Třetí edici nyní zažívá mezinárodní projekt CELA, jehož cílem je propojovat a podporovat literární talenty z jedenácti evropských zemí. Partnerskou organizací, která projekt pomáhá realizovat u nás, je České literární centrum. V rámci edice druhé byli do projektu zapojeni spisovatelé Ondřej Macl, Lucie Faulerová a Anna Beata Háblová.

Když se řekne „podpora spisovatelů“, co se vám jako první vybaví?
ABH: Jako první mi v hlavě naskakuje finanční podpora, bez ní se člověk nemůže na pár let někam zavřít a psát. Nicméně je pro mě zásadní i ta podpora, kterou zprostředkovává CELA – propojování lidí.
OM: Že spisovatelská obec může přinášet intelektuálně-emoční podporu těm, kdo o ni stojí.
LF: Peníze.

Vaše kolo projektu skončilo vloni. Jak na něj vzpomínáte?
ABH: Moc ráda, i když mě mrzelo, že nám několik společných setkání vzal covid. Paradoxně jsem se poznala víc s Luckou, Ondřejem a českým překladatelstvem, než se zahraničními účastníky, ale to už je asi tíhnutím k mateřskému jazyku.
OM: Jako na experiment se vším dobrým i zlým, co souvisí s velkými evropskými projekty v době antropocénu. Těšil mě společenský rozměr, cesty do Bruselu, Madridu či italské Ivrey, důraz projektu na překladatelství, možnost mít mentora snů, skvělá profi péče ze strany Českého literárního centra, a nakonec i některé užitečné workshopy. Když něco úplně nefungovalo, mohli jsme to beze strachu sdílet. A kdybych měl své vzpomínky vyjádřit jediným obrazem, tak asi: tanec při online meetingu.
LF: Podobně jako Anička cítím, že jsem se sblížila hlavně s českými účastníky, bylo to u mě dáno hlavně tím, že jsem byla pouze v Bruselu. První fázi projektu zkomplikoval Covid, pak jsem otěhotněla a porodila… Vzpomínám na to ale hezky, díky CELE jsem se seznámila s překladatelkou Agatou Wróbel, která můj román Smrtholka přeložila do polštiny.

Všichni jste se zúčastnili projektového setkání v Bruselu v roce 2020, kde se sešlo na 120 lidí činných v literární kultuře. S jakou představou jste do Bruselu jeli?
ABH: Přijela jsem s velkou radostí a odjížděla nerada, nicméně ne sama – covid mě doprovodil.
OM: Už předtím jsem o EU psal novelu Výprava na ohňostroj, s níž jsem se do CELY hlásil, tak to pro mě bylo trochu pokračování téhle autofikční linky. Byl jsem zvědavý, jak se EU angažuje v literatuře. Moc už si toho nepamatuju – snad, že Portugalec na focení přede mnou si přál být svázaný, že jsme v noci prozpěvovali srbské písničky nebo že Anna s Lucií využily mou hotelovou vanu.
LF: Myslím, že jsem tam jela jen zvědavá, žádná očekávání jsem neměla. Vybavuju si hlavně večery, které byly plné infantilního veselí. Pak taky Ondřejovu vanu.

Lucie, ty ses nemohla zúčastnit setkání v Madridu. Otázka z druhé strany: co nejlepšího tobě jako spisovatelce CELA nabídla?
LF: Nejlepší byla Anna a Ondřej a debaty s překladateli, protože mě přiměly zamýšlet se nad svými texty z jiného úhlu pohledu. Taky že mou povídku pro CELU redigoval Petr Borkovec, jeho zpětná vazba mi moc pomohla.

Anno, ty jsi velmi aktivní v oblasti slam poetry. Zjistila jsi díky CELE, jak si tento žánr stojí i jinde v Evropě?
ABH: Myslím, že se tomuto žánru daří ve světě dobře, i když české prostředí je specifické v tom, jak propojenou komunitu dokázalo vytvořit, a jak často se slamové exhibice organizují napříč celou republikou.

Ondřeji, ty jsi letos navštívil různé literární akce v Německu, Anglii či Francii. Žádná z těchto páteřních evropských literatur se v CELE nevyskytuje. Jak osobně vnímáš rozdíl mezi „malými” a „velkými” literaturami?
OM: Myslím, že právě v literatuře se malé může stát velkým, vzácné téměř univerzálním. V rámci menší literatury se ale nemůžeme spolehnout jen sami na sebe a je víc než žádoucí hledat cesty ven, jinak budeme dál jen málo známou periferií, vydanou napospas globálním trendům, bez zárodku sebehodnoty.

Lucie, v nedávné době jsi prezentovala překlady románu Smrtholka do několika jazyků. Co nejbizarnějšího nebo nejúsměvnějšího se ti během těchto výjezdů stalo?
LF: Ty nejbizarnější a nejúsměvnější momenty se pojí s mou dcerou, která se mnou zatím všude byla a někdy se až příliš aktivně účastnila programu. Skvělá jsou vždy setkání s mými překladateli. Slyšet je, co je na procesu překládání bavilo, slyšet je interpretovat moje dílo z jejich pohledu… Je pro mě nedocenitelné, kolik času, energie a péče do mě investovali. A přijde mi, že navzdory kulturním rozdílům je kniha všude vnímaná podobně jako u nás, respektive – recenze na knihu, otázky z publika, ale i zpětné vazby čtenářů nejsou moc odlišné od tuzemské zkušenosti. Od polských čtenářů jsem ale dostala nejvíc dopisů.

Anno, tvůj nejnovější román Směna částečně vychází i z tvé profese umělkyně a architektky. Setkala ses v CELE s někým podobným?
ABH: Moc ne, možná skoro vůbec. Nemluvím ale o českém prostředí, kde se uměleckých chameleonů vyskytuje hned několik.

Ondřeji, tvoje disertace se zabývá tématem českého moře. Jak podle tebe česká literatura proplouvá oceánem té světové? Splývání, nonšalantní prsa, nebo spíš suverénní kraul?
OM: Moře mě naučilo, že nezná žádné národy, zná pouze pevninu. Jinak řečeno, když se dívám na svou zemi od moře, nacházím takové tradice, které národní měřítka spíše narušují, než stvrzují – ať už jsou to pozůstatky pravěkých moří ve formě zkamenělin, dějiny námořnictví, emigrace, exilu či například bohémy. Aby česká tvorba obstála v „oceánu literatury“, musí být paradoxně trochu nečeskou, jako člověk hozený do vody – nechce-li se utopit, musí být zároveň rybou.

Čeští účastníci pro třetí edici už jsou známí. Co byste ale řekli případným dalším zájemcům?
ABH: Celu doporučuju všude, kudy chodím.
OM: Na druhou stranu asi není pro každého. Je hlavně pro ty, kdo se ztotožňují s představou literárního profesionála, která se neomezuje na samotné psaní či překládání, ale je mnohem širší. A CELA vás může rozvinout právě v těchto sociálních/mediálních/manažerských/performativních či jiných dovednostech.
LF: Myslím, že CELA nemusí být pro každého. Anna i Ondřej se pro ni například hodili určitě víc než já. Já jsem si potvrdila, že jsem víc introvert, co se týče psaní i prezentace. Je ale dobré si to vyzkoušet, když člověk dostane příležitost.

V roce 2026 bude Česko čestným hostem na Frankfurtském knižním veletrhu. Co to podle vás české literatuře přinese?
ABH: Doufám, že podepsané smlouvy k překladům českých spisovatelek a spisovatelů, ale taky je možné, že to přinese především vzpomínky na pěkná setkání.
OM: Snad zájem několika vyvoleným – čím víc jich bude, tím lépe.
LF: Řekla bych asi to podobné, co Anna.

A co byste si vy osobně přáli, aby jí to přineslo?
ABH: Ty překlady.
OM: Upřímně, nejsem si jistý, jestli právě veletrhy jsou nejlepší cestou kulturní výměny (a to se na nich sám aktivně podílím). Mnohem víc bych si přál stabilní zahraniční bohemistiky, větší investice do českých center, pravidelnou českou účast na významných festivalech, rozvoj dlouhodobějších programů typu CELA či visegrádské rezidence, víc českých edic v zahraničních nakladatelstvích… Je mi ale jasné, že Frankfurt může být ve všech těchto směrech důležitou vzpruhou.
LF: Ondřej to podle mě shrnul dobře.

A co to podle vás může přinést literaturám jiným?
LF: To netuším.
OM: To už nechám s dovolením na nich.
ABH: Mohla by třeba Faulerovou nebo Macla!

text: Tadeáš Dohňanský

Krátce poté, co jsme se s Ondřejem seznámili, dostali jsme se během našich rozmluv k tragédii, která postihla jeho rodinu – úmrtí malého Mariánka, Ondřejova brášky, na Menkesův syndrom. O něco později mi vyprávěl, že zbásňuje archivní rodinné fotky zachycující dané období a připravuje je pro výstavu. Tu nazval „Epos o Mariánkovi“. O výstavě, jakož i o smrti obecně, jsem s ním vedla rozhovor – vzhledem k náročnosti tématu jsme se domluvili na písemné formě.

Milý Ondřeji,
já s tím naším psaním o smrti otálela, bála jsem se začít a hlavně jsem vůbec nevěděla, jak začít. Teď projíždím facebookovou stránku „Epos o Mariánkovi“, pustila jsem si z vloženého odkazu Stabat Mater a běhá mi mráz po zádech… Začnu zeširoka – jaká je tvá zkušenost se smrtí?
Naše zkušenost se smrtí je vždycky nepřímá, až dokud nezemřeme. Snad se dá žít nezávisle na smrti, dělat si z ní legraci, strašáka… To mi však dopřáno nebylo. Abych se nerozmělnil ve výčtech, uvedu příklad jediný: úmrtí dvouletého brášky. Rozbitý notebook by se ještě dal reklamovat. Nicméně pravidla existence nejsou v rukách lidí. A láska na úrovni soucitu, humanismu, laskavé tolerance atd. může být jen zavíráním očí – tváří v tvář „propasti“ ve všem, co je živé. Proč se nepovraždit rovnou? Respektive důsledně se vyhýbám tomu, abych své „zkušenosti se smrtí“ porozuměl, abych si ji vysvětlil a sdílel jasně dál. Nechci se zazdít útěchou, ať už náboženskou (něco neumírá) nebo skeptickou (všechno umírá). Otázky mám raději než odpovědi; nelze se s nimi spokojit, jsou jako okna ve zdech. Včetně otázek v bráškových očích…

Kolik ti bylo, když bráška zemřel? Byl jsi, tuším, docela malý… Byl jsi vůbec schopný chápat, co se stalo?
Bylo mi deset a moc si toho nepamatuji. Určitě vím, že dospělí to prožívali víc. Při pohřbu jsem je šmíroval, jak pláčou, a to tak chladně, že ani hrát jsem ten smutek nemohl. Brr. Neuvědomoval jsem si, že se děje něco hrozného, rozumem určitě ne. Byl jsem dítě, člověk obzvláště zvířecí, a možná z hlediska zvířete jsem to bral jako normální. Kolébka se odvezla a já žil netečně dál (na rozdíl od rodičů, které to změnilo až fatálně, třeba máma začala vést charitu a po šamanských úletech obnovila víru v křesťanství). Hlubší vztah k bráškovi jsem si vyvinul až s odstupem dvanácti let, při zbásňování archivních fotek, na kterých dosud prodlévá jako živý.

Píšeš o letech netečnosti, po nějaké době jsi se ale jal Mariánkovy fotky umělecky zpracovávat, což byl aktivní čin, který vyžadoval tvou zaangažovanost. Vlivem čeho došlo k téhle proměně přístupu? Souviselo to přirozeně s věkem a vývojem myšlení a cítění či s nějakou konkrétní životní zkušeností? Potřeboval nebo chtěl sis tu událost skutečně, uvědoměle prožít? Měl jsi potřebu ji pochopit?
Jakási potřeba to prožít – spíše než pochopit – přišla za mnou sama, já nic nepotřeboval. Psal jsem články pro školní web a jeden z nich se týkal tématu dětí, které zemřely mladé, vedle článků o fotbale či pornoholismu. Použil jsem k němu i pár fotek s bráškou. Ale k ničemu více by nedošlo, kdyby se mi kvůli článku neozvala jistá Adéla: „Ahoj, založila jsem sdružení Jinej svět, pomáháme dětem, kterým umřel blízký člověk, nechceš s námi spolupracovat?“ Ve snaze z toho vycouvat – „umím leda básničky a fotky“ – zakvákla: „Tak proč nezbásníš fotky?“ Jaké fotky? Třeba fotky s bráškou? Má cenu k nim něco přidávat…? Zkusil jsem to. A bylo to pro mě jak sestup do podsvětí. Hledal jsem jeho, ale našel něco jiného, něco víc. Možná vlastní smrtelnost, brášku v sobě… Ani to neumím přeložit z řeči těch veršů.

Poezie se tedy ukázala být pro tebe vhodnou formou, která dokázala tak složité téma pojmout?
Poezie mi to umožnila ze všeho nejlíp, jelikož s/z ní vyrůstám, takže s ní prorostl i můj pohled na svět. Někdo jiný by to víc prožil hudbou, obrazem, filozofií… Záleží, jakým způsobem tvorby se nejvýstižněji vyjádříš.

Smrt jako zdroj relativizace všeho zdánlivě pevného

Došlo u tebe po sestupu do podsvětí ke katarzi? Nebo v těch hlubinách pořád jsi?
Katarzi bych zažil v případě, že bych něco pojmenoval a tím bych se od toho „očistil“. Raději zvolím jiný Aristotelův pojem, totiž že u mě došlo ke zkušenosti patosu. Ten se dnes v umění moc nenosí, nevím proč, a pokud se nepletu, v angličtině dospěl přes latinu k podobě „passion“, tedy vášni i utrpení. Mám na mysli zkušenost přepjatého citu, která zneklidňuje svou převahou nad klepety rozumu (ostatně rozum je evolučně dítětem emocí a citů), podvrací ho a nutí k proměně.

Úvahy o podsvětí mě tenkrát vedly až k roztodivnému pojetí „řeči jako podsvětí“, že totiž v tom, co vyslovím nebo napíšu, už nejsem já. I tohle já, co mluví, je už jen přízrak, jemuž přisoudíš mé jméno a který mě přežije. Skrze například zkušenost patosu však mohu „za okraj řeči jít, nikoliv do ticha; v ticho se rozvíjí řeč, co nic neříká“. A nejde jen o útěk z řeči, jde o návrat (protože já život s řečí stavím nade všechny jeho náhražky), jde o neustálou obnovu „ducha litery“, o věčný boj proti devalvaci jazyka, ze zdrojů mimo něj, překladem toho, co jazyk třeba i popírá, co nezná, co jej oživí… Od úvah o podsvětí a smrtelnosti jsem se dostal – i vlivem šťastné lásky – až do stavu, kdy „nejpevnější, čeho se můžu držet, je závrať“, takže teď nejsem v hlubinách, nýbrž v závrati. A aby mě těšily i školní povinnosti, hodlám psát (po charitní bakalářce) erotickou diplomku. Protože málokde je smrtelnost provázána s láskou tak silně jako v erotice, v jejím nejširším smyslu od nejmocnějšího z řeckých bohů přes probodaná srdce mystiků až po psychoanalytický pud a klidně ještě dál…

Uvědomil-li sis skrze tuto zkušenost vlastní smrtelnost, jaký je tvůj vztah k ní? Bojíš se vlastní smrti, nebo jsi s ní smířen?
Snažím se jí být otevřen… Jako, řekněme, zdroji totální relativizace všeho zdánlivě pevného, ať už je taková zkušenost jednou útěšná nebo jindy děsivá. Nejde o to stále na smrt myslet – ačkoli filozofie od Platóna po Camuse z ní nejednou dělá ústřední, ba i jediné téma života – to by vedlo nejspíš k neuróze… A taky věřím, že těch životních témat je mnohem víc. Spíše se s ní „radit“ aspoň při důležitých rozhodnutích. A možná se i ptát „jejíma očima“ – co neumírá?

Ale fuj, mluvím jak katechismus o něčem bytostně konkrétním. Každému, kdo má strach ze smrti, doporučuji stáž v hospici, stačí tam zavolat a uvolnit si týden. Uvidíte, že smrt je něco docela hmatatelného až banálního, v jádru lidského… A zbavíte se monster, která přiživuje také fakt, že se o smrti veřejně spíše mlčí (nepočítám-li její účelové mediální karikatury).

Třeba když mi loni bylo řečeno, že mám v hlavě nádor (nakonec byl nepravý a operace dopadla bez vážných následků), přiznám se: vůbec to nebyl pocit hrůzy, jako spíše moment přehodnocování, zpokornění, zklidnění… Najednou mi cosi bylo tak dráždivě blízko, až pod kůží… Z tohoto břehu ti ale jen těžko odpovím uspokojivě; vždycky jen v náznacích.

V patnácti mi učitelka na dramaťáku zakazovala vystupovat s vlastními texty o smrti, prý abych psal raději o motýlcích a kvítí. Na střední si mí kamarádi pravidelně kupovali ve zverimexu bílou myš, aby ji mohli – pro legraci – zhulovat a mučit. A když jsem při redakční schůzi na univerzitě pronesl, že chci psát článek „o dětech, které zemřely“, k němuž dodám fotky, všichni vyprskli smíchy – „to jako budete lézt s foťákem do rodin, kde umírá dítě?“ „Mám na mysli vlastní rodinu“ a ticho. Ruměnce. Nikdo pak celé dny nevěděl, co k tomu říct. Jsou to bizarní situace, ale snad i něčím příkladné.

Nebát se, soucítit, být blízko

Tebou popsaná situace při redakční radě předjímá mou další otázku – jak by se měl člověk chovat k pozůstalým? Je mi samozřejmě jasné, že žádný univerzální vzorec neexistuje, ale nevíš třeba z vyprávění rodičů, jak by si tenkrát, když Mariánek umřel, přáli, aby se k nim jejich okolí chovalo? A jaká reakce tvých spolužáků ve škole by ti přišla adekvátní?
Ta chvíle byla trapná nejdřív pro ně, ale pak i pro mě. Stačilo by říci cokoliv přirozeného jako „promiň, to jsme nevěděli“ a případně se ptát i normálně dál, vždyť jsem o tom chtěl psát článek a ne to skrývat. Máma ke své představě o chování k pozůstalým dodává: držet za ruku, naslouchat, chovat se přirozeně a bez frází, věc nepřehánět ani nezmenšovat, nebát se, soucítit, být blízko…

Jaké má tvá výstava ambice? Je jednou z nich právě přispění k „odtabuizování“ smrti?
Ano, to je ambicí jejího sociálního rozměru (viz Jinej svět) – vnášet téma smrti a umírání do veřejného prostoru. Zároveň věřím i v její umělecký přínos; nechal jsem v ní krom „paměti světa“ i cár vlastní kůže… Kůži věčného dětství… A plazím se dál jinej.

Jaké jsi zatím získal zpětné reakce?
Fascinující byla už samotná vernisáž. Představil jsem se jako Mariánek a mluvil na úvod jeho ústy. Z mračen očí se rozpršelo. Jen za ten večer mi přišlo několik důvěrných zpráv od cizích lidí, dokonce i pár básní, často vzpomínky na zesnulé, jedna zpráva byla až tak horoucí, že by nebylo divné volat hasiče… Zároveň vím, že někteří měli s návštěvou výstavy problém, nebo se rozplakali při úvodním textu a nemohli dál. Jednomu floutkovi to přišlo natolik děsivé, že musel „rychle přijít na lepší myšlenky“. Mně osobně takové reakce naznačily, že výstava střílí do živého, ba čekal jsem víc nevole a ticha.