Riwaa Nerona (* 1989) je patrně nejslavnější česká korzetiérka, šití prádla se věnuje už deset let. Zajímalo mě, jak se tato noblesní dáma vypořádává s tím, že je označována za ztělesněnou ženskost, nebo například s očekáváními, že návštěvnice svých workshopů bude učit svádět muže.

Navštívila jsem Riwu v jejím útulném prodejním showroomu v Husitské ulici na Žižkově, jenž jí zároveň slouží jako ateliér. V předvánočním shonu tu bylo poměrně dost lidí a Riwa během našeho povídání dokončovala drobnější práce na doplňcích. Její tvorbu není už třeba příliš představovat, nejen na subkulturní scéně se stala výraznou persónou pro své velké charisma, elegantní vystupování, precizně zvládnuté řemeslo a vytrvalé nadšení pro zakázkovou výrobu korzetů a prádla. Na jejích přehlídkách je plno a rozhovory s ní se internet jen hemží. Většinou se v nich dozvíte o historickém vývoji spodního prádla, o materiálech, zvyklostech anebo i o tom, že korzety a podvazkové pásy nosí i poměrně dost mužů.

Četla jsem s tebou pár starších rozhovorů a často jsi v nich označována za femme fatale a ztělesnění ženskosti. Jak se k tomu stavíš?
Opravdu nejsem přesvědčená o tom, že bych byla z nějakého důvodu ztělesněná ženskost. Jsem toho názoru, že ženskost se nedá definovat, stejně jako se nedá definovat mužskost. A když si to člověk vezme z historického hlediska, zjistí, že je to proměnné a samotné pojetí se během staletí měnilo, každá kultura definovala mužskost a ženskost jinak. Takže to vlastně nelze jednoduše vystihnout, může to člověk maximálně říci ze svého pohledu, ale zase by měl volit trošku slušnost, aby se nevyjadřoval příliš subjektivně. Například v antickém Řecku se oděv ženy od oděvu muže příliš nelišil, ale samozřejmě se velmi lišilo chování a způsob života.

Definovat ženskost nošením korzetu? Ve společnosti jsou pořád zakotvená podobná genderová klišé.
Nerozumím lidem, kteří mě považují za více ženskou jen proto, že nenosím téměř nikdy kalhoty, preferuji šaty, upravené vlasy a rudou rtěnku. Ani zvýraznění mého úzkého pasu mě nečiní více feminní. A označení, že jsem víc ženská, mi přijde urážlivé, už jen kvůli dalším ženám, které znám a působí velice jemně, něžně, a ani takhle se to nedá říci, protože to také nepovažuji za ženskou vlastnost. Já totiž nevím, kde jsou hranice, a nedá se to hodnotit ani podle toho, jak chodí kdo oblékaný, jestli chodí nalíčený nebo nenalíčený, nebo jestli nosí podpatky, má nebo nemá punčochy. Podle toho se nedá definovat, jestli je někdo ženský, anebo jestli je víc ženský, než někdo jiný. A já vůbec ani nedokážu definovat tu ženskost. Říkala jsem si, že to bude asi chromozom XX, ale pak člověk v tom případě nedokáže třeba přijmout transsexuály, kteří mají pocit, že se jejich duše nachází ve špatném těle. Copak když někdo nemá dělohu a vaječníky, je potom méně ženou? Nebo podle čeho se to vlastně pozná?

Naprosto s tebou souhlasím. Kdybychom tohle chtěli ve společnosti změnit, kde máme podle tebe hledat příčinu?
Já si myslím, že to souvisí s porovnáváním, s představou, že žena a muž se vzájemně zase tolik neporovnávají, jako ženy mezi sebou a muži mezi sebou, kdy se pořád jeden snaží vyzrát nad tím druhým, aby byl ve své skupině výraznější a vyčníval nad ostatními kolem. A kdyby se člověk nad to opravdu povznesl a nehleděl na to, že někdo je lepší než ten druhý, a nesnažil by se srovnávat, myslím si, že by vymizely i tyhle problémy.

To je krásně vznešená myšlenka. Ideál, kterého bychom se měli snažit docílit.
Je mi samozřejmě jasné, že to nejde. Jen neříkám, že žena a muž jsou naprosto identičtí, to rozhodně nejsou, i když se člověk snaží si to uvědomit, tak rozhodně nejsou už jenom tím, že mají naprosto odlišnou výchovu. Je tam ono očekávání. Očekává se od nich konkrétní životní role. Takže se od ženy očekává, že bude jednou matkou a že bude krásná. Často když otevřeš pohádkovou knížku, stojí tam, že princezna byla krásná, a že muž byl urostlý. Je smutné, že prototypy těchto očekávání sahají až do pohádek. Člověk je tím ovlivňován od dětství, ať už tím, co mu říká maminka, nebo co mu říkají ve školce, ve škole. Vštěpují nám „holčičky dělají tohle, holčičky nedělají tohle“ a každý to máme v sobě tak naučené a hluboce vpité do sebe, že podle toho ještě pořád nějak fungujeme. Proto si myslím, že lidi uráží, když jim někdo poví něco jiného, co s tím není v souladu.

Taky si myslím, že to tkví v uzavření se a lpění na „vlastních pravdách“, které paradoxně byly převzaty od rodičů nebo učitelů. Takových lidí je spousta. Potom stačí jenom trochu neodpovídat jejich představě a začnou dotyčné urážet. My dvě jsme evidentně dost na podobné vlně a otevřeně přijímáme, že například holka má oholenou hlavu a kluk nalíčené rty a oči.
Možná protože se lidé spíš zaměřují na vizuální stránku věci, a i co se týče toho chování, je vidět obrovský tlak. Člověk nějakým způsobem uráží toho druhého přiřknutím vlastností opačného pohlaví, o kterých vlastně ani nikdo neví, jestli danému pohlaví náleží. Vznikají situace, kde se jednou z největších urážek muže stává, že je zženštilý, jako kdyby na „ženě“ bylo něco špatného. U žen se zase používá výraz „mužatka“, jako kdyby toto pro ženu mělo znamenat něco ohavného. Mně to přijde, jako kdyby mi někdo nadával, že jsem lidská. Když mi někdo řekne, že jsem zmužnělá, odvětím „Hm, díky, jsem člověk, to je fajn,“ a podobně, když někdo v mé blízkosti nařkne muže z toho, že je zženštilý, říkám „Hm, je lidský, to je zajímavý. Tak teď jsi ho urazil.“ Nemyslím si, že by to měla být nějakým stylem urážka.

Teď jsi mě pobavila. Tohle je možná nejlepší reakce, kterou v tu chvíli můžeš mít.
Hm, ono když si člověk za většinu těch výrazů dosadí „člověk“, tak zjistí, jak to funguje, a zjistí, že to vlastně jako urážka moc nefunguje.

Ráda bych s tebou ještě probrala očekávání, se kterými některé ženy přicházejí na tvé workshopy. Nejednou se prý stalo, že měly představu, jak z nich uděláš femme fatale a naučíš je svádět muže. Je ta situace s ženskou sebedůvěrou až tak špatná? Vždyť se většinou všechny parádíme kvůli sobě samé.
Tak samozřejmě, že existuje spousta žen, na které je vyvíjen nějaký tlak a myslí si, že by měly nosit něco a chovat se konkrétní způsobem. Představují si často, že pro lásku partnera je třeba určitá stylizace − nejen jejich zevnějšku. Přijdou na můj workshop a snaží se nějakým způsobem získat informace, jak to udělat. A první, co jim odpovím, je, aby se nenutily do nějaké stylizace, protože pokud to nepůjde přímo z nich a nebudou se v mých oděvech cítit dobře, nebude to fungovat. Nezavrhuji samozřejmě vyzkoušení. Je to jako s dorty, taky nevíme, jestli ho chceme, dokud kousek neochutnáme. Pokud ze sebe nebudete mít dobrý pocit, nedělejte to, buďte raději sama sebou. Přeci jenom váš partner s vámi je, protože vás má rád, a ne proto, abyste vy splňovala jeho požadavky. Ale stejně potom je důležité toto chování ve vztahu opětovat − vy nesmíte mít podobné požadavky na něj a on na vás.

Možná potřebují zvednout sebevědomí?
Chtějí možná podvědomě, abych to za ně vyřešila, nebo slyšet, že jsou úžasné. Všichni jsou úžasní, každý v sobě nosíme krásnou bytost. Osobně nemám žádnou představu o tom, že někdo je lepší než ostatní. Věřím, že když každý nalezne to své, co mu přináší potěšení a radost, tak z něj ta krása vystupuje. Snažím se svou tvorbou plnit lidem sny, dělám často zakázkovou výrobu na míru. Zpětná odezva je pro mne velmi důležitá, bez ní by mne to samotnou vůbec nebavilo.

Dáváš jim vlastně možnost vyzkoušet něco nového, že?
V podstatě ano, dávám jim možnost vyzkoušet si například na workshopech držení těla, že se lze takhle prezentovat a pohybovat. Neznamená to však, že to musí přijmout a dodržovat. Když dělám workshopy o prádle, nebo pořádám přehlídky a někoho tam něco zaujme, jsou to pořád jenom možnosti, kterými se sami mohou inspirovat. A stejně potom ta výsledná sebeprezentace vychází z nich, zrcadlí jejich osobnost. ∞

První pravidlo je, že o slam poetry se nedá nic napsat. Vypadat smutně je nejlepší alibi, ale taky no way out. Zrzavá o mně něco říká druhé barmance, ta zase barmanovi. Vždycky zachytím takový ten pohled, kterým hledají objekt. Pohled, který neměl být zachycen.

Vidím je, jak se o mně baví, ale kdybych se o to moc zajímal, stejně by to byla paranoia. Jsem jejich a nejsem to já. Herci zbourali hradbu mezi sebou a publikem, proto tak sebevědomě čumí. Před Pštrosem jsem potkal Oto Ivanovského. Dal jsem mu výtisk třetího dílu Terasy zlínské literární tržnice. „To je k Vánocům?“ zeptal se. Když dělal Rorschachův test, řekl, že na obrázku vidí boření králíka. Odpověděl na tři sta šedesát pět otázek a doktorka mu řekla: „Máte schizofrenii.“ „Antipsychotika jsou jako filtr do komína. Když chybí, komín čadí. Léky tlumí centrum, které bez nich přebují a dusí jiná centra,“ vysvětloval Oto.

„Vypadáš normálně,“ vyseknu poklonu. „To je díky práci,“ usměje se. Uklízí hajzly na fízlárně. „Nezahulíte někdo? Mám Jacka Herera,“ vytasí dýlerák. „Tak to bych si dal,“ ozve se Mira, který tam kouří. Chodíval hodně s Ondrou Goňou. Čas byl rovná plantáž. „Teď přijdu z práce unavený, sednu k televizi a ráno do ní zase jdu,“ stěžuje si. „Za to jsme klíčema nezvonili,“ souhlasím. „Tak,“ směje se Mira. Illy Noise se jmenuje kapela Ondry Goni. „Nedávno jsem ho viděl v drogerii. Něco hledal,“ říkám. „Určitě dárek. Určitě,“ Mira na to. „Vypadal dobře. On má vždycky taková období.“ „Já nevím, neviděl jsem ho sedm let.“

„Já přijdu z práce a sednu k počítači,“ říká Oto. „Pořád kreslíš?“ ptám se. Měl na fejsu stránku, co vytvořila jeho máti a dávala tam jeho počítačové kresby. „Dělám spíš animace. Mám na internetu takový časopis. Nebo spíš skripta. Historie vesmíru.“ „Jako na fejsbuku?“ „No.“ „Jak se to jmenuje?“ „Normálně Oto. Oto Ivanovski. „Nedávno jsem potkal Danzana. Říkal, prej: »Adam« …,“ pokračuje a podivně zachrčí, „neumím to reprodukovat. Ale chybíš klukům.“ „Já teď hodně píšu.“ „Co?“ „Co se děje. Dávám do souvislostí různé situace. Řízená psychóza.“

„To je kost?“ pozastaví se Oto nad jedním obrázkem z Terasy. „To je… Nevím. To je abstrakce. To připadá každému jinak. Já když jsem dělal Rorschachův test, tak jsem říkal, že tam je přesně to, co tam vidím. Přišlo mi všeobecně jasné, co tam je, a zbytečné to říkat.“ Mira se zakašle ze skla. „Ale jo, něco tam bude.“ „Je to trochu slabší, mělo to moc slunka. Je to až třetí generace,“ omlouvá se Oto. „Ty první generace jsou hrozně zabijácké,“ říká Mira. Hulí s nima ještě nějaká holka. „Ahoj, já jsem Oto,“ řekne jí Oto mimozemsky. „Ahoj, já jsem Bětka,“ zasměje se ona.

Konečně
Na gymplu jsem sedával v parku na lavičce. Jednou jsem seděl s někým, koho Oto znal, takže se zastavil na pokec, když šel kolem, a když ten někdo odešel, Oto zůstal a dál vyprávěl mně. O nějakém zesilovači na kytaru. Fender. Nechápal jsem, o čem mluví, a proč to říká zrovna mně, ale poslouchal jsem. Jedno léto jsme tripovali a sbalili Markétu s Adélou. On byl totální blázen do Adély. Pak mu ji přebral Ondra Goňa, který se na ni málem užárlil.

S Markétou to bylo fajn. Jednou se se mnou přestala bavit, protože jsem pořád vzdychal, tak jsem se naštval a něco na ni zakřičel, ona se rozesmála a vykřikla: „Konečně!“ Jednou chtěla, abych ji škrtil, a já jsem ji pak málem uškrtil a ona se kvůli tomu se mnou chtěla rozejít, ale pak to neudělala, ale udělal jsem to já. Byla to asi jediná ženská, se kterou jsem se choval jako chlap. Pak s ní taky chodil Ondra Goňa, ale to už byla hodně šílená.

To léto jsme s Otou hodně tripovali. Tehdy jsem přišel s teorií distinkce. Být oddělený. Jenom tělo. Oto řešil hudbu. „Úplně na ně onanovat,“ představoval si, že je zpěvák. Jednou jsme v parku pili víno a přišel Smolka, obecní feťák. Zeptal se, jestli se může napít. Odpověděl jsem, že ne, a on mi začal bombit, že se jen slušně zeptal. Markéta mě bránila. Druhý den mi podal ruku a omluvil se. Měl jsem monokl. Povídalo se, že si jednou píchl vodku. „Koupil jsem si novou bednu na kytaru,“ usměje se Oto a já mám déjá-vu.

Zen je rebelie
Když čumím na ni, tak taky nejde o ni. Zákon projekce. Nechci měnit běh času, jen přicmrndávat, korigovat, ale nelpět na poslechu. To ani nejde, i když to někdy bolí. Když si sloupávám nehet a jde to moc hluboko a já přesto pokračuju. Krvácí mi palec. Jdu z páry do sprchy a hlídám, aby za mnou nezůstávaly krvavé stopy. Sednu si s ručníkem na ochoz a čekám, až to přestane.

Viděl jsem dokument o jogínovi s nejdelšími nehty na světě. Nestříhal si je desítky let, z prstů mu tekly dlouhé spirály nehtů. Šílené. Nemohl s tím chodit, starali se o něj jeho apoštolové. Člověk se musí pořád holit, stříhat. Je to takový náš stín, ten neustálý, zbytečný růst. Tohle je taková dobrá rebelie. Zen je rebelie. Dnes jsem ale nějak podlehl. Chtěl jsem podlehnout.

Přichází velká skupina žen a já zase trůním u největšího stolu. Zrzka za mnou posílá týpka. Tentokrát kapituluju, ale beru si s sebou pohodlnou židličku. V novém umístění vedle mě důchodcovský kapl rozmlouvá o tom, že citrón tlumí pálení žáhy. „Ne, naopak!“ zdůrazňuje babka a děda hrdě přispěchá s chemickým rozborem: „Zásadité prostředí!“

Přichází Ráďa se svou novou holkou a sedá si do mého fejsovacího pole. Jeho minulá holka mě v Hradišti po slamu překecala, abych s ní šel hrát fotbálek. Chtěla hrát ještě jedna holka, tak jsem jí to přenechal a šel pryč. Ráďova bývalá mi hrozně silně stiskla ruku a já jsem se nerudně vysmekl. Pak se tam hodně potácela. Ráďa se teď spokojeně baví. Asi se rozešel on s ní.

Potkal jsem ji v univerzitní knihovně. Byla tam s Evou. Evu jsem potkal tak, že v téhle kavárně pracovala. Ta bývalá mě do ní jednou pozvala na tajemný rozhovor. Pak vyšlo najevo, že dělá bakalářku na téma psychicky narušených lidí dělajících umění. Dodal jsem jí potřebné informace, ale moc dobrý pocit to ve mně nezanechalo. Mohla to aspoň říct předem.

Zenový mistr se pozná podle toho, že u každé náhody nebo nehody hned dokáže definovat, k čemu je dobrá, vytyčit její pozitivum. Nejde o žádný násilný rohlík v ksichtě, spíš o osobní uvědomování, aby se člověk nevykolejil z flow, protože jen při přijetí všeho je možné být sebou a konat a pokračovat. Říká se tomu mezi buddhisty zušlechťování. Vstanu a platím u pultu. „Adame, čau,“ volá na mě Ráďa, když odcházím, takže crew Katovarny vidí, že ten asociální grafoman je nakonec celkem socializovaný. „Čus,“ houknu zpět. Ráďa je určitě rád, že už je nefejsuju, i když jsem je nešmíroval, ta jeho mě moc nebere.

Může / nemusí
Ta antipsychotika sice zabírají jako filtr komína, ale ubírají pět až patnáct let, protože zanášejí játra. Málokdo v té facilitě, kde Oto pobýval, jich musí brát plnou dávku, ale někteří jo. „Někteří jsou na tom fakt špatně,“ říká Oto. „Já o tom dost čtu. Přehání se to s medikací a zanedbává s psychoterapií.“ „Medikace je zásadní, ale s tím člověkem musí pořád někdo být, někdo myslící. Ale je tam jen jeden doktor na sedmadvacet lidí.“

Včera jsem na Portále psal povídku o čtení. Finišoval jsem, tak jsem stihl přisednout k jedné modelce a pořád jsem všechno věděl, třeba, že je modelka a první focení bylo zadarmo, aby měla fotky do portfolia, a že modelka pro mola musí mít nejmíň sto sedmdesát pět centimetrů, ale pak přisedl ožralý šéfredaktor Truňku. Já i modelka budeme v příštím čísle, takže si připadal důležitý a začal dávat rap battle o Okamurovi. Hrozně tlačil, tančil o ničem a ona se s ním pořád bavila, tak jsem utekl za Andreou, kterou znám od jara a která před chvílí přišla ještě s nějakou holkou k světu.

„Proč si za náma sedáš?“ zeptala se Andrea, tak jsem jí to vysvětlil. S tou kámoškou se zná od plenek. Alexandra měla červenou flanelovou košili smells like teen spirit a nesnášela drogy. Měla červenou rtěnku a pár červených flíčků u pravého oka, které se rozšiřovaly a rozšiřovaly, jak upíjela vína, a smála se. Bylo jí horko. Přesedli jsme si k oknu, které otevřela, stoupla si k němu a foukala páru. Mohl jsem si ji prohlídnout. Stála za peklo. Za chvíli odjížděla s taťkou do Trenčína k babičce z Ukrajiny. Úplně zčervenala. „Může to znamenat nemoc, ale nemusí,“ poznamenal jsem sečtěle a to může/nemusí jsme si pak v různých obměnách vyměnili ještě několikrát. Bavilo mě to s ní. Šťastná náhoda. ∞

Adrenalin v krvi postupně ustupuje. Vždy se mi rozbuší srdce, když vidím, jak se prodíráš davem směrem ke mně. Blonďaté vlasy po ramena se ti hýbou v rytmu chůze. Vše je stejné jako tehdy, když jsem tě poznal, ale i přesto je něco jinak. Přátelé nás začali nazývat slovem „vy.“ Ztrácím tím část sebe, ale získal jsem kus tebe. To mě děsí. Začínám uvažovat, jestli naše „my“ je to pravé. Chladně kalkuluji. Očekávání se stupňují.

Vyrůstal jsem v době nově nabyté svobody. Jsem dítě individualistické generace, která postrádá snadno definovatelného nepřítele. Nicméně lidé se rádi vymezují, a proto jsme si jednoho našli. Sami sebe.

Snaha o zařazení se někam mě doprovází celý můj dosavadní život. Tato touha se stala o to silnější s příchodem dospívání. Svět se tehdy zdál nepochopitelný. Lidé, jež jsem myslel, že znám, se začali měnit k nepoznání a já nestíhal jejich tempo transformace. Byl jsem dětský, naivní a jen s nelibostí jsem si připouštěl, že jsem jiný. Nikdo nechce být v té době odlišný. Bolí to. Občas i fyzicky.

Mé tělo ubližovalo samo sobě. Tlak, který vytvářelo na mou mysl byl občas nesnesitelně intenzivní. Byl to pocit nově nabyté dospělosti.

Nový začátek
Vše kolem bylo jiné. Zvuky a pachy jsem vnímal intenzivněji. Větší davy, širší ulice. Jiné město, nový začátek. Najednou jsem byl jedním z mnoha, to mi dodávalo neskonalou útěchu. Život se zde odehrával po nocích. Mezi sklepními stěnami nasáklými potem a vodou jsem našel své nové útočiště. Objevil jsem nový svět plný koncentrovaného štěstí, které se vážilo na gramy a půlky. Lidé zde postávali ve skupinkách kolem zdí, jež ohraničovaly tento nový fascinující svět. Z dálky vypadali jako smečky vlků, které se podezřele dívají na každý nový přírůstek do jejich rajonu. Každá šelma po nějaké době zkrotne.

Po nějaké době jsem se stal členem smečky. Už se také dívám na nováčky svrchu. Našel jsem si nové přátele. Berou moji jinakost a já zase tu jejich. Idealistický vztah mezi námi je narušován střízlivěním. Pro temnotu sklepení jsem zapomněl na světlo nad námi.

Dny ubíhají rychleji. Už to jsou dva roky, co jsem v jiném městě, a mé tělo je opět v křeči. Stereotyp podzemních akcí je ubíjející. Prázdné obaly od antidepresiv se hromadí na nočních stolcích mých přátel a já cítím, že je čas vykročit z toho koloběhu a najít sám sebe.

A pak jsi přišel ty
Trvalo to pár měsíců. U kořenů má být tma, ale já ty své vyvrhl na světlo. Skrze temnotu podzemí jsem našel sebe sama a jsem za to rád. Cítil jsem, že mám vše pod kontrolou, a pak jsi přišel ty a nabízíš mi svůj kus sebe. Lehce se obávám ho přijmout. Odevzdám tím část těžce vydobytého sebe a v hlavě si začnu kupit očekávání pro naše budoucí „my.“ Už mnoho vztahů ztroskotalo na přílišném plánování. Nechci se dostat do fáze, kdy budeš jen položka v mém kalendáři, která bude doplňovat monotónnost mých dní. Vím, že euforie jednou pomine. Nejsem naivní. Jednou dozkoumám tvé tělo do posledního detailu a ukončím tak podivuhodnou dobrodružnou výpravu. Každodennost se vloudí mezi nás. Možná si trochu zevšedníme, nicméně není právě toto cíl našeho snažení? Oprostit se od egoistického já a přijmout tebe jako běžnou součást „my“. ∞

Usilovně montujeme svítivé hračky bez duše a zarputile očekáváme. Na dotykovém horizontu vyhlížíme klid, štěstí a blahobyt, novou zemi zaslíbenou, zářné zítřky budoucnosti. Hrajeme si na přídi. U kormidla kdesi daleko se nehne kapitán ze železa. Spokojeně vypípává tok jedniček a nul. A zatímco náš střízlivý koráb stojí v oceánu probodaném kabely, namísto Ameriky k nám pluje ostrov z odpadků.

Očekávání má tvar Titanicu. Železný masiv a zhmotnělá pýcha. Nepotopitelný triumf sebejisté civilizace. Nepotopitelný až do nárazu. Kolos třídní společnosti, kde všichni hrají přidělenou roli. Dívky z vyšší společnosti nekouří. Muži z vyšší společnosti pijí brandy a řeší politiku. Tak se to od nich očekává. Všichni společně obdivují technologický skvost, jehož vrak za pomoci nejmodernější techniky ožívá před očima staré a vzpomínající Rose. To ona nám ten příběh vypráví: na palubě lodi lovců pokladů, v obklopení počítačů. A zatímco se dojímáme nad příběhem o zkostnatělé společnosti plné zrezivělých mocenských struktur, který hýří kritikou zaslepené víry v technologie, sami stojíme na palubě zaplavené sebejistotou a tleskáme vybroušeným efektům.

Plujeme na místě ve vodách pokroku. Plnou parou stojíme a chytré hračky nás krmí newsfeedem: „Může nás Tinder připravit o pravou lásku? Nová studie zná odpověď!“ Protože tak trochu očekáváme, že aplikace za nás vyřeší i mezilidské vztahy. „Blíží se do postelí Terminátorky? Sexboti budoucnosti vás uspokojí!“ Protože tak trochu doufáme, že sex za nás vyřeší technologie. „Krávy mění klima víc než auta. Hrozbou je metan. Vědci se snaží upravit jejich žaludek.“ Protože změna kravské DNA je jednoduší než změna životního stylu. Vždycky to někdo vyřeší.

Díváme se na Titanic a pyšně se u toho plavíme na tom svém. Netřeba se bát. Kormidluje stroj, ledovce jsme rozpustili. Přesto naše ruce zběsile manévrují: swipe right, swipe left, swipe right, swipe left… Kde jsou Jack a Rose? Potkali se na Tinderu. Stojí rozpažení na přídi. Stojí, ale jako by letěli. Stojí, ale opatrně. Opatrně se přidržují selfie tyčky. Tahle story půjde na Instagram. Storíčko jak z můvíčka. Tohle totiž milujem’: velký story o velký lásce. Velký vyprávění na celej večer o zmařenym triumfu techniky, o velkym konci očekávání, když se velká pýcha industrializace potápí ke dnu a lidi táhne s sebou…

Swipe right, swipe left, swipe right… Its a match! Marek, 23: „Hledám někoho, s kým se můžu dívat na Titanic a sníst u toho všechen popcorn.“ A kroutit hlavou, když lodní architekt ujišťuje pasažéry, že se loď nepotopí. A kroutit znova, když lodní předáci vpouští ke člunům první třídu přednostně. A fotit popcorn na instáč iphonem vyrobenym na šestnáctihodinový směně dětskýho dělníka z Východu. Nasdílet followerům splněná očekávání: sdílet rande jako trám. Tinder lásku jako trám. Ať to hezky vypadá. Autenticita je cool verze pravdy jedině se správným filtrem. Swipe right, swipe left… a fotky i vztah jedním tahem mizí. Jack i stylizace padají ke dnu. Zbyl jen trám a Rose a podchlazená očekávání. Dnešek zase končí.

Na dotykovém horizontu vyhlížíme zářné zítřky. V červenomodrých 3D brýlích sledujeme autentický pokrok. Swajpujem, usmíváme se jeden na druhého a před obličejem si láskyplně držíme filtry. Plni radostného očekávání zoufale čekáme na nový svět a s plnou parou stojíme. A zatímco tlak s očekáváním společně rostou, na plovoucí horu z plastu za horizontem se snáší mrtví rackové. ∞


text: Jakub Haubert

Jak načít nový rok, aby vložená očekávání nekypěla stejným entuziasmem a v jeho závěru opakovaným zklamáním? Přelom roku je mezníkem pro hodnocení. Nazírání na uplynulé a očekávání všeho nejlepšího od nově otevřeného časoprostoru. Kalendář nám svým datem dává ultimativní postoj, pomyslnost, že od teď je možné začít jinak. Nyní můžeme cokoli, co jsme ve svém životě nenaplnili, opět začít naplňovat. Potřebujeme takové fikční mezníky, aby nám jejich přesně ohraničený termín jako deadline ukázal, kudy cesta nevedla? Aby nám dal pocit, že dosud nesplněné splníme? Co ale skutečně očekáváme a proč bychom se měli rok co rok nechat svazovat jakýmikoli předsevzetími nebo úlohami? Přijměme princip, že vše se děje, jak má. A když se budeme cítit šťastní a naplnění, není třeba cokoli hodnotit a čehokoli se obávat. Co přinese tento rok, nevíme stejně, jako jsme to nevěděli u toho, který právě skončil. Jen se pozastavme nad tím, kolik neplánovaného nám přinesl a kolikrát nás překvapil. Množství hypotéz, plánů a očekávání jej pak předčasně naplňuje a tvoří, aniž bychom se mohli ponořit do jeho žití. Protože se nechci vztahovat k negativním věcem, které v naší společnosti aktuálně intenzivně bují, pokusím se alespoň věřit v pozitivitu a v to lepší, co všichni můžeme prožít. Přeji si tedy, abychom vytvářeli smysluplné hodnoty pro sebe, své blízké i pro ostatní. Abychom žili život v podobě, ve které nám dává smysl. Abychom činili dobré a konali v dobru. Abychom našli, co nás baví a naplňuje a nechali se tím naplno pohltit. Aby náš život byl skutečně náš a nebáli jsme se ho žít autenticky, s ohleduplností k druhým, a hlavně s pokorou k sobě samým. ∞