Soubor Farma v jeskyni na konci ledna uvedl svou novou inscenaci Odtržení. V centru současného umění DOX proběhla intenzivní scénická studie společenského fenoménu hikikomori.

Farma v jeskyni loni zkoumala rozrůstající se společenský fenomén hikikomori. Stav, kdy se jedinec po dobu šesti a více měsíců uzavírá před okolním světem za hranicemi svého pokoje. Tento fenomén byl poprvé diagnostikován v Japonsku, a proto nese označení v japonštině, které doslova znamená „odtrhnuvší se“. Případů hypersenzitivních jedinců, kteří před světem dobrovolně zavírají dveře svých domovů, už je na celém světě přes milion. I v Česku mají své zastoupení.

V Tokiu soubor Farma v jeskyni nasbíral informace a výpovědi jednotlivých hikikomori a ztvárnil je propojením videa, hudby, tance a pohybu – drsné zjištění, jak dnešní společnost mladých lidí může dopadnout. Tlak a nároky, kterým čelí, povinnosti a stereotypní život. To vše se promítá do rozhodnutí odtrhnout se. Jedná se o druh sociální fobie, který však není klasifikován jako nemoc. Je to pouze stav či označení.

Farma v jeskyni si schválně vybírá nepohodlná témata, která ve svých, do žánru nezařaditelných, inscenacích zkoumá. Stejně tak to bylo s Japonskem. Zaměřili se na skutečnost, kterou se japonská společnost nechlubí a naopak se ji snaží skrývat. Následoval výzkum v podobě rozhovorů přímo s odtrženými jedinci a diskuzí s odborníky i s rodinami, které takovou zkušeností prošly. Na základě několikaměsíční práce vznikla neobvykle pojatá performance, která má zázemí v Centru současného umění DOX. Zvláště proto, že fenoménu hikikomori byla věnovaná i část výstavy Brave New World, na které Farma v jeskyni spolupracovala.

Útěk do izolace
Uvítání afektovaně působícími kustodkami lomeno tanečnicemi a pohled na lidský exponát. Zakrvácená těla vzájemně identických polonahých dívek, které ve vykloubených pozicích leží na šedých autosedačkách. Vše na veliké točně, jako exemplář z muzea. Opodál vidíme zavřená těla ve skleněných vitrínách. Všechno jsou to živé dívky, připomínající přerostlé panenky. Všechno Asiatky, stejně (ne)oblečené. Další takový klon čeká diváky na scéně. Nepoznáme, zda se jedná o ženu či muže – je to jakýsi unisex. Univerzální oběť systému, která se snaží se zběsilým okolím udržet krok. Marně.

Zranitelnou Asiatku postupně obklopí již zmíněné přísně upravené kustodky – bělošky, které mohou připomínat sekretářky nebo byrokratky či symbolizovat obecně chaotickou a jasně danou společnost. Organizovaně a systematicky předvádějí jakýsi souboj mezi společností a jedincem. Souboj o místo ve světě, o práci či o zařazení do zaběhlého života.

Nátlak a agrese osob na scéně stále graduje. Tanec a proplétání se do jednoduchých židlí se stává symbolem celé inscenace. Značí to ono místo ve společnosti, podporu, či škatule, do kterých chtějí všechny mladé dostat? Podobně pracují i s další rekvizitou – klopotně se soukají a svazují dlouhými gumami, škrtidly. Příznačná symbolika reality, která je často velmi svazující. Pronikavé pohledy okolí a nároky, před kterými nejde uniknout. Expresivní a násilné tahy tělem vzbuzují strach i pocit bezmoci. Všechny postavy se pohybují s velkou ladností a afektovaností. Scéna se mění každou chvíli, střídají se prvky provedení i vizáž tanečnic. Výpověď ale zůstává stále silná. Celou inscenací se nese ještě živá hudba a mluvený text. Jedná se o autentické výpovědi lidí, kteří touží po izolaci od společnosti. Prosté citace z rozhovorů s hikikomori lidmi. O to mrazivější celý výjev je.

Po souboji s realitou a nátlakem okolí zranitelná bytost doslova padá. Bortí zeď – dveře pokoje či domova – a odkrývá vlastní mikrosvět odtržení. Na scéně se rozprostírá vodní plocha, na které polehávají nevinná a zhroucená těla obětí systému ve svém ideálním světě nicnedělání. Paralyzované duše neschopné ničeho, zavřené před světem a realitou. Pohled do nepochopitelné říše – emocionálně zploštělí lidé, kteří touží po určité oáze klidu, dlení a jednoduché existence. Přidává se ještě motiv zoufalé snahy matky vysvobodit své dítě ze stavu rezignace, snahy zařadit ho zpět do života. Její neúspěšný pokus má pointu v závěru.

Apatická těla hozená na břeh naší společnosti – to je teď aktuální téma, které je na čase začít řešit a uvědomovat si, co vše obnáší. S tak důležitou informací k nám ale přichází divadelní soubor. To jsme všichni tak izolovaní, že o takovém problému nevíme? Až umělci nás musí varovat před nemocí dnešní doby? ∞


Farma v jeskyni: Odtržení
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
po 14. 3., út 15. 3. 19:00 a pá 22. 4., so 23. 4. 19:00 • 200 / 100 Kč

Představte si, že se zavřete v pokoji a po dobu minimálně šesti měsíců ho neopustíte. Jídlo si necháte vozit, hygienu omezíte na minimum a svůj život přesunete do virtuální roviny. Nepředstavitelné? Takhle ale po světě žije už víc než milion mladých lidí. Je to nemoc a degenerace společnosti, nebo přirozený vývoj? Jde o fenomén hikikomori.

Hikikomori doslova znamená „odtrhnuvší se“. Tento fenomén poprvé popsali japonští psychiatři v roce 1998. Podle tamní úřední definice jde o jedince, který se izoluje od společnosti po dobu šesti a více měsíců. Jedná se tedy o nějakou extrémní formu sociální fobie. Přesto ale hikikomori není oficiálně duševní nemoc, ale jakýsi stav, označení, pojem. V Japonsku už žije skoro milion takových lidí a po světě přibývají další případy.

Čím dál více jedinců, převážně mužů ve věku 15–34 let, dobrovolně zavírá dveře svého pokoje před děním „tam venku“. Dny tráví stereotypně a převážně ve virtuálním světě za obrazovkami svých počítačů. Videohry, filmy, komiksy, internet. A spánek. Naspat dokáží desítky hodin. Obklopeni odpadky a krabicemi od jídla, nepracují, nekomunikují, nemají žádný společenský život.

Může za to společnost, jedinec, anebo rodina? Čí problém to vlastně je? Každá země, každá kultura na to nahlíží trochu jinak. Možnost odtržení a uzavření se existuje a jedinec toho využije. Jeho rodina ho v tom často (formou komfortu a péče) podporuje. Jedno se nabaluje na druhé a zastavit takhle rozrůstající se styl života se zdá skoro nemožné.

Odtrhnutí se od světa. Od společnosti. Od dění.
Sedím ve svém pokoji a kladu si otázky. Proč bych se tu chtěla (nebo musela?) zavřít před okolním světem? Proč by někdo chtěl takhle uniknout realitě?
Domov rovná se bezpečí. Domov rovná se pohodlí. Pohodlí rovná se jednoduchost. Pohodlná jednoduchost, lenost a hřejivý pocit zázemí a bezpečí. Je to lákavé.

Dalším důvodem může být tlak. Obrovský tlak, který na mladé jedince společnost vyvíjí a který se s hektickou dobou čím dál více stupňuje. Dostaň se na vysokou školu, založ rodinu, vydělávej hodně peněz a buď úspěšný! Pokud je tlak silnější než osobnost, není divu, že se pak dotyčný radši zavře doma, než aby vkročil chaosu reality.

„Ve 3:27 jsem šel do obchodu a koupil jsem si balíček fermentovaných sójových bobů. Doma jsem položil sóju na zem a zíral na ni 8 hodin. Když jsem se probudil, vzal jsem balíček do rukou a brečel jsem. Brečel jsem, dokud jsem zase neusnul. Spal jsem dva dny.“

Každý hikikomori člověk to má trochu jinak. Jeden se na lidskou tvář ani nedokáže podívat a druhý si je schopný v obchodě nakoupit alespoň základní potraviny. Svoji roli hraje ochranná ruka komfortu a zázemí – rodiče. Zvláště v Japonsku si rodiče své hikikomori děti skoro až hýčkají: nosí jim jídlo, poskytují peníze a jsou rádi, že jejich miláček nemusí trpět v příšerném světě práce a nebezpečí. Nový druh domácích mazlíčků?

Jsme všichni tak trochu hikikomori?
Hikikomori lidé žijí v podstatě vegetativně. Nikomu nepřinášejí bolest ani radost, jen konzumují, spí a existují. Jsou to ale stále lidé. Proto se u nich velice často rozvíjejí vážné duševní choroby jako deprese či schizofrenie. Takové extrémy pak často končí extrémním řešením, sebevraždou.

Mluví se také o tom, že celé lidstvo je v rané fázi hikikomori. Tvrzení je to opodstatněné. Digitální či obrazovková generace už je zavedený termín, skoro nikdo z nás už bez virtuální dimenze nedokáže žít a náš svět je každým dnem hektičtější. Naše pokoje jsou ale stále zónou bezpečí. Ten krok uzavření se před okolím by nebyl tak složitý.

Přesto je hikikomori extrém, který nesvědčí nikomu. Těžko říct, zda zavřeni v pokoji skončíme jednou všichni a být hikikomori už bude normálním stylem života. Nebo se sociálních úzkostí zbavíme a budeme normálně fungovat.

Na aktuálnost tohoto tématu poukazuje i mezinárodní divadelní soubor Farma v jeskyni ve své nové inscenaci Odtržení. Vzhledem k tomu, že je hikikomori věnována i část výstavy Brave New World v galerii současného umění DOX, proběhla tam o hikikomori diskuze s rekordní návštěvností a 23. 1. 2016 i premiéra představení Odtržení. Další reprízy se chystají na březen a duben. ∞