DOBRO. je dobročinný projekt ZOOTu, podporující neziskové projekty tím, že spoluvytváří produkty, které následně propaguje a prodává přes e-shop, a veškerý zisk věnuje dané organizaci. Z čisté touhy dokázat, že pomáhat se dá stylově a že mít styl je možné i bez špatného svědomí. Všechny DOBRO. kolekce jsou co nejméně zátěžové pro naše prostředí i pro lidi, kteří na nich pracují. DOBRO. dbá na to, aby při výrobě kolekcí měli dělníci důstojné podmínky a nebyli vykořisťováni, proto má textil náročné certifikáty GOTS (Global Organic Textile Standards) a FairWear.

DOBRO. od svého založení (léto 2013) spolupracovalo už na nejednom projektu. Prostřednictvím prodeje oblečení a doplňků tak ZOOT podpořil organizace AUTO*MAT, Romea o.s., Muži proti rakovině, festivaly dokumentárních filmů Jihlava a Jeden svět a iniciativu Zachraň jídlo. V dubnu se DOBRO. zapojilo do celosvětové kampaně Fashion revolution, která upozorňuje právě na „nedobré“ praktiky módního průmyslu.

Aktuálně je v prodeji o kolekce doplňků FOREWEAR, která dává oděvům nekonečný život. Za tímto účelem jsou pořádány sbírky starého oblečení ve firmách, zároveň jde o osvětové akce, na nichž se zaměstnanci firmy dozví, co všechno se dá udělat s věcmi, které dávno považujeme za odpad. Sbírky jsou dále tříděny a distribuovány na místa, kde se oblečení vrací do života. Část jde charitativním organizacím, z některých věcí se vyrobí třeba textil na úklid, zbytky starého oblečení zase v severočeské textilce promění v dále použitelný textilní recyklát. A právě z tohoto materiálu FOREWEAR nechávají vyrobit úplně nové designové produkty v chráněných dílnách podle návrhu studia BOADESIGN. Vznikají zde obaly na tablety i telefony nebo bloky ve slušivých deskách. Od května se zároveň chystá projekt sběru starého oblečení na výdejních místech ZOOTu, kam může kdokoliv přinést to, co už si na sebe nikdy nevezme. Nemine ho odměna, a hlavně dobrý pocit. www.tojedobry.cz, máte nápad na dobrý projekt? dobro@zoot.cz. º


autor: Kateřina Písačková

Vohoz – oblečení, oděv, šaty. Votočit – něco ukrást. Znalec argotu a nespisovné češtiny by si nejspíš nebyl jistý, jestli je portál votocvohoz.cz vůbec legální. Jenže on je dokonce víc než to. Jak může obohatit život dvěma stům tisícům svých uživatelů, nám prozradila manažerka VotočVohoz Veronika Kellnerová.

Proč bys mi doporučila navštívit raději votocvohoz.cz než nějaký z „klasických“ kamenných sekáčů?
Dvě hlavní výhody jsou široká nabídka a pohodlný nákup. Velké plus znamená fungování online – na vesnicích, kde je možnost nákupu v sekáči omezená, ale i pro lidi ve městech, kteří jsou moc zaneprázdnění na obcházení, hrabání, hledání ideálních kousků… Pro někoho jsou sekáče dobrodružství, ale na votocvohoz.cz je možné si nastavit filtry na velikost, značku nebo cenu a vybírat mezi tím, co si opravdu přeješ.

Kdo na „votoči“ nakupuje a vyměňuje?
Projekt je cílený spíš na ženy, například webové stránky jsou uzpůsobené jim, muži tvoří asi pět procent všech uživatelů. Dívky víc využívají VotočVohoz jako platformu pro sociální vyžití. Většině uživatelek je okolo dvaceti, ale jejich profily jsou velmi různorodé, stejně jako nabídka oděvů.

Tvoří se mezi uživateli nějaké subkultury?
Převládající komunitou jsou mladé holky, ale i mezi nimi je možné rozpoznat zájmové skupiny. Jedno z témat na fóru je zdravý životní styl, takže bychom mohli mluvit například o určité subkultuře „bio lidí“…

Takže na fóru se neřeší jenom móda?
Častým tématem jsou třeba vztahy. Holky si taky často pomáhají s různými školními povinnostmi. Fórum vedle prodeje a nákupu věcí tvoří další – komunitní – rovinu projektu VotočVohoz.

Všimla sis, jestli nějaká komunita přesahuje mimo internet? Stýkají se holky mezi sebou?
Určitě. My sice nezprostředkováváme transakce, ale jsme rádi, když se holky při výměně sejdou. Pak se nezřídka stává, že si padnou do oka a začnou se scházet častěji. Největší radost máme, když si – hlavně mimo Prahu, kde není možnost, abychom něco zorganizovali sami – začnou pořádat svoje výměnné akce.

Jak často pořádáte vlastní akce a v čem spočívají?
Pořádávali jsme je třikrát až čtyřikrát za rok, ale mrzí nás, že se jich může zúčastnit hrozně malé procento lidí, protože do Prahy se nedostanou všichni. Ve spolupráci s BIO OKO jsme organizovali třeba charitativní sběr oblečení pro bezdomovce. V průběhu celého měsíce mohl kdokoli posílat nevyužité oblečení, odměnou byla velká párty.

Takže od offline akcí spíš upouštíte?
Ano, ale hodně se teď snažíme, aby měly přesah online projekty. V září proběhla kampaň „Vohákni se v gipsy stylu“, kam holky posílaly fotky, jak si tento styl představují. Chtěli jsme ukázat, že jakákoli diskriminace nemá v naší různorodé komunitě místo.

Mluvila jsi o gipsy stylu. Vypozorovala jsi na VotočVohoz, co dalšího dneska frčí?
Jak jsem říkala – komunita je hodně různorodá, takže se prodává a vyměňuje ledasco od úplně specifických věcí, např. gothic, po zavedené značky. Snažíme se ale reflektovat trendy, ukazovat uživatelům, co je v módě nejaktuálnější, a nabízet jim to.

Co nejoriginálnějšího jsi na VotočVohoz zaznamenala? Prošel vám už „pod rukama“ nějaký opravdový poklad?
Občas se něco objeví. Některé uživatelky dokonce soustavně sledujeme, protože víme, že nabízejí neuvěřitelné věci. Napadá mě slečna, která má senzační vintage šaty, kabáty i jiné oblečení. Často ji propagujeme na facebooku, protože má i naprosto originální fotky. Předmětů v nabídce je ale v současné době téměř půldruhého milionu a pořád se točí. Je pravděpodobné, že spousta krásných věcí se prodá, než si toho stačíme vůbec všimnout.

Chápu správně, že kladete důraz na kvalitní fotky? Snažíte se uživatelky v tomto ohledu nějak navádět?
Líbí se nám, když stránky vypadají hezky, a i pro uživatelky to znamená větší šanci předmět prodat. Vytvořili jsme manuál, který se zobrazí pokaždé, když se něco nahrává k prodeji, a který obsahuje jednoduché a užitečné instrukce, jak udělat dobrou fotku. Na facebooku sdílíme jenom ty nejhezčí fotky, splňující určitá kritéria. To je myslím dost motivující. Stejně tak máme předem dané podmínky pro publikování na blogu.

Co přesně musím dodržet, abych mohla psát na váš blog?
Požadavky formulované v manuálu. Pošleme ti ho, když budeš mít zájem pro nás psát. V současné době máme asi čtyři nebo pět pravidelně přispívajících blogerek, které jsou v komunitě populární a zdaleka se nesoustředí jen na módu.

Jak se bráníte proti tomu, aby si na VotočVohoz někdo nerozjel vlastní byznys?
Nabídky poctivě hlídáme, a když na cokoliv podobného narazíme, okamžitě to mažeme. Jsme v tomto ohledu dost radikální. Takové věci na VotočVohoz prostě nepatří.

Co ještě na VotočVohoz nepatří?
V katalogu smí být jenom oblečení, doplňky a kosmetika. Naprosto zakázané jsou léky včetně antikoncepce, drogy a alkohol. Základní myšlenka vychází z ideje recyklace nepotřebného, ale zároveň nemažeme drobné „do it yourself“ věci. Na VotočVohoz ale vlastně patří všechno, protože máme i kategorii blešáku, kde můžeš nabízet cokoliv. Jeden člověk tam dokonce prodával dům. V duchu jsem si říkala „good luck“… º


autor: Vlaďka Klíčová

miliondolar.cz

Ve starověkém Římě by fyzicky napadli cizince, který by si oblékl tógu bez dovolení, a středověcí francouzští šlechticové by nepochopili, že jste chlap a nenosíte punčocháče (tehdy chosses). Za komunismu honili „máničky“ a dnes se musíte sakra snažit, abyste někomu připadali trochu divní. Móda jde s dobou, ale jejím doprovodným prvkem stále zůstává uniformita stylu. Oblékáme se, abychom něco vyjádřili a někam patřili. Nebo právě vy ne?

První, co napadne snad každého, když se řekne „uniforma“, je vojensko-policejní tematika, vybavují se rytmicky pochodující pluky a pevný systém. Uniforma (z latinského uniformis, jednotný) původně vznikla jako vojenský atribut. V dobách již zmíněného Říma dostávali vojáci stejnou zbroj a ve středověku se štíty zdobily erbem města nebo krále, za kterého bojovali.

Já jako oni a oni jako já
Z uniformy přímo pochází slovo uniformita, které už toho se strohým vojenským řádem tolik společného nemá. Uniformita se dá pozorovat ve stylech oblékání od již zmíněných specifik odívání římské nebo středověké šlechty až po dnešní dny.

Velmi zajímavý vztah s identickým oblékáním lze najít například v Japonsku. Místní tradiční oděv se léta neměnil – Japonci si hlídali vlastní styl, na rozdíl od Evropanů, kteří jako straky vykrádali detaily z kultur napříč zeměkoulí. Jednotnost odívání se tak japonská vláda rozhodla využít v období před útokem na Pearl Harbour, kdy se pro celý japonský národ nechaly ušít stejné oděvy. Měly pomoci národ co nejvíce sdružit. To, že se kroj tehdy vůbec nepovedl a údajně zničil japonskou tradici oblékání, nechme stranou.

Hlídej si svoji černou
Japonci rozhodně nejsou první ani poslední, kdo se oblečením plošně sjednocuje. Samozřejmě nemluvím o celých národech, v tom jsou výjimeční, ale třeba o směrech jako goth, punk nebo hippies. Nakolik uniformní vzhled sjednocuje a jak vylučuje „cizorodé elementy“, se mohou potenciální nevěřící přesvědčit na jakémkoli metalovém koncertu, kam by dorazili v oblečení světlejším než černé. Oblečení uniformuje nejen výstřední subkultury, všichni velmi dobře známe i pojem kancelářská krysa doplněný nutně upjatým společenským kostýmem.

Tendence odívání třeba na pražských vysokých školách sleduje projekt portálu Czech Original Fashion, v rámci kterého nafotili v březnu studenty hned několika škol. Jaké jsou závěry? Ponožky v sandálech obvykle považujeme za nedostatek vkusu, vzhledem k četnosti jejich výskytu na ČVUT se však nabízí otázka, jestli tam není nějaký záměr. Na Filozofické fakultě UK můžete již tradičně potkat cokoli, opravdu co-ko-li, což zřejmě svědčí o množství filozofických směrů dnešního světa. Zcela očekávaně mají nejbližší vztah k oblékání studenti uměleckých fakult, kde ale také platí určité uniformující pravidlo – čím barevněji, tím lépe.

Trendy pro všechny
Celkově se dá říct, že uniformitu projevujeme už v tom prvotním okamžiku, kdy vyrážíme obnovit svůj šatník o něco módního. Móda jsou trendy, trendy jsou pro všechny stejné, čti uniformní. Takže pak hromadně nosíme třeba fialovou, trička s potiskem a skinny džíny.

Zajímavé je, jaký vliv má masové zavádění „uniformy“ na naše vnímání. Většina z nás si ještě určitě vzpomíná na doby, kdy byla přesvědčena, že do těch „legínových“ kalhot se nikdy soukat nebude. Uplynulo několik let a… přiznejte se, určitě také máte několikery. A možná ani nemáte žádné jiné. Osobně by mě zajímalo, co nám dalších několik desítek let s módou přinese – zbavíme se úzkých nohavic a budeme zase oslavovat zvonáče? Nebo se třeba vrátí nálady počátku 20. století, kdy byla spisovatelka George Sand v kalhotech považována za naprosto exotickou bytost?

A co na to módní bloggeři?
Uniformita je i v těch, kdo se k módě takřka modlí a sledují každé její vzdechnutí – módních bloggerech. Třeba Eva Došková (která na otázku, zda chce vystupovat pod svým jménem či zajímavým pseudonymem, odpověděla, že bude raději uniformní) říká: „Uniformita je podle mě zcela nevyhnutelný jev, který určuje zapadnutí člověka do společnosti a jeho akceptaci. Stejně tak určuje zařazení člověka do jeho subkultury. Je to jakýsi základní stavební kámen, na kterém je možné postavit si něco jako vlastní styl, který však nikdy zcela zásadním způsobem nepřekročí vymezenou hranici. Lidé, kteří se pohybují na této myšlenkové lince, budí zaslouženou pozornost, od obdivu k nepochopení. V zásadě neberu uniformitu jako negativní jev, spíš naopak.“ Sumarizace, se kterou se ztotožním až na poslední bod. Uniformitu považuju za jev negativní, přesto však nevyhnutelný. Ach, neřešitelná životní oxymóra.

Odpověď Vítězslava Ivčiče byla, několik měsíců po návratu z Berlína, mnohem striktnější: „Uniformita? To je jednotvárnost, monotónnost, „nuda“. Jestli vám to není jasné, podívejte se kolem sebe. Kdo se odlišuje, na toho si všichni ukazují. Hlavní je nevybočovat z řady! Já nevím, jestli je to pozůstatkem minulého režimu, ale faktem zůstává, že Češi se bojí mít vlastní styl. Třeba v Berlíně jsou lidé tak různorodí, že se tam nikdo ničemu nediví.“

Vaše oblečení, vaše uniforma. Třeba růžový oblek může mít jen stylista nebo Elton John. Pokud ho má váš právník, můžete si být jisti, že spíte nebo jste v roce 2050. Nejméně.