Navlékněme na sebe svá zbrusu nová naleštěná těla a prožijme pocit znovuzrození. Neporovnávejme se s ostatními, nýbrž buďme svým nejlepším já! Nedokonalost znamená jedinečnost. A ačkoli se tváříme, že originalita je to, oč tu běží, zmítá se jen ve vichřici pojmů odříznutých od významů.

Předstíráme, že nám jde o individualitu. Nadměrný (a kdo tu míru určuje?) individualismus je ale společensky škodlivý. Jednotlivci se vymykají kontrole, jejich chování nelze dost dobře předpovědět. Mnohem účinnější je diktovat jim jejich potřeby a namotivovat je k očištění od detailů, které mohly stát v jádru definice jejich pokaždé jiným způsobem křehké osobnosti. Ať už pokládáme krásu a dobro za spolu nesouvisející kvality, jak dlouho chceme, jejich propojenost je všudypřítomná. Ve zdravém těle zdravý duch. A ideál krásy je v globálním světem diktován Západem. Beauty produkty na zesvětlení pleti vyčistí nejen naše póry, ale i duši. Čím čistější pleť, tím víc se o sebe staráme. Není nic, co by kapitalistý rozvoj a výzkum nedokázal vyřešit. Kdo stárne, je ignorantský slaboch. Je to pravda odvěká. A právě teď – na začátku nového roku – by­chom si odpovědnost za svůj vzhled, kterým se podílíme na veřejném prostoru, měli přiznat. Šaty dělají člověka. Osud společnosti je v našich rukou. Upravit své proporce, aby nezabíraly ve veřejné dopravě příliš místa. Vypucovat svá střeva ovocnými šťávami, abychom prodloužili dobu svého produktivního věku. Napumpovat do sebe botox a naplnit možnosti své privilegované pozice dosyta. Prohlubovat třídní rozdíly bojem proti stárnutí. Nechejme se vytvarovat fitness předpisy. Cvičit v upnutém oblečení, pouze pokud „na to máš postavu“. Obtažené špeky jsou synonymem namyšlenosti. A stárnout může pouze ten, kdo zraje jako víno. Na svůj věk vypadá výborně.

Pokecat se je v pořádku
Jednou jsem zahlédla překvapivý titulek přílohy německého, dá se říct, tradičního média Die Zeit –, který upoutával na článek o destigmatizaci fleků. Opravdu. Nadchlo mě to. Nejsou skvrny na oblečení prostě nečím přirozeným? Přitom při každém ukápnutí zmrzliny na naše tričko se buď propadáme trapností, nebo můžeme rovnou zcela zešílet. Není to vlastně bílá košile, která je něčím nepřirozeným? Nemá být pokryta sazemi z našich cest, stresovými kruhy v podpaží z honby za titulem třicet pod třicet a rozpi­tými čokoládovými drobky symbolizujícími naše selhání? Na kolikátku se pere charakter? Stačí tam hodit prádlo s dezinfekčním přípravkem a z charakteru je rázem bělmo, které podpírají slepá ramena. Chemický průmysl vyžere špínu našich deviací. A jako dezert si pochutná na našich citech, hysterii, zbytkovém množství alkoholu v krvi. Vitamínky. Pro dobré zažívání medicínka – uleví od bolesti. Na hrubý pytel hrubá záplata. Vytloukat klín klínem. Zašpuntovat všechny plastové lahve s exkrementy našich přehlcených myslí; představte si, že odplouvají po vodě pryč od vás, jak je hážete jednu po druhé do krbu, slyšíte jejich podmanivý praskot, prociťte svoje tělo a úplně na konci nezapomeňte naposledy vydechnout!

Artsy & Sexy
Po použití aplikace Lensa se můžeme cítit o něco krásnější, to, že jsme dost možná také o něco lehčí o osobní data, je vedlejším účinkem, ze kterého nám možná bude za nějakou dobu špatně od žaludku, aniž bychom znali důvod této nevolnosti. Algoritmy jsou naplňujícím se proroctvím. Mají tak ve svém srdci zakořeněný budoucnostní aspekt naší osobnosti. Jako by nestačilo, že jsme determinováni chemickými, fyzikálními či biologickými procesy. To by snad ani tolik nevadilo, byť je to představa vysoce neromantická. Představa, že by však náš životní běh byl směrován něčím umělým, nelidským, strojovým, zdá se být najednou velmi znepokojivou. Na člověka nám tedy nesahejte. To si líbit nenecháme. Párek s emulgátory může být kultivací chutí, ale stroje beroucí si svůj podíl na osudu člověka jsou čirým zlem. Je to přece omezování svobody! Copak to nikdo nevidí? Vždyť už Karel Čapek v R. U. R. …

Lensa nám dá ten správný tvar, zjemní nebo přiostří naše rysy podle toho, jak je třeba, rozjasní pleť. Filtry už tady byly, ale toto je inovativní umělecký a univerzální beauty produkt. Přáli jste si zabít dvě mouchy jednou ranou? Vlastnit přípravek 3 v 1? Tady je vše v jednom. Instatní uspokojení založené na obsesi vzhledem, který vypovídá o tom, co „skrýváme“ uvnitř. Pryč s dualismem, na základě image dostaneš razítko třídy, původu. Vzdorovat svému předurčení lze penězi, a pro peníze člověk musí něco dělat. No, sami z nebe nespadnou!

Uzel feat. Yzo
Bojujme proti uměle vytvořeným stereotypům – vzývejme přirozenost a s ní jedinečnost! Tu, kterou nám před zrcadlem trvá vytvořit hodinu, a sedm odlišných kosmetických přípravků. Vždy svůj vzhled formujeme vzhledem k očekáváním, k ideálům, zbavujeme se osobitých rysů, pop svět určuje trend, jehož dodržení se odměňuje přívlastkem sexy. Jak tvrdí Radim Uzel v knize z devadesátek Mýty a pověry v sexu: … „kolosální makety penisů veterinárních rozměrů, které vidíme někdy za výklady sex-shopů jsou spíše míněny jako žertovná atrapa a legrácka než nástroj k praktickému použití.“ Vedle nesmírně impozantní estetiky této věty bych zdůraznila i její obsah. Uzel, který v posledních letech spadl do škatulky sexistický „myslitel“, citovanou tezí dosvědčuje senzační ideály tvořené pop-kulturou, které v realite pozbývají sex-appeal, ať už z praktických, nebo jiných důvodů. Jak říká Yzomandias „čůza má kozy jak melouny, prdel jak broskev“, takže je jedině dobře, že pro ně máme emojis a existují způsoby, jak naše proporce zelenině či ovoci vizuálně přiblížit. Plastika a Freddy jeans. „Čůzu mám radši bez make-upu“, stvrzuje rapper svou roli zastánce přirozeného vzhledu.
Na záchodech FF UK, tak proslulých interakcí levičáckých a pravičáckých výroků, jsem zaznamenala výrok „směj se, dokud máš zuby!“ a reakční komentář „já se budu smát i bez nich“. Co je komu do mých zubů?“ Jistě že je lidem do nich mnoho. Takto někoho pohoršovat by měl být pokud ne trestný čin, pak alespoň přestupek. Pokud na to člověk má, ať si působí odpudivě, ale musí počítat s přiměřenou sankcí. Jste to, co jíte. Jste tím, čím jsou vaše zuby.

John Berger ve Ways of Seeing (Způsoby vidění, překlad Andrey Průchové) představuje myšlenku, že nahota zobrazená v aktu, který se vztahuje k zobrazenému vždy předmětně, je vlastně šatem. Nahota zde není přirozeností, je vykloubena do různých poloh tak, aby byla divákovu oku dobře dostupná. Zbavujeme ji veškerých zábran v jejím ukazování se a oceňujeme zranitelnost lidského těla z bezpečné mocenské pozice. Nesmíme být konfrontováni s člověkem. Jak víme, redukce člověka na objekt, na „toho druhého“, na anonymní „oni“ ústí ve zvěrstva. Těch se ale dopouštíme i na sobě samých, když skrze své postavení na vyšším stupni hierarchie přicházíme o vlastní zranitelnost. Pod několika nánosy make-upu univerzality je těžké ji byť jen nahmatat. Její tep je regulován, aby jeho zvuk nepůsobil příliš vulgárně, ofenzivně. Naše hlava udržovaná ve stereotypech se zanesla větší špínou, než je ta neustále vybělovaná mocnými substancemi chemického průmyslu. Otevřít se možnosti přejet ostřím po zesvětlené kůži a cítit, jak tmavne pod loužičkou krve, je snad způsobem, jak zvrátit primát sněhové krásy.

Očista, slovo, anebo spíš pojem, který je tématem Artiklu pro lednový měsíc nového roku 2023, má celou škálu významových rovin od běžné psychické hygieny přes katarzi až k očistci. Zdá se někdy, že představy spojené s těmito významy mohou být pro smrtelníka dosti stresující až hrozivé. Pohled do vlastního nitra totiž často nabízí nečekané zákruty.

Při rekapitulaci svého života můžeme narazit na okamžiky, za které se nevýslovně stydíme, ale už nemáme, koho odprosit, leda si můžeme v koutku poplakat, jindy nemáme odvahu dotyčného opětovně oslovit a dodatečně se mu omluvit. Jsou to fáze zcela přirozené a připomínají právě onen výše zmíněný očistec, ale ještě za života. Pro nestranného posluchače však některé naše prohřešky, jež tak hluboce prožíváme, mohou vyznít zcela nevinně. Nic to ovšem nemění na pláči, jenž svírá naše srdce, který v moderním světě máme sklon nazývat depresemi.

Toto období hlubokého rozjímání a hovorů s duší provází člověka po staletí, možná tisíciletí, a je ukotveno i v náboženských obřadech pojících se k období půstu. Tříbíme své myšlenky a zároveň střídmým jídlem uvolňujeme tělo od fyzických strastí a závislostí. Odkládáme semena, která ještě mohou vyklíčit, a co se nepovedlo, veškeré naše prohry, spalujeme v pomyslném posvátném ohni, či to omýváme zpovědí. V poezii jsou to právě elegie neboli žalozpěvy, které se právě jakési zpovědi přibližují. V této souvislosti se nabízí si připomenout úryvek z krásné básně Ivana Diviše právě ze sbírky Žalmy: ze Žalmu 89 „Chvíle předjitřní týdny předjaří /Po zbytkové zeleni válejí se koně / Blánu přes oči // On to vidí pln úhlů a děsu / Chodívá spočinout až kolem třetí ráno / Kdy hasne naděje, až se pootevřou dveře / A vejde bretonská princezna: / Jak se ti líbím? /…/

Naše tělo je zprostředkovatelem našich emocí a díky němu se můžeme smát i brečet, cítit bolest, vášeň, rozkoš. Můžeme si stoupnout pod vodopád a vnímat, jak tisíce vodních jehliček dopadá na pokožku a veškerá bolest i smutek odcházejí. Zůstává jen ten jediný okamžik spojení, katarze.

Někteří severští šamani si vykopávali jistou obdobu hrobu a nechávali se na tři dny zasypat. Teď se to nabízí jako léčebná metoda pod rubrikou „léčba tmou“, lukrativní pobyt na týden…
Přesto psaní je jakousi nejjednodušší, nebo spíše nejpřístupnější metodou očisty a zároveň úlevy, okamžikem, kdy jsme k sobě nejupřímnější a můžeme bez obav svěřit listu papíru své myšlenky nejniternější. Zde bych opět ráda citovala Ivana Diviše: „Co báseň, bratří na světě to utrpení / a o slepičí krok, kterým jsi jasu blíž, : jsi také smrti blíž, dočkej a jednou v chvění / ji pod nejlepším veršem uvidíš…“

Na závěr snad jen přejme se rozpustit v mlze či oceánu, abychom se pak opět mohli poskládat dohromady a setrvat ještě nějakou chvíli v bytí, než nás s sebou vezme řeka zapomnění.

Lednové vydání Artiklu otevírá nový ročník. A tentokrát, vážené čtenářky a vážení čtenářky, s radostí akcentuji, že se nejedná o jen tak ledajaký, ale přímo jubilejní, desátý ročník Artiklu. Je mi tak o to větším potěšením přizvat vás ke čtení tohoto vydání – a samozřejmě všech vydání nadcházejících a poděkovat vám za přízeň v uplynulých letech, která je základním stavebním kamenem pro každý rok další. Vydávat tištěné médium, zvláště v této době několikačetného zdražení papíru, je nejen výzvou, ale zcela zásadním rozhodnutím, u kterého nás drží vědomí kultivování společnosti skrze kulturní obsah, který vám měsíc co měsíc přinášíme a i nadále chceme přinášet – na papíře. Vaše přízeň a podpora je tedy pro nás nejen jasným motorem pro výdrž, ale také jasnou zpětnou vazbou smysluplnosti naší práce. Každý měsíc vás seznamujeme s výraznou tvorbou tuzemských umělců a umělkyň – a to hned na titulní straně. Každý měsíc vám chystáme vybranou poezii z právě vydaných sbírek nebo dosud nepublikovaných rukopisů. Každý měsíc vám přinášíme recenze a reflexe současného kulturního dění napříč žánry i regiony, každý měsíc se těšíme, až nový Artikl budete držet ve svých rukou. Každý měsíc vám přinášíme kulturní kapitál. Každý měsíc na papíře. Závěr tohoto úvodníku si dovolím zakončit osobněji. Opravdu by mne nenapadlo, že u příprav a vydávání Artiklu vydržím celých devět let. Ale natolik rozmanitá práce v prostředí, které nepřestává inspirovat, opravdu plyne jako voda. A jako se říká, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš – i každá příprava Artiklu je pro mne novým dobrodružstvím, na které se vydávám plna očekávání, jak dané vydání dopadne. A nikdy to není stejný časopis, přestože má konzistentní podobu a pevně dané rubriky. Přeji vám, ať se vám díky Artiklu krásně proplouvá nabídkou kulturního dění i v tomto roce a těšte se – nebude jen tak ledajaký ani z naší strany.