Pražské Quadriennale, Křižíkův pavilon C, labyrint z dřevotřísky určený dětem a z větší části pojednaný přizvanými umělci. Šablony zvířat Markéty Hlinovské, magický obraz Terezy Damcové, Kakalíkovy ikonické kresbičky. Platforma Máš umělecké střevo? (MUS) letos realizovala doprovodné a vzdělávací programy pro školy, rodiče s dětmi a ostatní zvědavé návštěvníky na největší přehlídce scénografie v našem regionu.

Zároveň letos uplynulo deset let od chvíle, kdy podobný labyrint kreativních zastávek vytvořil Ondřej Horák jako doprovodný program tehdy ještě neotevřené galerie GASK. Následovala snaha zaujmout děti na školách a nově vznikající galerii jim představit. „Hledal jsem způsob, jak představit veřejnosti a školám nově vznikající galerii. Nakonec jsem se rozhodl, že když nepůjdou oni do galerie, musí galerie za nimi,“ pokračuje Horák. Objednal londýnský doubledecker, výtvarně ho nechal ztvárnit výtvarníky Jiřího Frantu a Davida Böhma a dal umění do pohybu. Projektu GASKtour, který se později stal vlajkovou lodí galerie, se zúčastnilo přes třicet škol ve středočeských městech a červeného autobusu si všimly i další muzea a galerie. Právě tyto dva projekty stály na začátku soutěže a později celé vzdělávací platformy Máš umělecké střevo?

Ze třiceti škol na počátku se staly během dalších let stovky středních škol nejen v Česku, ale také na Slovensku, v Maďarsku a nejnověji také v Německu, kde sdílí stejné přesvědčení, že je důležité pojmout umělecké vzdělávání jiným způsobem. Projekt platformy MUS reaguje především na problém v tradičním modelu uměleckého vzdělávání, které často výtvarnou výchovu degraduje na nezajímavou nebo prostě „oddechovou hodinu ručních prací“. „Umění jako forma kritického přemýšlení o světě kolem nás jako důvod kladení si důležitých otázek o naší společnosti a jazyk, kterým se tyto otázky snažíme zodpovědět u nás, není zažitý a často ani akceptovaný. Vyučování kreativních předmětů, jako jsou výtvarná, hudební nebo dramatická výchova, má tvořit jeden celek rovnoprávný všem ostatním vyučovacím hodinám,“ vysvětluje Ondřej Horák. MUS k tomu využívá obecná témata (hranice, identita), která se stávají impulzem pro studenty a ti na ně během školního roku odpovídají libovolně zvolenými prostředky. Platforma MUS také zprostředkovává workshopy s umělci, spolupracuje s galeriemi, uměleckými festivaly či institucemi, nabízí galerijní turné po současných výstavách a realizuje animované filmy o historii umění nebo umisťuje umělecká díla v rámci projektu Apendix mimo galerie.

A proč je důležité dělat věci jinak? „Asi především proto, že se svět kolem nás neustále mění. Právě vzdělávací instituce, jako jsou školy, a kam osobně řadím i galerijní instituce, nemohou přijímat žádná dogmata, ověřené, a tedy bezpečné způsoby komunikace. Je nutné hledat způsoby, jak dělat věci jinak,“ dodává Horák. ∞


text: Martina Freitagová

Jaká je dnes hodnota architektury z dob socialismu? A proč bychom se měli zasadit o ochranu budov spojených s komunistickou vládou?

Nová publikace Praha brutálně krásná, která vychází na začátku prosince, prezentuje stavby postavené mezi lety 1969 a 1989 optikou řady osobností věnujících se moderní architektuře, jako je Vladimir 518, Adam Štěch, Rostislav Koryčánek nebo Michaela Janečková. Právě ta ve svém textu zdůrazňuje, že lidem se většinou (ne)líbí to, co se jim líbit (ne)má. Je pochopitelné, že budova Federálního shromáždění se v očích většiny mění na hnízdo komunistických poslanců a Žižkovský vysílač na mimozemského návštěvníka, který přistál na ruinách židovských náhrobků. Porevoluční doba nastavila standard ošklivosti těchto staveb a ankety o nejošklivější budovy je umisťovaly na přední příčky bez ohledu na jejich architektonickou hodnotu. Významní architekti, jako byli manželé Machoninovi, Karel Prager nebo Václav Aulický, se ovšem svou odvahou nejen vůči komunistickému režimu, ale i odvážnými řešeními urbanistického prostoru zasadili o to, že architektura z let 1969 až 1989 se může stavět na vysokou úroveň pokrokových mezinárodních realizací.

Vedle známých dominant pražského panoramatu, jako je Nová scéna Národního divadla nebo nám před očima mizící Transgas, se v knize objeví i stavby podniků zahraničního obchodu nebo obchodní domy Kotva a Máj či luxusní socialistické hotely a také významná umělecká díla, která vznikala díky tzv. čtyřprocentnímu zákonu. Jejich současný stav zachycují umělecké hledáčky fotografů. Jestli jsou krásné či ošklivé je na posouzení každého z nás, je ale důležité si uvědomit, že tyto budovy jsou také důležitými svědky našich dějin, na které bychom neměli zapomínat. ∞


Ondřej Horák (ed.): Praha brutálně krásná
Scholastika
Praha, 2018, 300 stran


text: Martina Freitagová

„No to je vám zase nějaký to moderní umění,“ opovržlivě se ozývá z různých stran. Přestože na leckterého Dalího si už veřejnost zvykla, mnohá revoluční díla zůstávají příliš moderní i po stu letech.

Opravdu se nikdy nezbavíme přesvědčení, že umění musí být v první řadě krásné a fotograficky přesně zachycovat realitu? Autoři knihy „Proč obrazy nepotřebují názvy“ si nemyslí, že je vše ztraceno. Vytyčili si tedy úkol přiblížit svět moderního umění divákům, kteří jsou ještě zvyklí naslouchat – dětem.

Přesto nevznikla publikace ani učebnicová, ani infantilní. Knížka je přístupná a hravá, kombinuje komiksové pasáže, velké dvoustránkové ilustrace i text. Pomocí komiksových bublin ke čtenáři promlouvají jak postavy příběhu, tak i přední umělci devatenáctého a dvacátého století. Na konec je ještě zařazen obrazový rejstřík vyobrazených děl, medailonky zmíněných umělců i velká časová osa, na které je mimo vývoje uměleckých směrů a hlavních dějinných událostí zařazen i vynález ledničky a první plyšový medvěd.

Knihu napsal Ondřej Horák, lektor a kurátor, který se zabývá popularizací umění. A to nejen mezi dětmi – ve svých projektech zpřístupňuje svět umění i důchodcům, vesnickým komunitám, nevidomým nebo třeba trestancům. Jeho scénář pak výtvarně rozpracoval Jiří Horák, ilustrátor, malíř a člen umělecké skupiny Rafani. Jeho osobitý a hravý výtvarný projev propůjčuje celé knize svérázný styl a dobře koresponduje se zábavným populárně-naučným příběhem.

Komiksové vyprávění je skvělým úvodem do světa umění. Nenabádá k nekritickému obdivu, ale učí, že čím lépe dokážeme vnímat, tím více jsme schopni vidět a ocenit. Autoři vypichují několik přelomových děl, ilustrují na nich vývoj umělecké řeči a radí, jak jí rozumět. Tato kniha je sice primárně ušitá na míru dětem, ale myšlenky, které formuluje, nejsou nikterak dětinské. Ani dospělým čtenářům by tedy neuškodilo si skrze ni připomenout, jaký divácký přístup si umění zaslouží. A že názvy opravdu nejsou tím nejdůležitějším, co by měli u obrazů hledat. º


Ondřej Horák, Jiří Franta: Proč obrazy nepotřebují názvy
nakladatelství Labyrint
Praha, 2014, 100 stran