Na balkon protějšího domu vyšla žena v květované zástěře. Zapálila si cigaretu a vyfoukla kouř. V tom gestu bylo něco holčičího, nepatrný záchvěv doby, kdy ještě chodila na tancovačky. Černá Máry, říkali jí v žertu. Teď už jí černé vlasy zšedivěly. Zadívala se přes ulici, jako každý večer. Hledala jeho.

Napřed se na ty rostoucí kancelářské budovy dívala se znechucením. Draly se bezohledně k nebi jako nějaká monstra. Naše čtvrť nenávratně mizí, stává se z ní cosi cizáckého, říkaly si s kamarádkou Věrou, když se potkaly ve dveřích samoobsluhy. Jen ten náš barák je naštěstí pořád stejný.

Z ulepené videopůjčovny na rohu se vyklubala restaurace, prosklená jako akvárium. Máry v letních podvečerech pozorovala úhledné servírky a číšníky ve stejnokrojích. Po nějaké době s úžasem zjistila, že se jí nová tvář čtvrti začíná zamlouvat. Zvykala si na úderný rytmus podpatků ambiciózních slečen, které každé ráno klapaly kolem jejího okna, a s chápavým zaujetím shlížela na hloučky mladých mužů v oblecích, které shora připomínaly hejna holubů.

Jen ten, kterého vyhlížela, většinou chodil sám. Měl dlouhý šedý plášť a kráčel ulicí, jako by tančil. Když viděla, jak si sedá k oknu přímo naproti jejímu balkonu, považovala to za znamení osudu.

Co tam ta bába tak dlouho dělá? Už půl hodiny se ani nepohnula, napadlo Vladimíra. Ještě že sem pozítří namontujou ty rolety. Nesnáším, jak sem každej furt civí.
Pak konečně vypnul počítač a šel domů.