Skutečné příběhy matek samoživitelek, otce samoživitele a jejich potomků v zoufalých situacích. Tyto ženy a muž v novém dokumentárním filmu Olgy Sommerové sice žádná zakázaná slova nepoužívají, ale aspoň konečně promluví. Stojí to za to?

Olga s Olgou. Sommerová se Špátovou, tedy režisérka a kameramanka, zase jednou spojily síly. Tentokrát v dokumentu nazvaném Samoživy. Ten odvysílala Česká televize večer po televizní premiéře divadelního počinu nezaměstnaných matek, které se o dítě starají samy s příznačným názvem Samodiva – Divadelní blues pro sólo matky. Oba projekty spojuje tatáž sociální skupina. A ne příliš valná kvalita.

O problému, kdy jeden z partnerů po odloučení neplatí výživné na dítě, se ví. Sommerová se rozhodla, že v téměř hodinovém snímku přinese divákovi konkrétní obličeje a příběhy. Zaměřila se na devět žen samoživitelek a jednoho muže samoživitele. To byl také jediný moment, který vybočoval z jinak jednotvárného dokumentu. Sommerová jakoby zapomněla, že natáčí dokument, a nikoliv neobjektivní publicistiku. Navíc s křečovitým prologem o Živě, slovanské bohyni plodnosti, v prvních minutách filmu. A tak se její feministické srdce projevilo více, než bylo záhodno.

Deset osudů, které divákovi Sommerová podává, vypráví v podstatě to samé. Bývalí partneři jsou gauneři, alkoholici a podvraťáci. Jednoho dne utečou a peníze nepošlou. A když už, pouze tak málo, aby na ně soudy byly podle platného zákona krátké. Všechny ženy (pominu jednu snahu genderové korektnosti v podobě starajícího se otce) jsou zde vykresleny jako oběti. A všichni kolem jsou zlí. Kde jsou ale podstatné otázky? I na ty jako by Sommerová nepomyslila. Nebo pomyslet nechtěla. Nepadla ani jednou zmínka o tom, proč si partneři nenaspořili před zplozením potomka? Proč si pořizovali druhé, třetí dítě s dalším mužem, když už s prvním chlapem to dopadlo špatně a oni nebyli zajištění? Proč jim nepomůžou nejbližší?

Jedním z důležitých momentů dokumentu jsou marné pokusy domoci se práva u české justice, úřadů, politiků. To, že dva lidé zplodí dítě a jeden z nich se na činnost výchovy prostě vykašle, ještě nemůže logicky znamenat, že všechny náklady pokryje stát. V dokumentu padají slova jako chudoba, strach, živoření namísto žití. Nicméně všechny ženy žijí v bytech vkusně a standardně zařízených. S klavíry, domácími zvířátky, hračkami, elektrospotřebiči. Skutečností zůstává, že Česká republika v rámci Evropské unie patří ke státům s nejvyšším podílem matek samoživitelek na celkové populaci. I přesto tyto neúplné rodiny pociťují absenci funkčních zákonů, které by aspoň usnadnily řešení jejich situace, a zároveň nutily daného rodiče k plnění jeho vyživovacích povinností. V tento okamžik vidím jediný přínos dokumentu. Filmové médium má tu moc, že může rozvinout potřebnou debatu, která je bezesporu na místě. Těch žen musí být divákovi líto. Navíc v případě, kdy pláč podtrhává melancholická hudba.

Je ovšem potřeba neopomenout fakt, že během svalování viny na všechny možné strany, žádná z těchto stran neměla možnost se k dané situaci vyjádřit. Ať už jde o bývalé partnery, či zlé sociální pracovnice, které jsou sice příjemné, ale ve skutečnosti mrchy. Každá mince má dvě strany. A kvalitní dokument přeci nemůže ukázat jen jednu. Mimoto, opravdu ty matky nepochybily zčásti taky? Rozhodnutí o tom, s kým založím rodinu, přece stojí především na mně samotném. „Dominik je z prvního manželství, to byla studentská láska. Pak přišel nový princ, s ním mám Olinku, ten už je taky pryč,“ říká první matka. Další zase tvrdí: „Nefungovalo to, ale zkusili jsme si pořídit ještě jedno dítě.“. A teď státe, plať, protože všichni princové už jsou ti tam.

Samoživy přináší velké plus svým podnětem k debatě. Přesto jako dokument snímek zkrátka nefunguje. Působí až příliš zaujatě, tudíž nefunkčně. Ruku na srdce, zůstat sám a s dítětem (dětmi) není žádný med. O to víc pro matky, jejichž dítě trpí nějakým druhem postižení či onemocní. Tady je snad nejcitelněji znát, jak se stát nestará. Nejsou to však jen matky samoživitelky. Ani zůstat v důchodu sám není jednoduché. Není lehké pracovat jako horník, aby člověk uživil rodinu. Není snadné hledat práci, když osoba žijící v našem státě má jinou než bílou pleť. Není jednoduché pracovat za minimální mzdu. A je dobře, že vznikají dokumenty o podobných sociálních problémech, které poskytnou podnět k diskuzi. Ale ne dokumenty jako tyhle – neobjektivní a nevyvážené. Oceňuji snahu režisérky se po nějaké době opět vrátit k celospolečenským problémům, ale takovouto cestou to dle mého názoru podávat nelze. ∞


Samoživy
režie Olga Sommerová
Česko, 2015, 52 min.

Ke zhlédnutí online: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10781202771-samozivy

Při lednovém retrospektivním uvažování se nabízí připomenout si jeden z nejlepších tuzemských dokumentů loňského roku. Připomenout si ženu, která si vždy stála a stojí za svým. Zpěvačku, signatářku a mluvčí Charty 77. Velkou osobnost s nezaměnitelným hlasem a nesporným talentem. Dokument Olgy Sommerové však není jen o ikonické Martě Kubišové, zároveň nabízí i průřez historií Československa v druhé polovině 20. století.

Onen magický hlas na nás nečekaně vypálí písní Magdaléna ještě před úvodními titulky. Vzápětí už slyšíme: „Tehdy můj hlas byl vopravdu velice nezvyklej, já sem si nenechala do toho nikterak mluvit, ani jsem se nesnažila nějak ho kultivovat nebo něco takovýho,“ říká v úvodu rodačka z Poděbrad, ústřední postava dokumentu, Marta Kubišová. Když jí bylo šestadvacet let, její kariéra vypadala velice slibně a strmě rostla. Do doby ruské okupace tehdejšího Československa. Pak se musela odmlčet… pokud chtěla dál dostát svým názorům a principům. A tak se ctí setrvala dvacet let v opozici komunistickému režimu.

Dokument tří talentovaných žen
Olgu Sommerovou, autorku dokumentu, jenž získal Cenu diváků na karlovarském festivalu, není třeba zdlouhavě představovat. Jedná se o zkušenou režisérku, která má za sebou desítky kvalitních dokumentárních počinů. Před třemi lety jsme v kinech mohli vidět její neméně povedený snímek Věra 68 o atletce Věře Čáslavské, další ženě nezlomeného ducha, oceněné zesnulým prezidentem Václavem Havlem. Stejně jako Kubišová. A tak jako by režisérka pokračovala v linii žen vyznamenaných bývalým prezidentem.

Sommerová, coby zručná dokumentaristka neponechala nic náhodě a dobře věděla, co dělá. Dokumentu se zhostila s noblesou. To, že byla Kubišová ikonou, ačkoli to o sobě nerada slyší, totiž ještě neznamená, že se dokument natočí sám. Vzpomeňme třeba na Váňu Jakuba Wagnera: i přes nominaci na Českého lva je to dokument s kolísající kvalitou. Sommerová se zručně drží na stejné vlně po celou hodinu a půl. Střídavě odtajňuje archivní záběry z éry Golden Kids, doby Pražského jara, útoků a tanků v kontrastu se současnou Kubišovou, jak se prochází s Neckářem po Karlově mostě či vzpomíná u černobílých záběrů s Ivou Janžurovou. Kamera také zachycuje přátelství s jí blízkou interpretkou Anetou Langerovou. Pomyslným vrcholem je společné zpívání intimní písně Mamá.

Vedle Sommerové a Kubišové by se dokument neobešel bez třetí nadané ženy. Současnou Martu, její přátele a příbuzné zachycuje kamerou Olga Špátová, dcera váženého režiséra a kameramana Jana Špáty. Jablko nepadlo daleko od stromu a Špátová po tátovi zdědila talent. Magický hlas rebelky se tak zařadil k dalším vydařeným projektům mladé kameramanky a Sommerové – předcházela tomu například uvedená Věra 68.

Hity, historie, humor
Zajímavé je, jakých možností využili producenti k získání finančních prostředků. Jedním ze způsobů byl takzvaný crowdfunding, peníze tedy sbírali po částkách výměnou za podepsané DVD či CD, pozvánku na premiéru či uvedení jména v titulcích filmu. I díky tomu bylo v dokumentu možné použít tolik archivních záběrů a hudby.

Dokument není zpestřen jen pomocí dobových klipů a hitů jako Lampa, zmíněné Mamá či legendárním vystoupením s Modlitbou pro Martu na Václavském náměstí z listopadu roku 1989 při takřka světovém comebacku. Ale také tím, jak její dcera odhaluje víc a víc, jak velký symbol její maminka je. Sama v dokumentu přiznává, že pro ni Kubišová dlouhou dobu byla ta „obyčejná máma“ v džínech, co si s dcerou hraje, když si odpíchne a přijde odpoledne domů z práce.

Sommerová natočila s chladnou hlavou skutečně povedený dokument. Nepřibarvuje a nedělá z Kubišové modlu, zároveň nemá ani tendence sklouznout k patosu. Tomu pomohla možná sama Kubišová. Díky své veselé povaze dokáže s humorem vyprávět, jak udělala z fízlů blbce podle filmu Francouzská spojka, nebo zavzpomínat na zmatenou sousedku, která nechtíc nahlašovala SPZ i policejních vozů. Magický hlas rebelky je svou komplexností přístupný takřka komukoliv. Nevýhodou pro starší ročníky je absence nových informací. Porevoluční generace se však může i něco dozvědět. ∞


Magický hlas rebelky
režie Olga Sommerová
Česko, 2014, 90 min.

Sedím na gauči v druhém patře gymnázia Na Pražačce a zhluboka dýchám. Za pět minut jdu na řadu, v rukou žmoulám kapesník a doufám, že maturitu přežiju. Najednou se na schodišti objeví Olga Špátová s kamerou a ptá se: „Připravena?“ Přitakám a odcházím do třídy, o trochu klidnější.

První, kdo přišel s nápadem natočit dokumentární film o přáních mladé generace, byl režisér a kameraman Jan Špáta. Jeho dva filmy s názvem Největší přání I (1964) a Největší přání II (1990) oslnily nejen diváky, ale i zahraniční odborníky svou neotřelostí a originalitou. Sonda do životů mladých lidí veřejnosti ukázala jejich otevřenost, fantazii a sny. Špáta se nevnucoval žádným názorem na mladé lidi, snažil se být za každou cenu nestranný.

Největší přání I mapovalo mládež šedesátých let, pár roků před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Pokračování tohoto dokumentu se zaměřilo na rok 1989, kdy se začal komunismus pomalu hroutit, a film je obecně považován za lepší. Hlavním důvodem je jeho konec, 17. listopad 1989. Jan Špáta zpovídal průvody lidí, které se hrnuly v osudný den Národní třídou. Všichni (i Špáta) si přáli jediné – svobodu. Třetí pokračování Největšího přání nechal dokumentarista již na své dceři Olze. Ta začala mapovat polistopadovou generaci mladých lidí.

„A to nás jako bude natáčet, jo?!“
V roce 2010 oslovila naše gymnázium Na Pražačce režisérka Olga Špátová s tím, zda by mohla natáčet průběh posledního půl roku s maturanty a jejich profesory. V té době jsem byla v šestém ročníku a režisérka zapojila do projektu i mou třídu. Nikdo ze školy netušil, do čeho jde, proč a hlavně za jakým účelem.

První záběry byly natočeny na maturitním plese v Lucerně v únoru 2011. Od obyčejného plesu se ani tenhle ničím nelišil – krom stálé přitomnosti kamery, kterou nám každou chvíli mířila do obličejů. Mnoho maturantů se stydělo a nevědělo, co odpovídat na zvídavé dotazy. Otázky byly různého charakteru, spíše se orientovaly na to, jak my studenti vnímáme zakončení studia, co si od toho slibujeme a proč si myslíme, že je maturita tak zlomový okamžik. Sama jsem se zděsila, když jsem byla bombardována dotazy režisérky ve chvíli, kdy se z jedné strany přiřítil fotograf a z druhé moji prarodiče, kteří nadávali na otcovu neochotu si se mnou zatančit. Olga Špátová si také vzala pod drobnohled čtyři partnerské páry, které se v naší třídě v tu dobu nacházely. Shodou okolností jsem jedním párem byla i já a můj přítel Jonáš. Od té chvíle až do konce natáčení nás Olga oslovovala většinou oba dohromady a chtěla znát naše společné názory.

Natáčení pokračovalo na začátku května, kdy jsme měli poslední zvonění. Důležitým zlomem se však stal až den, kdy jsem maturovala.

Konečná stanice – maturita
S režisérkou jsme byly domluveny, na které části maturity může přijít. Čekala jsem, že mě to bude znervózňovat, proto jsem zvolila pouze češtinu. Nakonec jsem ale svolila i pro dějepis. Velice rychle jsem totiž zjistila, že mi vlající mikrofon nad hlavou a kamera za zády vůbec nedělá problém, důležitější byl v tu chvíli samozřejmě co nejlepší výkon. Profesorstvo obecně s natáčením žádné potíže nemělo, problémy spíše způsobovala nová forma maturit. Premiéra Cermatu paradoxně ztížila práci na dokumentu tím, že se mohlo točit jen u školních maturit, ne u státních. Hned po poslední zkoušce mě i přítele režisérka zatáhla do opuštěné třídy, kde nás vyslýchala půl hodiny. Natáčela, ptala se, co si myslíme, že bude dál. Byla to těžce popsatelná chvíle. Zrovna jsem odmaturovala a moje mysl se automaticky přepla do módu „prázdniny“. Euforie mnou cloumala a já ze sebe vydávala moudra, která si už ani nepamatuji. Tím pro nás spolupráce s Olgou skončila.

Až teď mohu vidět plody její práce, které dokázala sklidit za 3 roky natáčení. Zásadním rysem práce této režisérky je, že se dokázala stát naší starší kamarádkou. Nikdy jsme ji nebrali jako rodiče nebo pedagoga, ale jako přítelkyni, jíž se můžeme s čímkoli svěřit. Zaujala celou mou třídu svou bezprostřední a přátelskou povahou, která v nás vzbuzovala pocit důvěry. Už je to rok, co celá třída odmaturovala. Splnila se naše největší přání? Osobně se přiznávám, že jsem se od svého „přání“ po zahájení vysokoškolského studia trochu vzdálila. Myslela jsem si, že mě v cestě za životním cílem podpoří, místo toho mě zklamalo. Změnila jsem hodnoty, které před maturitou byly zcela jiné. Škola už nestojí na prvním místě, více se soustředím na své zájmy a práci. Stále ale věřím, že své přání splním za každou cenu. Podporuje mě i přítel Jonáš, se kterým stále jsem. Společně věříme, že naše přání se vyplní tak, jak jsme je Olze Špátové před rokem popisovali.