Co dělat s kobercem, který se záludně objeví na honu, kde se potulují beatníci, kteří hledají cestu k místu svých snů? Na takovou otázku odpoví divadelní představení, která se odehrají v říjnu v prostorách opavského Loutkového divadla, když budete poctiví a navštívíte je v rámci festivalu Malá inventura Opava.

Další inscenace, kterou bude v rámci festivalu Malá inventura možné zhlédnout, je Lov. Nový projekt souboru Bratři v tricku a Holektivu se pohybuje na hranici mezi novým cirkusem, tancem a divadlem. Zdánlivě křehké ženy v uskupení Holektiv – Andrea Vykysalá, Karolína Křížková a Eva Stará – s lehkostí provádějí akrobatické akce za použití jednoduchých gest a výrazových prostředků a kloubí fyzické divadlo, akrobacii a tanec s klaunérií. Bratři v tricku – Adam Jarchovský a Václav Jelínek – jsou v České republice ojedinělé žonglérské duo se specializací na propojování technicky náročného žonglování s divadelním výrazem, založeným především na gagu a principech grotesky. Oběma souborům je vlastní mimořádný smysl pro humor, schopnost nadhledu a sebeironie. Koncept a režii svěřily soubory do rukou režisérky Veroniky Poldauf Riedelbauchové. Důležité je varovat – zásadně nestřílejte kachny, které letí nízko a mezi vysokou skolte jen slabé kusy. Buďte obezřetní, neboť postřelená husa se vždycky ozve. A na závěr honu vás čekají velké myslivecké hody. Sele už je jako dort, pivo jako křen a kapela má říz. Lovu zdar.

Nepolíbené děvy, nevypitá vína, nepřeplutá moře, nenaplněné představy a nedochované touhy. Toulky beatnickou poezií nabídnou Opavě již známé představení Jam session s beatniky autorů a aktérů Jana Kunzeho a Dana Jedličky. Scénická koláž propojuje jazzovou hudbu, beatnickou poezii, divadlo a šeptá, říká, kvílí verše Ferlinghettiho, Kerouaca, Snydera, Corsa, Ginsberga a dalších hipsterů s andělskými hlavami. Verše Rogera McGougha, ale i dalších, včetně Václava Hraběte či Vladimíry Čerepkové, naplňují ústa jejich oživovatelů a rozehrávají gesta na divadelních prknech, které uvádí projekce s dobovými fotografiemi.

A když se ve vašem dni záludně objeví koberec nebo dokonce dva? V inscenaci Carpet diem toto dilema vyřeší v režii Jiřího Hajdyly Jana Ryšlavá a Jindřich Panský. A co vy? Překročili byste ho s úsměvem nebo spadnete a budete nadávat?


Malá inventura Opava
Loutkové divadlo Opava (Husova 17, Opava)
22.—25. 10

První světová válka přeťala vývoj uměleckého stylu, jenž se nesmazatelně vepsal do historie svou typickou dekorativností, užíváním florálních ornamentů, asymetričnosti a zlaté barvy. Secese. Její ztělesněnou graciéznost i vytříbenost představuje právě probíhající výstava v Galerii Obecního domu v Opavě.

Mezinárodně rozšířený umělecký sloh secese spadá na pomezí 19. a 20. století. Toto období je označováno jako fin de siècle neboli konec století a jedná se o poslední styl umění, který dokázal vštípit svůj umělecký systém a své uspořádání všem výrazům, projevům a záležitostem moderního života. Pro secesi jsou osobité především předměty každodenní potřeby, dekorace, doplňky, nábytek, nádobí a ošacení. Opavská výstava nabízí nahlédnutí do každodenního života lidí za této slavné éry. Jak žili, na čem seděli, jak chodívali odíváni, z čeho jedli a pili čaj či jaké měli vybavení domácnosti.

Ačkoli se v Opavě secesní styl umělecky ani stavebně nijak zvlášť nerozvinul, v nedaleké Ostravě či Olomouci je památek v tomto stylu mnoho. V následujícím rozhovoru kurátorka Opavské kulturní organizace Ivana Maloušková více přibližuje a popisuje toto půvabné zlaté období monarchie jako takové.

Jakým způsobem jste koncipovala současnou výstavu Opava secesní v Obecním domě v Opavě?
Výstava je dle doprovodných panelů a umístění exponátů prakticky rozdělena na tři části. První část vypracovaná mou kolegyní Lenkou Čížovou seznamuje návštěvníky se základními tendencemi secese, ale rovněž také se životním stylem před první světovou válkou. Další část již představuje v jednotlivých kapitolách život v Opavě přibližně mezi léty 1895 až 1914, přičemž zdůrazňuje projevy secese ve městě prostřednictvím architektury, reklamy či funerálního a užitého umění. Třetí část umístěnou samostatně v prostorách tzv. Klenotnice, bývalého bankovního trezoru, vytvořila za pomocí fotografií Jana Langera vedoucí expozice Cesta města a lektorka Simona Juchelková. K fotografiím byla připravena i doprovodná brožurka, kterou připravila opět Lenka Čížová.

Na výstavě představujete především hmotné objekty, dekorace a užité umění, pro které je secese typická. Čím to je, že v této době umělci tak dbali na tvorbu věcí jako nádobí, šatstvo, nábytek, šperky a další doplňky?
Secese, i přes své krátké trvání, byla posledním univerzálním slohem, jehož projevy a jakýsi „řád“ přirozeně zasáhly také do téměř všech částí života. A v užitém umění se projevila opravdu výrazně.

Kde jste získaly pro výstavu předměty jako fotografie, knihy, oděvy či vázy nebo ženské kabelky?
Předměty jsme získali zvláště prostřednictvím muzeí. Krásnými exponáty, mimo jiné obrazy opavských malířů Adolfa Zdrazily a Rudolfa Quittnera nebo gobelínů z Moravské gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí, přispělo Slezské zemské muzeum, nábytkem, textiliemi i užitnými předměty pak Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku a část dámských kabelek věnovalo Soukromé muzeum panenek a věcí z dob minulých v Opavě. Mnoho předmětů zapůjčili ze svých sbírek soukromí sběratelé nejen z Opavy. Díky nim zde máme vystaven třeba nádherný kovový stolek s motivy vlaštovek a konvalinek nebo některé z textilií.

V Opavě se moc secesních památek nenachází, na rozdíl třeba od nedaleké Ostravy. Proč jste se v rámci Opavské kulturní organizace (OKO) rozhodli uspořádat výstavu zaměřenou právě na secesi?
Připadalo nám to s kolegyněmi jako ideální téma „na léto“, navíc je nejen secese, ale celkově období před první světovou válkou pro mnoho lidí značně atraktivní. Často se jim vybaví doba jejich babiček a prababiček, kterou mají spojenou s elegancí a poklidem. I když samozřejmě, reálný život v tehdejší době snadný rozhodně nebyl a poklidný také ne…

V rámci výstavy se nezmiňujeme pouze o architektuře a umění, ale také o životě v Opavě jako takovém. Návštěvníci se mohou seznámit s tím, kde mohli tehdejší obyvatelé žít, studovat, pracovat nebo trávit volný čas. Zpracovány byly také medailonky několika významných osobností, které tehdy v Opavě žily. Ať to byl purkmistr Emil Rochowanski, šlechtická rodina Razumovských nebo první český knihkupec na území města František Havlický.

Které město má, podle vás, v České republice i v cizině, nejkrásnější secesní památky? Jaká místa by neměla chybět v deníčku cestovatele po secesních památkách?
Mimo Prahu a její Obecní dům, u nějž je však secesní více méně pouze fasáda, a Grand hotel Evropa, bych zmínila Luhačovice a Pustevny, kde najdete nádherné stavby Dušana Jurkoviče. Dále například Olomouc s vilou Primavesi a samozřejmě Národní dům v Prostějově. Z nejbližší ciziny je to například Majolikahaus, pavilon Secese a stanice městské dráhy Karlsplatz ve Vídni a Svatební věž v Darmstadtu.

Co je podle vás na secesním stylu nejimpozantnější a nejtypičtější?
To je na posouzení každého. Ale je úžasné, jak secese dokáže využívat barev a zvlněných i geometrických linií a také materiálu – keramiky, skla, dřeva i kovu. ∞


Opava secesní
Galerie Obecního domu (Ostrožná 46, Opava)
21. 6.—3. 11.

Jednou na pódiu za mikrofonem a s kapelou, jindy s úvodním slovem k výstavě a nebo se zápisníkem a myšlenkami poletujícími hlavou na cestě. Kam? Z Opavy do Prahy a často ještě mnohem dál. Jan Kunze, jehož je vystihnout jedním slovem téměř nemožné, je mužem slov i činů. V kulturním světě to dokládá množstvím projektů, které přináší. Povídali jsme si o nich jedno odpoledne, ačkoli bychom potřebovali spíš několik dnů.

Tvoje pracovní doba je standardní, ale náplň práce si v podstatě řídíš sám, mluvím-li o dramaturgii hudebního klubu v Opavské kulturní organizaci nebo o vedení Galerie Obecního domu a Domu umění v Opavě. Nestal ses kosmonautem ani popelářem, slova kurátor a dramaturg jsi poznal kdy?
Nikdy jsem neprošel uměleckou školou, ale uměním, kulturou, tvůrčí činností se zabývám větší část svého dosavadního života. Jsem z právnické rodiny a tam jsem byl i směrován. Už na střední jsem patřil spíš k té undergroundové intelektuální partě, ale neměl jsem ambici živit se kulturou. Nejdříve jsem se organizováním akcí, skládáním písní a básní jen bavil. Postupně jsem dostával zajímavější nabídky a dostával se k větším projektům. Po ukončení vysoké školy mě moje kulturní aktivity a život nasměřovaly tam, kam patřím.

Jak tedy nastal tvůj přerod k aktivizaci kultury?
Stalo se to přirozeně přes rodiče. Jsem z intelektuální rodiny, otec hrál na klavír a na kytaru, máma na kytaru, doma obrovská knihovna. Oba rodiče jsou bigbeaťáci, kteří byli mladí v šedesátých letech, takže jsme doma stále slyšeli The Beatles, Led Zeppelin, The Doors nebo The Velvet Underground. Brácha Petr Kunze je zase talentovaný song writer, což naposledy předvedl na písničkářském konceptuálním albu Abendland. Samozřejmě v tom hraje roli i tvůrčí přetlak a chuť dělat zajímavé věci a ukázat svou tvorbu lidem.

Jak vypadaly první kulturní akce, které jsi pořádal?
Tenkrát jsme všechno dělali nekomerčně, hlavní byl entuziasmus a společné prožívání. Organizovali jsme happeningy, koncerty, autorská čtení, a dokonce si troufli i na festival. Ten jsme se s kamarádem pokusili udělat za peníze, ale nezmákli jsme to. Byl příliš velký a my bez zkušeností. Festival v lese, s velkou stage, na odlehlém místě. Tehdy nám bylo devatenáct, lidi jsme zvali plakáty a šuškandou. Něco jsme prohučeli, ale naštěstí to nebyl zas takový balík. V 90. letech to fungovalo jinak a já byl vždycky v centru dění, stačilo se zmínit, že bude akce, a lidi přišli. Tohle byla totiž místa, kde se lidi setkávali, žádný Facebook.

Neexistoval Facebook ani sociální sítě. Kdybys srovnal dvě epochy – kulturní scénu tehdy a tu dnešní, ve které se Facebook používá –, jak bys tato dvě období reflektoval co se týče práce v kultuře?
Facebook a sociální sítě vůbec jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Díky nim se může tvoje umění dostat dále, než to bylo v době před internetem. Jsou lidi, kteří na Facebooku obsah vytvářejí, a pak ti, kteří obsah sledují. Když ho tedy plníš zajímavými věcmi, pomáhá ti šířit nejrůznější informace. Dříve jsme k propagaci měli jen plakáty. Dneska je těch možností spousta a sociální sítě jsou jednou z nich.

Přes všechny ty „pomocníky“ současné doby je ale často problém zaplnit koncertní sály a organizátoři se bojí malých účastí na akcích.
Dříve lidi na kulturu chodili víc z mnoha důvodů. V 90. letech dorostla silná generace „Husákových dětí“, byly větší populační ročníky a byl větší hlad po kultuře. Vznikaly kluby, festivaly. Chodilo se téměř na cokoli, protože do roku ‘89 jsi tady mohl poslouchat tak maximálně Olympic a Helenu Vondráčkovou.

Lidi chodili na kulturní akce ze zvědavosti, lačnosti a nutnosti být spolu a sdílet.
Určitě. Naše happeningy, to bylo hlavně to sdílení. Rozvěsili jsme básničky po stromech, vystavili jsme obrazy, domluvili koncerty spřátelených kapel, ale nikdo nedostával žádné peníze. Kolem toho se paralelně vytvářel ten společenský program – někdo hrál na kytaru, jiný se šel projít do lesa. Dnes lidi sdílejí víc na sociálních sítích než v reálném životě. V té době ses s kámoši musel domluvit na přesném čase a prostě tam být. Nebyl mobil, abys napsala, že se zpozdíš. Dnes se každý na kulturní akci zaklikne, že se zúčastní nebo že má zájem, ale vůbec nic to neznamená.

Uživatelé si tak vytvářejí buď vlastní diář kulturních akcí, nebo si budují určitou image na sociální síti.
Lidi si na Facebooku vytvářejí takovou image, jak by chtěli, aby je vnímali ostatní. Sem tam narazím na názor, že sociální sítě nejsou realita a že se nedají brát vážně. Já s tím názorem nesouhlasím. Kdo je fajn, přející a milý v realitě, je takový i na FB, a kdo má v sobě nějaké zlo nebo temnou stránku, tak ta se projeví i na FB, ať už zlými nebo dehonestujícími komentáři nebo třeba trollingem. Sociální sítě vypovídají o lidech víc, než si lidé myslí.

Jak dlouho děláš profesionálně kulturu? Jako ten, kdo ji vytváří?
Kulturu vytvářím už více než dvacet let, ze začátku soukromě s kamarády. První profesionální kulturní angažmá jsem získal v roce 2003 v Domě umění v Opavě u pana ředitele, kurátora a konceptualisty Martina Klimeše. Potom jsem chvíli odešel dělat na tři roky zahraniční rozvojovou pomoc a pak jsem se ke kultuře už nadobro vrátil. Martin Klimeš byl pro mne tenkrát absolutně zásadní ve vnímání výtvarného umění a v možnosti začít kulturu dělat profesionálně.

Další tvou pracovní náplní je kurátorství. Kým jako kurátor jsi?
Kurátor by měl umět nasměrovat umělce a vést s ním plnohodnotný kreativně konstruktivní dialog. Vnímám to podobně jako producenta v hudbě. Kurátor i producent jsou vně daného umění a můžou mít objektivnější názor než samotný tvůrce, protože na rozdíl od něj mají odstup.

V rámci své kurátorské činnosti máš za sebou jednotlivé výstavní projekty, ale i projekty založené na osobnosti a jejím působení na více kulturních scénách. Byly to například výstavy Jaromíra Švejdíka, Milana Caise nebo Karla Buriánka, kdy výstava představovala širší působení daného autora. Jak tě napadla koncepce takových celků, které jsi v galeriích prezentoval?
Vývoj mého působení ve výtvarném umění byl postupný. Nejdříve jsem se věnoval autorům z regionu, ale pak jsem si uvědomil, že nemusím dělat věci vztahující se k jedné galerii nebo jednomu regionu, že jsem schopen iniciovat projekty, které půjdou dál a budou prezentovány po celé republice. Protože jsem sám muzikant a mezi lidmi od muziky se pohybuji, tak se v podstatě nabízelo začít pracovat s hudebníky, kteří mají přesah do výtvarného umění.

Sám jsi tvůrce výstav, ale i svébytný autor. Jak se ti funguje napříč těmito světy?
Střídaní rolí mi nevadí. Ten široký záběr, hudba, literatura, výtvarné umění, mi vyhovuje. Nerad však organizuji a zároveň vystupuji. To je nepříjemné a hůř se mi přepíná. Jednou se mi stalo, že jsem na ostravské klubové noci Pendl vystupoval jak s KOFE-IN, tak s Munroe a ještě jsem byl součástí diskuzního panelu o české hudební scéně. To vše v jeden den, a musím říct, že jsem s tím nebyl spokojený. Podát za jeden den tři různé výkony není ideální, zvláště když člověk musí měnit i energii a emoce.

Máš tři hudební projekty. Tvým nejnovějším projektem je kapela Munroe.
Munroe je dvoučlenná formace hrající minimalistický temný tribální rock, postavený na výrazném riffu a šamanském groovu. První EP jsme vydali jen na internetu, ale zase jsme ke každé písni natočili video. Na podzim bychom chtěli vydat první regulérní desku a už teď můžu říct, že bude mít jiný sound než naše první skladby. Asi nejznámější kapela, ve které působím, je rockpopový KOFE-IN a pak mám ještě Hičhaikum projekt, kde nezpívám, ale deklamuju a recituju. Je to vlastně spojení mých básní s hudbou. Jednotlivé skladby jsou rozsáhlejší a hudebně kombinují elektroniku a jazzové postupy.

Má smysl stále vydávat pevné hudební nosiče, CD s bookletem? Jak se stavíš k elektronické podobě hudby?
Mám rád pevné nosiče, jsem „oldskůler“, ale beru je už jako artefakt. Vinyly nebo kazety, které jsou dneska hipstersky populární, si lidé stejně většinou nepouštějí. Hudbu si stáhnou na netu a jedou si to přes komp. Proto je důležité, aby bylo všechno na síti. Přesto ale mají vinyly i kazety svůj smysl, mp3 nikomu nevěnuješ.

Svými uměleckými projekty a celkově svou osobností ovlivňuješ množství lidí. Máš pedagogické tendence?
Sem tam mě pozvou udělat přednášku na vysoké nebo střední škole nebo mi někdo napíše s žádosti o reflexi jeho tvorby, ať už hudební, nebo literární. Za těch dvacet let mám tunu zkušeností, a pokud o ně někdo stojí, rád se podělím. Nicméně nechci nikomu říkat, co má a jak tvořit. Raději lidi motivuju.

Pocházíš z Opavy, kde také žiješ. Vnímáš jako přednost pro svoji tvůrčí aktivitu, že nejsi z tak dynamického prostředí, jako je třeba Praha?
Chtěl jsem se do Prahy několikrát přestěhovat. Ale uvědomil jsem si, že v Praze není tolik prostoru, respektive času dělat umění. Množství času zabere cesta do práce, nájmy jsou drahé a navíc všichni žijí hodně sociálně. Jeden večírek za druhým. Pak se zkracuje čas, kdy je vůbec prostor umění vytvářet. I většina pražských umělců tvoří někde za Prahou, protože se nedokážou v tom shonu koncentrovat. Nicméně bez kontaktu s Prahou v umělecké branži fungovat nejde.

Když se od města přesuneme ke světadílům – nejeden jsi procestoval. Co ti to přináší do života?
Potřebuju to jako nekonečný zdroj nových zážitků a inspirace. Zajímají mne nové věci. Pokud bych naplno nedělal kulturu a umění, tak bych se asi stal profesionálním cestovatelem, který v trabantu objíždí celý svět. Zahraničí ti dává obrovský nadhled. Jestli chceš někam dojít, musíš vnímat svět. Taky hledám originalitu, původní věci. Cestování je pro mě zároveň testováním vlastních možností. Vystoupením ze své komfortní zóny.

Máš při návratu z cest, při načerpání nových zkušeností a pohledů chuť začít něco měnit tady?
Cestování do rozvojových zemí mi dává klid, že jsem se narodil v dobré části světa a že bych si neměl moc stěžovat. Vždy, když si začínám žehrat na to, že něco nejde, tak si uvědomím, že jsem byl v zemi, kde není důchodový systém a sociální zabezpečení. V hlavním městě Namibie Windhoek jsou sotva dva kluby, kde se hraje živá muzika, někde nefunguje žádná kultura. Cestování je zpřítomnění okamžiku. V každodenním životě jsi zasazena v pavučině sociálních vztahů, povinností, toho, co bys měla a neměla. Cesta někam daleko je jediný moment, kdy jsi naprosto svobodná. Nikdo tě nezná, nemáš historii a vše vytváříš v ten v daný čas. Ale v sociální pavučině rodiny, přátel, práce jsi nucena řešit věci, které ani vlastně nechceš a ani jsi je nezavinila, ale jsi do nich vtažena.

Za svůj život se střetáváš s obrovským množstvím lidí. Je nutná nějaká duševní hygiena?
Bezpochyby ano, jsem z toho někdy unavený. Moc lidí, moc komunikace za den, moc vysvětlování. Jsem často přesocializovaný. Řeším to tak, že nikam večer nechodím a večírky si už taky dávkuju opatrněji než dříve.

Pamatuješ na chvíli, kdy by sis řekl, že je život krátký?
To si říkám celý život. Uvědomil jsem si to už někdy v šestnácti a řekl jsem si, že chci ten život žít pořádně a naplno. ∞

Více než sto padesát vybraných originálních děl rozprostřených ve třech patrech Domu umění v Opavě jsou ukázkou celoživotní tvorby Káji Saudka. Výstava s podtitulem Od komiksu přes erotiku k pornografii předvádí propojení mezi mužem a ženou množstvím skvělých kreseb autora, který se tomuto tématu věnoval celý svůj život. Co je zajímavostí, většina vystavovaných děl nevznikla na objednávku, ale z prosté umělcovy náruživosti a touhy tvořit a těšit se ze života.

Dominantní a typické pro Káju Saudka jsou hlavně komiksy a prvky erotické kresby. Dům umění v Opavě nabízí ochutnávku celkové Saudkovy tvorby pro všechny. Přízemí je určeno široké veřejnosti, ale první a druhé patro je vyhrazené jen pro starší osmnácti let. Tato dvě patra nabízejí totiž pohled do intimity. Erotično se zde střídá s až drastickou pornografií. Saudek opravdu nešetřil fantazií a rozhodně netrpěl studem – vyobrazuje zde bezostyšně bez skrupulí pohlavní styk či porno. „V přízemí Domu umění najdeme spíš komiksy. Pak se to zahušťuje erotickým nádechem a v posledním patře jsou porno kresby,“ popisuje prostředí kurátor výstavy Jan Kunze z Opavské kulturní organizace (OKO). Hranice mezi erotikou a pornografií je zde velice tenká, můžeme dozajista říci, že Kája Saudek se toho opravdu nebál a vyjádřil svou touhu a představivost pomocí kreseb velice dopodrobna.

Český král komiksu
Kája Saudek patřil mezi přední české kreslíře. Do širšího povědomí se dostal díky Miloši Macourkovi, který použil jeho kresby ve filmu Kdo chce zabít Jessii? Později spolupracoval i na filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Vladimíru Železnému a Jiřímu Grygarovi dodal doprovodné ilustrace k seriálu Slovenské televize Okna vesmíru dokořán. Komiks Muriel a andělé, který napsal již zmíněný Miloš Macourek a Kája Saudek nakreslil, byl vyhlášený nejlepším tuzemským komiksem všech dob. Karel Saudek zemřel ve věku osmdesáti let před necelými třemi roky, poté co devět let strávil v nemocnici v kómatu.

Zahájení výstavy proběhlo patnáctého března a ujala se ho Saudkova manželka Johana, vernisáže se rovněž zúčastnila i Berenika. Ta uspořádala podobnou výstavu tatínkových výtvorů již v roce v 2015 k jeho osmdesátiletému výročí v Praze v Tančícím domě. Dům umění v Opavě je oproti tomu doplněn i o další díla, která Tančící dům nevystavoval. Výstava je prodejní, máte tedy možnost si vystavovaná díla zakoupit. ∞


KÁJA SAUDEK „18+“ OPAVA
Dům umění (Pekařská 12, Opava)
16. 3.—3. 6.

První polovina roku je bohatá na nominace a udělování cen. V oblasti literatury je tou mediálně nejvýraznější Magnesia Litera. O čem píše a jak vnímá stav současné poezie jeden ze tří nominovaných? Odpovídal Dan Jedlička hned druhý den po slavnostním udílení a po snídani, s plnými ústy slov.

Vzrůstá v současné době atraktivita poezie?
Zdá se mi to dost evidentní, ve srovnání se situací zhruba před rokem 2010. I ze strany básnické scény cítím větší potřebu jít ven, z těch uzavřených komunit podivných koníčkářů nebo jak já říkám „filatelistů“, tak nás vnímají zvenčí. Poezie je teď díky různým projektům hodně vidět ve veřejném prostoru a samozřejmě pomohl i Facebook. Lidi mají větší přehled o pořádaných akcích, a protože i spousta básníků je dneska na Facebooku, scénu to propojilo: vidíme, co dělají ti druzí, můžeme si předávat zkušenosti, diskutovat, sdílet vlastní tvorbu, inspirovat se, vyhraňovat se. Facebook je podle mě jedním z motorů současného obrození zájmu o poezii, i když samozřejmě některé projekty jsou zaměřené spíš směrem k běžným konzumentům a autorům, sdružují spíš básničkáře než básníky.

V čem se liší básničkář od básníka?
Básničkář píše básničky, básník poezii. Rozdíl mezi nima je poměrně zjevný. U básničkářů přetrvává tendence otrocky a za každou cenu rýmovat, přestože 99,9 procent z nich to neumí a používají otřepané, gramatické rýmy. Básničky mají taky sklon k sebezahleděnosti, psaní o sobě: já a všechno kolem mě, já a vy mi nerozumíte, já a svět mi nerozumí, já a moje dívka mi nerozumí. Chybí tam schopnost psát s nějakým širším záběrem, hloubkou, klouže to po povrchu nějakých banálních obecností. Poezie začíná někde dál, potřebuje životní zkušenost, vypsanost, nadhled. A já osobně mám rád v poezii příběh: nějaké mikrosituace, kde se něco děje, to je u mě víc než popis nějakých osobních stavů a nálad.


Víra, motocykl, naděje

Zakázal sis jako autor nějaká slova, která nepoužíváš?
Ano, a jdu dokonce tak daleko, že je zakazuju i autorům, kteří u nás chtějí vydávat. Neskutečně mě iritují slova ticho a krajina; vyhýbám se pokud možno noci; pak taky tomu klasickému trojlístku láska, víra, naděje, který mimochodem už ve 20. letech parodoval Seifert známým veršem „víra, motocykl, naděje“. Když přijde rukopis, ve kterém je větší než malé množství ticha, shazuju ho ze stolu.

Proč poezie potřebuje kritiku?
Kritika je pro každého autora samozřejmě nepříjemná, je ale jedním z mála prvků, které do tvého psaní můžou vnést víc objektivity. Kritik samozřejmě není neomylný a někdy se s básní úplně mine. Poskytne ale další úhel pohledu – zpětnou vazbu, kterou by autor sám jinak nezískal, protože je obklopený čtenáři, kteří ho čtou a mají rádi, a pak samozřejmě přáteli, a ti taky nebývají moc kritičtí. Problém nastává, když kritici jsou zároveň básníci, protože každý básník má vlastní představu o tom, jak poezie vypadá a jak má fungovat, a podle téhle představy podvědomě poměřuje poezii někoho, kdo to vidí ale úplně jinak. Občas taky dochází k úsměvné situaci, kdy kritizující básník uplatňuje na ostatní měřítka, jichž jeho vlastní poezie sama nedosahuje. Opravdový kritik ale nekritizuje z toho důvodu, že si myslí, že on sám by to napsal líp.


Poezie není pro každého, dneska je rychlá doba

Proč nemůže být poezie mainstreamem?
Poezie je výsostné vyjadřování. Od jiného textu se odlišuje částečně i tím, že to není banální sdělení: má vlastní kód, rejstřík vyjadřování. Poezie se nesnaží sdělovat polopaticky, na první dobrou. Je to prostor, který tě nechává hledat ve významu. Na začátku tě třeba nechá na holičkách, pěkně tě v tom vykoupe, musíš se k básni i několikrát vrátit, pokud si ji chceš objevit. A to prostě není pro každého, dneska je rychlá doba, kdo má na něco takového dneska čas…

Proč sděluješ právě formou poezie?
Jsem relativně roztěkaný typ, i proto, že jsem zvyklý dělat víc věcí najednou. Nedokázal bych vysedět román, soustředit se na něj. Poezie je pro mě dokonalý způsob vyjádření, dokážu si v ní stanovit hranice, vyjádřit se na nějaké omezené ploše: ve zkratce, v prostoru, který jsem schopný ovládnout, prostě kde ty žonglovací míčky udržím ještě všechny ve vzduchu. A to je pro mě momentálně řekněme nějakých šestnáct veršů.

Co ve své tvorbě aktuálně popisuješ?
Jedním z témat mojí sbírky Sbohem malé nic je čím dál větší virtualizace našeho života, umělost, sklon k napodobování a potřeba neustále zobrazovat. Dneska častokrát přikládáme obrazu, fotce, postu na Facebooku větší váhu než nějaké skutečné, hmotné realitě. Americký spisovatel Don DeLillo napsal knihu Bílý šum a v ní je úžasná scéna, ve které se dva hrdinové jedou podívat na údajně nejfotografovanější stodolu v USA. Přijedou tam a vidí, jak si všichni tu stodolu fotí, ale ve skutečnosti ji nikdo nevidí jako fyzickou stodolu: nikoho už nezajímá, že je to stodola, která stojí na louce, ale vnímají jen ten její obraz a mediální příběh. To je dnešní svět, ten mě zajímá a ten reflektuju.

Jak ses od básniček dopracoval k poezii?
Jsou to pro mě dneska už dva úplně různé světy. Vyrostl jsem na české meziválečné poezii, na autorech jako Hora, Seifert, Nezval, z poválečných třeba Reynek. To jsou autoři, u nichž formální složka byla velmi výrazná a ten vliv je zjevný, v mojí první sbírce Mimoběžky z roku 2007 jsem k formě docela tíhl. Postupně jsem ji ale přestal potřebovat, svazovala mě, a celkově šel ten vývoj od lyriky spíš k epičnosti, k ději. Taky už udržím ve vzduchu víc těch míčků: čtyřverší se u mě už prakticky nenajde a haiku bych už taky nenapsal, to je pro děcka.

Myslíš, že je tento vývoj podobný u více autorů?
Vysledovatelné a nějak zobecnitelné to možná je. V první fázi psaní člověk poezii skládá z takových nechci říkat přímo klišé, spíš z takových „ready-mades“, dostupných a funkčních kombinací – nějaká ta noc, kde něco není vidět, krajina, kde se něco děje, zakřičí pták, srdíčko se pohne. To je tady ale asi tak tisíc let, to jsou staré dobré jistoty, které prostě člověk musí opustit, aby si našel vlastní cestu.

Když píšeš, stavíš si kostru básně nebo píšeš volně, kdy text plyne, a pak formální stránku koriguješ?
Jsem syntetický typ, skládám básně z menších částí. Při různých situacích, nejčastěji když jedu vlakem, mě něco napadá a zaznamenávám si to. Některé věci se tematicky opakují, jsou pak vhodné ke spojení do vyššího celku. Zkombinováním dvou nápadů, z nichž jeden třeba vznikl před půl rokem a jeden čerstvě, mě napadne pointa nebo myšlenka, ke které by báseň mohla směřovat. Propojí se to. Nejsem autor, který sedne k papíru, napíše velké kvantum a potom škrtá. Dělám to přesně naopak – tvořím z malých panýlků textu, z jednotlivých veršů, dvojverší. A proto taky vydávám tak málo, jednu sbírku za sedm let.

Literární čtení jsou pro spoustu lidí představou konzervativního večera, kdy básník sedí u stolečku a při tlumeném osvětlení čte ze své sbírky. Přijde ti tato forma prezentace poezie stále aktuální?
Tato forma stále svoji funkci plní. Mnohé autory, třeba takového Karla Šiktance, si neumím představit, že by vstoupil někde do tramvaje a začal tam vyřvávat své verše. Básník nemusí být performer. Nemám nic proti čtením, kdy autor sedí klasicky u stolečku, myslím, že k poezii tato forma prezentace patří. Mám spíš problém s autorskými čteními, která nejsou zvládnutá po dramaturgické stránce: kdy toho autora u toho stolečku nechají číst třeba hodinu. To je zabíjení publika. Nudnost básnických čtení bych nevyčítal básníkům, ale těm, kteří je pořádají.

Jsi jedním ze zakladatelů nakladatelství Perplex, které je za dobu svého fungovaní již poměrně etablované a vydalo řadu úspěšných autorů, včetně tebe. Jaký je příběh jeho založení?
Bylo to určitá znouzectnost. Kolem let 2004–2005 se v Opavě seskupil okruh místních autorů, kteří tenkrát s psaním začínali. Vydávaly se první knížky, publikovali jsme ve společných almanaších, které se ale z našeho pohledu z polygrafického hlediska moc nepovedly. A z toho vznikla idea založit vlastní nakladatelství, celé si to pohlídat, aby to trochu vypadalo. Tenkrát to byl silně lokální projekt, Opava je geograficky odříznutá periferie, a i z toho důvodu je zvyklá vystačit si sama. Hodně kultury produkuje sama pro sebe, nespoléhá se na nic zvenku. Perplex vznikl vlastně jako komunitní projekt – dali jsme dohromady místní autory, výtvarníky a hudebníky, kteří knížky pomáhali prezentovat na autorských čteních. Časem se ta komunitní pospolitost trochu rozrušila a taky nám začali docházet autoři. Nešlo pořád vydávat jenom místní jména, protože žádná regionální scéna není samospasitelná a úplně soběstačná. Zároveň jsme si asi po čtyřech letech uvědomili, že nakladatelství se pro místní autory stalo přílišnou jistotou, začali ho brát jako věc, která je tu pro ně k dispozici. To nám začalo vadit, chyběl tam prvek nějakého snažení. A taky jsme nechtěli vydávat všechno, co se v regionu urodí, chtěli jsme se zaměřit víc kvalitativně. To byl třeba rok 2011, kdy u nás vyšel Radek Fridrich a dvě zásadní překladové věci.

A co chystáte v nejbližší době?
Připravujeme k vydání sbírku pražského básníka Viktora Špačka, kterou pokřtíme v sobotu 30. května na literárním maratonu v Opavě. Tentokrát to bude pojízdná akce, diváky i autory za poezií poveze historický autobus. Kromě Viktora bude číst například Ondřej Hanus, Olga Stehlíková nebo Alžběta Stančáková. ∞