Ztohoven jsou skupina, kterou znáte, i když nechcete. Moderní rebelové, „ti, kteří udělali v televizi ten atomovej výbuch a veřejně vyvěsili čísla všech politiků“. Díky reputaci známých odpůrců pravidel na jejich nový počin, film Občan K., vyrazil nebo chce vyrazit každý, kdo se považuje za člověka kulturního, dění sledujícího. Stojí to ale za to?

Po projekci stojím v klasické ženské frontě vy-víte-kam zabořena do svých neútěšných myšlenek a řeším své věčné dilema. Mám problém být kritická. Otevřeně říct, že něco stálo za starou bačkoru. A ano, s tím je opravdu těžké psát recenze. Před každým koncertem, filmem a představením se modlím, ať je to dobré nebo alespoň ucházející, jenže někdy to prostě přijít musí. Že to není dobré ani ucházející. Vlastně to není ani strašné. Prostě jen nijaké. Evidentně ale nejsem jediná, kdo není schopný dát dohromady komplexní názor na právě zhlédnutý film. Dívky vedle mě ve frontě si vyměňují hlášky: „Ty vole, to bylo super! Co myslíš?“ Druhá souhlasí: „Jo, fakt super! Hustý!“ Chvíli na sebe uznale pokyvují, jako by chtěly ještě něco dodat, nic je však nenapadne, a tak čekají dál v tichu.

Pivní filozofie
Neřekla bych, že lidé obvykle vyjadřují svůj názor jedním jediným slovem a neurčitým přikyvováním, spíše bych to hodnotila jako důkaz toho, že o dané věci není zrovna moc co říct. Alespoň co se týče superlativů. Občan K. je dokument o snaze oblafnout nudnou byrokratickou realitu. Vyfotíte se, zmutujete svoji fotografii v počítačovém programu s kamarádem. Pak vezmete fotografii mutanta a necháte si ji každý namontovat na občanku. Vy jste pak váš kamarád, váš kamarád je vy. Pokud ovšem předpokládáte, že vaše osoba není nic víc, než plastová kartička. Myšlenka určitě zajímavá – členové skupiny dokázali třeba na cizí doklad odletět do Anglie nebo se oženit. Úřady za celou dobu nezapochybovaly, že by se jednalo o nějaký podvrh. Skvělý příběh a fakta na zhruba půlhodinovou studii, plnou kuriózních příběhů, kdy jste v pohodě prošli s cizí občankou. Film je však dlouhý více než hodinu a za celou dobu se k zrovna velké dávce kuriózních příběhů nedostanete. Zato vás však čeká várka pivně-filozofických zamyšlení o hodnotě celého projektu a jaké to je, žít s cizí identitou. Něco jako kdybyste se dobrovolně čtyřicet minut koukali na to, jak někdo u psychoterapeuta odpovídá na otázku „jak se cítíte“. Bavilo by vás to?

Kde je ten mutant?
Než jsem na film odcházela, pročetla jsem několik recenzí. Všechny sborově mluvily o masírování vlastního ega a nebetyčné nudě. Říkala jsem si, že recenzenti jsou jen další fádní konformisti, kteří nepochopili čin, bourající hranice společnosti. Po zhlédnutí musím uvést, že jsem buď také fádní konformista, nebo tady prostě žádná převratná hranice nepadla.

Samozřejmě je dobré si na věci vytvořit názor vlastní. Tedy jít a podívat se, co že je to za film, který všichni hodnotitelé tak vesele cupují. A ještě než vyrazíte, mám pro vás jeden úkol. Podívejte se na svoji občanku. Podívejte se na fotografii individua, které se tam nachází, pak do zrcadla. Spočítejte si, kolik známých by mohlo bez větších potíží na vaši občanku projít. Zamyslete se nad tím, kde vlastně spočívá vtip toho, že morfujete svoji fotku s kamarádem a s velkou slávou si ji umisťujete na občanský průkaz. Vždyť na průkazové fotografii většina lidí vypadá, jako by je s někým zmorfovali, a možná to dokonce nebyla bytost pozemského původu.

Občan K.
dokumentární film o záměně identit členů skupiny Ztohoven
Česká republika, 2012, 72 min.
režie Michal Romeo Dvořák

Před více než měsícem představila umělecko-provokativní skupina Ztohoven svůj nový projekt Občan K. Způsob, jak dílo prezentovali, ve mně vzbudil docela rozpaky a dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, co je vlastně oním výstupem, který by měl být nezbytnou součástí každé konceptuální umělecké práce. Kdyby jím byla pouze výstava, respektive vernisáž, na které se Občan K. představil veřejnosti, jen těžko bych z toho našel cestu ven.

Provizorní galerie v centru Prahy, uprostřed které stojí zvláštně estetická ocelovo-skleněná skulptura se zatavenými 12 občankami, na zdi běží videoart s proměňujícími se obličeji členů skupiny Ztohoven a pár lidí si vyřezává své fotky z občanek ve speciálním stroji. Byl jsem ztracený, tak jsem šel raději domů, kde jsem se podíval na internetové stránky Ztohoven, abych zjistil, co mi tím chtěl Občan K. říct.

Manifest k projektu mi obsahovou linku jejich nového díla přiblížil. Kromě jiného se v něm píše: „Skrze staré, ale i nové technologie a procedury o sobě dobrovolně poskytujeme čím dál tím více informací, které mohou být a jsou jednoduše registrovány, vyhodnocovány, propojovány a využívány bez našeho vědomí. Žijeme v době, kdy vzniká čím dál tím více registrů, kartoték, statistik pravděpodobnosti našeho chování, výpisů hovorů, bankovních účtů, popisů zdravotního stavu či monitorování pohybu v prostoru. Vznikají nové – mnohdy virtuální – časoprostory s pamětí našich tváří, nálad, přání, našich známých – našeho všeho!“ Anebo: „Změny identifikování lidí jdoucí ruku v ruce s vývojem nových technologií nenávratně ukusují, pozvolna a nenápadně, z našich individuálních svobod. Postupně se zbavujeme prostoru pro hledání, prostoru pro sebe sama, pro druhé, pro budoucnost, prostoru pro tajemství, překvapení, improvizaci a iracionální konání. A jakoby překvapeně pak nacházíme sami sebe chudší nežli kdykoliv dříve.“

Obsah mi byl konečně jasný. Ztohoven si za svůj terč (opět) vybrali společnost, ve které žijeme a to je dobře. Někde jsem narazil na větu Umberta Eca. Novodobý filosof napsal: „V dnešní společnosti je člověk jen položkou v rámci organizace, která rozhoduje za něho.“ A je to pravda. Současná společnost se pomalu stává víc systémem než společenstvím a tento systém využívá stovky našich údajů, které mu bez možnosti volby poskytujeme. Vzpomněl jsem si na George Orwella a Banksyho. Asi na tom něco bude. Biometrické údaje, identifikační čísla, všechny třistašedesátkové i jiné kamery, co mě každý den sledují, seznam virtuálních kamarádů a číslo OP. Kde mám mezi tím hledat svojí identitu?

Pustil jsem si ještě video, kde jsem se dozvěděl víc o samotné realizaci projektu. Členové Ztohoven nějak zfalšovali identity a nechali si vyrobit nové občanské průkazy, s kterými pak podnikali různé akce typu svatba, cestování, získání zbrojního pasu nebo volby. Zaprodali svoje falešné identity systému, zatímco my vesele zaprodáváme ty opravdové. Jestli z toho bude dokument, tak myslím, že je na co se těšit. Mezitím, co jsem doma seděl a dozvídal se zajímavé pozadí celého projektu, provizorní galerie v centru Prahy praskala ve švech zvědavými návštěvníky, z nichž velká část vůbec nevěděla, která bije, a tak si z nouze vystřihli z občanky fotku a chudáci museli druhý den do fronty na úřady.

Sám jsem si vzpomněl, co jsem na té vernisáži viděl a od té doby jsem dlouho bloudil v projektu Občan K. Sháněl jsem víc informací z různých médií a neustále si tím lámal hlavu. Nemohl jsem si spojit tu internetovou verzi s tím, co jsem viděl v galerii. Souvisel nějak vystavený materiál s čistým konceptem? Proč nezůstal Občan K. v rovině abstraktní a sestoupil na zem v podobě konkrétního ocelovo-plexisklového válce? Nakonec jsem na to rezignoval. Občan K. pro mě představuje dva naprosto různorodé výstupy, z čehož jeden by mohl klidně na tomto světě chybět. Jenže dvě kuřata prodáš lépe či jak se to říká. Ostatně zájem o prapodivnou skulpturu z výstavy už projevila spřízněná galerie Dvorak Sec, která si ale ještě chvíli počká, než dílo vystaví ve svých prostorách. Provizorní výstavní sál Ztohoven totiž uzavřela Policie ČR (za okolností jak ve filmu, když se Roman Týc bránil několika agresivním policistům), kvůli podezření z trestného činu poškozování cizích práv. Tomu říkám ironie.