Všichni to známe, je to záležitostí našeho každodenního života, totiž digitální technologie, média a sociální sítě. Kdo dnes nesurfuje po internetu? Asi málokdo. Ale co když právě brouzdání v on-line světě má za následek, že se necítíme dobře a že nás napadne otázka, zda jsme vůbec normální? Tyto novodobé problémy a obavy zachycuje divadelní sonda s přízračným názvem Obyčejný život neboli Tělo a bitevní pole.

Inscenace Obyčejný život vznikla díky tvůrcům z činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kteří si vybrali ke zpracování stejnojmennou hru od současného dánského dramatika Christiana Lollika. Ten je známý pro svůj osobitý styl plný kontroverze a provokace zaměřené zejména k morálce západní společnosti. Čím se zabývá Obyčejný život konkrétně? Nápovědu už představuje samotný podtitul inscenace: Taková normální paranoia. Jde totiž o frašku o těle, strachu a obyčejnosti, neboli o vyprázdněném postmoderním životě, ve kterém své činí sociální sítě a všudy přítomná média. Režie se ujal Josef Kačmarčík a dramaturgie Sylvie Rubenová. V hlavních rolí Petra Lorencová (A), Jiří Sedláček (B) a David Janošek (C).

Stejně tak jsou moderně zpracované i kostýmy, opět podle Mariany Kuchařové, kdy aktéři svým oblečením zapadají mezi diváky. Postava A, jediná žena, má na sobě světle oranžové krátké triko a dlouhou sukni, kterou doplňují křiklavě oranžové lodičky. Postava B, starší muž, pro změnu nosí světlé béžové kalhoty s kšandami a modrou košili. Do třetice muž C je oděn do černých kalhot, šedé mikiny a bílé košile.

Jak už jsem několikrát naznačila, Obyčejný život se soustředí na téma paranoie vládnoucí ve společnosti, která jí následkem používání médií a internetu těžce trpí. Nejsou zde totiž opomenuta témata jako například terorismus a živelné katastrofy. Byť mezi diváky a herci nefunguje žádná interakce, u publika se dostavuje nepříjemný pocit, při kterém doufají, že představení už skončí. Svůj podíl na tom mají i herecké výkony plné autentičnosti. Nejvíce excelují Petra Lorencová, postava A, a Jiří Sedláček, postava B, kteří výborně pracují nejen s verbální složkou, jakou jsou intonace hlasu a rychlé tempo mluvy, ale především s tou neverbální. Například Petra Lorencová působí jako skutečná hysterka a workoholička, ztrácející kontrolu nad svým životem, neboť místo aby mluvila, křičí a do toho rychle gestikuluje. Otázkou zůstává výkon protagonisty postavy C, Davida Janoška. Ten se sice také podílí na nepříjemné atmosféře na scéně, ale nelze přeslechnout hlas nápovědy pro jeho text.

Inscenace plná protikladů, tak bych nazvala Obyčejný život, ve kterém jsou diváci od postav odcizeni, ale zároveň se jim v mnohém podobají. Vše navíc dokresluje monotónní světlo a znějící pop music. Autentičnost, ale také fikce, ve kterých se divák ztrácí, dotváří náš obyčejný život plný očekávání, ale také rezignace na vše kolem. Možná právě proto se v diváckých řadách v závěru představení ozývají negativní ohlasy, protože tato inscenace je plná reality, se kterou je publikum nerado konfrontováno. ∞


Obyčejný život neboli Tělo a bitevní pole
NDM v Divadle loutek Ostrava – alternativní scéna (Pivovarská 15, Ostrava)
premiéra 17. 11. 2017 • nejbližší reprízy po 15. 1., pá 16. 2., po 19. 2. 19:00