Vztah otce a syna v inscenaci _____tati připomíná Lynchův film Mazací hlava. Ale je ještě brutálnější, smutnější. Nenabízí lehkost, spíše utonutí v beznaději. Je flashbackem do častých rodinných vztahů v dobách před rokem 1989, jejichž stín si s sebou stále táhneme.

Kulturní platforma CO.LABS vytváří prostor pro nezávislou scénu a rozšiřuje možnosti experimentálního divadla. Podporuje angažované umění, které se nevejde do kamenných divadel. Reflektuje témata z nezvyklých úhlů pohledu a posouvá hranice žánrů. Jejich autorská inscenace _____tati je citlivá, něžná i syrově krutá a je to jediné skutečné coolness drama na české scéně.

Absence lásky aneb chlad, ve kterém to nejvíc pálí

Režie Alexandry Bolfové společně s perfektní dramaturgií Marka Horoščáka a s neskutečně sehranými herci vytvořila v inscenaci _____tati zoufale bolavou a intimní studii o odcizení. Nabízí se tu hluboký prostor mezi slovy, ve kterém se divák buď ztrácí, nebo naopak okamžitě nachází. Následně pak až do konce svoji emoci silně prožívá. Text je fragmentární, záměrně neúplný. Věty se lámou, herci se přerušují, konverzace se objevuje a zase mizí, stejně jako vztahy mezi postavami. Právě v tomto stylu vyniká Mark Kristián Hochman, jehož herectví je přesné, strohé a sevřené, jindy citlivé a dojemné. V hlavní roli vedle něj přímo exceluje Ondřej Kolín.

Výstižná scénografická metafora

Scénografie Elišky Drastíkové je postavená na site-specific prostoru, odehrává se v soukromém bytě, na adrese Bratislavská 1, v brněnském Bronxu. Místo navozuje civilní atmosféru, návštěvu u otce ve starém bytě, kde jsou neopravená okna, vitríny s nepotřebnými věcmi nebo letité dřevěné židle. Hra se divoce a odvážně pohybuje na pomezí rodinného dramatu a existenciální výpovědi jednotlivce.

Celý ten chaos je přesně namířená myšlenka, dokonale sladěný obsah a forma. Ostatně ani pomlka v názvu není náhodná – je to místo ticha, smutku, nostalgie, mlčení a viny. Věty, která nikdy nebyla dokončena.

_____tati
Laboratoř CO.LABS (Kounicova 20, Brno)
premiéra: 17. června 2023
příští uvedení: podzim 2025

Představte si, že se zavřete v pokoji a po dobu minimálně šesti měsíců ho neopustíte. Jídlo si necháte vozit, hygienu omezíte na minimum a svůj život přesunete do virtuální roviny. Nepředstavitelné? Takhle ale po světě žije už víc než milion mladých lidí. Je to nemoc a degenerace společnosti, nebo přirozený vývoj? Jde o fenomén hikikomori.

Hikikomori doslova znamená „odtrhnuvší se“. Tento fenomén poprvé popsali japonští psychiatři v roce 1998. Podle tamní úřední definice jde o jedince, který se izoluje od společnosti po dobu šesti a více měsíců. Jedná se tedy o nějakou extrémní formu sociální fobie. Přesto ale hikikomori není oficiálně duševní nemoc, ale jakýsi stav, označení, pojem. V Japonsku už žije skoro milion takových lidí a po světě přibývají další případy.

Čím dál více jedinců, převážně mužů ve věku 15–34 let, dobrovolně zavírá dveře svého pokoje před děním „tam venku“. Dny tráví stereotypně a převážně ve virtuálním světě za obrazovkami svých počítačů. Videohry, filmy, komiksy, internet. A spánek. Naspat dokáží desítky hodin. Obklopeni odpadky a krabicemi od jídla, nepracují, nekomunikují, nemají žádný společenský život.

Může za to společnost, jedinec, anebo rodina? Čí problém to vlastně je? Každá země, každá kultura na to nahlíží trochu jinak. Možnost odtržení a uzavření se existuje a jedinec toho využije. Jeho rodina ho v tom často (formou komfortu a péče) podporuje. Jedno se nabaluje na druhé a zastavit takhle rozrůstající se styl života se zdá skoro nemožné.

Odtrhnutí se od světa. Od společnosti. Od dění.
Sedím ve svém pokoji a kladu si otázky. Proč bych se tu chtěla (nebo musela?) zavřít před okolním světem? Proč by někdo chtěl takhle uniknout realitě?
Domov rovná se bezpečí. Domov rovná se pohodlí. Pohodlí rovná se jednoduchost. Pohodlná jednoduchost, lenost a hřejivý pocit zázemí a bezpečí. Je to lákavé.

Dalším důvodem může být tlak. Obrovský tlak, který na mladé jedince společnost vyvíjí a který se s hektickou dobou čím dál více stupňuje. Dostaň se na vysokou školu, založ rodinu, vydělávej hodně peněz a buď úspěšný! Pokud je tlak silnější než osobnost, není divu, že se pak dotyčný radši zavře doma, než aby vkročil chaosu reality.

„Ve 3:27 jsem šel do obchodu a koupil jsem si balíček fermentovaných sójových bobů. Doma jsem položil sóju na zem a zíral na ni 8 hodin. Když jsem se probudil, vzal jsem balíček do rukou a brečel jsem. Brečel jsem, dokud jsem zase neusnul. Spal jsem dva dny.“

Každý hikikomori člověk to má trochu jinak. Jeden se na lidskou tvář ani nedokáže podívat a druhý si je schopný v obchodě nakoupit alespoň základní potraviny. Svoji roli hraje ochranná ruka komfortu a zázemí – rodiče. Zvláště v Japonsku si rodiče své hikikomori děti skoro až hýčkají: nosí jim jídlo, poskytují peníze a jsou rádi, že jejich miláček nemusí trpět v příšerném světě práce a nebezpečí. Nový druh domácích mazlíčků?

Jsme všichni tak trochu hikikomori?
Hikikomori lidé žijí v podstatě vegetativně. Nikomu nepřinášejí bolest ani radost, jen konzumují, spí a existují. Jsou to ale stále lidé. Proto se u nich velice často rozvíjejí vážné duševní choroby jako deprese či schizofrenie. Takové extrémy pak často končí extrémním řešením, sebevraždou.

Mluví se také o tom, že celé lidstvo je v rané fázi hikikomori. Tvrzení je to opodstatněné. Digitální či obrazovková generace už je zavedený termín, skoro nikdo z nás už bez virtuální dimenze nedokáže žít a náš svět je každým dnem hektičtější. Naše pokoje jsou ale stále zónou bezpečí. Ten krok uzavření se před okolím by nebyl tak složitý.

Přesto je hikikomori extrém, který nesvědčí nikomu. Těžko říct, zda zavřeni v pokoji skončíme jednou všichni a být hikikomori už bude normálním stylem života. Nebo se sociálních úzkostí zbavíme a budeme normálně fungovat.

Na aktuálnost tohoto tématu poukazuje i mezinárodní divadelní soubor Farma v jeskyni ve své nové inscenaci Odtržení. Vzhledem k tomu, že je hikikomori věnována i část výstavy Brave New World v galerii současného umění DOX, proběhla tam o hikikomori diskuze s rekordní návštěvností a 23. 1. 2016 i premiéra představení Odtržení. Další reprízy se chystají na březen a duben. ∞

Anička: To jsem dělala já? Nečtu si své texty zpětně, protože se mi po čase už nelíbí. Když to omylem udělám, vždycky si pomyslím, jak jsem to mohla napsat, takovou hrůzu? Dagmar: Prý chtějí přeci jen postavit knihovnu Kaplického, ale úplně jinde a pro jiný účel. Ten kontext je zcela mimo. Alfons: Jsem jedinečný, výjimečný, populární, a zároveň nejsem nic moc, já jsem totiž umělec. Alžběta: Byla jsem na dovolené v Bulharsku a pokývala jsem hlavou, že nechci zmrzlinu. Ta paní odešla a donesla mi rovnou tři. Josef říkal, že tam ano hlavou znamená ne. No jo, jiné místo, jiné mravy. Kryštof: Zvláštní promluvy. Jste mi všichni nějak cizí. A co je tedy těch pět odcizení v umění?

Odcizení jako námět a společenský jev
Téma Odcizení je v umění jedním z tradičních námětů a stejně tak je častou klasifikací životních situací umělců. A to ať již mluvíme o Vincentu van Goghovi, proslulém nizozemském malíři, který trpěl těžkými depresemi a žil po většinu života sám, nebo přemýšlíme nad citátem krajináře první poloviny devatenáctého století, Thomase Cola, který řekl, že uprostřed těchto scén samoty […] je mysl vhozena do rozjímání o věčných věcech. Jde o pocit, který poznal v životě snad každý, a snad proto je tak silným a často zpracovávaným motivem uměleckých děl.

Odcizení umělce od jeho tvorby?
Edward Munch byl stejně tak jako zmiňovaný Vincent van Gogh psychicky nemocný. V jeho tvorbě je to zřejmé – a co víc, svou úzkost a depresi ve svém nejslavnějším díle Výkřik dokonce otevřeně projevil. Je to dílo řadící se k ranému expresionismu, které nám ostentativně ukazuje malířovy emoce, prožitky a problémy. O zhruba padesát let později je situace na umělecké scéně zcela opačná. Malíř Jackson Pollock je veřejně kritizován modernisty za to, že tvoří příliš emocionální obrazy vycházející z jeho maniodepresivních sklonů. Otázka, ke které oba tyto příklady směřují – zda by se v uměleckém díle měly odrážet pocity autora, nebo nikoli – byla v dějinách umění často diskutována. A lze si ji položit i opačně – vypovídá o životě umělce jeho tvorba, nebo je jen povoláním, z kterého není možné vyvozovat jakékoliv závěry o osobnosti autora?

Odcizení záměru
Anička: Tohle bychom mohli dát tam a tamten obraz bych také vzala. Na té výstavě se bude hodit. Vypadá k tématu. Berta: No to ano, ale jeho hlavní námět je jiný. Anička: Tak ale to je přeci jedno.

I tak by mohl vypadat rozhovor dvou kurátorek připravujících výstavu současného umění. Lehká manipulace s tématem děl a jejich dotvoření za pomoci kontextu, ve kterém jsou prezentována, se od kurátora očekává. Nemělo by však docházet k změnám výraznějším. K vzájemnému propojení vystavených děl na základě minoritních souvislostí na úkor jejich stěžejního smyslu. A to jen proto, aby bylo na výstavu takzvaně „co dát“. Tento přístup pak oslabuje nejen díla samotná, ale i celou výstavu, která nic nového nepřináší a navíc demagogicky zkresluje exponáty.

Odcizení společnosti od umění, nebo umělce od společnosti?
Umělec pije. Umělec nepracuje. Umělec je génius. Umělec je víc než Bůh. Napříč dějinami se postavení tvůrce ve společnosti často měnilo. V antice byl uznávaným a proslulým, ve středověku opomenutým řemeslníkem žijícím v anonymitě, jehož dílo bylo však opatrováno s úctou. V renesanci byl umělec intelektuál a od sepsání Vasariho životopisů, kde se objevuje nejedna peprná historka z jejich soukromého života, se stal člověkem bez mravů a vychování. Během období romantismu nakonec vznikl takzvaný kult umělce a umělec začal být uznávanějším než kdokoliv předtím… A dnes? Pro některé subkultury je skoro Bohem, a pro ostatní někým zvláštním, snad podivínem.

Odcizení díla jeho tvůrci
Stejně jako se mění naše myšlenky, naše plány, mění se i uvažování umělce. Většinou jeho tvorbu bereme jako kompakt, celek, něco neměnného. Každý z nás si však prochází mnoha převraty, změnami a vývojem – a to tvůrce nevyjímaje. Nelze se tedy divit, když umělci vadí, že vystavuje něco, za čím si již nestojí, co již nepoznává, ale je to bohužel často nevyhnutelné. Díla jsou mnohdy vybírána s velkým předstihem a z celé autorovy dosavadní tvorby.

Závěrem
V krátkosti jsme si představili pět odcizení, která nějakým způsobem souvisejí s uměním, a bylo by možné najít i řadu dalších. Motiv odcizení je totiž jedním ze základních pocitů každého z nás a nepochybně patří spolu s poznáním nového do jakéhosi vztahu rovnováhy – jing a jang v našich životech – a je tedy pro nás nepostradatelným. Uměleckou tvorbu provází již od dob jejího vzniku a mnozí autoři z pocitu odcizení vůbec začali tvořit. S odchodem něčeho přichází něco jiného, a jen pokud přijmeme ztrátu, můžeme přivítat to nové. Odcizením vzniká prostor. Místo, které můžeme opět zabarvit, přetřít a prokreslit. ∞


autor: Ruth Peterová

Máme vůbec nějaký význam? Není to jen pohádka, co se schválně dětem říká, aby s důvěrou šly spát? Pro koho ten význam máme? Pro sebe ne. To jen napůl. Jsme si motivem, ale ne cílem. Má význam mít význam jen pro někoho jiného? Nebo si užívat toho bezvýznamného významu pro sebe samého? Žít v něm jako ve snu a pořád znova ztrácet nit? Diktátu niti se vyhneme, když dáme význam, ať už skutečný nebo vysněný (dost možná se překrývají, je to padesát na padesát, je prostě třeba přeštípnout jeden z kabelů, aniž bychom věděli, zda to bouchne nebo si oddechneme), ničemu. Namísto systému vznikne svoboda.

Jsme úzkost
Nemíchat, protřepat. Lok. Fuj, přece jen jsme význam něčemu dali. Je to znát z úzkostné pachuti na patře. Hodnotíme ji jako otravnou, ale je tím hlavním, hlavní, kterou míříme na odcizený význam, trním, které indikuje svobodnou cestu. Když se ho pokusíme vymýtit, stane se zdí. Pijme kalich hořkosti do dna. Jsme v úzkých. Kam se poděl význam? Nevíme ani, jestli byl skutečný nebo vysněný. To je ta nejhorší nejistota na světě. Jeví se to jako šílenství, zůstat v klidu a nechat úzkost syčet a omotávat se kolem našeho krku. Rozum velí vyhnat ji jako zlého ducha, jako to dělá každý. Zkusme jí ale dát význam. Staňme se úzkostí. Dostáváme se k sobě, poznáváme se, když se odevzdáváme svým pocitům. Ten fígl je odevzdat se sobě jako jinému. Hořkému jako sladkému. Význam se poděl bůhvíkam. Do očí kolemjdoucího, do pornoňader. Kašlat na něj. Ven z nudného kruhu!

Zlobme se na sebe
Kruh nás nutí ho udržovat. Skutek utíká, není na něj čas. Naše budoucnost není naše. Ubíhá v pohybech, ve kterých nejsme. Rozptýleně, neupřímně, nepříjemně, strojeně, destruktivně. Nevnímáme nic než křivdu ztraceného významu. Úplně jsme zapomněli, že jsme ho sami odevzdali. Bezvýznamná mysl zkysla. Zlobíme se na ni, že význam ukradla. Nebo ji naopak glorifikujeme za uzavření skvělého obchodu. Chvíli to, chvíli to. Zaklínáme mysl. Těšíme se z věcí, ale brzy ztrácíme zájem. Od mysli nás dělí zeď ega. Vložili jsme do ní šém imaginárního postvýznamu. Je z ní maniodepresivní šašek.

Zlobme se spíš na sebe, na ten svůj čin, a sobě za něj taky děkujme. Svůj význam jsme odevzdali a to rozhodnutí se časem valivě změnilo v tendenci k pohodlnosti. Ta přerostla v nesebevědomou závislost. Iracionální puzení viset na studeně se lesknoucích vlascích nás proměnilo v institucionalizovanou loutku, která chce jen byt a holku. Něžně, souvztažně, totožně se utápíme ve věži, ze které hrdě přehlížíme statky svého dna. Sdílíme erární hodnoty a přeskupujeme priority jako burzovní makléři. Význam má hmota, jsme na ní závislí. Svou hodnotu svádíme na hmotu. Čtenost, ctěnost, čas – duch hmoty. Bujíme v medu lajků. Každodenní realita, beat. Zkurvený život, karma. Zbavujeme se významu jako horkého bramboru. Z činu jeho odevzdání se stala činnost, konstantní tempo pokroku. Kamna žhnou. Smažíme maso z kombinátů, jako bychom byli zvěř. Zamořujeme planetu, jako bychom nebyli zvěř. Je tu horko.

Holka
V té největší agonii se jako anděl vynoří nějaká holka. Přijde si pro význam tak samozřejmě, jako by ho měla vysvobodit z hmoty. A já nemám nic lepšího na práci, než jí to uvěřit. Rozostřit zrak a téct serpentinami její oslnivé přítomnosti. Skrz ni se rozhostí něco, co pohltí význam. Směle se směje tomu, co mi dělá. S hladem v očích hrozím ohněm, vpíjím se jí do zátylku jako upír vábený kadeřemi, které tudy tečou jako vodopád dopaminu. V té staronové pohádce jsem Allen v šíři vidu a ona pyšná princezna. Je to stejnojiná pohádka o chtíči chromé náhody. Love will tear us apart again pro život, jaký je, ale teď v žilách rotuje a traduje se láska. Tváří v tvář tvořím tvar a hotový jí ho předkládám k schválení, své psychické schéma, a dívám se na to její.

Čekáme, trochu přemýšlíme, trochu přirovnáváme, trochu to vzdáváme. Je to potřeba, teď u cíle. Ztrácíme to, najednou jsme sami spolu bez toho magického, manického kouzla, uprostřed oka hurikánu bez plánu. Můžeme ho spolu prožít nebo se můžeme každý zhroutit sám do sebe. Jsme moc institucionalizovaní v chaosu možností moderního života, které jsou povinné jako Ježíšův kříž. Bez nich život nemá význam. Co mi dáš? ∞

Pak přijdou lidé, které potřebujete jako alkohol. Voda je najednou nudná. Musíte ji občas vyměnit za skleničku vína nebo panáka vodky. Zažíváte dny a noci, ve kterých si konečně připadáte, že jste sami sebou. Nic není problém a přichází souznění, které se vám nechce opouštět. Kde byli celou tu dobu? Všechno je s nimi tak přímočaré. Smích, důvěra, sex, opravdovost. Všechno má mnohem jasnější obrysy než dřív. Vaše osobnost začíná mít jasno v tom, kam chce jít. Oni přesně vědí, jací jste. Jste trochu závislí na tom, jak vás vidí ve svých očích. Jste pro ně bezchybní. Máte pocit, že jen s nimi můžete jít do hloubky. Všeho. Někdy vaším životem jen protančí. Na chvilku, kdy je potřebujete. Na pár let. Nechají za sebou vás a vy jste jiní. Větší, sebejistější, šťastnější. Může to trvat. Může to přijít až po pár letech smutku. Někdy zůstanou napořád. Hroty se otupí. Není v tom stejná vášeň jako na začátku. Ale stále se dokážete zbláznit na pár vteřin jen z toho, že se k sobě přiblížíte.

Někteří jsou jako kokain. Nikdy vás nenapadlo, že by to takhle mohlo být. Rychlé a nezaměnitelné porozumění. Stává se z vás někdo, kdo už nemá z ničeho strach. V jejich objetí jste jako malé dítě, které nemusí nikdy vyjít ven z pokoje. TEĎ všechno dává smysl. Jak jste bez nich mohli žít? Po prvních setkáních víte, že tohle je ono. Rozseká to všechno, co jste do té doby znali. Hoříte a není nic, co by vás zastavilo. Ptají se jen na to, na co chcete odpovídat. Bez nich cítíte prázdno, které jste nikdy nezažili. Dokážete jim odpustit mnoho. Nemůžete se na ně spolehnout, ale chcete s nimi být pořád. Už vám není osmnáct, takže víte, jak s takovými vztahy zacházet. Na to se neumírá.

Že si vždycky můžete zavolat
Někdy se ale ohlédnete a vidíte za sebou, že jste něco ztratili. Pár lidí, kteří pro vás přestali být hodnotou, kterou jste společně dlouhá léta budovali. Pár lidí, kterým jste kdysi řekli, že pro vás znamenají všechno. Že s nimi chcete odletět na jinou planetu. Že jejich ruku nikdy nepustíte. Že si vždycky můžete zavolat. Nevoláte si už dávno. Ti lidi jsou úplně jiní než dřív. Zešedlé vzpomínky, se kterými si nemáte co říct. Někdy z nich dokonce máte pocit, že vám závidí vaši spokojenost.

Ne, na tyhle vztahy se neumírá. Ale platí tu jednoduché a nefér pravidlo. Silnější pes mrdá. Na instantní lásku lidí, kteří vás umí naplnit jako nikdo jiný, se báječně zvyká. Nikoho jiného už nepotřebujete. Možná ani sebe. Někdo to dá, a někdo ne. Někdo ztratí hodně, někdo méně.

Nejsou to vyrovnané boje. Často přehlížíme lidi, kteří si to nezaslouží, kvůli tomu, že se sami stáváme závislými na jiných. Ale nepodléhat příliš často kouzlům okamžiku a nezanedbávat důležité lidi naštěstí není nadlidský úkol. Protože sebereflexe je lidská vlastnost.

Když je pro vás někdo vodou a vy pro něj kokainem, nemůžete spolu jít dlouho. Vaše rozhovory začnou bolet. Zatímco voda na vás počká hodiny, dny i roky, kokain vás potrestá za každou chvíli ticha. Nevyrovnaný boj silného namyšleného ega a submisivního človíčka, který touží být víc vidět, jednou skončí zoufalým bojem o pozornost. Odchodem. Omluvou. Vyšuměním. Omlouvám se za to, že už nikdy nemůžeme být spolu. ∞

Téma únorového Artiklu přináší pohled na odcizení. To může v době sbírání facebookových přátel jako artefaktů oblíbenosti působit absurdně. Ale kolik z těchto přátel zná opravdu vás, a ne jen vaše příspěvky na zdi, mohli byste se na ně spolehnout za každé situace a skutečně jim důvěřujete? Ke spočítání takových by stačily ruce, možná pouze jedna. Počet lajků nemůže vytvořit skutečný pocit sounáležitosti a množství přátel na Facebooku nepřináší pocit sociální naplněnosti. Hloubku a pevnost lidského vztahu prověří nestandardní situace, která nutí překročit stereotyp. Sociální sítě jsou stále jen virtuální světy, které ten reálný nemůžou nahradit. Odcizujeme se z reálného života skrze aplikace, na kterých si vytváříme sociální skupiny a přátele. V kavárnách jsou druhé židle volné, protože u stolku sedí pouze jedna osoba. Sice s přítelem, ale na telefonu. Velké město odcizením pulsuje daleko více. Ve shonu a množství možností je těžké najít čas pro společné aktivity. Ty se pak mění z reálného setkávání pouze na chatování. Skrze pohledy do displejů se odcizujeme i od možnosti prožívat život v přítomném okamžiku. Nevnímáme okolí, které se kolem nás mění, uzavíráme se do vlastního světa a cítíme, že nám stále něco chybí. Co takhle odinstalovat Tinder a bezprostředně se zapovídat s neznámým člověkem přímo při čekání na tramvaj? Třeba na tu mazací. ∞