Ekonom Tomáš Sedláček se v poslední době v Hospodářkách hodně točí kolem pojmu smysl. Smyslem je přežít. V tom smyslu, abys z toho, že jsi přežil, měl pocit smyslu. Tvůj život možná má smysl, ale ty to nevíš, nanejvýš to můžeš cítit. Přežíváš převážně pocitově, ale abys pocitově přežil, tedy měl pocit, že jsi přežil, musíš mít pocit, že jsi přežil ty.

Spisovatelka Hannah Baer definuje sebevraždu jako reakci na trauma, po kterém to signifikantní kus člověka zabalí. Na mysli má disociaci, odosobnění, kdy se s traumatem vyrovnáš tím, že děláš, že to nejsi ty, komu se stalo. Nemusíš ho pak řešit. Řešit bys ho mohl, kdybys věřil, že to jde. To nevíš, protože jsi od něj oddělený. Musíš ho procítit, proklát vlastní cestou, komunikací.

Vzpomínáš na Tibet?

Trauma tě stahuje do minulosti. Vtahuje tě do ní. Minulost je nyní. Nedovedeš si představit žádnou jinou existenci. Možná je na čase přijmout neexistenci. Pravda je to, co si myslíš. Lék, med i jed je to, co si myslíš. Trauma styl hoď za hlavu a začni smysluplně žít. Třeba jako sedlák nebo Sedláček. Otevři si zadní vrátka neexistence. Nemusíš hned do Bhútánu, ale pokud chceš, tak rychle, než ho Čína sežere stejně jako Tibet.

Člověk je tvor společenský a tahle společnost je vyšinutá, takže ji musíš převyprávět. Reprezentace je narativ, nikoli fakt. Nesmí to být jenom reprezentace. Hodnotíš se podle toho, jak vypadáš, jak se chováš. Odvozuješ se od toho, jak se vidíš v očích druhých, jak si myslíš, že tě vnímají podle toho, co jim o sobě říkáš, jaké signály vydáváš. Hledáš se a hádáš. Stávkuješ za revoluci, tranzici. Spěcháš na výchozí stanici. Držíš krok.

Akce, meditace, hádanka

Chceš něco zkusit, aby sis to pak nevyčítal. Chceš být vyvážený, ale váháním ztrácíš drajv. Podle psychologa Bruna Bettelheima chodili lidi za druhé světové války dobrovolně do plynových komor proto, že si za předchozí léta zvykli, že aby přežili, musejí si všechno nechat líbit. Když je pak vedli na jistou smrt, už v sobě neměli žádný vzdor.

Sedláček uvádí viditelné tělo, neviditelnou, ale odhadnutelnou mysl a ducha, který potřebuje smysl. Všechno se dá psychologicky vysvětlit. Až na to, že vůbec. Je duše logická? Duch nebo duše? Hlavně ne suše. Navštiv svou smrt, teda čtvrť ve svém městě, kde jsi ještě nebyl. Vypadni z vypadání třeba v Brně. Dálnice je meditace. Meditace je akce, při které přežíváš. A cítíš to.

Drazí čtenáři a čtenářky.

Slovo obnova dnes zaznívá až podezřele často. Mluví se o obnově krajiny, institucí, důvěry, jazyka. Jako by stačilo něco „znovu nastavit“ a svět se vrátí do rovnováhy. Jenže právě tato představa návratu je problematická. Obnova totiž neznamená vrátit se k tomu, co bylo – protože to, co bylo, se často ukázalo jako neudržitelné.

Francouzský filozof Bruno Latour na to upozorňoval s neobvyklou naléhavostí. Podle něj modernita dlouho žila v iluzi, že se může odtrhnout od světa, který ji nese – od přírody, od materiálních podmínek existence. Krize, které dnes prožíváme, nejsou selháním systému, ale důsledkem této iluze. Obnova v jeho pojetí proto nemůže znamenat návrat k normálu, protože žádný stabilní normál nikdy neexistoval. Znamená spíše znovu se „uzemnit“, přijmout, že jsme součástí spletité sítě vztahů, které nelze jednoduše ovládnout.

Obnova tak není technický proces, který lze naplánovat a řídit shora. Je to změna vztahu ke světu – ať už jde o vztah k planetě, nebo k vlastnímu času. Neobnovujeme svět tím, že ho zrychlíme nebo „optimalizujeme“, ale tím, že změníme způsob, jak v něm existujeme.

V kulturním prostoru se tato proměna projevuje se zpožděním, ale o to výrazněji. Nestačí restaurovat formy, které vznikly v jiných podmínkách. Obnova zde znamená hledat nové formy citlivosti – způsoby, jak mluvit o světě, který už nelze chápat jako samozřejmý.

Na okolní prostor delegujeme až polovinu své paměti. Všechny ty revitalizace a rekonstrukce jsou jako strhávání pomníků. Když se mění prostor, ztrácíme kus sebe.

Nejviditelnější proměnou je ta uniformita, která v posledních letech zavládla z hlediska veřejného trávení volných chvil. Mobil je omyl, milník, smilstvo. Snad si nevážím dobrého bydla-doby, snad se vše děje ve vlnách a přirozeně převrací do svých protikladů a nezbývá nám, než na tom surfovat. Podlehl jsem konzervativnímu sentimentu. Z Mr. Beana jsem se stal takovým tím kamenným týpkem, který Beana zprvu indiferentně, posléze zděšeně pozoruje. Hejtuju internetové mobily, smutním po časech, kdy býval problém dorozumět se, a horuju pro to, aby se o sebe lidi otírali.
Pořád něco ukazovala na obrazovce. Totální symbióza s tou technologií. Já potřeboval Boha, ale vlastně jsem ho nechtěl. Motivovalo mě zoufalství, ale nevěděl jsem, k čemu. Asi k amoku. Říkala něco o poličce a špulila dolní ret. Pak o fejkování. Měla pěkné zuby. Říkala přesně, co bys od ní čekal, ale co bys ocenil, až bys od ní dostal, co bys od ní chtěl. Objednala si koláč, sodovku a kapučíno. Fotila to. „Mmm,“ řekla její kámoška, která si objednala kapučíno, dort a zelený čaj.

Lidi mají utrápený výraz nebo vypadají jako trollové. Moje písmo není původní, je plné vědomě přejatých tvarů. Téčko jsem odkoukal od strejdy z Austrálie. Stejně to mám s chováním. Původní si připadám jenom ve vodě. Ve vodě jsem plný. Voda je všeobjímající. Hlavně, když je teplá. Všechno ke všemu vede. Člověk potřebuje útěchu, hledá ji jako světlo. Potřebuje pravdu, souvislost. Potřebuje něco udělat. Ven nebo dovnitř? Je to mechanismus. Snadné východisko je mesianismus.

Porno je nic
„Že mmm,“ uchichtla se a sledovala výsledek svého instamomentu. Mobil jí ozařoval úsměv. Culík jí trčel nahoru. „Pardon,“ nemohla se odtrhnout. Kámošku řešila jen na půl ucha. „Hotovo,“ řekla a pustila se vidličkou do koláče. Bylo vidět, že báseň by neodmítla, ale nebyla materiálem na báseň. Neevokovala touhu po duchovnu, neevokovala perspektivu, pokračování, jen ustrnutí a odpočinek bez přetvářky. Dalo by se s ní žít, ale jen za podmínky souznění s její zálibou.

Mobil je porno. Pro spoustu lidí je vším. „Máte všechno?“ Všechno je nic. „Všechno v pořádku?“ Nic je všechno. Co když si navzájem dokážeme číst myšlenky? Co když to dokážeme i bez Muska? Dokážeme to bez masky. Náš druh se vyznačuje opičením. Opičení tlup przní diskurz. Když si sundáme masku, udělá to i bližní. Udělá to bližního bližním.

Co se týče mezilidských vztahů, porno je, když si moc přihráváme-přirážíme. Když lžeme a předstíráme, že věříme. Není to nic extrémního – normalizace, robotizace, automatizace. Občas bývá k slyšení, že porno je práce jako každá jiná, ale třeba od natírání se liší dost. Hlavně v tom, že si na vás lidi honí. Nevidíte je, ale můžete se dovtípit. Vaše výkony je dojímají k něčemu jinému než k slzám.

Zaslouženě
Číšník je funkcí získání produktu, který je prostředkem i cílem posezení v institucionální domácnosti zvané kavárna. Musí vypadat, že nic nevidí, nereagovat na gesta zákazníků. Každému je jasné, že ho sleduje, proto nesmí být viděn. Jen někdy. Jde o to, kdy. V tom tkví genialita i marnost číšníků a vlastně každého z nás. Všichni si navzájem sloužíme. Sloužíme a očekáváme služby.

Kámoška jde na záchod a ona osvítí svou hlavu a vyvalí modré bulvy. Kámoška se vrací a ona se jí věnuje – jen na půl huby. Má ji velkou, takže to stačí. Už vím, koho mi připomíná – Láďu, závisláka na kratomu z jednoho YouTube kanálu. Fyzicky, ale i mimikou a energií. Taky je hodný, úslužný a sdílný. Nemůže se toho zbavit. Oba jsou závisláci, ale vypadají zdravě. Zdraví máme za smysl, ale je to provozní záležitost. Prostředek k něčemu, o čem nemáme páru.

Jdu do páry. Hukot, horko, mlha a zoufale uvolněná těla – blízká a smířená se svou odcizeností od přirozeného prostředí, od globálně oteplené sychravosti tam venku, od opačného pohlaví za zdí traumat. Indiferentně si měří penisy. Když otázáni, rozpovídají se příliš.

Už jste zapomněli, proč máte v rukou telefon, a hledáte život, který vygooglovat nejde.

Jedu vlakem jako vždycky. Ranní cesta do práce. Připadám si jako na divadle. Herci dělají, jako by nevěděli, že tu jsem a že je pozoruju. Pán naproti mně předstírá, že spí, podpírá si hlavu rukou, která se občas zakymácí, a masa na krku ztrácí balanc, který je ihned intuitivně napraven. Nafingovat takovou přirozenost musel být oříšek, ale celkem se mu ten manévr zdařil. Tolik úsilí pro takovou blbost.

Přes uličku sedí paní, může jí být asi tak… Padesát? Na věk lidí nemám moc odhad, ale vždy jejich vzezření porovnávám se vzhledem svých rodičů a podle něj odhaduji stáří dané osoby. Dívá se do mobilu a její neutrální výraz se v průběhu jízdy nemění. Za ní sedí kluk, asi tak lehce přes třicet, možná bude ale mladší. O spoustě lidí předpokládám, že jsou starší než já, pak si ale uvědomím, že kolem třiceti už je i mně, takže odhad věku následně zvýším, dokud mi nedojde, že to své stárnutí zřejmě přehlížím, a nedozvím se, že jsou o pár let mladší než já. I on se celou dobu ze Smíchovského nádraží do Radotína dívá s bezpříznakovým obličejem do telefonu.

Panta rhei
Během toho, co jsem implicitně popisovala své nepochopení plynutí času, který mi právě zase utekl, se všichni vytratili. „Spící“ pán je taky ten tam. Ani jsem si nevšimla, že podobně jako ostatní odešel. Možná dali výpověď. Třeba se rozhodli, že v tomhle spektakulárním představení hrát nechtějí. Snad ti dva s mobily prováděli jen automaticky a bezcílně pohyby, jako je přehození batohu přes rameno či výstup z vlaku, ale ve skutečnosti v hmotném světě hibernují, zatímco žijí v digitálním kosmu.

Mezi dvěma sedačkami, které mám naproti sobě, se mi otevírá oblý véčkový průzor na paní asi tak kolem šedesáti… Šedesáti pěti? Má šál s kočkami, krátký sestřih s melíry a aktuálně odpočívá se zavřenýma očima. Vyloženě nespí, občas oči otevře a zamžourá. Ale ještě před tím, než začala klimbat, se jen tak dívala. Ani se nedá říct, že kolem sebe nebo z okna, možná se tomu říká „koukat do blba“, ale ani to není tak úplně správný výraz.

I schematičnost postav by měla být narušována, jedině tak se upevňuje
Na další čtyřce přes uličku ode mě, přímo za sedačkami, kde seděl kluk s mobilem, se usadila asi ještě o něco starší paní než ta milovnice koček s melíry. Možná jsou stejného věku, jen tato dáma je víc šik. Má šedé mikádo, svetr o něco tmavšího odstínu, černé kalhoty a na háčku pověšenou bundu s kožešinou na kapuci. Jen tak se dívá. Upravuje si pravou rukou vlasy. Vypadá to, že mě zaregistrovala, tváří se přirozeně jako starý člověk, co telefon používá, jen když chce zavolat vnučce. Před chvílí ještě držela noviny a pomocí brýlí na čtení zkoumala jejich obsah. Uchopuje zelenkavý pruh tkaniny, z nějž asi bude svetr. Rovná si ho na kolenou následně porušuje stereotyp, který jsem se o ní chystala vyslovit – myslela jsem, že si ten kus připravuje k doplétání, čímž by dovršila schematičnost své postavy. (Možná zadanou roli nemá, a naopak je performerkou.) Ve skutečnosti se jedná o šálu, kterou si dává kolem krku, a zvedá se o zastávku dřív, než na které následně vystoupí.

Já samozřejmě píšu na svém počítači, abych usvědčila svoji generaci z toho, že už ani neumí psát rukou, jak je odpoutaná od hmatatelnosti a uvězněná v propastné virtualitě. Nemá kontakt s papírem, neví, jak se drží tužka, psací písmo je pro ni již archaickým. Postrádá poezii, proto „vznikli“ hipsteři, kteří hypermoderním tlakům začali vzdorovat. Původně to bylo označení pro někoho, kdo má tlačítkový telefon a staromódní klobouk, užívá si kafe z babiččina hrnku s kytičkami a ulomenou částí horního okraje, který se přikládá ke rtům poté, co vstřebá vůni nápoje čichově. Průvodčí v lokálce, na kterou jsem přestoupila, pije černou tekutinu ze zavařovačky, s jedním cestujícím probírá úskalí své dnešní směny, ale bláznivý denní rozvrh bere s humorem.

Odraz displejů
Přes uličku ode mě sedí mladý muž s počítačem jako já. Jsme vzájemným zrcadlovým odrazem, pozice našich těl by se dala označit jako totožná. Za sebe nevidím, ale slyším hlas průvodčí a v rohu vlaku jsem zahlédla paní s „nedopleteným svetrem“. Snad je záměr, že scénu teď nemůžu zrakově vnímat a muže s počítačem mám v periferii zorného pole. Možná mě má tahle zrcadlovitost s jeho osobou usvědčit z marnosti, kterou nese můj život, ve kterém je moje tělo připoutáno k technologiím, nebo přesněji zformulováno: Kde jsem jejich otrokem a realita mi uniká jako v Platónově jeskyni.

Snad bych měla být více přítomná, všímavá. Jako ti lidé, kteří neztratili schopnost jen tak se dívat. Jedná se většinou o starší zástupce společnosti, kteří velkou část svého života prožili bez mobilů a počítačů. Na schopnosti jen tak se dívat je zvláštní, že jsme se ji nikdy neučili, jak je přirozená. Pro její osvojení by tedy bylo třeba učit se něco, co jsme bez učení již uměli. Po jejím obnovení bychom byli méně chytří, zabavení a zábavní (protože bychom nestačili vstřebávat tolik zajímavých, hloupých, bizarních a pozoruhodných podmětů z instagramu, tiktoku nebo her), ale snad moudřejší. Pokud totiž technologie dáme stranou, dokážeme vnímat jinak, ve prospěch ostatních bytostí, skrze které si tvoříme svůj vlastní smysl.

Pozoruj a ciť
Digitální obrazovky nebo mobilní zařízení nás odvádějí od tělesného vnímání krajiny, počasí nebo živých bytostí kolem nás. Toto téma rozpracovává ve svých úvahách americký filozof David Abram, který tento posun chápe jako směr, kterým se snižuje naše schopnost cítit se součástí světa, což má hluboké důsledky pro naše vztahy s přírodou a mezi sebou navzájem. Přímá zkušenost je nahrazena mediálním filtrem. Tím, že ignorujeme bytosti kolem sebe, se odvracíme také od nás samých, protože „pouze v zrcadle jiného života můžeme porozumět svým vlastním životům. Pouze v očích jiných se můžeme stát sami sebou“.

Dovolte mi ocitovat ještě jednu pasáž z Abramovy předmluvy ke knize Cítí, tedy je Andrease Webera: „Když si uděláme volno od našich technologií, otočíme se od zářících obrazovek, které nás zadržují hypnotizované v téměř exkluzivně lidské sféře, začneme uvolňovat své bytostné smysly z přespříliš civilizovaných předpokladů, které potlačují naši zkušenost s dýchajícím světem. Naše kůže si pomalu, tiše začíná vzpomínat na pozemsky smyslové. Jak se naše uši přizpůsobují tichu beze slov, pomalu začínáme vnímat, že mluví další hlasy, ne slovy, ale tichými vzdechy a měkkými zesilujícími rytmy, vzdáleným vytím a blízkými trylky a kaskádovitými arpeggii. Vstoupíme do přítomnosti světa, která je mnohem širší a hlubší než to, co utváříme jako lidé.“

Vlak zastavuje. Se zrcadlovým spolucestujícím zcela identickým rázným pohybem jako vytrženým z letargie zaklapneme v totožný moment své notebooky. Mrštně přehodíme pravou nohu z levé a jdeme se vydat na cestu polozmrzlou krajinou. Telefon tentokrát po cestě neotevírám(e).

Drazí čtenáři a čtenářky,

tímto vás vítám v druhém vydání zcela nového Artiklu, které otevírá téma Obnova. Je to univerzální princip, bez kterého bychom nebyli schopni růstu, adaptace ani změny. Ať už se jedná o obnovu přírody, památek, duševního zdraví či společenských struktur, vždy představuje příležitost k novému začátku. Přelom roku je dobrým mezníkem pro změnu, stejně tak lze s naplňováním nových cílů ale začít už každé ráno. V přírodě, ve společnosti i v individuálním životě má obnova klíčový význam. Je to způsob, jak překonat krize, napravit škody a vytvořit prostor pro nový růst. Ať už jde o obnovu přírodních ekosystémů, kulturního dědictví nebo duševního zdraví, každý typ obnovy přináší jedinečné výzvy, příležitosti, ale i závazky. Obnova je záležitostí i kultury a historie. Památky, umělecká díla a architektonické skvosty, které byly poničeny válkami, přírodními katastrofami či zanedbáním, jsou důležitou součástí naší identity. Restaurování historických budov či starých uměleckých děl, umožňuje zachovat kulturní dědictví pro další generace – a dává zároveň možnost pochopit minulost a učit se z ní.