S ilustrátorem Janem Grumlem (* 1986), více známým pod jménem Slakinglizard, jsem chatovala o jeho obsesi odrážející se ve zrůdičkách a podobných příšerách, které prostupují skrze celou jeho tvorbu. Jan maluje od mala a vážněji od roku 2007. Pracuje stále analogově, nejčastěji s akrylem a tuší. Protože nás od sebe dělí něco málo přes 200 km, povídali jsme si nejen o jeho tvorbě, ale i o dětství, fiktivních kamarádech a intimních partiích na jeho malbách virtuálně.

Nejednou jsem o tvých pracích slyšela, že jsou krásně odporné. Lichotí ti to?
Toto slovní spojení mi nevadí. Mám rád všelijaký příšery, bubáky a zrůdy… takže kdyby má práce nepůsobila někdy odporně, tak by byla někde chyba.

Proč zrovna bubáky a příšery? Je to svět, který odráží to, co vidíš kolem sebe?
Lidstvo mi sice celkově přijde prohnilý, koukám ale od mala hodně na horory. V tom se nejspíše odráží má potřeba je kreslit… Na monstrech se mi líbí ta různorodost. Vždy zajásám, když objevím nějakou potvoru, která mi nepřipomíná nic jinýho.

Kolik zrůd už jsi nakreslil? Představujou pro tebe nějaký konkrétní osoby nebo pocity?
Přesný počet nevím, ale do každé třetí ilustrace zloducha zakomponuju. Nemusí to být nutně monstrum s bradavicema, ale podoba člověka, který je zrůdou uvnitř. Hodněkrát jsem dělal i příšeru na pohled hnusáckou, ale byla to dobračka od kosti. Dřív jsem bydlel v hodně starým bytě, kde byly v noci slyšet různý, podivný zvuky – trubky, vrzání parket apod. Tak v tom mírným strachu, posilněným tolika shlédnutými horory si to samo říkalo, abych načmáral nějakýho ducha…

Jaké jsi měl dětství? Potkával jsi se se svými démony už v něm?
Dětství jsem měl pěkný, tedy do 12 let… To se pak naši rozvedli a odstěhovali jsme se pryč. To jsem přišel o pravidelný setkávání s kámoši, což bylo tehdy těžký. Do tý doby jsme si s děckama hráli, že utíkáme před ufony… lozili jsme po tyčích u popelnic, jak bývá na sídlištích, a představovali si, že je dole klaun z To od Kinga… Průšvih ale byl, když jsem šel po sídlišti sám a vzpomněl jsem si na to. To jsem měl pak stažený půlky. Jakože já žádný démony nevidím, jen si je různě představuji.

Jsi jedináček? Jestli ano, měl jsi nějakého fiktivního kamaráda?
Nejsem, mám starší sestru a bráchu. Nene, měl jsem jen reálný kamarády. :))

Tak to ti závidím. Já jedináček jsem a měla jsem pana Pipíveje. Co teď dělá, nevím, ale dřív s ním byla sranda… Sleduješ výtvarné umění? Inspiruje tě nějaké konkrétní období nebo umělec?
Proč měl jméno Pipívej? Jakože to byla jistá hračka nebo opravdu další postava, co byla s tebou nablízku…? Hračkám jsem taky dával duši… Toho pocitu, že věci jsou živé, jsem se dodneška úplně nezbavil. :)) Tvorbu sleduju různě po internetu, když narazím na zajímavej odkaz. Konkrétní vzory nemám, i když se mi práce ostatních výtvarníků, malířů nebo ilustrátorů líbí. Spíš vybarvování jsem pochytil asi z omalovánek a kreslených seriálů z dětství, kdy jsem se tehdy vztekal, proč má vybarvená verze je flekatá a jakto, že nemám čistou plochu barvy, jako má barevná, předtištěná předloha…

V hračkách jsem nikdy živý potenciál neviděla… Pipívej byl asi někdo jako Pan Tau. Ostatně – jeho jméno je taky dost divný, takže možná nějaká dětská paralela. Já už bych na něj i zapomněla, kdyby mi ho jednou za čas nepřipomněli rodiče. Ale je pravda, že vždycky jsem chtěla sourozence, velkou rodinu.

Byl jsi téměř vítězem kreslířské battle Secret Walls. Baví tě v tvorbě dynamika a improvizace nebo preferuješ víc času a promyšlenější koncepty?
Velkou rodinu můžeš založit, nic není ztraceno. :) Já si vždycky přál fungující rodinu, ve které se pravidelně navštěvují tety, sestřenice… Naše rodina je sice větší, ale potrhaná.

V tvorbě je to půl na půl – určitý nápad mě chtě nechtě napadne a ten se mě pak drží. Na tý velký ploše to ale vždycky dopadlo trochu jinak. Nemám prostor dělat tak velký formáty, což bych chtěl napravit. Formát na Secret Walls bylo pro mě zas něco novýho… díky bohu.

Jak bys popsal tebou tvořený svět? Na první pohled jsou to obludy, kterým častokrát trčí z těla nějaké orgány. Slabší povahy na tvé práce nevydrží dlouho koukat, ale řekla bych, že ty postavičky nejsou odporné, spíš tak popartově dekadentní…
Je to svět, ve kterém nejenže lidstvo věří na duchy a nelidský bytosti kolem sebe, ale taky je vidí. Mluví s nimi a dobře ví, že lidstvo už dávno není na samotném vrcholu všeho… Hrozně mě štve, jak o sobě lidé momentálně uvažují. Nejsme středem vesmíru a tato planeta nepatří jen nám, jsou tu i zvířata či rostliny. Nechci mluvit jak nějakej pošuk, ale je to celý špatně. Jak se do lesa volá…

Myslíš, že lidi takhle tvou práci dokážou vnímat? Já si třeba v estetice, která primárně zobrazuje hnusný, zlý, ošklivý věci, příliš nelibuju. Proč myslíš, že má tvůj styl u lidí takový úspěch?
Popisoval jsem spíš hrubý jádro… Myslím si ale, že o jednotlivých ilustracích lidi dokážou přemýšlet, navíc, když jsou doprovázeny textem. Proč má můj styl úspěch? Těžko říct… i ošklivá, děsivá témata se snažím dělat zábavně… možná to diváky baví.

Proč si řikáš Slakinglizard? Kdo je ten ještěr?
Vše začalo zkomoleninou varování „choking hazard“, jak bývá na hračkách, aby děti nevdechly malé součástky. Tedy šlaking lizard… oddělal jsem háček a vznikl hasící ještěr… ten se ještě různě komolí na slizard, lizard, sliz, slizman, slizak atd. atd.

Tak to má hezký etymologický příběh. :) Lepší, jak pan Pipívej. Myslíš, že tě tahle obsese obludami někdy přejde a posuneš se třeba k zobrazování krásna? Jestli teda tvoje pojetí krásna není zvrácené a vlastně už jej nezobrazuješ teď…
Otázka je, co je to to krásno, nebo jestli to, co dělám, je zvrácené… Nekreslím jen obludy, dělám i „normální“ motivy. Obludy mě naplňují, dokud to tak bude, tak není důvod něco měnit.

Zaskočil jsi mne. Opravdu. Můžu Tě poprosit o nějakou ilustraci, která zobrazuje krásno v tvém chápání? Dáme k rozhovoru.
Třeba toto.

Aha, tak jsi mne zas tolik nezaskočil… Ale jsem ráda, že krásno u tebe opravdu není prvoplánové. :) A počkej, jak je to teda s tou tvojí temnou duší? Já bych řekla, že jsi docela hodnej introvertní kluk, soudě dle fotky.
Nene, je tam napsaný „krotitel akrylových bubáků s temnou tuší“… Hodnej kluk jinak samozřejmě jsem. :))

A tvé zobrazování žen, respektive jejich genderových odlišností :), je pocta, nebo jsou to nějaké nevyřízené účty přetavené do obrázků…?
Jakpak to myslíš s těma odlišnostma? Nemyslím si, že bych dělal nějaký mužatky nebo tak. :) Každopádně se ženám ničím nemstím, mám rád ženy. :)

Mám na mysli tvou zálibu zobrazovat intimní místa v poměrně naturalistickém a růžovém provedení… kreslíš zpaměti?
Asi myslíš sérii 69 vagin/vulev přesněji… to byl projekt, kdy mi byla poslána detailní fotografie aktérky, kterou jsem přemaloval. Vznikl před mnoha lety, kdy jsem na popud kámošky ze srandy na jednom fóru napsal, jestli by do toho někdo šel… taková galerie portrétů pohlaví. Dostal jsem spršku nadávek od jednoho páru, což naštvalo jiné čtenářky, a zapojily se. Tak jsem to rozjel. Zajímalo mě, jestli dokáže virtuální člověk získat důvěru od žen či slečen. Taky jsem byl kolikrát v šoku, když jsem slyšel názory, že každá ženská ji má stejnou. Nebo když samotná slečna nebyla se svým tvarem pohlaví spokojená. Připadlo mi to jako zajímavé téma s potenciálem nekonečně mnoha tvarů. Ještě nemám sérii úplně hotovou, chtěl bych to pak nechat vydat v tištěné podobě s texty…

Takže se ti můžou čtenářky stále ještě ozývat?
Nene, už mám vše potřebný, jen ten čas nemůžu momentálně natáhnout… ∞

Narodil se před třiceti pěti lety v Ústí nad Orlicí. Do hlavního města přišel studovat a dnes ho zná celá Praha. Je výrazným iniciátorem kulturního dění v prostoru veřejném i soukromém – provozuje dvě kavárny, kde se dveře na chvíli zavřou až po skončení pracovní doby. Do ulic rozmisťuje piana, aby rozpustily jejich ruch a hluk. A pokračuje i za hranice pražských čtvrtí. Romantismus přetavený do současné doby pod taktovkou Ondřeje Kobzy.

Jsi posedlý veřejným prostorem. Jak tahle silná vášeň vznikla?
Asi nejvíc mě o veřejném prostoru naučil uvažovat Auto*Mat. Když jednou za rok něco silného zažiješ, tak se pak probourají hranice toho, co všechno je možné, a chceš to pak častěji. Já město vnímám podobně jako krajinu v přírodě – tam taky hledám silná místa a zákoutí. Jdu krajinou, procházím jí, putuju. Podobně, jako si v krajině můžu lehnout do trávy a dívat se na kopretiny a slunce, tak i ve městě se můžu posadit na schody u kostela svaté Ludmily a poslouchat zvonění zvonů. Jak člověk přirozeně vnímá náves nebo krajinu na vesnici, tak vnímá i město. Jsem posedlý prostředím, ve kterém žiji. Jako se snažím zabydlet si byt, aby mi tam bylo dobře, stejně se snažím zabydlet i veřejný prostor. Je to krajina, kterou jdu každý den do práce. Může to znít možná sobecky, ale myslím, že bychom si měli více brát ze svých možností – můžeme věci uskutečnit, a ne jen čekat, co nám připraví úředníci nebo politici. Veřejný prostor nemusí sloužit jen pro přepravování z bodu A do bodu B.

Veřejný prostor je tedy dost přístupný, ale málokdo si uvědomuje možnosti jeho uchopení. Nebo myslíš, že lidi spíš pečují o to, co mají doma?
Z hlediska komparace jiných měst jako třeba Berlín nebo Jeruzalém určitě – člověka nenapadne udělat si třeba u řeky piknik. Neříkám, že se to neděje vůbec, ale jen málo lidí to nakonec uskuteční. Nemusíš jít do drahé restaurace s výhledem na Pražský hrad a utratit za to pět tisíc. Prostě za málo peněz hodně muziky. Je to hlavně o prolomení možností. Věci se šíří hodně rychle. Občas stačí cvrnknout do domina a najednou se to rozproudí jako lavina. Myslím, že spontánní akce se tady dějí málo.

Mluvil jsi o Berlíně a o běžném fungování lidí ve veřejném prostoru. Proč myslíš, že v Praze to doposud takhle nefunguje? V čem je bariéra?
To netuším. Zaobírám se tím, pátrám po esejích, které se zabývají vztahem občanů k veřejnému prostoru, ale v tuto chvíli to nevím. Možná to pramení z 90. let, kdy se akcent dával na privátní zalezení do domu a veřejný prostor byl opravdu jen tím přepravištěm z ulity do další ulity věžáku nebo kanceláře. Nevím, jestli to lze dát do teorie. Ty věci se spíš dějí, než že se dají nějak uchopit do slov.

Kdy vznikly tvé vize o veřejném prostoru jako médiu?
Během studií na vysoké škole. Prvopočátkem asi bylo to, že když něco není, tak se to musí vytvořit. Když se nám v Ústí nechtělo jít na tamní diskotéky, udělali jsme si vlastní alternativní program s kvalitní hudbou a čtením básní. Vidíš, co není, a zrealizuješ to. Otevřel jsem si kavárnu – říkal jsem si, že těch alternativních stále není dostatek. I piána v ulicích jsou záminka pro nějakou interakci a probouzení vlastního uvědomění, že prostor je prostě pro lidi. Je to přirozený postoj – starost o prostředí, ve kterém se pohybuješ.

Z jakých důvodů sis vybral hlavní město pro realizování svých představ?
Přistěhoval jsem se sem z Ústí nad Orlicí kvůli studiu a tak to vyplynulo. Jsem patriot a chtěl jsem být v centru dění. Tam, kde je katedrála, ostatky svatého Václava… kde se odehrávaly přelomy.


Zabydlení veřejného prostoru je možné

Vnímal jsi v době svého života v Ústí nad Orlicí, že ti prostředí nevyhovuje? Měl jsi už tam tendence něco měnit?
V malém městě se fenomén veřejného prostoru dá podle mě hůře pochopit. Podle teorie souvisí hodně s anonymitou, demokracií, s interakcí lidí atd. V Ústí mě přemýšlet nad společným prostorem prostě nenapadlo, tam to nějak funguje samo. Člověka baví někoho potkávat a být na vzduchu, a to kdekoli, kde zrovna žije. A když fungují sousedské vztahy, jde to vážně samo.

Proč myslíš, že otevření myšlení, které jsi přinesl do pražského veřejného prostoru, tady nebylo dřív?
Skrze média to může vypadat, že jsem to zapříčinil já, ale myslím, že tu jsou daleko zásadnější lidi, jako třeba ti okolo Auto*Matu. Ale ano, když něco dělám, tak chci, aby to mělo efekt. Chci lidi inspirovat a říct jim – ano, buďte drzí. Přišel jsem na úřad, představil se, řekl jsem, že bych chtěl tady na náměstí instalovat jukebox, kde by básníci četli své básně, a řekli mi – jo, to se nám líbí. Možnosti leží na zemi. Jiskra se může vykřesat z ničeho nic. Musí to sice mít určité hranice, ale zabydlení veřejného prostoru je opravdu možné.

Co je tedy příčinou toho, že jsi z těch nejvýraznějších, kterým se ty vize daří realizovat?
Možná ty kavárny, které mám. Asi i projektem pian jsem uhodil hřebíček na hlavičku. V lidech to rezonuje a odezva je hodně výrazná. To mi dává možnost tyto vize hlásat. Teď je zima a možností není tolik, ale od jara budu lidi provokovat. A hlásat tyto jednoduché věci. Budu objíždět gymnázia, říkat, co se nám podařilo, a ptát se – co napadá vás. Od houpačky v parku po instalaci hudby do kanálu.

Máš představu, jak bude Praha vypadat třeba za dvacet let – ať se příliš nevzdalujeme od současnosti?
Kdyby ses zeptala na pět, tak bych možná věděl, ale dvacet… Tak dáme deset. Líbilo by se mi, kdyby Praha žila víc na ulici. Kdyby se rozšířil fenomén farmářských trhů a byly třeba každý den spojené ještě s nějakou další kulturou. Myslím, že nám nezbude nic jiného než se angažovat sami. Možná to zase bude tak, že si území nikoho i témata s tím související vezmeme my lidi.

Vnímáš Prahu jako město pro budoucnost? Nežijeme si tady takovou mladistvou utopii plnou večírků a kultury se zavřenýma očima k realitě?
Spousta lidí pořád strašně studuje, což je důležité, ale rád bych, aby víc dělali aktivity. Ne, že budou sedět v knihovnách a chodit na večírky, ale třeba si vezmou gumáky a půjde se projít Botič. Lidi rádi pomáhají, jen potřebují někoho, kdo to iniciuje. Rádi se sdružují. Chce to hlavně podněty.


Spontánní akce se tady dějí málo

Café V lese už je kultovním podnikem a podařilo se mu to dost rychle. První, co mě napadlo, když jsem ho v roce 2010 poprvé navštívila, bylo – konečně kavárna s berlínskou atmosférou. Chtěl jsi, aby takhle zapůsobilo?
Je to asi tím podobným duchem. Mým a lidí, kteří dělají kavárny v Berlíně. Mám tam starý designový nábytek ze 70. let, protože jsem neměl peníze na nový. Je to spíš napojení na podobný vizuální vkus než záměr.

Jaký obraz nejvíce zobrazuje to, co se snažíš namalovat skutečností? Lidé v kavárnách, zábava, tanec, kultura…
Nedokážu říct, ale u pisoáru v café V lese mám Bruegelův obraz Zápas masopustu s půstem. Jsou na něm spontánnosti. To, co jde z žaludku ven. To, co je v člověku – masité, tělesné věci. Určitě se takové události nemohou dít každý den – karneval nemůže být celý rok, ale je fajn popustit uzdu karnevalovému rysu světa trošku víc.


Území nikoho si vezmeme my lidi

Jsi známý svou činností pro lidi. A co děláš pro sebe? Jak trávíš svůj volný čas?
Teď jsem si nově pronajal baráček na Bezdězu pod hradem. Občas tam jezdím, snažím se přečíst si něco z jiného světa – třeba nějaké básně. Od nového roku budu chodit na soukromé hodiny poezie. Chci se zaobírat tím, jak vznikají verše, báseň. Mám zalíbení v tom, vystihnout nějaký pohled, záchvěv, pocit do sousloví. Teď v adventu jsem chodil do katedrály na roráty. To jsou ranní bohoslužby, kdy musíš vstávat o půl páté, abys je stihla. To je Praha, kterou vidíš z úplně jiné stránky – jedeš nočním městem, jsi v katedrále, kde nejsou žádní turisti, slyšíš vlastní kroky a do toho ti svítí jen svíčky a zpíváš zpěvy z doby Karla IV.

Jak se stavíš k umění ve veřejném prostoru? Vnímáš akci Six Pianos jako happening, nebo jsi jen produkoval koncert?
Na prvním místě chci jednou za měsíc dělat koncerty ve veřejném prostoru. V říjnu byl koncert šesti pian na nádvoří Novoměstské radnice, v listopadu proběhl na Hlavním nádraží, v prosinci hráli na piana bezdomovci na Václaváku. V lednu bude koncert na ledě a kolem piana se bude bruslit a v únoru by měl být v tunelu Blanka. Chci odbourat hranice toho, co to vlastně veřejný prostor je.

V jakém světě nebo době žiješ?
Já si to tak kompiluji. Ranní roráty v katedrále, jízda na kole na Náplavce v létě, výlety po pražských periferiích, kde žijí bezdomovci, po procházkách v takovém tom území nikoho. Kompiluji si svůj svět z takových autentických věcí.


Nejsem bohém, víc se držím

Tři hodnoty, které jsou pro tebe zásadní.
Třeba vděčnost. Vděčnost za to, že tady člověk má to štěstí být, je zdravý, dostal nějaké dary, potence. Pak asi starost o prostředí a okolí, o sousedy. To souvisí hlavně s lidmi. Taky popostrkování lidí dál. Možná je to drzé nebo pyšné. Ale i já to potřebuji.

Jak vypadá dnešní bohém?
Asi by měl na něco hrát. Ideálně na kytaru nebo piano. Umí říct dost nepatřičné věci ve společnosti, nebojí se trapnosti. Umí vyhmátnout, když někdo hraje hry nebo nosí masky – umí to říct. Má zaujetí pro věc. Že třeba dlouho nejedl nebo nespal je vedlejší.

Takže jsi popsal sám sebe?
Ne, to ne, já jsem ještě takový docela reflektovaný. Víc se držím. Tihle bohémové nemají hranice a jsou víc živelní.

Jaké přízvisko, které dostáváš, je ti nejbližší? Často se o tobě mluví jako o kavárníkovi…
To se často mění. Rád bych byl takovým pošťouchávačem lidí k aktivitám. ∞

Co nemá stín, není reálné. Znám docela dost lidí, kteří jsou fascinovaní temnými stránkami lidské duše, přitahuje je například téma sériových vrahů. Každý jistě chováme (v lepším případě) nějakého démonka (v horším pak pořádnou bestii), kterým se nechlubíme na potkání. Některé démony pečlivě zamykáme do třináctých komnat našich duší. Těm méně šťastným vyrostou do obřích rozměrů a pak potřebují krotitele v podobě psychiatra (klinickou stránku věci ale ponechme v této úvaze stranou).

Hrdina povídky Okvětní plátky ze stejnojmenné knihy G. Nettelové chodil čichat k mísám dámských toalet, až se nakonec takto ujetě zamiloval do neznámé dámy, kterou potom stejným způsobem hledal po kavárnách v okolí. Kde se bere nutkání tak silné, že ovládne téměř celou naši osobnost a celý svět jakoby smrští do jediné souřadnice? To je otázka pro odborníky na lidskou duši – psychology a psychiatry. A ti, stejně jako všichni ostatní odborníci, se neshodnou, mají různé teorie a rozdílná vysvětlení. Takže nezbývá než hledat dál.

Každý má svého tygra
Místo toho, abych si kladl za cíl najít vyčerpávající a nezpochybnitelné vysvětlení posedlosti, se zamyslím nad jejím obecnějším rámcem. To, čím jsme posedlí, se mění s naším věkem. Dítě dokáže měsíce myslet na vytouženou hračku, dokud ji nedostane. Puberťák je zcela pohlcen svojí potřebou někam patřit, najít vlastní identitu. Dospělý například potřebou dosáhnout úspěchu.

Poslední myšlenka mě přivádí k další dimenzi, ve které by bylo možné obsesi sledovat, a sice k rovině historické. Sotva mohl být touhou po materiálním high-tech blahobytu posedlý člověk ve středověku, stejně jako moderní lidé jsou málo náchylní k ulpívání na obavě z božího zatracení.

Zkrátka: démonci se různí podle historické doby, věku, pohlaví a sociálního postavení člověka. Jsou součástí lidské identity a jako naše stíny z nás dělají trojrozměrné bytosti. Někdy jsou roztomilí, někdy otravují naše okolí. Dělají nás jedinečnými, a pokud si, jako Mejla Hlavsa, „hlídáme své šílenství v únosných mezích“, není asi potřeba propadat panice.

Esence posedlosti
Krátkou zmínku si zaslouží fenomén dnešní doby – Facebook. Nutí některé lidi mnohokrát denně kontrolovat vlastní status. Podle jednoho výzkumu patří Češi co do frekvence této aktivity ke světové špičce. Démonek virtuálního života je neoddělitelně spjat s rozvojem moderních technologií. Podobně by se dalo uvažovat např. o mobilních telefonech. Jde o výdobytky moderního světa, které jsme sotva znali před dvaceti lety. Zde se ukazuje, že existuje i masová obsese, která na druhou stranu jedinečnost lidí stírá.

Nabízí se závěr, že obsesi může vyvolávat naprosto cokoli. Otázkou, na kterou by možná někteří rádi znali jednoznačnou odpověď, je, zda nám posedlost škodí či pomáhá. Mozarta démoni doslova sežrali za živa. Bez nich by ale svět nejspíš nepoznal jedny z nejkrásnějších symfonií. Posedlost luxusním konzumem chlapíků z Wall Street na druhou stranu nedávno málem dovedla svět k celosvětovému krachu. To tedy znamená, že jistá obsese, zhoubná pro jedince, může přinášet hodnoty pro společnost. Jiná, pro jedince v určitém smyslu přínosná, může být pro širší celek zkázonosná.

Obsesí by se nakonec mohlo stát i samo její zkoumání. Proto se přidržím moudrého pořekadla, že v nejlepším se má přestat. Ony ty nekonečné seznamy knih mi prozatím úplně stačí. ∞

Každý, kdo dělá něco snad dokonale, musí své činnosti věnovat značný objem času a ohnivou vášeň. Naprosto jí propadnout. A tak se stane jeho obsesí. Já jsem posedlá kulturou a uměním. Proto vám přinášíme první číslo magazínu Artikl a každý měsíc pro vás budeme artikulovat kulturu. Srozumitelně vám předáme to výrazné, co by vám z nemainstreamové kulturní scény nemělo uniknout. Vylovíme to zásadní z moře kultury, abyste se v něm neutopili. Chytíme do slov to zajímavé, co by vám nemělo uniknout. Artikulovat kulturu je naší posedlostí. Volker März si vybral hlínu. Umělec, který vystavil nad sto hliněných sošek a objektů. Stihl vůbec jíst a spát? Soudě podle sebe asi dost málo a rozhodně nepravidelně… Nařizoval si snad budík, aby nezapomínal jíst? Sama už ho pomalu hledám…

V lednovém čísle vám přinášíme pohled na těch několik chorobně utkvělých představ a myšlenek, které zapříčinily vznik něčeho velkého. Opěvujeme nutkavé jevy a popudy k jednání, které bezdůvodně ovládají mysl člověka, i když se je snaží potlačit. Bez nich by kulturní svět nebyl tak rozmanitý – možná by ani nemohl existovat. Posedlost vnímám jako dar. Každá výrazná a pravdivá věc z ní musí být složená. Je to její esence.

Přeji vám, milí čtenáři, obohacující vstřebávání kulturních informací a předpokládám, že se u vás objeví nová obsese. Posedlost čtením Artiklu. Ten vám bude k dispozici začátkem každého měsíce na dobrých kulturních místech. ∞