Člověk si říká, že asi musel hodně hřešit, když tak trpí. Jedu se ostříhat. Třeba na mě budou hodnější, když nebudu vypadat jak zasraný hipík.

Naposledy jsem to absolvoval před pěti lety. Mířím do stejného nákupáku, kde se nemusíte objednávat. „Dobrý den, ale bude to tak na tři čtvrtě hodiny čekání,“ upozorňuje mě poďobaná, oplácaná jednadvacítka. Vypadá zajetě, ale žádná mechanická čúza, takže klidně.

Napřed dokončí mladíka, který má většinu hlavy dohola, jen nahoře normálně vlasy. „Nechcete naši zákaznickou kartu, když sem chodíte tak často? Vyplatí se to,“ láká ho, když mu oprašuje krk. „Ani ne, děkuju,“ odmítá mladík po krátké úvaze, zatímco přechází k pokladně. Dalším pánem na holení je nachrblaný páťák. „Po kom máš tolik vlasů, po taťkovi nebo po mamce?“ bere si ho na paškál kadeřnice.

„Nevím,“ odtuší jinoch. Už se to zdárně chýlí ke konci, když dorazí jeho otec a přeje si ještě synkovi zkrátit ofinu. „Když ji zkrátím, tak mu bude stát. Bude to vypadat blbě,“ protestuje kadeřnice angažovaně. „To nevadí, roste mu to rychle,“ trvá na svém otec. „Takové husté vlasy a ještě rychle rostou,“ laškuje kadeřnice a na účesu pracuje vlásek po vlásku ochotně dál.

„Bude to tak na padesát minut čekání,“ oznamuje padesátníkovi, který vejde. Nevadí mu to. Stoicky se rozvalí do křesla s výrazem jak na divadle. Lačně si měří špeky rýsující se na jejích zádech. Jeho přítomnost ruší moje těšení. Nebudu se moct soustředit. Budu skrz něj vnímat sám sebe a ne ji. Budu se skrz něj nenávidět. Život vám vždycky nastaví zrcadlo. Kadeřnice mě vyzývá do horkého křesla.

Fakáč pro Agátu
Přes zrcadlo s ní navazuju zasvěcený oční kontakt. Mou pozornost připoutá ručník, který se mi chystá dát za krk. „Vy mi dáte ručník po tom klukovi?“ ptám se jí. „Ne, odnesu ho dozadu. Chci se jen zeptat, jak budete chtít ostříhat,“ odpovídá. „Jo, omlouvám se,“ snažím se zachránit situaci. Nechci si ji znepřátelit. Po doktorech a sestrách, ve kterých jsem vzbudil jen výrazy nudy, bych v ní rád evokoval ty správné pudy. „A jak to teda bude?“ usmívá se nad věcí. „Nakrátko. Jak ten kluk.“

„Jsem byl teďka na magnetické rezonanci,“ povídám, když začne pracovat, „víte, co to je?“ „Ani ne, ale dvakrát na tom byla moje babička, když měla rakovinu,“ prozrazuje. V životě nepřečetla víc než pět knih a sedm hodin denně tráví na ajfounu. „To vůbec nemám, jen tlačítkový telefon na důležité věci,“ poznamenám. „Já na něm sleduju hlavně bulvár, nejvíc Agátu Hanychovou,“ zbavuje mě letitých kadeří.

„Tu znám. Jednou jsem ji viděl naživo na novinářské předpremiéře filmu, ve kterém hrála.“ „Vy jste novinář?“ „Na volné noze.“ „A jak se vám líbila?“ „Moc sympatická, ale to, jak se natřásá před bulvárem, moc sympatické není. Viděla jste teď tu fotostory v Blesku, jak na ni Soukup ukázal fakáč?“ „Ne, co se stalo?“ „On k ní přijede pro dítě, to jejich společné, ona se furt usmívá, on něco říká a pak, když nastupuje do auta, ukáže na ni fakáč.“

„Zajímavé. A o čem jste psal naposledy?“ „O Michaelu Hutchencovi, takový zpěvák.“ „To mi nic neříká.“ „Zemřel v roce devatenáct set devadesát sedm. Není tak slavný jako třeba Freddy Mercury.“ „Toho znám. Často ho hrají v rádiu.“ „Jo, od té doby, co o něm byl ten film.“ „Jo, ten byl dobrý.“

Zvířeněžná
Poslední dny chatuju s Emsým. Nakažený jeho hrotící energií se při placení zeptám kadeřnice na fejsbuk. Neubráním se konfrontačnímu tónu, tváří se zaraženě. „Že bysme si vyměnili nějaké články,“ hraju to do outu. „Tak jo, já vám napíšu jméno, jaké tam mám,“ píše něco na papírek. „Děkuju moc,“ strkám ho do kapsy, aniž bych se představil. Pajdám na bagetu a kafe. V odrazu výkladních skříní se vidím bez paroží.

„Já to stříhání vždycky odkládám, protože se bojím, kdo mi bude šahat na hlavu. S váma to vyšlo skvěle, bylo to super,“ píšu jí doma. „Moc děkuji, můžete nám napsat recenzi na Google,“ odepisuje se smajlíkem. „Líbilo se mi, jak jste se chovala k tomu klukovi, přestože vám odsekával. Podle úvodní fotky máte mladšího bratra?“ píšu otazník za oznamovací větu – znak bezradnosti. Jen to lajkne.

„Máte hodně sourozenců. Nejste křesťanka?“ Zrovna jsem četl Hovory od C.S. Lewise a znova Kierkegaarda (čti kjerkegóra). Zaujala mě tématika utrpení. Kierkegaard píše, že lidi, kterým se daří, Bůh vlastně ignoruje, zatímco ty, kteří se mu chtějí přiblížit, má rád, takže je nechává trpět, aby v nich probudil lásku. Kristýna už neodpovídá.

Emsý píše, že když ho někdo ignoruje, tak si ho zablokuje. Prý to pomáhá. Já jsem v životě nikdy nikoho neblokl, to bych nemohl. Člověk nikdy neví, co mu ten člověk může v budoucnu přinést. Vždycky jenom smažu konverzaci. Sejde z očí, sejde z mysli. Jednu dobu to na fejsbuku nešlo. To jsem trpěl, mít tu ignoraci pořád na talíři.

Kdysi mi jedna holka poslala nahou fotku s tím, že čte Artikl a že jsem dobře divný. Vychází najevo, že Emsý ji zná. Bývalá pornoherečka, před lety s ní chodil, a pak o ní napsal svou nejlepší povídku. Nechce mi ji poslat, že povídky nikdy neposílá zadarmo. Na téhle prý vydělal dvanáct tisíc. Pošle mi odkaz na video, ve kterém ta holka provádí dvěma kolegům felaci. Sluší jí to. Něžná a zároveň zvíře. Většinou je to jen jedno.

Bez příčiny
Parkuju před lázněma a chvíli jen tak sedím. Po chodníku chodí lidi v perfektních zimních obuvích. V páře sedí štamgasti. Šedesátník, který vypadá na dvacet – fotbalista, teď trochu splasklý, protože se zotavuje z pádu. „Dopadl jsi skvěle. Mám kamaráda horolezce, ten spadl a je ochrnutý. Všechno v prdeli,“ domlouvá mu razantně třicátník.

Po šedesátníkovi jsem kdysi chtěl půjčit šampón. Třicátníkovi jsem jednou ve foyer podal ruku a řekl: „Ahoj, já jsem Adam.“ Myslel jsem, že je to šéfredaktor Zlínského nočníku, kam jsem čerstvě přispíval. „Kryštof, čau,“ odpověděl mi a potřásl pravicí. „Lidi jsou blbí, že volili tu pětikoaličku,“ říká starý mořský vlk ve foyer. „A však je to podvod,“ souhlasí kamarád. „Prošlo to zákonem a hotovo.“ „No tak oni jsou tam vlastně podvodem, protože nikdo by nevyhrál.“ „Nic, já musím nakoupit.“

„Co noha?“ stavuje se Kryštof. „Já jdu pod nůž na jaře. Úlomky pod čéškou. Ve Zlíně mi nechtěli dát rezonanci, tak jsem musel do Olomouce,“ rozhazuje rukama. Na protější lavičku se skládají týnky po těláku. Kolektivně si namáhají krční páteř sledováním obrazovky, kterou zaníceně hnětou na klínech. Jedna se rozesměje a obsah nabízí k posouzení sousedce.

Leden je nejen prvním měsícem nového roku 2024, ale také prvním měsícem jedenáctého roku vydávání Artiklu. S úvodem nového období se vždy pojí buď předsevzetí, která se častokrát stanou jen neuskutečněnými sliby vůči okolí a nebo nejhůř – vůči sobě sama. Nebo se začátek roku pojí s předpověďmi, při kterých se ti zvědavější snaží svléknout háv budoucnosti a nahlédnout do ni. Ať už Nostradamus nebo Baba Vanga řekli pro tento rok cokoli, mnohé máme stále ve svých rukou sami. Stejně jako lednový Artikl, který přináší téma Obrození a věnujeme se mu už skrze výběr prezentovaného díla na titulní straně. Gobelín nebo také tapiserie je označení pro specifickou techniku převodu obrazové předlohy do tkané plošné textilie. Tento výraz je znám od první poloviny 15.  století a nejstarší vyobrazení tapiserií pochází už ze starověkého Egypta z roku 2000 let před naším letopočtem. Zlatým věkem tapiserie bylo pak 16. a 17. století, kdy gobelíny vznikaly podle předloh vyhlášených malířů své doby. V současném období zažívá právě toto obrazové médium obrození a věnuje se mu čím dál více autorek i autorů. Specifickým rysem aktuálního pojetí jsou náměty, které jsou často spojeny s vlastním návrhem svého tvůrce a jsou zhotovovány v podstatně menších formátech než dříve. Ať se tedy novým podobám tohoto tradičního plošného tkaného zobrazování daří a přináší nová témata, která budou inspirativní nejen po celý tento nový rok. A ať se daří také vám, čtenářům, protože s vámi tvoří naše slova dialog. Přeji vám inspirativní čtení nejen tohoto lednového čísla, ale i všech nadcházejících jedenácti vydání jedenáctého roku vydávání Artiklu.