Další pokračování výstavního cyklu ORBIS PICTUS – Vikýře PLAY v Malostranské besedě byste si neměli nechat ujít. Už kvůli unikátním podstřešním prostorám, v nichž čekají podivuhodné „biostroje“ na to, až je rozehrajete. Vhodné pro všechny věkové kategorie.

Když se před dvěma lety konala v pražské galerii Mánes interaktivní výstava PLAY, jejíž koncepci měl na starosti malíř, hudebník, fotograf a divadelník Petr Nikl, musela být kvůli své neutuchající popularitě dvakrát prodlužována. Ovšem ani to nezabránilo každodennímu náporu návštěvníků na hranici kapacity výstavní síně. Kdo šel tehdy kolem, nemohl nezaregistrovat nejrůznější ruchy a zvuky vycházející z roztodivných objektů uvnitř, nepřetržitý cvrkot, řev a výskání našich nejmenších. Klubka capartů se svíjela v nekonečném frenetickém reji, stavěla stavby z částí tzv. krystalízy, aby je vzápětí mohla opět bořit, házet vůkol, po sobě, po zdech, mísit, ničit, přetvářet… Pokud zároveň víme, že budova galerie byla dlouhodobě ve zbědovaném technickém stavu, příliš nás nepřekvapí, že funkcionalistický komplex Spolku výtvarných umělců Mánes po této výstavní události, jež by se dala označit za pomyslnou poslední kapku přetékajícího poháru vína, prochází rozsáhlou celkovou rekonstrukcí.

Ten, kdo předloni nestihl navštívit PLAY, může tak učinit v jistém smyslu nyní. V budově Malostranské besedy na stejnojmenném náměstí je totiž od 28. března zpřístupněna expozice Vikýře PLAY, která je vlastně jakýmsi pokračováním té předešlé. Stejně jako v případě Mánesu i tato akce se koná v rámci mezinárodního projektu putovních výstav ORBIS PICTUS PLAY autorů Jiřího a Radany Waldových.

Svět v obrazech…
Jak se lze dočíst na oficiálních stránkách ORBIS PICTUS, základem tohoto projektu, který měl svou premiéru v roce 2006 v Paříži, jsou interaktivní expozice Brána do světa tvořivé lidské fantazie, Labyrint světla, Leporelohra a PLAY inspirované dílem humanistického myslitele J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Výstavy jsou připravovány dle umělecké koncepce Petra Nikla ve spolupráci s českými a zahraničními umělci. Jejich scénář vychází ze zkušeností nabytých např. při interaktivních výstavách Hnízda her v Galerii Rudolfinum (r. 2000) a Zahrada fantazie a hudby – česká expozice na EXPO 2005 v japonském Aichi.

Na rozdíl od minulého PLAY v Mánesu jsou Vikýře v Malostranské besedě poněkud komornějšího charakteru, tak doufejme, že po ukončení výstavy, s níž se počítá minimálně do podzimu tohoto roku, nebude nutná rekonstrukce také tohoto objektu – jak známo, děti dokážou leccos.

Sensorium dvanácti smyslů
Ale nyní již k samotné výstavě. V prvním patře se nachází Sensorium inspirované naukou o dvanácti smyslech Rudolfa Steinera, mj. zakladatele antroposofie, waldorfského školství, biodynamického zemědělství, antroposofického lékařství a nové umělecké formy – eurythmie. „Zážitkový smyslový objekt, který si klade za cíl představit člověku formou hry smysly, které nám nejsou běžně známé, ale jsou důležité pro život moderního člověka.“ Inu, jde o dřevěnou konstrukci, kde jsou přiblíženy „smysly pro Já, chuť, čich, rovnováhu, pohyb, hmat, zrak, teplo, sluch, řeč, myšlení a životní smysl“. Tak například v části věnované čichu může člověk čichat různé pachy z malých nádob. Neříkám, že Sensorium není zajímavé, ale že bych skrze něj „pocítil esenci hlubokého niterného naplnění a vnitřního setkání s jednotlivými smysly či že bych si usnadnil hledání své vlastní cesty životem“, jak se píše v doprovodných materiálech, to tak úplně potvrdit nemohu. Každopádně si však návštěvník může na toto téma popovídat s kustodem, jelikož ti se v případě Sensoria rekrutují z řad studentů Akademie sociálního umění Tabor, kteří se této problematice věnují.

Po schodech ještě výše
V druhém patře pak narazíme na Vizuální dílnu Ondřeje Smeykala, kde třeba můžeme na omyvatelné plochy pomocí fixů vpasovaných v jakési káče tvořit kruhy. Totiž takový byl zřejmě záměr autora, jenže prakticky lze to provést pouze obtížně, jelikož fixy nenacházejí se ve stejné rovině a káči se příliš netočí. Mám-li říci pravdu, ani tato místnost mne příliš nenadchla.

Stěžejní část expozice je ale ještě výše, a to v podkrovních prostorách besedy, ve věžičkách a vikýřích – odtud název výstavy. A tady nás také čekají nejzajímavější objekty: modifikované hudební nástroje jako Nebulion od Ondřeje Janouška (ze skupiny jazýčkových hudebních nástrojů, obecně nazývaných hank-drumy), pianino o pěti klávesách Pavla Havrdy, ozvučené židle, monochord, vodní zvon, harfy, rezonátor, Lavička na výsluní od Jiřího Konvrzka (šlapadlo vhánějící vzduch do varhanních píšťal) a mnohé další. Kromě akustických „biostrojů“ nalezneme tu i ty, které pracují se světlem a optikou: Golema od Petra Nikla či Observatoř založenou na principu camery obscury od téhož autora. Vtipný je i obří „kaleidoskop“ nazvaný Duše plastu, v němž úlomky umělých hmot tvoří pestrobarevné obrazce. Pro zájemce tu také otevřeli Nahrávací studio snílků, místnost, kde si může jednotlivec či skupina zahrát na některé zmíněné hudební nástroje a odnést si domů CD či DVD s vlastním výtvorem.

Kromě množství fascinujících objektů lze na Vikýřích PLAY spatřit i unikátní podkrovní systém Malostranské besedy a shlédnout z oken věže na náměstí a přilehlé ulice z nezvyklých úhlů pohledu, což samo o sobě stojí za to. Návštěva výstavy zdá se být ideální možností, jak strávit volné odpoledne s rodinou či známými.

Vikýře PLAY
Malostranská beseda
Malostranské náměstí 21, Praha 1
út–ne 10:00–18:00
150 / 90 Kč
rodinné vstupné 350 Kč

Svět v obrazech. Introspektivní taneční cesta. Průzkum vlastních hloubek nebo napojení na kolektivní nevědomí? S choreografem a tanečníkem Michalem Záhorou a producentem a tanečníkem Honzou Malíkem jsme si povídali o představení Orbis Pictus. Najdete ho na festivalu Česká taneční platforma, který letos již po devatenácté přináší to nejzásadnější z českého současného tance.

Co stálo u vzniku představení a jak vás při jeho vytváření ovlivnil C. G. Jung?
M. Z.: Sdružení NANOHACH oslovilo tanečnici a choreografku Lenku Bartůňkovou, aby pod jeho záštitou vytvořila nové dílo. Lenka měla nápad na duet, ke kterému mě přizvala. Náhody neexistují, a tak jsme brzy zjistili, že oba řešíme stejné jungovské téma. Koncepce i choreografie se staly naším společným výtvorem. Inspiračních impulzů bylo samozřejmě víc, Červená kniha C. G. Junga je jedním z nich – možná hlavním, ale ne jediným. Obecně nás zajímala práce s energiemi, to, jak s nimi nakládaly staré kultury. Dvoupólovost, obrazy, ve kterých jsou zakleté archetypy, vnímání světa v rámci působení neviditelných sil, které nás přesahují a přitom nás prostupují a obohacují. Červená kniha všechno tohle obsahuje.

Které staré kultury máš na mysli?
Staré, prastaré jako třeba Egypt, Mezopotámie, jihoamerické kultury a jejich představy o světě, které se pohybovaly nejenom na horizontále, ale i na vertikále. Tím rozumím propojení nebe a země, přesahy lidství, velikost člověka a nejen něj – možná až dotek božství… Obousměrně propustný prostor, který člověka povznáší do jiných dimenzí, kde cosi nebo kdosi promlouvá a svým hlasem proměňuje realitu.

Tančíte metafyziku?
Orbis Pictus je duetem muže a ženy, ale neřešíme otázku jejich vztahu. Jde nám spíš o uchopení archetypů animus a anima. Jak se v nás samých tyhle složky potkávají. Každý má v sobě oba dva póly, mužský i ženský princip. Vyjadřujeme se skrze obrazy, které se proměňují a odkazují na metamorfózu lidských bytostí. Výtvarná složka pro nás byla hodně důležitá. Intuitivně jsme si vybrali díla, která k nám promlouvala a podporovala naši cestu. V představení se objeví malby velkých mistrů jako je Michelangelo nebo Hieronymus Bosch.

Co obnáší zajistit tanečnímu představení produkci?
H. M.: Hlavní je osobní zápal. Bez něj to nejde. Mám radost, že jsem u vzniku něčeho výjimečného, originálního. Dám dohromady lidi, zkoordinuju čas, prostředky, zázemí… motivuje mě i uvažování, kde a proč představení dále uvádět. Práce na Orbis Pictus přímo na sále probíhala i s pauzami od června do listopadu. Ale samozřejmě je řeč o živém umění, tedy i po uvedení premiéry se dál pracuje a vylepšuje.

M. Z: Ano, některé věci objevíte až v kontaktu s divákem. Každý dobrý kus se tak prohlubuje a získává kvality další.

Orbis Pictus se objeví na festivalu Česká taneční platforma (probíhá od 11. 4. do 14. 4. na scénách pražských divadel – pozn. red.). Na které body programu se těšíte?
M. Z.: Na festival se zajdu podívat moc rád. Je to dobrá příležitost, jak si během pár dní udělat představu o dění na naší taneční scéně. K tomu jinak mnoho času není, je náročné pracovat ve škole a zároveň ještě dělat na svých vlastních věcech.

H. M.: Taneční scénu aktivně průběžně sleduju a z mého pohledu na přehlídce několik významných děl nikterak začínajících choreografů chybí. Z programu mě láká vystoupení Miřenky Čechové S/He is Nancy Joe. Viděl jsem krátké ukázky, které vypadaly autorsky velmi zajímavě. Přijde mi, že bude obsahovat silný názor, což je pro mě stěžejní.

Co pro vás znamená, že jste byli vybráni do hlavního programu ČTP?
M. Z.: Z toho máme samozřejmě radost!

H. M.: Cítíme se být součástí Platformy. Jsme rádi, že můžeme svým dílem přispět k pestrosti a různorodosti přehlídky. Je pro nás významné i to, že naši práci uvidí hosté ze zahraničí. Jejich zpětná vazba je pro nás podnětná.

Myslíte, že taková setkání ulehčí uvedení Orbis Pictus v zahraničí?
H. M.: V rámci festivalu proběhne „Brunch“, což je pracovní setkání se zahraničními hosty, kde je možné představit svá díla. Tam pak záleží na osobním vkusu pozvaných hostů a i na naší šikovnosti, jak svou práci odprezentujeme.

M. Z.: Zahraniční hosté pro nás obecně znamenají pootevřené dveře do ciziny. Kruhy se propojují, přijedou ředitelé divadel, pořadatelé festivalů… Tohle je pro nás na akci důležité a jsme za to rádi.

A otázka na závěr – co byste chtěli, aby si diváci z vašeho představení odnesli?
H. M.: To je dobrá otázka. 11. 4. se tě po představení zeptáme, co sis z něj odnesla ty.