V listopadu proběhne již 7. ročník festivalu Pražské křižovatky, který by žádný divadelní nadšenec neměl minout. I v letošním roce je program sestaven z inscenací, které se věnují současným politickým problémům či otevírají diskusi nad širšími společenskými tématy, všechny spojuje i to, že pocházejí z dílny světově uznávaných režijních osobností.

Těšit se můžete na Rimini Protokoll s inscenací This Is Not An Embassy (Made in Taiwan) v režii Stefana Kaegiho, na které se Pražské křižovatky podílí jako koproducent. V roce 1945 se Tchaj-wan stal zakládajícím členem OSN a plnoprávným členem Rady bezpečnosti jako „Čínská republika“. V roce 1971 však byly obnoveny vztahy mezi USA a pevninskou Čínou a „Čínská republika“ musela OSN opustit. Od té doby se Tchaj-wan snaží o diplomatické uznání. Inscenace je pokusem o simulaci zřízení nemožného velvyslanectví. Milo Rau a NTGent přijedou se svou nejnovější produkcí Medea’s kinderen, jejímž východiskem je skutečný případ matky, která se v naprostém zoufalství po rozchodu rozhodne zabít své děti a vzít si život, ale přežije, kombinovaný s klasickou řeckou tragédií. Děti, které byly v klasických tragédiích odsouzeny k mlčení, se tentokrát konečně dostanou ke slovu. A poprvé se v Praze představí francouzsko-rakouská režisérka Gisèle Vienne a její velkolepá show Extra Life s hereckou hvězdou Adèle Haenel. Festivalovým centrem bude na pár let naposledy Nová scéna, i to je důvodem proč není radno nechat si letošní Pražské křižovatky ujít.

Podrobný program s anotacemi a bližší informace o doprovodných akcích najdete na stránkách www.prazskekrizovatky.cz.

text: Nina Jacques

Pražské křižovatky
Nová Scéna Národního divadla
(Národní 1393, Praha 1)
6. – 20. 11.

Činohra Národního divadla uvede 13. června 2024 ve světové premiéře inscenaci Wernisch. Na jeviště se tak dostane dílo básníka, překladatele, editora, novináře, pábitele, mystifikátora, solitéra, poutníka a snivce Ivana Wernische optikou jeho přítele, režiséra Jana Nebeského.

Verše milované, básně zapadlé, texty neznámé i dílo zcela nové, napsané přímo pro tuto inscenaci. A především sen a slovo, které se zhmotní v magickém rituálu jménem Divadlo, jako oslava jednoho z nejvýznamnějších žijících českých básníků. Nebude to ale poprvé, jak naznačuje jeden z herců učinkujících v připravované inscenaci, David Prachař: „Moje první setkání s Ivanem spadá do roku 1984, kdy jsme v Divadle v Řeznické v režii Honzy Nebeského hráli Goldoniho Sluhu dvou pánů a použili jsme i texty Ivana Wernische, který byl tehdy zakázaný a nepublikovatelný. Je to tedy v mém i Honzově případě čtyřicetileté výročí.“ Zkušenost s básníkem má ze svého předchozího divadelního života také Robert Mikluš, který se právě proto nechal do nově vznikající inscenace obsadit: „Wernisch je génius. Je to čert. Vidí krásu tam, kde ji nehledáme. Jeho imaginace nezná hranice, ale vždy začíná inspirací ze syrovosti, opravdovosti a závratí z osudu lidí, pro které je život i zápas s jimi samotnými. Je konejšivý a srozumitelný zároveň. Píše pro krásu gesta. Jeho tvorba je vždy výlet do neznáma.“ V extravagantních kostýmech Nebeského stálé spolupracovnice Petry Vlachynské se dále můžete těšit na Pavlu Beretovou, Davida Prachaře, Filipa Kaňkovského a Lucii Trmíkovou. °

text: Kateřina Prášilová

Wernisch
Národní divadlo – Nová scéna (Ostrovní 1, Praha 1)
premiéra čt 13. 6. a pá 14. 6.

Tradice. Jak je žít, jak je dodržovat, jak je předávat dál, anebo se jich naopak zříct ve jménu nového.

Ústřední téma nové hry Všem se nám uleví mladé autorky Elišky Říhové, která bude mít na Nové scéně svou světovou premiéru, se otevírá skrze více generačně odlišných rovin. Jedna z nich rozehrává zdánlivě jednoduchou situaci. Skupina mladých spolubydlících najde v mrazáku husu a dohaduje se, co s ní. Je pro ně zcela nepředstavitelné, že by si něco takového, ještě ke všemu zataveného v igelitovém obalu upekli k nedělnímu obědu. Co s husou v době kdy se veganství pomalu začíná stávat mainstreamem? Dá se ještě dnes držet neděle jako sváteční den? Je v pořádku vyhodit křeslo po babičce a máme právo po našich dětech chtít, aby se s těmi našimi krámy tahaly? A dají se tradice vymyslet nově, úplně od začátku?

Jako představitele různých generací a jejich postojů k tradicím uvidíte Petra Vančuru, Annu Fialovou, Marka Daniela, Veroniku Lazorčákovou, Martinu Preissovou a další. Inscenaci v režii autorky hry uvede Činohra Národního divadla na Nové scéně ve dvou červnových blocích, premiéry proběhnou od 2. června a první reprízy budou následovat již od 11. června. Nepropásněte tuto šanci – příště ji budete mít až v další sezoně!

text: Marta Ljubková

Všem se nám uleví
Národní Divadlo – Nová Scéna (Národní 4, Praha 1)
premiéra čt 2. 6.
nejbližší reprízy so 11. 6., út 14. 6.

Za trochu krásy šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…

Parafráze veršů ze sbírky Okna v bouři (J. Vrchlický) by mohla být podtitulem nejnovějšího představení činohry ND Za krásu v režii Daniela Špinara, zároveň dobře poslouží jako klíč k interpretaci inscenace věnované Karlu Hugo Hilarovi. Dramatizace jeho textů působí jako pocta výjimečnému divadelníkovi, je jeho medailonem, ideovým manifestem, zprávou o stavu Zlaté kapličky (tehdy i dnes), zároveň je i tragikomickou groteskou o všemožných peripetiích během zkoušky jisté skotské hry…

„Umění jde mimo dobu, mimo čas, mimo vkus! Divadelní umělec musí umět stát nad časem, nad chvilkovou módou, nad senzací, musí umět za jistých okolností jít proti době, aby mohl jít před ní – Kdo nic na divadle neriskuje, nic záslužného neprovede! Je nutné překonat dnešní okamžitou periodu vlády kýče, vlády abonentního bařtipánství a uměleckého zbabělství… Kdysi lidstvo nepotřebovalo divadlo. Mělo náboženství a kostel. Bavit lidstvo v jeho lepších stránkách a hovět jeho estetickému požitkářství není úkolem moderního umění!“

Karel Hugo Hilar
Tak pravil „jeden z nejznámějších českých divadelníků“. Dramatik, dramaturg, režisér, kritik, esejista, který proměnil zdejší divadlo. Karel Hugo Hilar (1885–1935), vlastním jménem trochu nepoeticky Karel Bakule, přišel do Národního divadla na vrcholu své tvůrčí a životní síly v roce 1921 a přišel, jak praví historikové, „na území velmi komplikované a nepřátelské“. On sám píše: „Úsilí o styl na moderním divadle jest úsilí o jeho zevnitřnění. Jest to konečně pochopení, že jediným cílem umění jest krása.“ (z webu ND)

Hilarův příchod do ND a jeho působení zde nebylo bezproblémové, jak už je naznačeno výše. Musel se potýkat s lidskou omezeností, staromilskou umanutostí, kumštýřskou povýšeností a hvězdnými manýrami – nepochopením své tvůrčí vize. Musel čelit tlakům vyznavačů služebnosti umění (vlasteneckým, politickým i moralistním), musel odolávat zaujatosti, jízlivému posměchu a nepochopení domácí kritiky. Plně to vystihuje rčení o tom, jak je těžké být ve své domovině prorokem. Přitom Hilar – hodnoceno s odstupem – se výrazně zasloužil o moderní pojetí divadelní režie (jak jej zcela běžně chápeme dnes), zásadně proměnil herecký styl a přístup k scénografii, kladl důraz na interpretační celistvost (jevištní dílo je živým organismem a dokonalá souhra všech divadelních profesí je předpokladem úspěchu a výsledného dramatického účinu). Téměř každá Hilarova premiéra byla nejen uměleckou událostí, ale současně i politickou aférou. Jeho pracovní nasazení, vypětí, tvůrčí nesmlouvavost a neutuchající konflikty s úzkoprsostí byly příčinou dvou záchvatů mozkové mrtvice a jeho předčasné smrti.

Tehdy i dnes
Jako výrazné dramatické odlehčení vyznívá např. ragbyové soupeření o hlavu či bustu páně Hilara. (Nebo Rudolfa Hrušínského st.? Těžko si v této situaci nevzpomenout na trapnou aféru, jíž musel čelit Daniel Špinar krátce po nástupu na post uměleckého šéfa činohry. Ostatně není to jediná spojnice mezi Hilarovým a Špinarovým působením na naší první scéně: dění okolo Sluhy dvou pánů, změny v hereckém souboru, výtky kritiky, občasná nezbytnost provokace – vzpomeňme na HOMO 06, Vojcka, Annu Kareninu, Ze života hmyzu aj. –, dále slovy D. Špinara je to vášeň pro divadlo, expresionistický styl, podobný smysl pro obraz, pro jazyk a rytmus…)

Další odlehčení přináší pasáž z divadelní zkoušky Shakespearova Macbetha, jehož text měl Hilar při sobě, když se jej dotkla smrt. Divák je svědkem všemožných komplikací, nepochopení mezi režisérem a herci při usilovném hledání výrazu a gesta. Dění na jevišti nabývá žánru tragikomické grotesky o rozdílnosti lidských povah, projevech herecké malichernosti a občasné režisérovy despocie (někdy zcela pochopitelné, jindy méně), navíc zdůrazněné hvizdem píšťalky. Pokud by takto probíhala většina divadelních zkoušek, byla by premiéra téměř zázrakem…

Název navazující pasáže Ústav ND je výmluvný sám za sebe. Je divadelním Kvílením, rozhořčením ze stavu věcí (místy nadčasovým) a bytostným voláním po nápravě. Smích v hledišti jest dobrou vizitkou.

Kdo byla Zdenka Baldová?
Epilogem je vzpomínka na Zdenku Baldovou, Hilarovu manželku a výraznou českou herečku, která se prosadila až po jeho smrti. Vlivem své hyperkorektnosti a obav z nařknutí z protekcionismu ji Hilar neobsazoval příliš často.

Špinarovo představení (je i autorem dramatizace textu) vyznívá jako hold divadlu a je oslavou tvůrčího myšlení. Asi to není kus pro každého, ale ti, kteří o divadle tak rádi mluví (a píší), by si jej neměli nechat utéct. Tehdejší rozporuplné přijetí Hilarovy tvorby se tolik podobá nepochopení a odsudkům, jež si museli vyslechnout Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, autoři okolo České moderny a mnoho dalších. Komu dal za pravdu čas? V tomto kontextu a s trochou nadsázky lze představení Za krásu vnímat jako novodobý programový manifest Národního divadla. ∞


Za krásu
Nová scéna (Národní 4, Praha 1)
premiéra 14. 3. • nejbližší repríza út 23. 4. 20:00

Na počátku jest tuctový příběh. Příběh nezřízené lidské touhy, sobeckosti, nenávisti a pomsty, už tolikrát zpodobněný (jak v mýtech a řeckých bájích, tak i v moderní literatuře, filmu, zároveň žitý v Betonové zahradě dnešního světa etc.). Ladislav Klíma v Utrpení knížete Sternenhocha (UKS) uchopil téma na svou dobu dosti výstředně, zaujal expresivitou i excentričností, resp. nebývalou otevřeností i vulgaritou. A v duchu evropského literárního kánonu pasoval banalitu na hrůznou ošklivost. Ivan Acher s tvůrčím týmem – obdařen řemeslným umem a múzickým nadáním – přetavuje tento jurodivý kadlub s obdivuhodnou imaginací a fantazií.

Kdo se setkal s textem L. Klímy, tak dobře rozumí, proč je řeč právě o ošklivosti. Svět ukrytý v šílencově hlavě, plný morbidit, oplzlosti a obscénnosti rozličného druhu, děsu, krutosti… Láska a žárlivost v nejzvrácenější podobě. Nenávist a pudová touha. V příběhu jednoho člověka nabývá až panoptikální grotesknosti, velké nadsázky a černého humoru.

To je odrazovým můstkem taneční opery Sternenhoch na jevišti Nové scény Národního divadla.

Ivan Acher je autorem hudby i libreta, které nechal přeložit do esperanta. Se zpěvností jeho vokálů, evokujících exaltovanost italské opery, má již bohaté zkušenosti (viz Vévodkyně a kuchařka, Reduta, Národní divadlo Brno) a ve svém operním debutu je plně zúročil. Navíc tvůrčí tým dokonale naplňuje princip žánru opery, tj. synestezie v umění, spojení hudby, slova, obrazu (díky němuž opera byla svého času vrcholem lidské dovednosti v oblasti umění). Divák tak spatří, řečeno dnešním jazykem, uhrančivou „multimediální“ show, dekadentní kabaret. Obrazností může někomu připomínat rej přízraků o svatojakubské noci, satanskou mši či zhmotněnou imaginaci Bulgakova románu Mistr a Markétka.

Dokonalá souhra režie (M. Dočekal krom jiného využil zkušeností z Divadla komedie za dob D. Pařízka a PKD, kde UKS v roce 2007 nastudoval a I. Acher již pro toto představení komponoval hudbu a kratičkou árii Helgy přenesl „jako šém“ i do opery ND), hereckých a pěveckých výkonů (témbr Vandy Šípkové nejednou vyvolá mrazení v zádech, stejně tak působí tenor i kontratenorové polohy hlasu Sergeje Kosťova, rovněž tak i hra na housle a violu čarodějnice Kuhmist v podání Terezy Marečkové, např.), scénografie, výpravy, hry světel, kostýmů, tance… (O precizní choreografii se postarala Lenka Vagnerová.)

Pomalu nestačíte vnímat vše, co se na jevišti děje. Podmanivé rojení. I hudební – spojení vysokého a nízkého, zvuk akustických nástrojů i industriálních zvuků, operní zpěv i drum’n'bassové beaty, hudební minimalismus i bujaré kabaretní zpěvy. S trochou nadsázky obrazy mají zvuk i chuť a hudba i zpěv se vám zarývají pod kůži. A ať se budete snažit sebevíc, tak rodící se krásu do slov nevtěsnáte. Můžete však být stále svědky tohoto ojedinělého zrození… ∞


Sternenhoch
Nová scéna (Národní 4, Praha 1)
premiéra 7. 4. 2018 • nejbližší repríza čt 21. 3. 20:00

O Austrálii toho víme žalostně málo, zejména když dojde na kulturu, a co teprve na divadlo! Českou republikou se úspěšně „prohnala“ Noc bláznů australského dramatika Louise Nowry… A dál? Možná tak ještě Král Krysa Jamese Clavella, původně román, který se na českých jevištích objevuje od sedmdesátých let. Nová scéna přichází s Fineganem Kruckemeyerem (* 1981) a jeho hrou Na moři, zírám nahoru – těžko říct, jestli se o Austrálii z této hry něco dozvíme, ale v každém případě budeme mít šanci setkat se zase s úplně novým pohledem na svět.

„Svět je velký a zajímavý,“ řekl autor v jednom z rozhovorů – a to zcela zásadně charakterizuje i Moře. Kruckemeyer jako by svou hrou obsáhl, doslova objal celý glóbus. Pět postav se nachází ve zcela odlišných životních (a hlavně geografických!) situacích, přesto je spojuje řada motivů, a díky nim se v určitý okamžik jejich osudy protnou. Volnost, s jakou autor nakládá s realitou, prostorem a časem, řada surreálných, magických okamžiků, dělá ze hry víc než jen popis života „tady a teď“. Díky jeho obraznosti se před námi odvíjí série příběhů, které by se nikdy nemohly stát, a přitom jako by se děly dnes a denně. Kdo by neznal strach ze smrti, z pojmenování věcí pravými jmény… a taky lásku.

Nebude tak těžké identifikovat se s Calebem (Jiří Suchý z Tábora), klukem, který tak moc hledá náplň života, až si ho zanese řadou nesmyslů (kdo to kdy slyšel – hrát kriket poslepu!). Držíme mu palce, když se seznámí se Sylvií (Magdaléna Borová), zvláštní dívkou, která dokáže všechna kouzla na světě – kromě toho, že neumí vydržet chvíli na jednom místě. Chápeme nerudného Noaha (Petr Vaněk j. h.), mladého vdovce, co nikdy nepřijal smrt své krásné ženy Sofie, štve nás, ale souhlasíme s tím, aby se z Bristolu vydal Evropou hledat místo, kde se narodila, koneckonců na cestě se dějí různé věci. To dobře ví Němka Elise (Lucie Štěpánková j. h.), která večer co večer usedá do auta, předstírajíc, že jízdou uspává svého chlapečka, aby unikala před svými myšlenkami na cestě od manžela k milenci. Přitom lásky je v ní tolik – dokáže ji hromadit, ne nahrazovat jednu druhou. Putuje i Řekyně Emma (ale to je jen přezdívka, ve skutečnosti je to Islanďanka – v podání Lucie Polišenské), nesmí už nikdy přistát u břehu, aby nikomu nepřivodila smrt.

Čteme tuhle zvláštní kouzelnou australskou hru a rozkládáme před sebou mapu světa. Jezdíme prstem z místa na místo a uvažujeme, co a kde se mohlo stát… A přitom je to vlastně lhostejné. Důležitý je magický svět Kruckemeyerova textu. A ten funguje skvěle. º


Na moři, zírám nahoru
Nová scéna (Národní 4, Praha 1)
premiéra čt 9. 3. a po 13. 3. 20:00 • další reprízy pá 17. 3. a ne 26. 3. 20:00 • 290 Kč


autor: Marta Ljubková

Jedna noc, šest lidí, tři příběhy. Bezdomovec miluje nemocnou pouliční muzikantku, ale bojí se ji oslovit. Dva homosexuálové v baru hledají blízkost, ale nechtějí se přiblížit. Muž omylem zazvoní u dveří a žena, která mu otevře, ho pozve dál. Postavy o svých setkáních trochu vyprávějí a trochu je znovu prožívají. Nejde o velké dějinné události, spíš o obyčejné příběhy lidí ve velkoměstě, lidí, kteří jsou hodně sami, ale na chvíli taky spolu. Tři životní situace podané se syrovostí, intenzitou a naléhavostí, která bere dech.

Tak zní anotace k inscenaci SPOLU/SAMI, kterou uvádí Činohra Národního divadla na Nové scéně. Německá autorka Anja Hillingová (1975), z jejíhož pera hra pochází, je stálicí na německých i rakouských scénách. Upozornila na sebe ještě jako studentka tvůrčího (dramatického) psaní v Berlíně. Její prvotina Hvězdy z roku 2003 byla uvedena formou scénických čtení doma i v zahraničí a autorka za ni dostala cenu Drážďanské banky. Následovaly další hry a další úspěchy – mezinárodní koprodukce a inscenace v několika zemích Evropy. U nás byla ve scénickém čtení uvedena hra Monzun (2005, divadlo Letí) a Černé zvíře smutek (2001, Studio Marta na brněnské JAMU). Hillingová bývá považována za jednu z nejúspěšnějších současných německých autorek.

Hra, kterou uvádí Národní divadlo pod názvem SPOLU/SAMI, se v originálu jmenuje Protection. Autorka ji napsala v roce 2005 a získala za ni řadu ocenění. Inscenována byla hned následující rok v Divadle Maxima Gorkého v Berlíně. Motto hry převzala z písně Protection britské skupiny Massive Attack: I can’t change the way you feel / But I could put my arms around you (S tím, jak ti je, nic neudělám, ale vždycky tě můžu obejmout). V tomto dvojverší se do značné míry skrývá paradox pozoruhodné hry: nedokážeme se do sebe vzájemně vcítit, zbývá nám jen objetí. Jenže šestice postav, se kterými se diváci potkají v inscenaci Daniela Špinara, ani toho nedosáhne.

Hillingová hru rozdělila do tří částí. První nese titulní název, což česky znamená např. ochrana, druhá se jmenuje Fantomové a třetí Nadiny oči (a tady také došlo k posunu, protože původně to jsou Nazifiny oči).

Hrdinové první povídky jsou dva bezdomovci. Ona je bývalá hráčka na basu, on bůhvíco. Ona se živí pouliční hrou, on postává před obchoďákem a za pár drobných otevírá nakupujícím dveře. Dlouhé měsíce ji pozoruje, ale když ji konečně osloví, už je pozdě. Jako Lucy se představí čerstvá posila souboru, herečka Alena Štréblová, Valacha, „muže s kobylím ksichtem“, hraje David Matásek.

Fantom je přelud, přízrak, vidina, ale také klamný jev, zdánlivě či uměle vytvořená skutečnost – a význam tohoto slova se realizuje ve druhé části ve všech myslitelných významech. Marco žije iluzorní život v gay klubech, kde hledá lásku úplně marně, Marc – tenhle nedostižný krasavec – se do nich vrací po těžkém úrazu. Přišel jen o nohu, což možná oblečení skryje, ale získal fantomy, s nimiž nedokáže bojovat. Dvojici s téměř identickými jmény ztvárňují Filip Rajmont a Igor Orozovič.

Sex není láska, ale někdy je těžké to odlišit. Když Leon (Martin Pechlát) jednoho dne omylem zazvoní na Nadiny (Tereza Vilišová) dveře, má pocit, že se snad okamžitě zamiloval. Jenže někdy člověk není tak docela pánem svých pudů a za cizími dveřmi, zejména je-li jeden oblečený na kostýmovanou párty, se z něj může stát zvíře. Záhadná povídka o nedorozumění plynoucím také z odlišných národností (proto v ND z Turkyně udělali Ukrajinku) přináší spíš otázky než odpovědi.

Hra Anji Hillinové je ve všech ohledech vzrušující a překvapivá. Nepoužívá tradiční dialog – postavy o sobě mluví ve třetí osobě, spíš vyprávějí, než konají, o to silněji a emocionálněji pak působí mikrosekundy, v nichž se k sobě skutečně obracejí. Je to hra, jejíž smutek těžko skrývat, ale přesto je silná, působivá, dojemná, protože koneckonců není o ničem menším než o lásce. º


autor: Martin Kámen

Kdysi dávno, na samém počátku devadesátých let, dostal osmiletý Jan Frič svůj první počítač – Commodore Amiga. Když stiskl tlačítko s tajemným nápisem POWER, rozzářila se po chvíli obrazovka počítače nápisem ještě tajemnějším: PRESS SPACE TO CONTINUE. Malý Jan si v knihovně rodičů našel anglicko-český slovník (internet byl tehdy v plenkách a online strojový překlad typu Google Translate byl divokým snem fanoušků sci-fi), vyhledal si jednotlivá slova… a po několik následujících dní se ve svém pokojíčku pokoušel dotknout vesmíru. Nejspíš se mu to povedlo, protože se z něj po mnoha letech stal vynikající divadelní režisér.

Když na podzim 2015 Činohra Národního divadla oslovila dramatika René Levínského, aby pro ni napsal hru, kterou by režíroval právě Jan Frič, setkali se oba tvůrci, aby prodiskutovali, o čem by hra měla pojednávat. Frič Levínskému vyprávěl svou dětskou historku s počítačem a toho to okamžitě inspirovalo k rébusovitému názvu hry. Jejím tématem se stala věda. Konkrétně genetika, ještě konkrétněji manipulace genomu. Jejím hlavním hrdinou je prvotřídní vědec, doc. Ing. Bohumil Plánovský, kterému se podaří poodhalit princip druhové změny a tím i podstatu evoluce. Následky jsou ovšem nedozírné…

Zcela jedinečným rysem (nejen této) Levínského hry je naprosto konkrétní zasazení do reality. Hra se odehrává v Praze, setkáme se v ní s řadou populárních pražských lokalit, jako je například park Stromovka, dejvická restaurace U Topolů nebo vršovická kavárna Zenit. Ale nejen to. Samotný vědecký výzkum, kolem něhož je příběh dramatu vystavěn, je naprosto reálný. Jeho autorem je Reného přítel, biochemik Ing. Aleš Svatoš, CSc., který mu věnoval dvacet let života. Podstatné části výzkumu se prováděly na pražském Ústavu organické chemie a biochemie, kde také proběhla první čtená zkouška inscenace. Je to zvláštní pocit – procházet se po místech, kde se konaly experimenty, vedoucí k významnému vědeckému objevu, na němž je založena divadelní hra, na které se právě pracuje. Trochu jako dotknout se vesmíru. º


Dotkni se vesmíru a pokračuj
Nová scéna (Národní 4, Praha 1)
čt 3. 11., út 8. 11. 20:00 (1. a 2. premiéra)

více informací na www.narodni-divadlo.cz


autor: Jan Tošovský

Umělecký ředitel činohry Národního divadla Daniel Špinar ochotně odpověděl na čtyři otázky o sérii večerů, uváděných od minulé sezóny pod názvem Nová krev.

Nová scéna zve v nové sezóně diváky na pokračování projektu Nová krev. V říjnu uvedete další část s názvem Sestava. Jaký potenciál právě v ní spatřujete vy osobně?
Týž jako v jakékoli jiné akci, kterou jsme pořádali pod názvem Nová krev – příležitost vidět Činohru ND a její skvělé herce jinak. Pro nás je to zase možnost setkat se s diváky a taky vyzkoušet si věci, pro které není v běžném provozu tak velké instituce příležitost.

Krev v žilách Národního divadla byla okysličována už v minulé sezóně. Dají se zrekapitulovat nejsilnější zážitky z těchto zážitkových večerů?
Když vám do půl hodiny po skončení Záboru, který se konal ve Stavovském jako první ze série večerů, přijde patnáct mailů od úplně neznámých lidí, že to byl zážitek, věděl jsem, že jsme se trefili!

Nová scéna, Nová krev… Je v tak starém oboru (jakým divadlo je) ještě možné nacházet něco zcela nového?
Člověk sám je docela starý „obor“ – a pořád v něm nacházíme něco nového!

Jak bude Nová krev pokračovat v nejbližších měsících?
Budeme komornější, ale pravidelnější. Letos budeme střídat Sestavy a Volné styly. Sestava bude kabaretní večer s divadelní tématikou, řada skečů (například na téma příprava hereckých svačin nebo netradiční divadelní profese) a hudebních čísel. Poprvé 12. 10., potom v prosinci, únoru, dubnu a červnu – a pokaždé trochu jinak. Volným stylem nahlédneme do oblíbené četby našich herců – poprvé 11. 11., a pak v lednu, březnu a květnu. Vždy v horním foyer Nové scény. Přijďte se taky prokrvit! º


Nová krev
foyer Nové scény (Národní 4, Praha 1)
st 12. 10. a út 20. 12. 20:00 (Sestava), pá 11. 11. 20:00 (Volný styl)

MALA (Digital Mystikz – London), nejvýraznější ikona dubstepu současnosti, vystoupí v Praze zcela neobvykle na půdě Nové scény Národního divadla. Tento inspirativní hudební producent, DJ a umělec, udržující pozitivní dubstepový duch při životě, vydal nejen na svých labelech (dmz a deepmedi) mnoho pro dubstep hymnických tracků. Legendárním se stalo jeho výjimečné album Mala in Cuba, přinášející zcela osobitý a unikátní zvukový hybrid dubstepu a kubánské hudební tradice.

Ve společnosti kubánských hudebníků vystoupil s tímto projektem na všech významných festivalových pódiích po celém světě. Digitální mystik Mala je jednoduše řečeno londýnský Bob Marley mezinárodní dubstepové scény. Do Prahy na REVUE! – Velvet Edition přiletí u příležitosti 25. výročí sametové revoluce zahrát za podpory další dubstep star světové scény, kterou je londýnský MC SGT. POKES. Tento Master of Ceremony nastavil standard vokálního provázení junglí dubstepových vibrací a beatů natolik zásadně, že jeho osobitého vokálního projevu využívají i další umělci, například Skream nebo Rusko.

Domácí DJská elita žánru a dubstepeři několika generací Priapus, Matoa, Abu, Franill, Chik, Stifler nebo Dirty Little Toaster samozřejmě nemůžou chybět. Lepší premiéru nového seriálu dubstepových rituálů na netradičních místech nemohli organizátoři festivalu REVUE! připravit. Celý program jedinečného večera najdete na www.soundrevue.cz. Kapacita místa je však omezena, takže vstupenky mizí v předprodeji na www.smsticket.cz velmi rychle. Neváhejte a večer 16. listopadu přijďte do centra Prahy na Novou scénu Národního divadla. Get up, Stand up … º


autor: Adam Krátký

Pátek 7. listopadu oslaví erbovní tančírna electro swingové scény na Nové scéně Národního divadla své první narozeniny.

Autorem konceptu taneční události na mimořádném místě v srdci Prahy je český pionýr electroswingu DJ MACKIE MESSER z pražského Radia 1. Hlavním narozeninovým hostem je usměvavý král českého swingu, herec, tanečník a režisér Ondřej Havelka, který uvede hosty do dobré společnosti pražské swingové a electro swingové rodiny a také za podpory legendárních Melody Boys představí svoje nové electroswingové CD, nazvané Kríze sem, kríze tam. Excelentní jazz band složený z členů nejslavnějšího českého orchestru Melody Makers Ondřeje Havelky zahraje k tanci i tanečním minilekcím od Zig Zag Tap & Swing. Zahraničním hostem je mezinárodně vyhledávaný producent a DJská hvězda pařížské bohémy DJ Click. Jeho premiéra gypsy electro swingového setu je speciálně připravená pro pražské narozeniny. Z Polska přijede šarmantní Eka Madziarowicz, ze Slovenska vyhledávané duo Rustiqua. Samozřejmě nemůže chybět ani kompletní sestava domácích umělců – tanečnice Yazz, DJ Mackie Messer, DJ Billy Hop nebo Universal Swing Brothers a mnoho vzácných narozeninových hostů i milých překvapení. Nejhezčí outfit večera jako vždy vyhrává! Narozeninové aktuality najdete na www.swingimperium.cz. Neváhejte a využijte pohodlnou rezervaci místa na parketě na stránce www.smsticket.cz. º


autor: Adam Krátký

Na akci vystoupí DJ MACKIE MESSER s harmonikářem a zpěvákem MÁRIEM BIHÁRIM, electro swingové bratrstvo UNIVERSAL SWING BROTHERS, DJ BILLY HOPP, dále MIKKIM a živě DAVE TRUMPETEER. MIKKIM je držitelem ocenění ANDĚL za album roku 2012 a jako první český DJ vystoupil na legendárním britském festivalu Glastonbury.

Jako hlavní host se na Novou scénu dostaví ROD FERRONE, mezinárodně respektovaný tanečník, herec, zpěvák a choreograf, který vystupoval ve strhující show „Urban Tap“ nebo projektech „Feet 2 The Beat” či „Jazz Tap Hip Hop“ na Broadwayi. V průběhu tančírny uvede hravou stepařskou performance a originální taneční minilekci.

Během noci se můžete těšit také na fashion show FROM KAYA WITH LOVE přímo na parketě tančírny, dále na kabaretní revue, dobový biograf od YAZZ a soutěžní fotoateliér.
Na akci doporučujeme dresscode à la 50. léta, dámám vlasy vyčesané do drdolu, pro pány motýlky a kšandy. Celý program večera najdete na stránce www.swingimperium.cz. Předprodej vstupenek na www.smsticket.cz. º


ELECTRO SWING RIVER
Nová scéna Národního divadla (Národní 4, Praha 1)
pá 23. 5. 22:00


autor: Aleš Krátký

Říká vám něco jméno Eadweard Muybridge? To byl muž, kterého bratři Wachovští sto let po jeho smrti postavili na hlavu.

Muybridge byl vynálezce, žil v hektické době konce 19. století a vášnivě se zabýval fotografií. Když se jednou na dostizích vsadil, že kůň při běhu má v jednom okamžiku všechny čtyři nohy ve vzduchu, nevzdal se, dokud nevymyslel, jak své tvrzení dokázat. Vyvinul novou, rychlejší závěrku fotoaparátu… a pak těch fotoaparátů postavil čtyřiadvacet do řady za sebou. Vytvořil sekvenci – něco jako film. A poprvé zachytil pohyb. Tvůrci Matrixu tento princip použili naopak: aby zachytili nehybnost. Kruh se uzavírá.

… a pak se o něco vsaďte!
Eadweard Muybridge byl tak trochu génius. A jak se s tím u géniů často setkáváme, nebyl zrovna dvakrát empatický a sociálně nadaný. Jeho pohnutý životní příběh tak nabízí spoustu motivů a témat. A právě jich se rozhodli využít Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, alias režijní duo SKUTR, ve své inscenaci Human Locomotion.

Vyprávět o životě člověka a použít přitom techniku, která má kořeny (ač, pravda, již více než století hluboké) právě v jeho vynálezech, to je mistrovský nápad. A když to napadne někoho, jako je duo SKUTR, jeden by si na ně snad i vsadil. A dobře by udělal.

Tak tomu nerozumím – no a co?
Human Locomotion dosyta využívá široké možnosti Laterny magiky, a to ve všech směrech: ať už mluvíme o promítání a světlech, o hudbě anebo o tanečnících. A krásně všechno kloubí dohromady; inscenace sice vznikala pod vedením režisérů, ale za široké spolupráce s choreografem Janem Kodetem, scénografem Jakubem Kopeckým, s herci a s dalšími členy tvůrčího týmu. Díky tomu máme před sebou dílo, jehož motivace jsou od počátku do konce srozumitelné a neměnné a které, ač se jednou nebo dvakrát jeho švy mírně potrhají na předělech mezi jednotlivými kapitolami Muybridgeova života, pevně drží pohromadě.

Na představeních Laterny magiky se běžně moc nemluví. SKUTR tento úzus porušuje, nechává Marka Daniela v roli Eadwearda a Zuzanu Stavnou v roli jeho ženy Flóry pronést několik replik, které děj, jinak většinou vyprávěný tancem, dovysvětlují a posouvají kupředu. V tomto bodě narážím na (pro mě snad jediný) zásadní režijní lapsus. Na Laternu jako převážně pohybové divadlo často chodí kulturymilovní cizinci, je tedy běžné, že objeví-li se v inscenaci text, zpřístupní se pomocí promítnutých titulků i česky nerozumějícím divákům. Eadweard a Flóra ale mluví chvíli anglicky, chvíli česky, jejich bilingvismus nemá žádnou viditelnou logiku, a české texty jsou navíc otitulkované jen někdy. Několikrát se cizojazyčný divák nedozví poměrně zásadní věc a jeho uchopení následujícího děje tak může být od diváka, jenž rozumí všemu textu, zásadně odlišné.

Krom téhle nedotaženosti nám ale silná ruka SKUTRu předkládá spoustu režijních chuťovek a fines, kvůli kterým by jistě stálo za to navštívit představení i podruhé, potřetí, … aby si divák všech všiml a pořádně si je vychutnal.

Nejen práce SKUTRu, ale i zásluhy ostatních členů týmu si zaslouží pár slov. Scénografie a projekce týmu Lunchmeat & Jakuba Kopeckého organicky ilustrují Muybridgeovo dílo. Jedním z nejkouzelnějších okamžiků představení je chvíle, kdy se celé divadlo promění v jednu velkou dírkovou komoru a my můžeme sledovat rozostřený a převrácený obraz intimních chvil Flóry a jejího milence.

A konečně se musím zmínit i o práci tanečníků Laterny magiky pod vedením choreografa Jana Kodeta. Vůbec nemusíte tanci rozumět. Na ně se prostě dobře dívá! Každý s alespoň minimálním citem pro divadlo pochopí, kdy tanec vyjadřuje napětí a schyluje se k souboji a kdy jde o milostné hrátky. Příběh života Eadwearda Muybridge se vám tak odvíjí před očima s naprostým minimem slov, přesto ho dokážete bez problémů sledovat a vžívat se do napjatých, milostných i melancholických nálad.

Nebojme se jí, protože je jiná
Nová scéna ND, a Laterna magika zvlášť, se v naší divadelní obci netěší příliš velké oblibě. Někteří dokonce píší o „zrezivělé Laterně magice“. V souvislosti s Human Locomotion se jí ale musím zastat. Možná že sama Nová scéna je poněkud zrezivělá a potrhaná, což v kombinaci s jejím podivným designem navozuje ledasjaké pocity. Laterna magika je ale zásobena nejmodernější technikou a stále hledá nové a nové cesty, jak diváka ohromit tím, co všechno dokáže (vzpomeňme na nedávnou premiéru Antikódů a jejich interaktivní psací megastroj). Jistě, pokud půjdete na Kouzelný cirkus, sedmatřicet let staré představení, máte plné právo myslet si něco o zadrhnutých ozubených kolech. Ale spolupráce s tvůrci, jako je právě duo SKUTR, dává vznikat světovým inscenacím a oživuje legendu, kterou Laterna magika kdysi bezesporu byla. ∞

Marcela Straková řečená Mař. je pro mě ztělesněným důkazem toho, že když děláte, co vás baví, vaše srdce plane jasným plamenem a oči září jako hvězdy. V Čechách i v zahraničí pracuje jako kulturní manažerka, fundraiserka a kurátorka. Vyjmenovat její aktivity by vydalo na článek do Wikipedie. Za všechny zmíním její podíl na vzniku streetartového a graffiti festivalu v ČR NAMES (2008), spolupráci s Artyčok TV a vedení Českého centra ve Stockholmu. Od roku 2009 do konce roku 2013 byla součástí týmu Nové scény ND. Společně s Janem Žaloudkem a Michaelou Klakurkovou vymyslela koncept lesa z vyhozených vánočních stromků, který se v minulosti několikrát objevil na piazzetě ND.

Zrovna ses vrátila z Bristolu, kde jste realizovali projekt “Second Chance” („Druhá šance“ – les z vánočních stromečků). S jakým jste se setkali ohlasem?
S výborným! Z Bristolu nás sami oslovili. Mezi občany projekt komunikovala i radnice. Všechno bylo připravené tak, aby akce dopadla maximálně dobře. Se stromečky přišla spousta lidí, jezdili s nimi na kole, auty, lodí… Ve spolupráci s Českým centrem Londýn se podařilo přivézt i celou kapelu Please the Trees, takže to navíc byla velká krásná vernisáž.

Jak vznikl nápad na les a kde všude jste s ním už byli?
S Honzou Žaloudkem a Míšou Klakurkovou jsme jednou na Silvestra přemýšleli, co s vánočními stromečky, kterých je po svátcích po Praze u popelnic spousta. Jak to uchopit a přimět lidi přemýšlet? Vymysleli jsme tenhle koncept, podle kterého ty vyhazované stromečky můžou ještě zazářit. Od roku 2010 je to pátá sezóna. V Praze byl les čtyřikrát (letos poprvé ne), jednou v Bukurešti, letos v Berlíně a v Bristolu.

Znám váš les z piazzety Národního divadla. Ty jsi působila na Nové scéně, která tento prostor významně rozpohybovala. Mohla bys mi přiblížit, co obnášela práce programové ředitelky?
Programová ředitelka, to je silné slovo. Na Nové scéně byl ředitel jenom jeden, a to Štěpán Kubišta. Já jsem měla na starosti audience development, veškerý doprovodný program v budově i na piazzetě ND, koprodukční projekty, mezinárodní spolupráci a fundraising. Práce obnášela vymyslet projekt, prosadit jej ve strukturách ND, sehnat na něj peníze a dohlédnout na realizaci.

Jak dlouho jsi tam působila a co tě nejvíc potěšilo?
Přes čtyři roky. Těch věcí byla spousta, každá měla trošku jiný rozměr a až na výjimky mi všechny dělaly velkou radost! Souvisely s oživováním celého domu a prostoru kolem. Velké zahraniční soubory, které jsme přivezli, byly jedinečné už jenom proto, že tady nikdy dřív nevystupovaly a už sem taky asi hned tak nepřijedou… Spolupráce s Constanzou Macras, skandinávské projekty nebo site-specific akce na piazzetě. Bylo toho spousta. Např. první přenosná sauna H3T byla perfektní, stejně tak i druhá, stejně tak fungoval náš les z vánočních stromečků. Ze zahraničních pro mne bude vždy vyčnívat hostování Cullberg baletu a úplně první velká instalace na piazzetě – Seno ve spolupráci s Eposem 257. Seno byla nesmírně odvážná věc hned v lednu 2010, kdy jsme Novou scénu otevřeli. Nebo trávník. Byl obrovský! Nikdo nevěřil, že to dokážeme, a my to dali! Všechno byla radost!

Zmínila jsi Skandinávii, mám pocit, že k ní máš osobní vazbu. Jak to vzniklo?
Jo, jo, je to jedna z mých srdečních záležitostí (smích). Strávila jsem tam několik let života. V roce 2000 jsem odešla studovat do Švédska a tak to nějak začalo. Nikdy jsem nečekala, že to nabude takových rozměrů, abych vozila švédská představení sem nebo řídila tamější České centrum.

Není moc lidí, kteří by sem skandinávské soubory vozili, není to lehké. Skandinávci nemají potřebu s projekty tolik cestovat, jejich systém nabízí umělcům dobré podmínky, aby se realizovali ve své zemi, a na cestování je paradoxně peněz méně. Ze Švédska i Dánska jsme na Nové scéně uvedli několik představení. Spolupráce byla radostná a diváci ocenili, že mohli poznat něco nového. V Čechách známe skandinávský design, nábytek, filmy, ale co se týče živého umění, myslím, že jsme alespoň částečně přispěli k tvůrčímu propojení.

Co obnáší vedení Českého centra?
Je to pestrá a náročná práce. Ředitel by měl mít přesah do všech oborů a zároveň být dobrý manažer a fundraiser, logicky ze své funkce propojuje hodně institucí a aktérů. Zároveň je to člověk, který je za realizovanými projekty nejmíň vidět. Prosadit něco českého do zahraničí není zrovna lehké. Musíte působit přesvědčivě, mít kurátorské schopnosti, umět pracovat s lidmi a znát zemi, ve které působíte.

V ideálním případě vzniká kulturní most. Oblast působení je samozřejmě široká. Když jsme prezentovali design, nutně jsme se dostali i k obchodu. To jsou právě ty přesahy a propojování. Jedná se o prezentaci naší země a zprostředkování uměleckých příležitostí. V každé zemi je to jiné, protože v každém regionu zafunguje něco jiného. Každá země má svá specifika, podle kterých se projekty vytváří.

Co se ti ve Švédsku nejlépe osvědčilo?
Spousta věcí. Byl to proces. Na místě diskutujete s lidmi a najednou zjistíte, co je zajímá, co by je bavilo, na co by přišli.

Velký úspěch a mediální dopad měla např. obří tapeta na fasádě od Antonína Jiráta. Zeď byla obrovská a na instalaci padlo 150 kg lepidla. Ve Švédsku, a hlavně ve Stockholmu, tyhle věci legální cestou skoro nevznikají. Zrealizovat něco tak obrovského v centru města byl opravdu výkon, umělec mrznul na plošině ve výšce 20 metrů. Obraz tam visel skoro rok. Každý den jsem jezdila kolem, byla jsem s tím spokojená, to úsilí stálo za to!

Pracuješ s velkým nasazením, kde si dobíjíš baterky?
Obklopuju se lidmi, kteří mě mají rádi, a já mám ráda je. Mám skvělé sousedy. Běhám, cvičím jógu a snažím se dělat si radost, často z malých věcí. V zimě jezdím na hory a v průběhu celého roku vymýšlím věci, u kterých se můžou lidi potkat a mít se dobře. Teď například s kamarádkou chceme obnovit běžkařský závod. Je to klasický závod na 15 kilometrů, který na Vysočině kdysi existoval a skončil v roce 2000. Rozhodly jsme se ho obnovit už jen proto, abychom se viděli s kamarády a užili si příjemnou akci na běžkách.

Zmiňuješ běhání, slyšela jsem, že jsi běžela maraton. Kolikrát?
Běhám teprve rok, takže maraton zatím jen jednou. Předtím jsem běžela půlmaraton, ale nemyslím si, že by to byl kdovíjaký výkon. Beru to jako normální běžecký vývoj. Nejdřív menší závod, pak větší. Někdo ani závodit nepotřebuje. Pro mě to byla spíš osobní výzva. Jinak běhám hlavně pro vlastní dobrý pocit, pro uvolnění a vyčištění hlavy. Běhám, když mám na něco vztek.

Kde se bere tvoje nadšení pro kulturu?
Myslím, že bych mohla být zapálená pro cokoli. Kultura není samostojná, je o lidech a pro lidi. Některé věci mi přijdou smysluplné a mám potřebu jim pomoct. Někdo je iniciátor, někdo realizátor, někdo konzument. A někdo je třeba kombinací všech tří. Všichni jsou potřeba. Mě nejvíc baví dělat věci pro lidi. Výstavy lesa z vyhozených vánočních stromečků, sauny ve veřejném prostoru, komentované prohlídky Novou scénou… to je v zásadě jedno. Ale nedělám jen věci kolem kultury, zajímají mě i komunitní projekty, prostě být s lidmi a něco dělat společně. Některé ty projekty jsou třeba hrozně malé anebo trhlé. Pěstování zeleniny, společná večeře venku, sraz sousedů nebo společná novoroční čočka, je to spíš o zpříjemňování prostoru, ve kterém žijeme, o bytí spolu. Všichni mají možnost se na tom podílet. Každý se nějak realizuje a já se realizuju takhle.

Co máš v plánu dál? Spolupráce s Novou scénou skončila. Nevím, jestli se k tomu chceš nějak vyjádřit?
To, že už na Nové scéně nebudeme dál pracovat, jsme se dozvěděli teprve nedávno, resp. já jsem byla o zrušení mé pozice zpravena až 20. prosince. Měli jsme do června naplánované některé projekty, které teď neproběhnou, protože mou agendu ani nebylo komu předat a nikdo ji po mně nechtěl. Teď je ale ještě brzy říct, kterým větším projektům se v budoucnosti upíšu.

Chystám se dál pokračovat v projektu lesa „Druhá šance“, který se dá realizovat kdekoliv a předtím, než jsme jej realizovali na piazzetě, probíhal i na jiných místech. Už teď máme signály, kam se s ním vydat v příští sezóně… Budu se angažovat v Prazelenině, na Kampě, kde bydlím, budu pomáhat zdejšímu komunitnímu centru, které na jaře své aktivity rozšíří o tzv. „Plynárenský domeček“ u Čertovky – prostor pro setkávání občanů. Chci pomoct s místními definovat, co jim v jejich okolí chybí a jaký program by v domečku uvítali.

V březnu se budu podílet na festivalu Kampa střed světa a na podzim snad také na dalším ročníku Ozvěn Horňáckých slavností na Kampě. To jsou radosti v naší čtvrti.

S kamarádkou přemýšlíme, že bychom v létě uspořádaly Svatojánskou noc. Měla by být doplněním průvodu svaté Lucie, který pořádá Komunitní centrum Kampa. V únoru budu na Vysočině pomáhat muzeu v Novém Městě na Moravě s grantem na novou expozici. Těším se, že si vyzkouším práci s lidmi v úplně jiném formátu na malém městě. Samozřejmě budou i projekty v zahraničí.

Je zajímavé mít bod, kdy se člověk rozhoduje – může všechno změnit, anebo taky nemusí. Možnosti jsou otevřené a těším se, co z toho vyplyne.

Mně by přišlo fajn zase něco oživovat nebo něco nového budovat, protože to dělám ráda a přijde mi dobré přemýšlet o tom, co lidé chtějí a co je potřeba, a může to být i jen malá věc. ∞

A nyní speciální zpráva pro fanoušky prken, co znamenají svět! Již podesáté je tu možnost zhlédnout to nejlepší, co se urodilo v oblasti českého nového divadla. Festival Malá inventura letos probíhá mezi 21. a 29. únorem.

Jedna ze scén, která si vydobyla jméno mezi experimentálními divadly, je bezesporu holešovický Alfred ve dvoře. A na co se tu vyplatí zajít?

Pod názvem „Margaretha vypravuje“ se skrývá 50minutové taneční představení inspirované básnířkou Irmou Geisslovou, která žila a tvořila před více než sto lety. Choreografka a hlavní realizátorka projektu Barbora Látalová přiznává, že se osobně velmi zhlédla právě v poetice 19. století. Tu však kombinuje s novátorskými postupy a dohromady vytváří opravdu osobitou výpověď.

Pokud toužíte setřít hranici mezi jevištěm a hledištěm a jste nakloněni improvizaci jakéhokoli druhu, nenechte si ujít „Urban Camping“. Můžete se přijít utábořit do Holešovického trojúhelníku v neobydlené části Prahy 7 – vchod na rohu ulic Veletržní a U Studánky, tedy „zbytku veřejného prostoru“, a oprostit se od veškerých vnějších znaků příslušnosti k většinové společnosti. Tento nový koncept počítá s aktivním zapojením všech a je zcela zdarma. Organizátoři jej vyhlásili na noc z 28. na 29. února.

Nabitý program vás čeká také na Nové scéně ND, v NoDu, v Meet Factory, v divadle Ponec, v Altě (Hala 30) a v multifunkčním prostoru Blink. Festival pořádá občanské sdružení Nová síť.

Více na www.malainventura.cz

„NanoPOLIS je unikátní výtvarné, hudební a taneční setkání s vědou,“ definují autoři výstavu na plakátu. Několik objektů je umístěno v kavárně NoNa či ve vstupním vestibulu divadla. Hlavní část je situována do tzv. UT-BOXU v mezipatře.

Potěší, že vstup do boxu je bezplatný a navštívit jej můžete i o půlnoci. Najdete zde patnáct děl českých a zahraničních autorů, kteří se vyjadřují k tématu nanotechnologií. Výstava byla připravena v rámci Týdne vědy a techniky, jednotlivé prezentace mají i umělecký potenciál a pomáhají popularizovat vědecké výzkumy.

Od začátku listopadu do 31. prosince jsou zde k vidění různé umělecké formy – interaktivní animace, počítačová hra, pavučiny z nanovláken nebo zvětšené molekuly. Kupříkladu pro virus prasečí chřipky použili autoři holografickou projekci – díky tomu virus pulzuje a vypadá jako jakýsi podivný, oddechující netvor.

Výstava si neklade vysoké ambice, působí jako zpestření při návštěvě Nové scény. Některé objekty jsou srozumitelné samy o sobě, návštěvník se může potěšit nad hravou prací s novými médii. Smysl jiných zůstává bez komentářů autorů nečitelný. Jinak to ale pravděpodobně u, řekněme, vědeckého umění, které chce zároveň obsáhnout i informační hodnotu, nelze.

V souvislosti s výstavou probíhají také workshopy, komentované prohlídky a semináře s umělci a vědci. A především také divadelní inscenace „Noc v NanoPOLIS“, fúze hudby, tance, obrazu a fyzikálně-chemických experimentů. Hudebně se na inscenaci podílí skupina TataBojs a Petr Cígler, za scénářem a dramaturgií stojí známá figura české site-specific scény Tomáš Žižka spolu s Uskupením TESLA. Hraje se pouze dvakrát. Listopadový termín už je za námi, do diáře si tedy zapište 12. prosince.

Nora, postava vypůjčená ze stejnojmenné Ibsenovy hry, opouští manžela i děti a buduje si novou existenci. Jednotvárnou dřinu v textilní továrně po večerech střídá „hledáním sama sebe“.

Vidina mužné kapitalistické náruče a „teplého vycházkového kožichu“ však poněkud modifikuje Nořiny ideály i razantnost jejích činů. Začíná příběh plný neočekávaných zvratů s očekávaným koncem.

Scénograf Martin Chocholoušek skvěle navodil množstvím industriálních prvků starých továrních hal atmosféru dvacátých let minulého století, hudba Miloše Orsona Štědroně pak podtrhuje jednotlivé obrazy a chvílemi pomáhá odhalit, „kdo je padouch a kdo hrdina“.

Vynikající Kateřina Winterová v roli Nory je duší i tělem celého představení, ostatní postavy představují spíše jednotlivé lidské typy, jednající podle předem dané „šablony“ (příkladem je chůva Annemarie v podání Zdeny Hadrbolcové zosobňující staré dobré časy svéhlaviček a pilných hospodyněk, vždy připravených dmýchat oheň rodinného krbu: „Vrať se k manželovi a dětem a všechno bude zase dobré, uvidíš!“).

Čekáte-li od „levicové feministky“ příběh plný obžaloby mužského pokolení, překvapí vás Jelinková dobře mířenou střelbou i do ženských řad. Ani na jedné straně nezůstává ona pověstná suchá nit. Ostatně, běžte se přesvědčit sami.

Elfriede Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností
Nová scéna Národního divadla
Národní 4, Praha 1
ne 13. 11. 19:00
110–260 Kč

„Naší snahou je, aby měl jeden každý projekt vtip, chytrost, která ho posune dál,“ zazní v rozhovoru, jenž na dálku vedu s Krištofem Hanzlíkem, členem Collaborative Collective.

Úvodní slova směřují a formují tvorbu celého ateliéru. Každý z nápadů, který na PechaKucha Night prezentovali, vybočoval z městské šedi a veřejnému prostoru, který patří všem a nikomu, dodával prvek hravosti, který nutí k reakci, vytrhává z bezmyšlenkovité strnulosti, jejíž stopu nesou tváře většiny kolemstojících, spoludiskutujících, spěchajících.

Z celé prezentace mne zaujaly tři projekty. První z nich je Framing koncept upozorňující na budovy, které se výrazně odlišují od ostatní zástavby a často vyvolávají i velmi rozporuplné reakce a většinou bývají vnímány spíše negativně. Příkladem může být hotel Pyramida, Nová scéna nebo budova DBK.

V prezentaci jste u představení konceptu Framing mluvili o aroganci staveb. Není ale onen dočasný Rám (Frame) také podobně arogantní stavbou, která do svého okolí absolutně nezapadá a spíše než budovu zdůražnuje sebe sama?
Framing je dlouhodobý projekt Vítězslava Dandy (EDIT). Arogance staveb je ale nešťastně používané spojení, podobně jako když se přísnost zaměňuje s kvalitou. Koncept Framing má upozornit na nekonvenční stavby, které společnost nepřijala pro jejich nízkou kvalitu, ale hlavně kvůli problematické době, ve které vznikly. Rádi bychom tak rehabilitovali některá mistrovská díla, která mají i významný městotvorný charakter.

Návrh bílé rámové struktury s vyhlídkou má společnost upozornit, že TADY se děje něco zvláštního, mimořádného. Právě jeho dočasnost a bílá jednoduchost systémově vylučují osočení z „arogance“. Pravda, mohl být béžový, aby splynul, ale neplnil by pak svůj účel. Po určité době se Rám přesune o dům dále, přestane trčet před Novou scénou a vztyčí se třeba u další kontroverzní stavby jako je Palác kultury.

Druhým projektem je řešení předprostoru Veletržního paláce Národní galerie. „Galerie se schovává za hradbou zdí valů a příkopů, za kterou by se nemuselo stydět keltské opidum,“ vysvětluje Krištof Hanzlík. „Kromě nájezdníků se ale přes všemožné rampy nedostanou ani návštěvníci. Přitom tam ty stometrové rampy jsou pouze pro projíždění náklaďáků s rozměrnými exponáty. Postavme tam výtah s plošinou a rozšíříme nejen dílny v podzemí, ale hlavně získáme prostor nahoře. Muzejní náměstí. Venkovní galerii. Prostor pro každý dobrý nápad.“

Součástí vašeho řešení jsou Živé stromy s vlastní inteligencí. Na jakém principu fungují a jak by byl pohyb stromů řízen?
Městské květináče, které známe z každého správného českého náměstí, by byly v novém hávu a obdařeny špetkou základní inteligence. Principy chování strojů a jednoduchých organizmů trefně popsal Valentino Braitenberg, kdy díky vhodné kombinaci receptorů a motorů jsou stroje schopny projevovat komplexní, dynamické chování, jako je láska, strach nebo obezřetnost. A tak by si naši „stromové“ mohli hrát s dětmi, schovávat se před skupinkami či se v plném květu předvádět u vstupu. Ke své velké radosti jsem minulý týden v Mnichově v BMW Welt od COOP Himmelb(l)au viděl podobné „stvoření“, které se svižně pohybovalo mezi návštěvníky.

Nakolik je možné, že předprostor se dočká změny a například váš projekt bude realizován?
Snažíme se v NG vyjednat vystavení projektu v předprostoru Veletržního paláce, ale celá instituce je, zdá se, paralyzována bezvládím, které vzniklo po zpochybnění mandátu současného vedení. Veletržní palác má velký potenciál a pomocí jednoduchých prostorových zásahů by z něj bylo možné vytvořit otevřenou a vlídnou instituci. Realizace našeho náměstí s instalací Živé stromy by byla skvělá, ale můžeme začít skromněji. Třeba v NG otevřít obstojnou kavárnu a muzejní obchod – a tím nemyslím současné zašité bistro ani antikvariát.

Do třetice tu je dobré řešení stavebních záborů, ohavných plechových plotů, které lidem brání v pohybu, jsou obtížné a požírají životní prostor, aniž by tuto újmu jakkoli kompenzovaly. Taková je situace dnes. Zítřek může být jiný.

Váš návrh zahrnuje skutečně širokou škálu užitečných nápadů, které lidé v městském veřejném prostoru ocení – od fontánky přes úkryt před deštěm po odpočívárnu. Myslíte si, že by developeři byli k takovým řešením přístupní? Pomohlo by to ve výsledku i jim – náklady na ohrazení se zas o tolik nezvýší.
V diskuzi se starostou Prahy 1 padlo, ze by si takový systém mohlo objednat město, protože stavebních záborů bude v Praze vždycky dost. Podle mého názoru má ale forma ohrazení pramenit z kultury a hrdosti samotného developera a město by mělo takovou kultivovanost vyžadovat.

Pana Pawlovského by mohlo napadnout, že zrovna na Národní třídě dnes přichází o slušné peníze. Nemluvě o tom, že zastavená plocha štve každý den hodně lidí. Ať už se jedná o kavárnu, květinářství, lavičky nebo WC, to vše je možné zařídit na šedesáti centimetrech. Dnešní plechová ohrada zabírá ještě více.

Pro inspiraci, jak se staveniště chovají k lidem, stačí zajet za humna. A když sáhneme jen kousek dále, najdeme velmi úspěšné realizace od autorů konceptu PechaKucha, Klein&Dytham, kteří v Japonsku vytvořili kolem jednoho staveniště interaktivní hru pro mobilního operátora.

V kostce

Soustřeďujete se i na jiná města než na Prahu?
Praha a Čechy jsou nejblíže a tomu odpovídá i větší možnost něco aktivně ovlivnit. Mluví se o několika projektech v zahraničí, ale než se z fáze mluvení stane realizace, to v architektuře trvá většinou pěkně dlouho.

Jaký projekt máte nejraději a proč?
Snaha je, aby měl jeden každý projekt vtip, chytrost, která ho posune dál. Ať je to projekt prostředí u houseboatové kolonie, nebo analogový displej administrativní věže. Volné projekty Městské zásahy mají ale speciální kouzlo. Vznikají čistě pro radost a jediná omezení si v nich určuje člověk sám.

Na čem momentálně pracujete?
Právě jsme dokončili set porcelánu, běží projekt vinařského hotýlku a přestavba domu v Holešovicích. Kromě toho připravujeme spekulativní urbanistický zásah do Prahy a jednu sportovní instalaci. 2011 nuda nebude.

Více informací na www.collaborativecollective.cc a www.pechakucha.cz.