Odpojeni jsme byli, odpojení jsme, odpojeni zůstaneme. Dobrovolně a zcela vědomě. Směřujeme ke konečné a konečně samostatné existenci nezávislé na nikom a ničem. Bez vize. Avšak svět je, zdá se, hluboce a hloubkově provázán složitými vztahy, které vlastně již z principu znamenají nemožnost samostatného bytí. Odpojení znamená nebytí. Vzdání se možnosti spolurozhodovat, protože bez spojení s jinými, cizími a dalšími jsme odsouzeni k odpojení. A takoví zůstaneme. Tedy pokud s tím něco neuděláme.

Vypnout svět, vypnout sami sebe, neúčastnit se, nechat plynout a nechat rozplynout. Pouze přihlížet, co dělají ostatní, ti zapojení, ti aktivní, ti funkční a vizionářští. Protože čím je živ stát, pokud ne svou vizí? Ekonomickou silou? Masaryk postavil Československo na ideji dodržování morálních principů. Iluzím se meze nekladou. Ale ideálům také ne. Iniciaci a iniciační nutnost pro nové a možné je radno nalézt právě s novou vizí. Jenže kdo nic nedělá, nic také nezkazí, tak zní jedno přísloví. Zdravý český selský rozum je přece dostatečnou náhradou za staletou německou filozofickou tradici, tradovalo se směle za národního obrození v česky hovořících oblastech Rakouska-Uherska. Český národ se probouzel vedle německého a zástupci slovanských obyvatel se hrdě hlásili k politice pasivní rezistence. Tedy dobrovolně se vzdávali konsenzuální politické hry, kdy se za ústupek v něčem méně důležitém vyjedná něco podstatného.

Nejsme něčeho podobného svědky právě v dnešních dnech? Ústy československy mluvícího předsedy svěřeneckého fondu spravujícího především ne právě ekologické firmy a farmy je formulován základ českého zahraničně-politického přístupu ke globalizovanému a celosvětovému problému. A hlavní roli hraje opět zdravý selský rozum. Zkrátka zavřeme všichni oči a nebudeme tedy součástí této hysterie, s plným vědomím se vzdáme možnosti určovat chod a směr budoucích kroků evropského, potažmo světového společenství. Mediální bouře se přežene. Jenže po bouři na nás nikdo čekat nebude, protože dost možná už nebude, kdo by čekal, a nebude ani čeho být součástí. Klimatické změny jsou nevyvratitelným faktem. Tvářit se, že se nás převratné změny netýkají, protože my jsme přece střed Evropy, pupek světa, ti, na kterých záleží, je pokrytecké, nezodpovědné a nekonečně hloupé. Místo možnosti dát světu vizi, jako se to snaží všemi prostředky dělat nová slovenská prezidentka, stáváme se sami před sebou a před ostatními členy světového společenství národů věčnými pochybovači a skeptiky. Což je vlastně to, co se snažil dělat český prezident, ten předchozí. Existuje objektivní pravda a na tu nám naše švejkování rozhodně neposkytne účinné nástroje, kterými bychom jí mohli čelit.

Zodpovědnost za odpojení mají mocní, právě ti samí, kteří mají zodpovědnost za zapojení. Zodpovědnost za to, kdo jsou ti mocní, máme v rukou ale my všichni. A z našeho popudu mohou vzniknout nové iniciativy, jež v konečném důsledku mohou mít vliv na mocné, na ty, kteří mají vliv. Otevírat nepříjemná témata ještě neznamená nalézat řešení. Ale je to první krok. Tvářit se naopak, že je řešením ignorace problému, že problém neexistuje, a slepě se bránit za každou cenu přijmout jakákoliv opatření, byť předběžná a potenciální, je známka nevyspělosti. Zrovna tak jako když se celá problematika měnícího se klimatu identifikuje se švédskou dívkou, respektive s hodnocením její schopnosti mluveného projevu, melodramatičnosti a psychologického profilu. Podstata se zamete mediálním balastem a rozumováním, že by se měla vrátit do školy a nekázat vodu, když víno ještě nemůže pít. To ovšem není pouze český fenomén, bohužel. Poslové změn stáli vždycky trochu stranou hlavního proudu a jejich proroctví bychom si měli o to víc vážit, jelikož opravdový prorok nemyslí na sebe, myslí na druhé, myslí na celek, sebe opomíjí, protože vidí dál než na konec svého individuálního a pomíjivého života. A potom bychom jej měli skutečně poslouchat a soustředit se na to podstatné. Na sdělení.

Vše se odehrává v postupném koloběhu, rytmicky. Tak jako se Země otáčí kolem své osy a zároveň putuje po své oběžné dráze kolem Slunce. Čas plyne ve své nekonečné pouti a my se snažíme zaplnit ten prostor mezi údery pomyslných hodin. Občas se stane, že do života přijde nějaký karambol a to nám, zdá se, je pokynem k zastavení, k přechodu, k odpojení.

Odpojení znamená napojení se na něco jiného. Inteligence je univerzální, myšlenky poletují prostorem a čekají, až se jich někdo chopí. Odpojit se vyžaduje čas, je to jin, spočinutí, výdech. V běžném režimu se snažíme vše stihnout a jsme otevřeni veškerým informacím, které se na nás valí z každého koutu. Reklamy, počítače, sociální sítě, debaty, televize. Na hlavu každého smrtelníka se co chvíli řítí zprávy o pohromách z různých koutů světa, o nestabilní ekonomické situaci, o válkách, korupcích. Všechno to bylo a bude. Je to lidská podstata, nedá se změnit.

Život je také krásný, jeho původ se skrývá v přírodě. Jsme její součástí, ona jsme my, a zároveň je bez ohledu na nás. Jsme jako krůpěj vody v oceánu, která nemůže být spláchnuta nebo zničena, protože jakmile se tak stane, stane se součástí celku, tak jako molekuly tvoří buňku a buňka tkáň. Aby bylo možno abstrahovat, je třeba se osvobodit, odpojit se od toho nekonečného proudu zpráv a pokynů, svobodně se nadechnout a napojit se na to, co nás obklopuje od nepaměti, na ten universální zdroj energie, prapodstaty. Na to je třeba být chvíli sám, vypnout počítač, televizi, telefon, veškeré ty drobnosti, které se nám zdají tak prospěšné, a nechat se splynout se svým nitrem, které je součástí Universa.

Umění vzniká právě z tohoto prazdroje energie. To nám dává zapomenout a zároveň se rozpomenout. Vychází ze zpěvu ptáků, obrysů kmenů stromů, barvy květů, struktury a stavby skal a nebeské i oceánské modři. Vše se stále proměňuje, a přesto je stálé. Je to možná to, co pojmenovává starý Lao-c´ ve svém spise o Tao a moci: „Nazýváme jej tvarem bez tvaru, obrazem bez podoby…“ Umění je přiblížení se okamžiku a jeho „zvěčnění“. Je to oslava života, přírody nebo také soucit. Je to náš pohled, naše píseň, kterou předáváme dál často tak, aniž bychom si v danou chvíli uvědomovali, že to děláme. Je to naše modlitba.

Tvořivost proniká do každé živé bytosti, je to Duch, který v nás sídlí. Její nespočetné podoby se často navzájem prolínají a reagují na prožitky niterné i vnější, současně vzniká v tichu, vzduchoprázdnu. Umění je naše niterná očista, osvobození, katarze, zpověď, výplesk emocí.
Když tvoříme, jsme svobodní, jsme s Bohem. V tu chvíli je naše tělo nástrojem, nemyslíme na něj, jen jej používáme. A možná právě to je smyslem naši existence.

Období podzimu opět přináší prostor pro zklidnění, ponoření se do vlastního nitra a rozjímání. Velmi přiléhavě se v právě těchto měsících halených do mlhy, brzkého stmívání a sychrava otevřely dvě výrazné výstavy dvou výrazných institucí a otevírají tak pomyslný dialog autorů, kteří v prostoru Národní galerie Praha a Galerie Rudolfinum rozjímají nad společností i osobními tématy a skrze setkání ve stejném čase ale v jiném prostoru vedou přátelský diskurz. Výstavy Josefa Bolfa a Daniela Pitína nejsou pobídkou ke srovnávání, ale k hledání souvislostí. Skrze dvě autorské reflexe sdělované vizuálním jazykem přináší možná lepší pochopení současné společnosti a jevů v ní. Umělci, kteří měli blízko sebe ateliéry a pojí je dlouholetá známost, propojí i společný dialog na svých autorských výstavách. Co výstavy dále propojuje, je nabídka odpojení se od stereotypních podob reality. A skrze koncepci listopadového Artiklu vám takové odpojení chceme dopřát i v podobě esejů, recenzí a inspirativních úhlů pohledu, které se vztahují nejen k aktuálnímu kulturnímu dění, ale k podobám žití a bytí obecně.