Dokumentární filmy, které oslovují tématy – nevzhledná, nechutná, pohoršující, nebo příliš hluboká na to, aby se o nich mluvilo veřejně – společenským územ je o nich veřejně mlčet.

Někteří tvůrci se rozhodli překročit komfortní zónu diváka, vlastní komfortní zónu a dostali se do oblasti tvorby, jež bude vždy diskutovaná a pro někoho vždy diskutabilní. Dokumentární filmy, které se noří do hlubiny, snímky, které bolí, štvou a provokují.

Po kolena v bahně a ještě to není dost hluboko
Rakouský režisér Ulrich Seidl je nejspíš pomyslnou klasikou mezi filmaři, kteří jsou pro některé diváky jako „rudej hadr na bejka“. Ve hraném filmu „Ráj: Láska“ popisuje například snažení obtloustlé turistky, hledající na exotické dovolené nejen na troud spálenou evropskou kůži a Piňa Coladu ve vydlabaném kokosu, ale také náruč svalnatého Keňana.

Jedním z jeho nejdiskutovanějších filmů je ale dokument „Zvířecí láska“ z roku 1995 – téměř dvouhodinový snímek, k jehož dokoukání až do konce jsem se nepřinutila a poslední část jsem už zvládla jen ve zrychleném módu. A rozhodně jsem nebyla sama, podobně prý reagovali i někteří diváci v kinech. Tam neměli možnost zrychlovat, ale rovnou odcházeli. Popravdě si Seidlovu mizérii na velkém plátně taky dovedu představit jen po přechozí konzumaci, kdy by se obraz slibně rozmazal a hrany milosrdně otupily.

Sociální herci jsou zaznamenáni v momentech, které si většina lidí nechává jen pro sebe. Vzhledem k Seidlově tvůrčí metodě je otázkou, do jaké míry je to zachycení jejich skutečného života a do jaké míry jen zachycení režisérovy představy o něm. Jako divák se ošívám, odbíhám, mračím se, okatě nesouhlasím s tím, co je mi podáváno. Seidl narve divákovi oči ke špehýrce – sleduj něco, co je příjemnější mít za zdí a nevědět – a nemilosrdně sype.

Kamera sleduje lidi a jejich extrémní vztahy se zvířaty, které jim nahrazují člověka – mluví s nimi tak, dotýkají se jich tak, chovají se k nim tak a zvíře touhle opičí láskou někdy trpí, ale vydrží to, co by člověk neunesl. Stejně silného citu by hlavní postavy vůči lidské bytosti nejspíš schopny nebyly… Snad ze strachu, protože láska ke zvířeti je na rozdíl od lásky ke člověku vždy bezezbytku opětovaná.

Po špičkách kolem smrti
Umírání se stalo něčím nepřirozeně tabuizovaným. Jako by se o něm ani nemělo mluvit nahlas, před svědky, společně. Návštěvy hřbitovů, přihlížení pohřbům, zapalování svíček, vše, co kdysi patřilo k bolestným, ale o to přirozenějším tradicím, se pomalu vytrácí.

Přítomnost smrti proniká do kinematografie jen ve formě přibarvené patetické sentimentality, nebo je naopak smrt zobrazena v naprosto odlidštěné podobě. Střílečky, v nichž se zabíjejí desítky lidí, krev teče proudem, haldy mozků se blýskají na slunku a divák si přitom spokojeně sosá limču. Samá mrtvola – a tragika umírání nikde. Před divákem se přitom našlapuje po špičkách, aby se nevyděsil, aby byl věrný. Smrt musí bavit, na její reálnou podobu není nikdo zvědavý.

Přesto existují filmové projekty, které s motivem smrti a umírání přišly. Vzaly toto intimní téma a předělaly ho na veřejné téma, jež může být viděno. Olga Sommerová v dokumentu „Přežili jsme svoje děti“ (2006) citlivě přibližuje smutek těch, kteří nezemřeli, ale naopak zůstali. A tady už dokumentarista nemůže být pouhým dokumentaristou, ale musí být téměř psychologem, protože otevírá témata bolavá, co víc, otevírá je pro další lidi.

Filmař může necitlivým přístupem ublížit, v tomhle případě by měl být zájem o dílo přeci jenom až za zájmem o člověka, jehož příběh používá. Sommerová se nestává hyenou přiživující se na neštěstí druhých, hned v úvodu snímku přiznává, že téma dokumentu je i jejím osobním – režisérčina máma pohřbila dva syny. Otevírání bolestných zážitků je v tomto případě opodstatněné, existuje pro další, kteří prochází tou samou zkušeností.

Ke smíření se smrtí dítěte nedojde, ale možnost vidět schopnost jít dál je posilující. Autorka se s odvahou pustila do něčeho náročného nejen filmařsky, ale především lidsky. Čím hlouběji jde, tím pečlivěji našlapuje, tím větší má tato tvorba smysl…

Není hlubina jako hlubina. ∞


Ráj: Láska
režie Ulrich Seidl
Rakousko / Německo / Francie, 2012, 120 min.

Zvířecí láska
režie Ulrich Seidl
Rakousko, 1995, 118 min.

Přežili jsme svoje děti
režie Olga Sommerová
Česká republika, 2006, 57 min.

Skutečné příběhy matek samoživitelek, otce samoživitele a jejich potomků v zoufalých situacích. Tyto ženy a muž v novém dokumentárním filmu Olgy Sommerové sice žádná zakázaná slova nepoužívají, ale aspoň konečně promluví. Stojí to za to?

Olga s Olgou. Sommerová se Špátovou, tedy režisérka a kameramanka, zase jednou spojily síly. Tentokrát v dokumentu nazvaném Samoživy. Ten odvysílala Česká televize večer po televizní premiéře divadelního počinu nezaměstnaných matek, které se o dítě starají samy s příznačným názvem Samodiva – Divadelní blues pro sólo matky. Oba projekty spojuje tatáž sociální skupina. A ne příliš valná kvalita.

O problému, kdy jeden z partnerů po odloučení neplatí výživné na dítě, se ví. Sommerová se rozhodla, že v téměř hodinovém snímku přinese divákovi konkrétní obličeje a příběhy. Zaměřila se na devět žen samoživitelek a jednoho muže samoživitele. To byl také jediný moment, který vybočoval z jinak jednotvárného dokumentu. Sommerová jakoby zapomněla, že natáčí dokument, a nikoliv neobjektivní publicistiku. Navíc s křečovitým prologem o Živě, slovanské bohyni plodnosti, v prvních minutách filmu. A tak se její feministické srdce projevilo více, než bylo záhodno.

Deset osudů, které divákovi Sommerová podává, vypráví v podstatě to samé. Bývalí partneři jsou gauneři, alkoholici a podvraťáci. Jednoho dne utečou a peníze nepošlou. A když už, pouze tak málo, aby na ně soudy byly podle platného zákona krátké. Všechny ženy (pominu jednu snahu genderové korektnosti v podobě starajícího se otce) jsou zde vykresleny jako oběti. A všichni kolem jsou zlí. Kde jsou ale podstatné otázky? I na ty jako by Sommerová nepomyslila. Nebo pomyslet nechtěla. Nepadla ani jednou zmínka o tom, proč si partneři nenaspořili před zplozením potomka? Proč si pořizovali druhé, třetí dítě s dalším mužem, když už s prvním chlapem to dopadlo špatně a oni nebyli zajištění? Proč jim nepomůžou nejbližší?

Jedním z důležitých momentů dokumentu jsou marné pokusy domoci se práva u české justice, úřadů, politiků. To, že dva lidé zplodí dítě a jeden z nich se na činnost výchovy prostě vykašle, ještě nemůže logicky znamenat, že všechny náklady pokryje stát. V dokumentu padají slova jako chudoba, strach, živoření namísto žití. Nicméně všechny ženy žijí v bytech vkusně a standardně zařízených. S klavíry, domácími zvířátky, hračkami, elektrospotřebiči. Skutečností zůstává, že Česká republika v rámci Evropské unie patří ke státům s nejvyšším podílem matek samoživitelek na celkové populaci. I přesto tyto neúplné rodiny pociťují absenci funkčních zákonů, které by aspoň usnadnily řešení jejich situace, a zároveň nutily daného rodiče k plnění jeho vyživovacích povinností. V tento okamžik vidím jediný přínos dokumentu. Filmové médium má tu moc, že může rozvinout potřebnou debatu, která je bezesporu na místě. Těch žen musí být divákovi líto. Navíc v případě, kdy pláč podtrhává melancholická hudba.

Je ovšem potřeba neopomenout fakt, že během svalování viny na všechny možné strany, žádná z těchto stran neměla možnost se k dané situaci vyjádřit. Ať už jde o bývalé partnery, či zlé sociální pracovnice, které jsou sice příjemné, ale ve skutečnosti mrchy. Každá mince má dvě strany. A kvalitní dokument přeci nemůže ukázat jen jednu. Mimoto, opravdu ty matky nepochybily zčásti taky? Rozhodnutí o tom, s kým založím rodinu, přece stojí především na mně samotném. „Dominik je z prvního manželství, to byla studentská láska. Pak přišel nový princ, s ním mám Olinku, ten už je taky pryč,“ říká první matka. Další zase tvrdí: „Nefungovalo to, ale zkusili jsme si pořídit ještě jedno dítě.“. A teď státe, plať, protože všichni princové už jsou ti tam.

Samoživy přináší velké plus svým podnětem k debatě. Přesto jako dokument snímek zkrátka nefunguje. Působí až příliš zaujatě, tudíž nefunkčně. Ruku na srdce, zůstat sám a s dítětem (dětmi) není žádný med. O to víc pro matky, jejichž dítě trpí nějakým druhem postižení či onemocní. Tady je snad nejcitelněji znát, jak se stát nestará. Nejsou to však jen matky samoživitelky. Ani zůstat v důchodu sám není jednoduché. Není lehké pracovat jako horník, aby člověk uživil rodinu. Není snadné hledat práci, když osoba žijící v našem státě má jinou než bílou pleť. Není jednoduché pracovat za minimální mzdu. A je dobře, že vznikají dokumenty o podobných sociálních problémech, které poskytnou podnět k diskuzi. Ale ne dokumenty jako tyhle – neobjektivní a nevyvážené. Oceňuji snahu režisérky se po nějaké době opět vrátit k celospolečenským problémům, ale takovouto cestou to dle mého názoru podávat nelze. ∞


Samoživy
režie Olga Sommerová
Česko, 2015, 52 min.

Ke zhlédnutí online: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10781202771-samozivy

Při lednovém retrospektivním uvažování se nabízí připomenout si jeden z nejlepších tuzemských dokumentů loňského roku. Připomenout si ženu, která si vždy stála a stojí za svým. Zpěvačku, signatářku a mluvčí Charty 77. Velkou osobnost s nezaměnitelným hlasem a nesporným talentem. Dokument Olgy Sommerové však není jen o ikonické Martě Kubišové, zároveň nabízí i průřez historií Československa v druhé polovině 20. století.

Onen magický hlas na nás nečekaně vypálí písní Magdaléna ještě před úvodními titulky. Vzápětí už slyšíme: „Tehdy můj hlas byl vopravdu velice nezvyklej, já sem si nenechala do toho nikterak mluvit, ani jsem se nesnažila nějak ho kultivovat nebo něco takovýho,“ říká v úvodu rodačka z Poděbrad, ústřední postava dokumentu, Marta Kubišová. Když jí bylo šestadvacet let, její kariéra vypadala velice slibně a strmě rostla. Do doby ruské okupace tehdejšího Československa. Pak se musela odmlčet… pokud chtěla dál dostát svým názorům a principům. A tak se ctí setrvala dvacet let v opozici komunistickému režimu.

Dokument tří talentovaných žen
Olgu Sommerovou, autorku dokumentu, jenž získal Cenu diváků na karlovarském festivalu, není třeba zdlouhavě představovat. Jedná se o zkušenou režisérku, která má za sebou desítky kvalitních dokumentárních počinů. Před třemi lety jsme v kinech mohli vidět její neméně povedený snímek Věra 68 o atletce Věře Čáslavské, další ženě nezlomeného ducha, oceněné zesnulým prezidentem Václavem Havlem. Stejně jako Kubišová. A tak jako by režisérka pokračovala v linii žen vyznamenaných bývalým prezidentem.

Sommerová, coby zručná dokumentaristka neponechala nic náhodě a dobře věděla, co dělá. Dokumentu se zhostila s noblesou. To, že byla Kubišová ikonou, ačkoli to o sobě nerada slyší, totiž ještě neznamená, že se dokument natočí sám. Vzpomeňme třeba na Váňu Jakuba Wagnera: i přes nominaci na Českého lva je to dokument s kolísající kvalitou. Sommerová se zručně drží na stejné vlně po celou hodinu a půl. Střídavě odtajňuje archivní záběry z éry Golden Kids, doby Pražského jara, útoků a tanků v kontrastu se současnou Kubišovou, jak se prochází s Neckářem po Karlově mostě či vzpomíná u černobílých záběrů s Ivou Janžurovou. Kamera také zachycuje přátelství s jí blízkou interpretkou Anetou Langerovou. Pomyslným vrcholem je společné zpívání intimní písně Mamá.

Vedle Sommerové a Kubišové by se dokument neobešel bez třetí nadané ženy. Současnou Martu, její přátele a příbuzné zachycuje kamerou Olga Špátová, dcera váženého režiséra a kameramana Jana Špáty. Jablko nepadlo daleko od stromu a Špátová po tátovi zdědila talent. Magický hlas rebelky se tak zařadil k dalším vydařeným projektům mladé kameramanky a Sommerové – předcházela tomu například uvedená Věra 68.

Hity, historie, humor
Zajímavé je, jakých možností využili producenti k získání finančních prostředků. Jedním ze způsobů byl takzvaný crowdfunding, peníze tedy sbírali po částkách výměnou za podepsané DVD či CD, pozvánku na premiéru či uvedení jména v titulcích filmu. I díky tomu bylo v dokumentu možné použít tolik archivních záběrů a hudby.

Dokument není zpestřen jen pomocí dobových klipů a hitů jako Lampa, zmíněné Mamá či legendárním vystoupením s Modlitbou pro Martu na Václavském náměstí z listopadu roku 1989 při takřka světovém comebacku. Ale také tím, jak její dcera odhaluje víc a víc, jak velký symbol její maminka je. Sama v dokumentu přiznává, že pro ni Kubišová dlouhou dobu byla ta „obyčejná máma“ v džínech, co si s dcerou hraje, když si odpíchne a přijde odpoledne domů z práce.

Sommerová natočila s chladnou hlavou skutečně povedený dokument. Nepřibarvuje a nedělá z Kubišové modlu, zároveň nemá ani tendence sklouznout k patosu. Tomu pomohla možná sama Kubišová. Díky své veselé povaze dokáže s humorem vyprávět, jak udělala z fízlů blbce podle filmu Francouzská spojka, nebo zavzpomínat na zmatenou sousedku, která nechtíc nahlašovala SPZ i policejních vozů. Magický hlas rebelky je svou komplexností přístupný takřka komukoliv. Nevýhodou pro starší ročníky je absence nových informací. Porevoluční generace se však může i něco dozvědět. ∞


Magický hlas rebelky
režie Olga Sommerová
Česko, 2014, 90 min.

Smyslem projektu je dočasně obrátit svět vzhůru nohama, dát dětem možnost brát na sebe odpovědnost za naše bezpečí a učinit rozhodnutí o naší budoucnosti. Dále zjistit, zda jsme my, dospělí, připraveni jim tu moc vůbec dát!

„Projekt není jen pro otrlé, nikdo není nucen se nechat dětmi ostříhat. Můžete se také přijít jen podívat, jak děti berou osud dospělých zákazníků do svých jistě šikovných rukou,“ přibližuje celou akci Ewan McLaren, programový ředitel divadla Alfred ve dvoře, a doplňuje: „Oslovili jsme průkopnickou skupinu Darrena O’Donnella Mammalian Diving Reflex (Savčí potápěcí reflex) z Toronta, aby projekt, který již uváděli v několika metropolích, připravili i pro Prahu.“

Jaké byly přípravy?
Nákupy materiálu, školení mladých kadeřníků, dílny pro studenty na téma „co děti nesmí a jestli to je dobře“. Večer před prvním dnem akce tvůrci projektu veřejně prezentují v divadle Alfred ve dvoře i další projekty (například Nechte si poradit od náctiletého nebo Tančit ploužák s paní učitelkou).

Jak bude samotný víkend vypadat?
Děti převezmou odpovědnost za salón a jeho celý provoz. My dospělí budeme jenom přihlížet nebo se necháme ostříhat.

Jakým způsobem přistupují k akci děti?
Se soustředěním a profesionalitou. Ostatně se sami rozhodly, že se na akci chtějí podílet. Jedná se o žáky 4. a 5. tříd ZŠ Brána jazyků ve Vojtěšské ulici. Pro mimořádně důvěřivé zákazníky budou moci nabídnout i sestřihy, které sami navrhly.

Jaké bývají reakce zákazníků?
Ze stovek zákazníků v šestnácti městech byla jenom jedna stížnost od paní, že nebyla ostříhána tak, jak očekávala. Ale ani jednou dětští kadeřníci neustřihli ucho či jinou část těla. (smích)

Akce je spojena se slavnými osobnostmi. Které uvidíme v Praze?
Záštitu nad projektem převzala paní radní Aleksandra Udženija. Patronkami projektu budou dokumentaristka Olga Sommerová a architektka Eva Jiřičná. Účast přislíbily zpěvačka a spisovatelka Natálie Kocábová, herečka Kristýna Liška Boková, herečka Jitka Smutná, spisovatelka Petra Braunová, herečka Vanda Hybnerová, návrhářka Klára Nademlýnská a další.

Jaké máte plány do budoucna?
Projekt Nechte se ostříhat dětmi doprovází výborná sklizeň novátorských premiér v produkci Motus v divadle Alfred ve dvoře. Ostatně témata všech projektů do Vánoc jsou buď dětství, rodina, anebo dospívání a nezávislí tvůrci připravují projekty, které mají přesah a význam i mimo
naše divadlo.