Nemáte někdy pocit, že už vám ze všech uměleckých experimentů jde hlava kolem? Nepostrádáte někdy prachobyčejný narativ, nenáročně vyprávěný příběh, nezkroucený překombinovanou scénou, podivným soundtrackem a zvláštními světly? Někdo sáhne po literárním bestselleru, někdo pravidelně odpočívá u seriálu, někdo si vybere to správné divadlo.

Dveře do prostor divadla Mana jako by byly portálem do trochu jiného světa. V budově Husova sboru v pražských Vršovicích sídlilo v minulém století Jiráskovo divadlo; přestože prostory samozřejmě před znovuotevřením prošly rekonstrukcí, atmosféra první republiky tak úplně nevyvanula. Očekávání z Novoluní se nesou v tomto duchu; bohužel, inscenace si neumí z genia loci vzít, co by měla.

Hra Jakuba J. Korčáka Novoluní je jistě ambiciózní: anotace mluví o metaforickém textu, existenciálním rozměru, práci se slovem, smyslu života, odpovědnosti… Co ale vidíme doopravdy? Příběh ničím zvláštního muže Richarda: je doma sám, ženu a děti má u rodičů, zničehonic ho přijede navštívit milenka. Té Richard ještě nestihl říct, že se s ní chce rozejít. Co čert nechtěl, manželka se vrátí domů, milenku objeví, Richard dostane ultimátum, ale nedokáže se rozhodnout… Odpusťte mi to slovo, ale: klišé! V roce 2015 v tom je existenciálního a hledačského jen málo, zápletka spíš připomíná dilemata hrdinů Ulice.

Ani ostatní ambice textu bohužel nejsou naplněny: metaforičnost hry spočívá především na okamžicích, kdy se některý z hrdinů zahledí nad hlavy publika a tklivým hlasem pronese několik tklivých replik o tom, jaká je krásná noc, a přirovná svá životní trápení k různým poetickým přírodním úkazům.

„Myslím to upřímně.“
Představte si čáru mezi ochotnickým souborem, který dodnes v sokolovně na malém městě hrává Lucernu, a Městskými divadly pražskými. Někde v polovině té linky bude Novoluní. Aleš Procházka, Mirka Pleštilová i Ivana Wojtylová jsou profesionální herci, um a poučenost se jim nedá upřít. Ale „umění hrát“ je v tomto případě zároveň na škodu. Jejich výkony jsou na první pohled přesvědčivé a nenáročnému diváku jistě stačí – vždyť je to přesně to, čím ho krmí současná česká televizní a seriálová produkce. V zásadě tedy příliš nevadí, že jsou to výkony nepřekvapivé a neoriginální. Citlivější divák ale je znepokojen, protože mu pořád něco nesedí: skvělá herecká gesta často vůbec nekorelují s tím, co postava říká a co by měla z logiky vývoje příběhu prožívat.

Silná stránka hry je v motivické a příběhové věrnosti. Trojúhelník Klára – Lucie – Richard klidně mohl vzniknout a fungovat přesně tak, jak to Novoluní vypráví. Bohužel, tam věrnost končí – i jazyk postav je nepřirozený, až příliš umělý. Takhle přece nikdo v podobně vypjatých chvílích nemluví!

„Což nemůže bét u nás jináč?“
Opačný případ: v Divadle Komedie hrají od prosince 2013 Maryšu. Klasický text, se kterým jsme se jistě všichni potkali – tušíme, jak to dopadne, víme, že káva je ztuchlá, protože je od žida, a ne ze spolku. Takto notoricky známý příběh si málem sám říká o aktualizaci, pokus o nezvyklou interpretaci, nebo aspoň oživení nějakým extrémním nápadem. Ale v Komedii si řekli ne – a hrají Maryšu klasicky, s pokorou před dramatiky, s úctou k textu. Jedinou výraznější inovací je černobílý vizuál inscenace. A výsledek? Intenzivní představení, vhodné pro zkušené milovníky divadla i mládež školou povinnou. Divadlo, díky kterému pochopíte, o čem Maryša opravdu je – že o kafe a židy vlastně nejde.

„… a trochu alternativního sýra.“
„Inscenace si klade za cíl oživit zájem o rozvíjení současné původní české dramatické tvorby,“ píše se v anotaci Novoluní. Ta hra má kdesi hluboko opravdu potenciál stát se „současnou klasikou“ – příběhem, na který diváci jdou, přestože ví, jak se to všechno semele a jak to skončí. Co víc – jdou na něj právě proto. Podobně jako na Maryšu. Nechtějí experiment, nechtějí aktualizace, chtějí si odpočinout u kultury. Takových představení je jako šafránu a přitom jich je třeba: nemusí být všechno experiment, nové divadlo, překračování hranic. Kvalitní scénář, chytrá a přitom úsporná režie a věrné herectví můžou přinést mnohem kvalitnější, byť jednodušší divadelní zážitek než překombinovaný nebo samoúčelný experiment.

Novoluní by se ale muselo chtít od začátku takovým představením stát: nechtít být experimentující a metaforické a já nevím co ještě – protože na to nemá. Příběh o Richardovi a jeho dvou ženách tak, jak je publiku naservírovaný, není dostatečně nosný. Ale to nevadí, znovu opakuji: není všechno zlato, co se experimentálně třpytí. Alternativa je důležitá – ale co se s alternativou stane, když se přestane mít vůči čemu vymezovat? ∞


Jakub J. Korčák: Novoluní
Vršovické divadlo MANA (Moskevská 34, Praha 10)
premiéra 7. 11. 2014 • nejbližší repríza st 13. 5. 19:30