Opojení, hédoné, stav slasti, vrcholného uspokojení, nirvány. Když je člověk sám uprostřed jsoucna, přírody, s hvězdami a sluncem nad hlavou se tento stav přibližuje rajské blaženosti. Opojení je ale přesáhnutí toho slastného okamžiku bytí, pocitu vítězství. Je to setrvání v tomto zvláštním stavu, kdy všechny smysly jsou prostoupeny libostí.

Jako ostatně u všeho, tak i zde záleží na tom, čeho se to opojení týče, a zda jsme schopni z něj včas vystoupit, abychom se mohli zas vrátit zpátky na zem. Pocit všemohoucnosti a toho, že vše vždy projde, je obvykle velmi ošemetný a nevěstí nic dobrého.

Sedmdesát let po válce a třicet let po skončení komunistické éry se už i zde objevují nové a nové fašizující tendence a volání po starých dobrých časech. Sedmdesát let není ani průměrná délka života, zdá se však, že nám postačí i takto krátká doba na to, abychom zapomněli, co se dělo a jakým hrůzám byli lidé vystaveni.

Miliony ztracených, mučených a zavražděných. Zničené, pochroumané životy našich předků se odrážejí i v našich životech, ať si to chceme přiznat, či nikoli. Platíme daň právě svou krátkozrakostí, tím, že právě teď se stačí dobře najíst a koupit si značkové tenisky, aby člověk byl se sebou spokojený. Kvalita života je poměřována úrovní blahobytu. Stačí se mít dobře, a pak není třeba myslet na to, co bylo a proč. Všichni přece všechno víme. Přečteme si u večeře pár novinek z internetu a podíváme se na večerní zpravodajství. Žijeme teď a tady. Chceme žít v integritě, být úspěšní, sledovat nové trendy, zachraňovat planetu. Nejlépe tím, že hodnotíme, kolik metanu vyprodukuji nešťastné krávy, které nás provázejí již po tisíciletí. Rozhodujeme o tom, že nemocný les je třeba celý vykácet a maso zdražit, aby tak každý mohl říci, že podporuje zelenou ekonomiku.

Vytahují se na světlo boží válečné kuchařky a prodávají se s obrovským ohlasem pod hlavičkou „Jak zhubnout a ušetřit“. Žel Bohu – je to to jediné, co jsme si z historie odnesli, a také poněkud pokroucený obdiv k suchému, zrůdnému Hitlerovu a Leninovu kalkulu.

Ano, Lenin rozhodně nebyl utopistou. Jeho politika byla krvavá a násilná od samého počátku. Nepadl za oběť pouhým teoriím Engelsovým a Marxovým. Byl pomstychtivý a jako většina vůdců ve své pomstychtivosti megalomanský. Strašné je to, že pomsta těchto vůdců se povedla a jejich diktát přežil i do dnešních dnů, byť i ne tak zřetelně jako před několika desítkami let. Strašné je také to, že většina vědců, spisovatelů, hudebníků, filosofů a umělců byla vyvražděna. Značná část inteligence zmizela, aniž by po sobě stačila něco zanechat, a pokud ano, tak jen malou část.
My jsme teď také opojení, opojení tou chvilkou svobody, které se nám dostalo, ale které zároveň opět pozvolna ubývá. Zůstává kulisa, ale my stále ještě tančíme svůj bezstarostný tanec. Máme pocit, že o všem můžeme rozhodnout, co a jak bude, co je třeba zachovat a co zničit. Jsme opojeni svým lidstvím, aniž bychom si zcela uvědomovali, co to znamená.

Myslet pozitivně neznamená zároveň myslet dobře. Znamená to jen věřit, že to, co děláme, se podaří.

Možná nastal čas přehodnotit své záměry. I těžké myšlenky mají smysl.

Tekutý mok, bikavér nebo languedoc, obojí opojné. Však nejen zkvašená vinná réva opájí. Pájí, spaluje i taví na dřeň vše s vášní žité. Těžkost bytí do balónů balí ctnosti literární, obrazové i zvukové. Rozhýbané sekvence záběrů ve film stvořené nebo třeba detaily architektury, které zříme, když zpomalíme své tempo a nezapomeneme zvednout hlavu a rozhlížet se po okolních krásách, které jsou nám právě teď dávány a které nebudou trvat věčně. Opíjejme se přítomností, která nemá ani předchůdkyni ani následovníka, kráčejme v jednom momentu a buďme živi a zdrávi. Krásou dne se opíjejme, ve které nás sluneční paprsky pošimrají v nose, opíjejme se i ranní mlhou, která je jen více procentním likérem pitým do dna. Buďme opojeni statickým obrazem, který nečekaně naruší let ptáků. Buďme spokojeni, že není vše podle našeho plánu, že život nám dává dar v podobě překvapení, vyvádí nás z představ a pohroužení, dělá si občas co chce. Dokud jsme s ním přáteli, plujeme na jeho klidných vlnách. Pokud se mu zpříčíme, zakomíhá s námi. Neklesejme v nárocích, poznávejme, objevujme. Opíjejme se novým, milujme sebe i blízké, opíjejme se barvou hlasů, vůněmi přírody. Opíjejme se vzájemnými pohledy. Tělem i duší. Souzním s Baudelairem – opíjejme se krásou slov a jejich propojením, opíjejme se obrazy, které barvy tvoří viditelné, opíjejme se syntézou zvuků v melodie ústící… jen nespadněme do němoty dutých dní – pro takové je život příliš krátký.