Výstava Evy Koťátkové Otevření ryby (hodiny akvakultury) v Galerii Off/Format je sice, jak už bývá u autorky zvykem, na první pohled poněkud přehlcená, má však svůj řád a nabízí přímý zážitek mnohovýznamovosti.

Dokud vodu neokusíme alespoň po kotníky, o její teplotě za slunečného dne můžeme jen spekulovat. Od vstupu do předmětného příboje v Galerii Off/Format zaznívá z reproduktorů civilní hlas přednášející jakýsi instruktážní komentář, který však stejně nikdo neposlouchá. Rozhled po hladině je působivější než šum v pozadí. Návštěvník na břehu výstavy se ke koupeli bude muset rozhodnout sám.
U zdi odpočívá zmutovaná chobotnice s desítkami černých chapadel. Anebo je to neznámý hlavonožec z terapeutické dílny? Místy se povalují nůžky, výstřižky z časopisů, na stěnách visí pár drobných koláží a jedna obrovská, která vybízí k dokončení. Na stěně je také zavěšena obrovská červená deka s připnutými nástroji, pomůckami či fantazijními vystřihovánkami. Místo třásní jsou po okrajích našity provázky a popruhy, na jejichž konci jsou připevněny papírové proužky s citáty neobvyklých novinových titulků.

Chaos je přirozený
K této plošné instalaci patří i obdobně vyplněná vitrína a zvuková nahrávka pro jednoho posluchače. Ten zde může vyslechnout celý soubor žánrově hybridních textů: fragmenty divadelního scénáře, technické a scénické poznámky, synopse děje, metatextové komentáře autorského subjektu. Tématem textu je tak nejen příběh ženy v krabici, jež se odtud snaží uniknout a osvobodit se, ale i snaha vypravěčky najít cestu z labyrintu vlastní imaginace, z tvůrčí nejistoty, naléhavé hledání toho správného slova, gesta a obrazu. Tématem je i zkouška trpělivosti, nezdolné odvahy zorientovat se v entropii vlastního kreativního vidění světa.
V textu vyjmenovávané rekvizity, popisované scénické návrhy a fragmenty monologů si může divák-posluchač prohlédnout se vitríně nebo v dalších prostorách galerie. Zasvěcený posluchač rozezná ve stylu aluze na surreálnou poetiku autorů šedesátých let – Milana Nápravníka, Ivana Vyskočila, Josefa Hanzlíka nebo Ivana Wernische. Pro diváka může být toto polysémantické mnohohlasí, tato významová polyfonie úkrokem do chaosu. Entropie se tak jeví jako ústřední téma výstavy. Je to vhled do autorské obrazotvornosti. Pokud přistoupíme na to, že chaos je základním příznakem živé hmoty, symptomem živoucí společnosti, je autorčino téma zřetelně aktuální a blízké každému z nás. Kolikrát denně si někdy říkáme, zasaženi pracovním, osobním, kolektivním, sociálním chaosem „Jen se z toho nezbláznit!“?

Hledání řádu
Pokus o nalezení řádu, o nalezení alespoň relativně pevného bodu, je přáním a úsilím snad každého člověka. Umělci pak jsou tu od toho, aby na chvíli stabilizováni na pevném bodě relativizovali znova naši jistotu a nabourávali, dynamizovali naši stabilitu. Jen tak se dostaneme kupředu, jen tak utečeme permanentnímu rozkladu. Cestou do chaosu zachráníme sami sebe, cestou k chaosu kráčíme k přežití. Chaos je symptomem kreativity.
Podstatnou část výstavy představuje prostorová instalace složená ze školních židlí designovaných v šedesátých letech, různobarevných věder, kbelíků, umyvadel a škopíků, rozmístěných kolem kovového skeletu veleryby. Na židlích leží látkové kůže, které jako by rybky před chvílí svlékly a pohodily ledabyle před opěradlo. Také skelet připomínající dětskou prolézačku na hřišti je částečně zahalen rybím rubášem.

Scény a převleky
V životě nejednou používáme převleky, převlékáme či přebarvujeme kůže, odhazujeme kostýmy a hledáme nové role, objevujeme nové perspektivy. Je to vzrušující, zábavné, nebo nezbytné a sebezáchovné. Je to kreativní, objevitelské, hravé, nebo spasitelné. Eva Koťátková nás přenáší do fantazijní vodní říše, do převlékárny ryb, do šatny maškar. Kovové obruče rybího hrudníku, které tvoří jádro instalace rybí třídy či šatny, připomínají svým vzhledem oválnou klec. Drátěná klec byla u Evy Koťátkové v minulosti jako rekvizita nejednou využita. Rybí protagonistky ani lidské představitele možných her ovšem nevidíme. Lze si jen představovat, jaké role a jaké osudy žili. Možná se plácali někde na suchu, někde v bedně, někde na jevišti, někde v břichu velryby. Polštářek uvnitř skeletu a umyvadélko v ocase jako by byly pozůstatkem jejího zabydlování.
Možná však hráči a obyvatelé teprve připlují a jejich čas nadejde. Básník František Halas za války o zemřelém Jiřím Ortenovi napsal: „Až v katedrálách budou plouti ryby, tento básník vyvolán bude jménem.“ Možná není po potopě, třeba stojíme před ní. Představujeme si giottovské nestvůry i boschovské rybí obludy, vnímáme biblické aluze. V takové situaci klade umělkyně před diváka výzvu: nečekat, až nás velryba spolkne, navléknout rybí kostým a odplout do jiné dimenze. Třeba nahlédneme svět náš vezdejší z nějaké útěšnější stránky. Třeba to je onen směr z vlastní klece ven.

Eva Koťátková
Otevření ryby (hodiny akvakultury)
Galerie Off/Format (Gorkého 41, Brno)
23. 9.–3. 11. 2020

autor:
Zbyněk Fišer

Po výstavě Explorerista v galerii OFF/Format v roce 2012 a Kultovní výstavě ve Fait PREVIEW v roce 2014 se opět po dvou letech vrací do Brna se samostatnou výstavou Kolonie B Ondřej Basjuk, tentokrát do prostor Strom Art Gallery.

Absolvent AVU a držitel Ceny kritiky za mladou malbu (2013) Ondřej Basjuk pracuje s celou škálou uměleckých prostředků od malby, kresby, grafiky, fotografie, sochy, po videoart. Od roku 2012 působí společně se Šárkou Koudelovou též jako kurátor galerie K.ART.ON při Karlín Studios v Praze.

Prvním dílem, které spatříme po vstupu do galerie, je malba s vyobrazením padajících geometrických objektů ve známém černobílém barevném ladění. Po obou stranách obrazu stojí vysoké štíhlé mramorové válce, jeden z nich je opřen o stěnu. Máme dojem, že jsme vstoupili do bortící se stavby, mezi padající trámy a sloupoví. Název obrazu – Tetris – nás však vtipně z prvotního pocitu destrukce přenese na opačný pól. V kontextu elektronické hry, v níž na displeji padají shora dolů různě velké kostky a úkolem hráče je stavět z nich zeď, se dostáváme k momentům počátku, vzestupu a nových konstrukčních možností.

Naděje na nový, lepší život
Série tisků, vytvořených speciální technikou kombinující fotografii a monotyp, zachycuje betonové odlitky sfingy, pantheonu a dalších nápodob antických monumentů umístěných v bývalém sídle majetného podnikatele v Chebu. Luxusní rezidence pro vybrané obyvatele se však proměnila ve zchátralé místo obývané bezdomovci. Imitace děl starověkého kulturního dědictví zasazené do zdejšího prostředí se proměňují v kýčovitou parodii, ve výjevu však můžeme nalézt společný jmenovatel úpadku a ztroskotání naděje na nový, lepší život.

„Kolonie,“ vypráví Basjuk, „je většinou nějaké místo, které lidi vytvoří z nějakého popudu nového obsazení krajiny, nebo si vymyslí nějaký ráj, a tam založí kolonii. Třeba v důsledku toho, že jsou málo spokojeni se světem, ve kterém normálně existují. Kolonie B může být brána jako Kolonie Basjuk, nebo je to plán B. Všichni žijeme v plánu A,“ pokračuje, „plán B je taková záložní možnost, jak se vyrovnat s tím, co nás obklopuje.“ Tematika jedné z nejstarších lidských tužeb po vybudování ideálního světa, únik z reality a magie zvláštních míst, jež determinují pozoruhodné nálezy, tvoří hlavní linii výstavy.

Kolonie Basjuk
Vyvrcholení expozice nalézáme v poslední místnosti. Prostor zaplňují mramorové desky a sloupy, které se středovou kompozicí vytvářejí pomyslný chrám. „Když přijedete do Říma k Foru Romanu, poznáte, že to území je staré, má dějiny a že se tam něco událo. Tohle jsou dějiny Kolonie B,“ vysvětluje Basjuk. „Instalované je to naschvál tak, že to může působit trochu okultně a vlastně jako takový pseudooltář.“ Součástí kompozice jsou orientální sošky sestavené z různých druhů kamene, kusy zřícené architektury a umělé trávníčky evokující loutkové divadélko. Stěžejní roli zde hraje materiál. Na první pohled působí celá instalace jako vytesaná z mramoru a dalších druhů hornin a minerálů, pohled z druhé strany však odhalí, že jde v mnoha případech pouze o optický klam. Místo mramoru najdeme plast, místo kamene papír a vosk. Stačí změnit perspektivu a iluze skutečnosti se bortí, dějiny se stávají pouze imitací, zkresleným obrazem a hrou na realitu.

Basjuk pracuje s motivy převzatými z vysokého umění starověkých civilizací, přetváří je a konfrontuje jejich významy se současnou tváří světa. Pohrává si s perspektivou divákova pohledu a vnímání, polarizuje tematiku úpadku a vzniku, naděje a deziluze. Hra se Basjukovi stává tvůrčí metodou, jak relativizovat viděné a postihnout dvojí tvář hodnot nejen dnešních, ale i těch nejstarších, věčných. ∞


Ondřej Basjuk: Kolonie B
Strom Art Gallery (třída Kpt. Jaroše 31, Brno)
26. 5.—15. 7.


autor: Eva Zachová

Daniela Baráčková a Jana Kapelová v nekomerčních galeriích v Brně: čerstvě naplněné mateřství a zažívání nové sociální role vybízí nejen k pohledům na rodinné tradice a k prověřování hodnot, ale vyvolalo v uměleckém cítění autorek impulsy, které přetavily do estetizovaného poselství.

Daniela Baráčková propojuje výtvarné umění potomků se svým myšlenkovým a uměleckým světem. Na její výstavě „Nebezpečné zábradlíčko“ v galerii Strom jsou tak k vidění zvětšeniny dětských čmáranic v podobě samolepek na radiátorech, kresby hraček, stavebnic, oblečků, vhledy do divadélek a zákoutí. Pokus uspořádat tento chaos tvůrčího dětského světa fixací v autorčiných malbách a kresbách a následně instalačním gestem do ucelených cyklů ve třech sálech galerie je viditelný. Hledání řádu má snad napomoci i rozverný objekt Zábradlíčka z pěti nahnutých sloupků s prověšenými oblouky silných lan, jaké známe z muzeí: zábradlí jako metafora usměrňování, restrikce, řádu, zábrany, abychom nevkročili, kam nemáme, abychom nepřepadli, kam nepatříme. Zároveň jsou různobarevná lana a vykloubené sloupky výrazem poznání, že svět se spořádanosti vymyká. Entropie dětského pokoje, replikovaná záznamem dětských intervencí do domácího prostoru, je při vší empatii a toleranci malířky zneklidňujícím prvkem. Estetizace chaosu je pro ni živým inspiračním pramenem. Jako by umělkyně v návaznosti na novou roli zkoušela nové cesty. Jako by chtěla předvést všechny výrazové prostředky: je tu minuciózní kresba fixem, hyperrealistická malba naproti jásavé barevnosti velkých pláten, je tu hra s iluzívností i experimenty á la streetartové nálepky. Hravý je i ústřední objekt parodizující přenosné lanové plůtky a galerijní zábradlíčka. Je tu videoart, bez komentáře pouhá subjektivní, těžkopádná hříčka na kouzelníka. Kromě té je vše řemeslně adekvátní – ale jako celek spíše rozpačité. Zážitku z výstavy dominuje dojem roztěkanosti a nahodilosti. Hledat poznání v tom, že kreativita je v každém věku neusměrnitelná, v umělecké galerii neobstojí.

Jana Kapelová, autorka tří didaktizujících videí v Galerii OFF/FORMAT na výstavě „Situace se mění, aniž nastala“ jako by znovu prožívala dětská traumata a za pomoci odborné psychologické, filozofické a pedagogické literatury hledala cesty k jejich odblokování a rozpuštění. Obrazové eseje J. Kapelové lze vnímat jako svého druhu autoterapii, která navíc vnímavému posluchači nese poučení, čeho by se v roli vychovatele měl vyvarovat, a vnímavému diváku předkládá vizuální metaforu stavu společnosti a člověka v ní. Kapelová prochází v kruzích neutěšenou sídlištní krajinou, mezi posprejovanými betonovými zídkami, v zarostlých zákoutích, hluboce ohnutá se plíží v rozsáhlých klecích na popelnice a monotónním hlasem předčítá referáty o důsledcích dětského pláče, dudlíků, omezování přirozené hravosti a tvořivosti, o školském systému apod. Nevzrušeně vyjmenovává projevy deprivace, závislosti, maniodepresivního chování, sebedestrukce, agrese. Kamera se pohybuje po kružnici, smyčka se opakuje, nebude to jiné, pokud sami z toho začarovaného kruhu neunikneme. Umělkyně si nečiní nárok na objevitelská uznání, použitou literaturu nazývá „využitou“, pouze varuje před nedostatkem empatie vůči potřebě citové blízkosti, před nedostatkem respektu vůči smyslu vlastní práce, před okoráním. Celek nakonec nabízí naději, že angažovanost této umělkyně přinese v budoucnu osobitý vhled i do oblastí méně probádaných. ∞


Daniela Baráčková: Nebezpečné zábradlíčko
Strom Art Gallery (třída Kpt. Jaroše 31, Brno)
31. 3.—13. 5.

Jana Kapelová: Situace se mění, aniž nastala
Galerie OFF/FORMAT (Gorkého 41, Brno)
30. 3.—4. 5.


autor: Fürchtegott Teuflieb