Ani jsme se nenadáli, a je tu další leden. Začínáme již třetí rok, pro nějž je typickým znakem neustálá přítomnost donekonečna skloňovaného viru. Žijeme v době pandemické, nic nenasvědčuje tomu, že by se to v tomto roce mělo nějakým zásadním způsobem změnit. Rok 2021 uplynul přímo děsivým tempem. Je zde nový, který si však nese stopu těch předchozích snad mnohem víc než kdy dřív. Tento článek má dvě témata, mezi nimi je však jasně procházející linie, která se propojí, pokud jí budete chtít nalézt. Pamatujte, čteme kvůli potěšení z procesu, ne z plaché radosti po posledním slovu.

Nezbývá než si pro začátek a ze zvyku popřát šťastný nový rok. Tentokrát skutečně s malým n, aby to dle pravidel českého pravopisu platilo po celý rok, nikoliv pouze toho prvního lednového dne, kdy jsme ještě celí zkřehlí ze silvestrovské noci a žádná přání nemohou vyvážit ten opojný, a proto svazující stav, pro který se vžilo označení kocovina.
Rychlostí blesku plynou první lednové dny, které se vyznačují především novými a odhodlanými návštěvníky různorodých sportovních zařízení, na ulicích ve zvýšeném množství potkáváme běžce oblečené ve zbrusu nových úborech, sem tam se po ledě projede cyklista, jelikož zkrátka musí vyzkoušet nové kolo, které nalezl pod stromečkem, tedy tam, kde běžci snadno objevili značkové trendy boty a přiléhavé mikiny ve fluorescenčních barvách. Všechny tyto aktivity mají mnoho společného; kromě toho, že jsou chvályhodné a bohulibé, jsou rovněž velmi problematické. Postupně totiž permanentky do fitcenter propadají, funkční oblečení končí na dně skříní a kolo se stěhuje do útrob sklepa, jelikož zkrátka jeho majitel správně uznal, že není sezóna. A to je právě ono.

Kdykoliv, jen ne v lednu
Úskalí téměř všech novoročních předsevzetí spočívá především v období kalendářního roku, který zkrátka nepřeje novým začátkům. Uprostřed zimy, kdy je nejméně přirozeného slunečního světla, tedy i nejméně energie a z ní pramenícího entuziasmu pro jakékoliv aktivity, navíc krátce po povětšinou prolelkovaných a projedených Vánocích (nejsem výjimkou!), kdy po totálním vypnutí všeho a všech se lidé snaží nastartovat svá nepřipravená těla k novým výkonům, vyždímat z nich co nejvíc a v co nejkratším čase.

Tyto základní vstupní údaje myslím dobře ilustrují skutečnost, že naprostá většina dobře míněných předsevzetí zákonitě musí skončit nezdarem a zůstat pouze v kolonce nenaplněných přání, jelikož zkrátka neexistuje víc nevhodné období v roce, které by nepřálo jít takzvaně do sebe. Nacházíme se zkrátka v totálně nepřívětivé době pro všechna entuziastická rozhodnutí znamenající absolutní proměnu vnímání. Nikomu nechci radit, ale pokud zkrátka cítíte, že máte něco ve svém životě změnit, například přestat kouřit, musíte to udělat právě teď a právě tady, nikoliv až za pár dní, až do ruky vezmete pomocnou berličku nového roku, za kterou se to všechno negativní skryje.

Je třeba být radikální
Když se pro něco rozhodnete, je třeba být radikální a jít si za tím. Již zmiňovaný příklad s kouřením může posloužit velice dobře. Já se před měsícem probudil po celonočním večírku někdy v odpoledních hodinách a měl jsem plíce plné dehtu a tisíců dalších škodlivých částic. Chtělo se mi to všechno ze sebe dostat pryč. Jenže jsme lidé, kteří musejí pykat za hříchy minulosti, tudíž jsem alespoň zpytoval svědomí do té míry, že jsem trochu cíleně a trochu omylem nechal krabičku cigaret u kamaráda v bytě, odkud jsem šel nad ránem domů. A novou už jsem si nekoupil. A snad ani nekoupím.

Bolest adaptace, kognitivní disonance
To, co v konečném důsledku odděluje lidi od sebe v rámci významných předělů v jejich životě, je především schopnost se přizpůsobit novým podmínkám. Svět se proměňuje každým mírným pootočením kolem své osy a my se měníme s ním. Pomalu, ale za to s železnou pravidelností. Lidstvo dostalo do vínku mimořádnou schopnost adaptace se na nové skutečnosti utvářející daný ekosystém, specifické životní prostředí. Proto jsme byli schopni postupně kolonizovat celou planetu, proniknout i tam, kde je obecně pro život nehostinné prostředí, tedy na oba póly, dokonce i za hranice Země, tedy do kosmu.

V současnosti se však zdá, že jsme adaptaci vzali za druhý konec. Mnohem více přizpůsobujeme okolní prostředí našim potřebám, než abychom se přizpůsobovali my sami. Je to pohodlnější varianta, a to i přesto, že tím zcela očividně podrýváme vlastní životní prostor tak, aby lépe vyhovoval našim potřebám. Jsme tedy mistry adaptování, ne však adaptování se.

Přizpůsobujeme dokonce i svoje vlastní myšlení tak, abychom sami sebe nepřistihli, že nemáme pravdu, tedy že se mýlíme. V tom jsme skutečnými mistry, namísto přiznání si vlastního omylu, lži a chyby srdnatě hájíme nově zaujatý postoj. V konečném důsledku tedy změníme celý svůj hodnotový žebříček jenom proto, abychom nemuseli sami sobě přiznat, že jsme udělali chybu. Tomuto fascinujícímu fenoménu se odborně říká kognitivní disonance a stojí v samém centru lidské psychologické stability. Pomocí těchto změn chování ospravedlňujeme svoje přesvědčení i přesto, že v jádru dobře víme, že jde o nesmysl. Jenže přiznat si to, že jsme neměli pravdu, je těžší než se tomuto přiznání bránit, jelikož bychom tím shodili sami sebe nejen před sebou samými, ale mnohdy i před svými kamarády, kolegy, lidmi, na kterých nám záleží. A přitom je mýlit se tak lidské…

Tématem tohoto měsíce v našem časopise je odolnost. Tento článek měl poukázat na to, jak je odolnost nestabilní pojem, jelikož zkrátka nelze lpět na axiomatických konstruktech, o kterých se nepochybuje. Odolnými se stáváme teprve tehdy, pokud přiznáme sami sobě své slabiny. A přiznání je jenom první krok. Pak je třeba s tím něco dělat, aktivně se podílet, přijmout opatření a starat se o to, abychom mohli jít na konci dne spát s čistým svědomím.

Člověk je bytost rozhraní. Mimo potácení se na hraně bytí či nebytí se nachází v rozporuplnosti všední. Pud k lásce, a naopak ke krátkému opojení, zvratu, úniku. Ví, že má pracovat a plnit povinnosti, zároveň se nedokáže ubránit umělému vyvolávání krátkodobého přívalu dopaminu.

Kupuje věci, napájí se chutnými tekutinami a smutek pramenící z vlastního vyhoření zajídá dorty. Slibuje, že se zbaví svých zlozvyků a zároveň nemá dost sebeobrany. Před sebou samým. Kde mám vánoční voucher na takový kurz? Začíná stále znovu, po úletu do cizího světa, kde naplní svoji touhu. Chce to dlouhodobě, tak to ale nefunguje. Nejvzácnější věci mají tu největší hodnotu. Tautologie, pokud nevnímáme víc než jeden význam slova „vzácný“. Chce všeobjímající lásku, ale nedokáže jí dostát. Vidí lehkost seznámení v amerických seriálech a love at the firstsight,­ ve skutečnosti je však magie filmových momentů jen polévkou ze sáčku. Z bezdušnosti ho dostává cigareta, zatímco nahlíží do oken sousedů. Setkává se s ubohostí odkouzlených událostí. Kouří cigaretu v posteli, popelník v klíně relativně krásné ženy, a jediné co cítí, je smrad. Zatuchlost bytu, kam nikdy neměl přijít. Zapšklost svojí hlavy, kam se nikdy neměl dostat. Jak se má stát rezistentní vůči chtění? Tolikrát omílaný (či pomýlený?) Schopenhauer, a on měl snad pravdu! Vyhazuji uschlé květiny a s nimi srdce. To patřící starému roku.

Eintagsfliege
Lifruj mi novinky o tom, jak zbohatnout. Hashtag důchod ve třiceti. Každé ráno je třeba povrch naimpregnovat ze všech stran a účinnou látku důkladně zapracovat do kůže. Upozornění: nechrání vůči vnějším podmínkám, jako je sníh nebo mráz. Působí proti lidské autenticitě, citu, byznys narušujícímu nitru. Usiluji o vyvinutí přípravku, který zamezí prudkým emocím, nesmyslným úletům z klidného budování rodinného vesmíru, skandálním zasněním… Chci vlastnit všechny, darovat se Bohu, a přitom si ponechat neúctu vůči všemu svatému, povýšenost i aroganci. Chci ochutnat všechny dezerty světa, zatímco přivykám ke stále větší náloži dopaminu. Chci se rozbořit zevnitř, kaskádovitě padat s každým novým rokem, s každým novým přáním. Ale zároveň usiluji o stálost – tahle tužba projde trávicím traktem tak rychle při pomyšlení na klíční kosti schielovsky vyhlížejících mužů a pornografické snímky ze včerejší večeře. I ty jsi včerejší jako ta květinová padrť. A mé hodnotové kaskády teď mohu romanticky rozprášit do moře. Cítím závan mrtvoly a opět shlížím do popelníku. Nechám ten sajrajt rozfoukat studeným větrem prvního ledna. Radši jepice než fénix. Eintagsfliege.

Na rozhraní mezi hádankoua slepým nábojem pana Baldwina
Zamkni za mnou, nezvládnu to. Poslouchám, jaké věci bych chtěla mít, měla chtít. Ocitám se na jevišti divadla Rubín a počítám vyměřené metry čtvereční. Na rozhraní mezi hádankou a slepým nábojem pana Baldwina. Nevina. Ano, nebo ne? Ano, nebo ne? Tak už to řekni! Zpopelnit, nebo pohřbít? Zaživa, nebo jen přes moji mrtvolu? Jako dítě jsi recitoval Máj a netušil jsi, co to má být. Teď to víš a radši to nechceš číst. Sním o naplnění hodnot, které zastávám, zatímco mi instantní polévka zahnívá za nehty. Nechápu proč a pak mi dojde, že jsem tam nedala dost soli. Nitrožilní dezinfekce, očista a konec. Jaký paradox, že sebevražda je hřích, když život je prý hříšný. To asi autorovi ujela ruka. Stává se. Only Judge can god me. Odolnost je blbost. Vždycky si dáš, a když si nedáš, tak si dáš něco jiného. Porsche vyměníš za ferrari. Čokoládu za zmrzlinu. Lásku za sex. Smutek za onanii nad svou silnou vůlí. Drogy za posilku, alkohol za proteinový shake. Jsi dokonalý lednový (vý)tvor. Užívej, než začne únor. A na rozhraní těchto měsíců nezapomeň, že ten druhý má být suchý.

K tématu tohoto vydání, kterým je Odolnost, se mi tentokrát nemůže nevybavit čistě osobní vzpomínka na performance s názvem Třetinu dne odolám, kterou jsem realizovala v rámci výstavy Rafani: O nevyvratelnosti v Museum Kampa v roce 2019. Navazovala na můj koncept performance, který jsem započala v roce 2011 a tentokrát se její výsledná podoba, tedy osm hodin klidného nehnutého ležení v expozici, nechala inspirovat větou z anotace výstavy a to, jestli existuje na tomto světě něco, co odolá? Zdánlivá snadnost provést, vykonat či prožít tento úkol, který jsem spíš na sebe než na příchozí návštěvníky výstavy připravila, byl již po prvních třech hodinách s vnitřním bojem sama se sebou, jestli mi stojí za to ležet na studené zemi, kde na mne táhne a pomalu mne začíná vlivem stanovené nemožnosti se hýbat bolet celé tělo, nekonečným vnitřním rozporem mezi tím, že vstanu a odejdu, protože to nemám zapotřebí a mezi tím vytrvat. Jednoznačnou motivací pro mne byly reakce návštěvníků, jež byly různorodé – ti tuzemští si mne spíše nevšímali, protože se zřejmě obávali, co vše ležící osoba na zemi v galerii může ještě v jejich případném přiblížení se k ní vykonat, ti zahraniční svými rodilými jazyky s nadšením či údivem situaci komentovali a nebáli se přijít blíž a chvíli osobu na zemi – tedy mne, zblízka zkoumat nebo i vyfotit pro svůj archiv. Po páté hodině ležení, tedy ještě tři hodiny před ukončením performance, jsem už upadala do zimnice a specifických mdlob a ocitala se v jakémsi transu, který nebyl nikoliv příjemný, ale spíše vysvobozující. Nějak podobně jsem si představovala stav, který popisoval Jack London v knize Tulák po hvězdách, ve které si univerzitní profesor Darrell Standing odpykával ve věznici doživotní trest za vraždu svázaný ve svěrací kazajce, která mu znemožňovala pohyb. V té chvíli si Darrell uvědomil, že se může dostávat do specifických transcendentálních stavů, které jeho přítomné mučené bytí dokázaly přenést kamsi jinam. Přestože kazajku jsem v této performance, byť ani na chvíli, neužila, určitý transcendentální stav se mi na posledních několik desítek minut performance, jako již určité vysvobození z nekončící doby ležení v nehostinných podmínkách, podařilo prožít. Z té mé pomyslné kazajky mne pak vysvobodila kustodka, která šla výstavu pro daný den uzavřít a také společné setkání s Rafany, při kterém jsem sice nebyla ještě v plném vědomí přítomnosti, ale v uvědomění si toho, že jsem osm hodin zvládla odolat, ano. A jestli mi to za to stálo? Ano. Buďte odolní a překonávejte sami sebe. V těžkých dobách, jejichž podobu nikdy předem neurčíme, nás taková pěstovaná vlastnost posílí více, než doplňky stravy na posílení imunity.