvárnou dřinu v textilní továrně po večerech střídá „hledáním sama sebe“.

Vidina mužné kapitalistické náruče a „teplého vycházkového kožichu“ však poněkud modifikuje Nořiny ideály i razantnost jejích činů. Začíná příběh plný neočekávaných zvratů s očekávaným koncem.

Scénograf Martin Chocholoušek skvěle navodil množstvím industriálních prvků starých továrních hal atmosféru dvacátých let minulého století, hudba Miloše Orsona Štědroně pak podtrhuje jednotlivé obrazy a chvílemi pomáhá odhalit, „kdo je padouch a kdo hrdina“.

Vynikající Kateřina Winterová v roli Nory je duší i tělem celého představení, ostatní postavy představují spíše jednotlivé lidské typy, jednající podle předem dané „šablony“ (příkladem je chůva Annemarie v podání Zdeny Hadrbolcové zosobňující staré dobré časy svéhlaviček a pilných hospodyněk, vždy připravených dmýchat oheň rodinného krbu: „Vrať se k manželovi a dětem a všechno bude zase dobré, uvidíš!“).

Čekáte-li od „levicové feministky“ příběh plný obžaloby mužského pokolení, překvapí vás Jelinková dobře mířenou střelbou i do ženských řad. Ani na jedné straně nezůstává ona pověstná suchá nit. Ostatně, běžte se přesvědčit sami.

Elfriede Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností
Nová scéna Národního divadla
Národní 4, Praha 1
ne 13. 11. 19:00
110–260 Kč