Když městská galerie PLATO v Ostravě na jaře 2024 poprvé otočila svou pohyblivou stěnu směrem do zahrady a zpřístupnila výstavní prostor rovnou zvenčí, nešlo jen o architektonický experiment. Šlo o gesto. O zkoušku toho, zda instituce, která sídlí v přeměněných jatkách — jedné z nejvýraznějších kulturních architektonických konverzí v Evropě — dokáže být skutečně porézní, otevřená, dýchající s městem a jeho lidmi.

Tím gestem vznikla Klíčová dírka: hybridní prostor na pomezí výstavního sálu, zahradní dílny, dětské herny a komunitního zázemí. Kurátorka Edith Jeřábková jej pojala jako dlouhodobý tvůrčí a výzkumný projekt, který přesahuje běžné galerijní rámce. Dva roky má být Klíčová dírka místem, kde se umění mísí s půdou, kde se znovu přemýšlí o vztahu člověka a prostředí, a kde se galerie vymaňuje z role „pevnosti“, jak o tom mluví sama kurátorka.

Začátek: Tiché aranžmá a tiše mluvící materiály

První výstavou, která v nově vzniklém prostoru proběhla, byla instalace Tiché aranžmá sochařky a floristky Anny Ročňové. Ta dlouhodobě pracuje s napětím mezi organickým a syntetickým, mezi růstem a průmyslovými zásahy. Její objekty, vznikající z komunikace s rostlinami, se v Klíčové dírce usadily jako zvláštní botanické bytosti: krásné, ale zneklidňující, křehké i násilné.

Ročňová zde otevřela silné téma rostlin jako komodity. Řezané květiny ze skleníků, utažené do plastu, chemicky stabilizované, se staly symbolem naší touhy po přírodě, kterou si však domů nosíme v podobě náhražek. Na první pohled dekorativní aranžmá tak ukazovalo hlubší propast — rozchod mezi skutečnou krajinou a jejími umělými reprezentacemi.

Ročňové výstava nastavila tón celému projektu: v Klíčové dírce se nebude jen vystavovat. Bude se tu mluvit o prostředí, o vztazích mezi lidmi a jinými druhy, o materiálech a jejich etice.

Prostor, který žije vlastními cykly

Klíčová dírka je zároveň místem pro pěstování, hru a spontánní setkání. Návštěvníci si mohou zasadit semínka, využít hydroponickou stěnu, hrát si s interaktivními objekty architekta Vojtěcha Radakulana, číst si o permakultuře nebo se účastnit workshopů a společných prací na zahradě.

Toto postupné vrstvení aktivit dává projektu časovou hloubku: některé části rostou, jiné mizí, některé se plní stopami návštěvníků. Galerie tak sleduje, co se stane, když se výstavní prostor otevře dynamice organických procesů.

Druhá kapitola: Lech Wilczek a prales rozdělený zdí

Na Ročňovou navázala výstava o pralesní zahradě fotografa Lecha Wilczeka, který desítky let dokumentoval Bělověžský prales a vytvořil zde i svou soukromou zahradu — dnes už neexistující.

Do Klíčové dírky vstoupila nejen jeho intimní práce, ale také aktuální politický rozměr: zeď vybudovaná na polsko-běloruské hranici, která rozděluje nejen lidi, ale i prales jako živý organismus. Nástěnná malba výtvarníka Jana Hoška, konzultovaná s biologem Janem Albertem Šturmou, se stala vizuálním komentářem k narušení ekologické prostupnosti krajiny.

Zahrada, která byla původně prostorem péče, se tak proměnila v prostor zadržování, dělení a konfliktu — téma, které v prostředí Klíčové dírky silně rezonovalo.

Klíčky: Galerie jako společný hlas

Po výstavách umělců přišla řada na ty, kteří běžně stojí na druhé straně: na návštěvníky. Projekt Klíčky byl od začátku zamýšlen jako demokratizační gesto — vystavit práce těch, kteří po sobě v Klíčové dírce nechali své kresby, obrazy a drobné objekty. Kurátorky vybíraly z anonymních prací, které návštěvníci zanechali na nástěnce. Mnohé z nich vznikly spontánně, některé ve spolupráci dětí a rodičů. Druhé části se navíc ujaly i samotné děti z klubu Ahoj děcka, které připravily vlastní výběr a kurátorský komentář — včetně interpretací v katalogu.

Výsledkem je výstava, která není sentimentálním gestem ani pouhým participativním experimentem. Je to ostrý, někdy až bolestně upřímný obraz toho, co lidé vyjadřují, když dostanou prostor — obraz plný symbolů, srdcí, světů, které by jinde neměly místo.

Klíčová dírka jako model budoucí galerie

Za projektem je jasně patrné myšlení Edith Jeřábkové o galerii jako prostoru pro setkávání různých světů — lidských i nelidských, odborných i laických, naplánovaných i náhodných. Klíčová dírka je laboratoří citlivosti: v tom, jak se zachází s materiály, s půdou, s dětskými kresbami, se stopami návštěvníků, ale i s architekturou samotné budovy.

PLATO zde ukazuje, jak může instituce pracovat napříč disciplínami a komunitami, aniž by slevila z profesionálních standardů. Naopak — projekt staví na odborném kurátorském vedení, silných výtvarných osobnostech a zároveň na přirozené různorodosti těch, kdo galerii obývají.

V době, kdy se v evropských galeriích čím dál víc diskutuje o ekologii, udržitelnosti a otevřenosti, představuje Klíčová dírka konkrétní, hmatatelnou odpověď: nezůstává u pojmů, ale proměňuje je v prostor, kde může růst semínko, vztah i umění. Co nyní, po několika letech růstu tohoto dosud nekončícího projektu, dodává samotná Edith Jeřábková?

V jednom ze svých vyjádření říkáte, že „Klíčová dírka je místo, kterým do pevnosti vniká denní světlo“. Co pro vás osobně tato metafora znamená a jak se v ní odráží vaše dlouhodobé uvažování o instituci galerie?

Galerie jsou instituce, ve kterých je pod umělým osvětlením ukazován umělý/ecký svět. Je to laboratoř metafor, reprezentací a vyprávění. Laboratoře nejsou vždy bezpečná prostředí, i když se tak tváří. Nevytváří se v nich trvalé ekosystémy, které by vznikaly v dlouhém čase postupnou adaptací a ve vzájemném propojení. Jsou to homogenní místa, která nepodléhají střídání cyklického času dne nebo ročních období. Když je otevřeno, galerie je osvětlena stejnou intenzitou celý den. A snadno se stane, že ten umělý svět přestane být konfrontován s tím, co je venku, co ještě nepodléhá reprezentaci a lidskému zobrazení. Dříve se mluvilo o přirozeném světě, ale dnes už si takové pojmy nemůžeme z mnoha důvodů dovolit. My v PLATO usilujeme o to, aby se do instituce dostávaly radosti i problémy také přímo, nejen přes expertní filtr umělců a umělkyň a kurátorů a kurátorek. V Klíčové dírce lidé – a někdy i více-než-lidské bytosti – mohou přímo být a tvořit v prostoru, který jinak bývá vyhrazen jen potvrzeným a vyvoleným, a vtahovat do něj témata, která sami vyhledávají nebo která potkávají. Tím vším ale nechci říct pojďme zavřít galerie. Umělci a umělkyně a veřejnost je potřebují. Umění má ve společnosti důležitou roli, daleko důležitější, než jaká je mu dnešní společností přisuzována. Jen si myslím, že je třeba uvažovat o tom místě pro současné umění (a možná i pro to minulé) jinak, aby se nestalo křehkým a náchylným a odpojeným od zbytku světa.

Projekt fyzicky i symbolicky propojuje galerijní prostor s okolní zahradou. Jak se podle vás mění vnímání umění, když ztratí ochrannou „skořápku“ institucionálního white cube prostoru a stane se součástí živého, proměnlivého prostředí?

Není to ani poprvé, ani podruhé, kdy se galerijní stěny otřásají. My sice umění nevyháníme na denní světlo, spíše se snažíme okolní svět, který představuje zahrada, dostávat do těsné blízkosti umění a někdy jej i prolínat se situací uvnitř. Nebo naopak přizvat umělce a umělkyně do zahrady, aby vytvořili místa pečující o lidi i jiné organismy. Například tomu tak bude ve výstavě Půda a přátelé, kterou připravujeme na jarní sezonu, kde propojení zahrady, světa půdy a vnitřku galerie bude vyslovené. Ale abych vám trochu odpověděla na otázku po vnímání umění mimo prostředí galerie – to má spoustu podob. Někdy se umění propojí s přírodním ekosystémem, jindy s kontextem města, ulice, a ještě jindy s nějakým interdisciplinárním rámcem a výzkumem, takže se to nedá úplně zobecnit. Ale každopádně mimo ono institucionální hájemství je to dílo daleko více otevřené interpretacím, které mohou dokonce zcela zcizit jeho původní záměr, může být také zcela zcizeno fyzicky nebo může být přístupnější diváctvu, může působit na nejen lidskou mysl a smysly, může zaniknout různými vnějšími vlivy, může mít náhodné diváctvo, může se stát součástí nějakého ekosystému a změnit tvar, může se oslabit jeho vlastnění nebo naopak se může stát ještě větší komoditou. Přesunem mimo kontrolované prostředí galerie se obklopí větší nejistotou, tepem a to zjitření jej většinou obohatí. Ale samozřejmě ten akt není tak jednoduchý, jako když přibijeme obraz hřebíkem na strom.

V Klíčové dírce může veřejnost nejen pozorovat, ale i tvořit – sázet, hrát si, navrhovat vlastní aktivity. Jaké výzvy a radosti přináší tato otevřenost vůči spontánnímu jednání lidí a proč je tato možnost důležitá?

Myslím si, že tam, kde se díváme na uzavřené kreativní procesy – umělecká díla –, je dobré nepřerušit to přijímání a otevření se návštěvnictva umění. Je naopak žádoucí prodloužit ten proces tím, že tu situaci obrátíme a naopak spustíme kreativitu u něj. Je důležité, abychom jako návštěvníci a návštěvnice galerií nejen přijímali informace, ale abychom prožívali komplexně témata současnosti a zkusili je sami rozvinout, prozkoumat a pochopit a k tomu potřebujeme ten tvořivý přístup, kdy se člověk úplně jinak oddá světu, než když se kouká na film a pak si dá zákusek. Hezky to funguje i mezigeneračně, kdy děti po vstupu do Klíčové dírky „nutí“ rodiče a prarodiče setrvat v tom prostoru déle a hrát si, protože ony tu výzvu chápou. Byli bychom rádi, kdyby lidé, kteří naše výstavy navštíví, jen tak neprolétli galerií, ale aby je nějak zachytila, aby tady strávili víc času, a mohli se tak vytrhnout z každodenního zavedeného rytmu, projít si určitou regenerací a sdílet to s ostatními, kteří do galerie vstoupí po nich nebo s nimi.

Mnoho institucí dnes mluví o udržitelnosti, ale zůstává u slov. Jakým způsobem se podle vás daří Klíčové dírce ekologii skutečně „žít“ – v materiálech, provozu nebo v přemýšlení o čase a růstu?

Samozřejmě se nám to daří i nedaří. Samotný prostor navrhl architekt a umělec Vojtěch Radakulan z velké části z recyklátů předchozí výstavy. Je to těžký úkol, protože lidé touží po nových a nečekaných situacích, po originálech. To v nás ukotvil mimo jiné modernismus. Když jsme tedy některé materiály i předměty přetavili do designu Klíčové dírky z tzv. redakční místnosti zvířecího zpravodajství, trochu jsme tím oslabili ten originální efekt, a to zcela záměrně. Bylo to vzdělávací gesto a také vzkaz, že to, co se dělo ve zvířecím zpravodajství, kde lidé zapisovali, kreslili, natáčeli a jinak sdíleli své mezidruhové zážitky s ostatními, pokračuje v tomto novém prostoru PLATO. Někdy mě už nebaví to přerušované a produktové střídání jedné výstavy za druhou, a tak hledám způsoby organičtějších přechodů.

Klíčová dírka je plná témat, výzev a her, které se udržitelnosti týkají. Některé hry navrhuje samo návštěvnictvo a edukační oddělení tyto návrhy zpracovává. Návštěvnictvo se může zasadit také o rozrůstání se zahrady a vysadit například slunečnice nebo měsíček. Nejen tím zkrášlí a obohatí zahradu, ale semena těchto rostlin nakrmí na podzim nebo v zimě například ptactvo. Navíc je to akt spolupráce – když si návštěvník nebo návštěvnice zasadí semínko, nemůže s ním hned běžet do zahrady, potřebuje k tomu již vzrostlou sazenici. Ale návštěvnictvo před nimi jim k tomu účelu už rostlinku připravilo stejným způsobem. Takže tento akt má několikerý užitek – což je jeden z pilířů udržitelnosti: to, co děláte, by nemělo mít jen jednorázový prospěch, ale mělo by sloužit více účelům a více organismům. Samozřejmě v prostoru Klíčové dírky probíhají také výstavy umělců a umělkyň, které vybírám s ohledem na témata blízká zahradám. A tam se ne vždy mohou vyjádřit nebo vyjádří materiálově ekologicky. Ale udržitelnost není jen o recyklaci, naším velkým současným tématem v PLATO je udržitelná práce. Máme tady skvělý tým napříč všemi profesemi a učíme se spolu dobře pracovat a šetřit energie tak, abychom nevyhořeli, protože je nás na tu práci docela málo. A to se musíme učit jak v galerii, tak na zahradě, kdy každé prostředí má svůj specifický rytmus, který se musí udržet, ale my to musíme také ve zdraví prožít.

V tomto projektu se prolíná vaše kurátorská práce s péčí o zahradu i komunitu. Cítíte, že se vám zde daří proměnit roli kurátorky v něco blízkého zahradnici – v práci s prostředím, procesem a cykly? Jaké paralely mezi těmito dvěma kulturními prostory, galerijním a zahradním, pozorujete?

Já to prolínám již delší dobu. Současné umění je z velké části uměním péče a tím se ty oba světy hodně sblížily. Já ani tak neproměňuji roli kurátorky v galerii s rolí zahradnice v zahradě, jako je spíše spojuji. Myslím, že ty dvě oblasti se skvěle doplňují. Když skoro celý den sedím u počítače – což je bohužel většinová práce kurátorky –, tak si pak nepotřebuji nutně lehnout a přestat pracovat, ale spíše změnit typ práce. A to střídání prací byl pro mě velký osobní objev, když jsem zjistila, že únava z monotónního vykonávání úkolů jde potlačit diverzitou práce. Takže já neustále odbíhám od počítače do zahrady a za zvířaty a zase se vracím. Můj den má spíše podobu cyklů než začátku a konce, je víc kudrnatý. V zahradě se dá spousta věcí, které jsou platné pro práci v galerii, okoukat a platí to i naopak. Hodně nám pomáhají permakulturní principy, které jsou jednoduše formulované a dobře odpozorované z přírody a také se lehce sdílejí. Mohu uvést třeba jeden příklad: v zahradě můžete místo rytí, které je nežádoucí, použít práci zvířat, kterou vykonávají dobrovolně a ráda. Například slepice skvěle prokypří záhon, zbaví jej škůdců, a ještě pohnojí a ušetří vám práci. Když chceme v Klíčové dírce, aby se lidi uvolnili a otevřeli se tvoření, nemusíme je nutně zapojovat do edukativních programů, které jsou samozřejmě důležité, ale energeticky náročné. Místo toho můžeme jednoduše zavěsit na zeď pastelky a pak už nemusíme lidem vůbec vysvětlovat, co s nimi mají dělat, je to jasné a splní to dvojí funkci: uleví to našim edukátorkám a otevře to zcela svobodný prostor návštěvnictvu. A ty pomalované zdi vypadají krásně a také podávají zprávu o životě v jiných skupinách, než jsou ty naše!

Galerie PLATO mluví o komunitní zahradě jako o dlouhodobém výhledu. Jaké proměny si pro Klíčovou dírku představujete za další rok či dva? A co byste si přála, aby si z ní lidé odnesli – zážitek, poznání, nebo třeba semínko?

Já si nedělám představy na dlouho dopředu, ale co bych si moc přála, by byla nějaká forma komunitního fungování v zahradě PLATO. Aby se radosti, ale i zodpovědnosti rozšířily do většího okruhu lidí i mimo galerii. Tak jako PLATO spolupracuje s různými komunitami, spolky a organizacemi, tak by bylo hezké, aby se zahrada podobně otevřela. Ona totiž není dílem jedné designérky, Denisy Tomáškové, ale je společným dílem týmu PLATO, který se naučil základy permakulturního designu a pod vedením permakulturní expertky zahradu navrhoval. V zahradě nespěcháme; čekáme, až vzklíčí různá semena do ní vysetá, vytvoří se ekosystémy, propojí se různé druhy rostlin, hub a živočichů a uchytí se mladé sazenice stromů. My postupně otevíráme jednotlivé možnosti zahrady podle toho, jak se nabízejí, a reagujeme na přicházející potřeby a výzvy. Reagovat musíme i na malé neúspěchy – například letos jsme použili kompost z veřejné kompostárny plný herbicidů, které nám zničily nově vysazený jedlý les. V permakultuře platí, že problémy se musí obracet ve výzvy, proto nyní hledáme cestu, jak se obejít bez veřejných kompostáren, které nejsou důvěryhodné. Je to neustálý proces hledání, do kterého bychom chtěli pozvat co nejvíce lidí. Zahrada přítomnosti by měla sloužit stejně tak odpočinku a zdraví, jako poznání a pocitu sounáležitosti, ať už s lidskými, ale také více-než-lidskými tvory, a vytvořit skutečnou mezidruhovou společnost. A je jedno, jestli zahradou „jen“ procházíte, ležíte v trávě a něco pozorujete, nebo v ní pěstujete salát – to napojení se může stát jakkoliv.

Subtilnější, avšak silně aktivující momenty – to je dynamika prizmatu, jímž výstava Kino Kosmos výstava v ostravské Galerii PLATO nahlíží na fenomén reálného kina.

Téměř vědecká činnost v estetickém prostoru přináší multimediální pojednání fenoménu, jenž stojí na pilířích stále existujícího fyzického místa – kina Kosmos v Třinci. Výstava, kterou připravily kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy, se dotýká různých vrstev významu, paměti a zkušeností a vtahuje diváka do multimediálního kosmu stvořeného oslovenými vizuálními umělci a umělkyněmi.

Množství rozměrů v jednom fyzickém prostoru

Imaginární pole, v němž se překrývají různé vrstvy přístupů, vytváří jeden komplexní snímek. Nikoli v narativním formátu, ale ve formě výstavního projektu. Deset autorů a autorek tak prostor bývalých ostravských jatek zaplňuje objekty, sochařskými sériemi, monumentální reliéfní plastikou, fotografiemi, ale i hybridními techno-organickými objekty – a nechybí samozřejmě ani pohyblivý obraz v podobě videa a video instalací.

Vzniká tak celek, který neomezený prostor pro imaginaci, jaký poskytovalo projekční plátno původního třineckého kina, stejně svobodně rozvíjí i ve výstavním prostoru Kina Kosmos. Soudržnost autonomních přístupů v jednotlivých autorských projektech je v celkovém vyznění expozice překvapivě konzistentní – přestože si každý z autorstva zachovává svou jedinečnou estetiku, vycházející z dlouhodobě zpracovávaných témat i jejich vizuální artikulace. Jednoduše řečeno: Kino Kosmos je špičková výstava, která ukazuje, jak vypadá současné umění – nejen skrze díla, ale i skrze způsob přemýšlení.

Kolektivní náhled, nikoli skupinová výstava

Kino Kosmos tak není skupinovou výstavou v obvyklém slova smyslu, ale kolektivním pohledem na jeden fenomén – skrze tvůrčí reflexi každého participujícího umělce. Vzniká tak multiperspektivní výklad vycházející ze společného základu, který se rozrůstá do širšího interpretačního pole významů a dopadů. Výstava zároveň modeluje formu hypersoučasnosti, tedy klade důraz na rozvíjení fikce na úkor práce s archivem, reálnými daty nebo nalezeným materiálem.

Nejmodernější kino

Umělci, kteří s podněty pracovali, do projektu přinášejí svébytné koncepce, které přesahují lokální rámec – a to i díky tomu, že se s fenoménem třineckého kina Kosmos seznamovali až v současnosti, bez nostalgických filtrů minulosti.

Kino Kosmos bylo v době svého otevření v roce 1968 nejmodernějším kinem v Česku. Původní budova kina má tvar sférického trojúhelníku a je výjimečná také svou jedinečnou střechou, kterou navrhli architekti Ladislav Bořuta a Alois Dařich. Ta je mnohými považována za unikátní v rámci celé střední Evropy. I dosud patří kino Kosmos mezi deset nejnavštěvovanějších jednosálových kin v Česku a nyní ho čeká rozsáhlá rekonstrukce, která začala už v roce 2024.

Kino Kosmos, jak jej představuje výstava v PLATO, se tak stává platformou nejen pro zkoumání fyzického prostoru, ale i prostoru samotné kinematografie, jejích možností i hranic.

Co všechno vzejde ze tmy

Kino – prostor, kde je nejdůležitějším činitelem právě tma, která umožňuje vyniknout něčemu nevídanému skrze projekční plátno, se tak stává nejen místem pro vstřebávání vjemů, ale i platformou pro úvahy právě nad tím, co je konvenční, ale i univerzální. Co vzejde ze tmy, tak není pouze prací imaginace, ale i mentálních procesů – a to nejen tvůrců, ale i diváků.

Kino Kosmos
PLATO (Porážková 26, Ostrava)
29. 5. — 26. 10. • 100/30/1 Kč

Jakoby dveře, které vedou do umělcova ateliéru, byly zároveň i dveřmi do neprobádaných fantaskních světů. Napětí, co za nimi čeká, zprostředkovává rok co rok platforma Open Studios, která takové dveře nechává otevírat v mnoha ateliérech dvou měst. Do dobrodružství zákulisí vizuálního umění vás vtáhne prvně v Ostravě a to už v závěru dubna. Jak to letos proběhne, prozradil Václav Kočí.

Letos je to již 11. ročník, kdy platforma Open Studios otevírá návštěvníkům ateliéry umělců. A to v několika městech, včetně Ostravy, kde se místa, ve kterých umělecká díla vznikají, otevřou zanedlouho a to už od 21. dubna. Kolik ateliérů v Ostravě bude možné navštívit?
Společně s kurátorem letošního ostravského ročníku Liborem Novotným jsme připravili program na jedenácti místech po celé Ostravě. Návštěvníci se mohou těšit na setkání se zhruba padesátkou umělců. A to ve velkých uměleckých komunitách (Na Fráni Šrámka 5, Novoveská) tak i v ateliérech jednotlivců (Katarína Szanyi, Marek Pražák). A znovu se také otevřou ateliéry Fakulty umění Ostravské univerzity.

Jsou lákadlem i místa, ve kterých ateliéry umělců jsou? Co to je za prostory? Bývalé haly, fabriky nebo přizpůsobené nebytové prostory v domech?
To je různé. Většinou jde o opuštěné výrobní nebo tovární budovy. Někteří umělci si ale pronajímají například i byty v centru města. Umělecký ateliér je z mého pohledu velmi přitažlivé místo, ve kterém můžete na moment zažít na vlastní kůži kreativní atmosféru. Dozvědět se můžete taky více o umělci samotném i o tom, jak o své práci přemýšlí anebo můžete pochopit, jak dílo vzniká technologicky.

Proč Open Studios zprostředkovává otevírání uměleckých ateliéru? Co je cílem projektu?
Formát festivalu otevřených ateliéru je jedním z formátů, se kterým náš spolek dlouhodobě pracuje. Obecně nám jde hlavně o to vytvářet udržitelné podmínky a v nich situace, ve kterých by mohlo docházet k interakci mezi umělci/umělkyněmi na brněnské a ostravské scéně a mezi profesionální, ale i obecnou veřejností z celé ČR. Pracujeme soustavně na upevňování kontaktů, síťování profesionálů napříč rozmanitými disciplínami současného výtvarného umění (umělci, kurátoři, teoretici, galeristé, sběratelé) a zároveň chceme umění zprostředkovat veřejnosti. Všechny tyto aktivity směřujeme do regionů jižní a severní Moravy, resp. Jihomoravského a Moravskoslezského kraje, kde spolupracujeme jak s jednotlivci či nezávislými spolky a komunitami, tak s důležitými institucemi (galerie, muzea, univerzity, městská a krajská samospráva).

Připravují umělci své tvůrčí prostory pro návštěvy hostů nějak specificky, uklízejí je nebo je nechávají v autentickém stavu?
Jak jsem řekl už před chvílí, my do toho umělcům moc nemluvíme a necháváme úplně na nich, jak svůj ateliér pro návštěvníky připraví. Každý z umělců o tom přirozeně přemýšlí jinak, někteří uklízejí, někteří ne, jiní chystají projekce nebo vystavují určitou sérii artefaktů, další zas třeba smaží bramboráky. Možnosti jsou opravdu různé.

Je dobré si dopředu vytipovat, jaká místa chce návštěvník vidět? Kolik ateliérů je v rámci ostravských Open Studios možné navštívit za jeden den?
Na našich stránkách openstudios.cz a v tištěných mapách po celém městě mohou zájemci nalézt přesný rozpis, kdy je který ateliér otevřený. Novinkou letošního ročníku je otevření jednotlivých ateliérů pouze v jeden den – buď v pátek, nebo v sobotu. Vycházíme tím vstříc také umělkyním a umělcům, aby se mohli navštívit navzájem. Na otevřené ateliéry v pátek navazují komentované prohlídky pro veřejnost, Artist Talks jsou zase všechny v sobotu. Stihnout se toho dá opravdu hodně, nicméně záleží na každém, jak si svůj letošní program Open Studios Ostrava seskládá.

Bude součástí akce také nějaké vyústění, kde se pak setkají všichni umělci a také hosté?
V pátek 21. 4. v 18.00 bude v Ateliérech na Fráni Šrámka 5 oficiální zahájení našeho festivalu, a rovněž i další bohatý doprovodný program, na kterém se, jak doufám, všichni uvidíme.

text: Julie Modrá

Štětce, plátna, barvy, ale i bílá rakev (naštěstí zavřená…). I další podivnosti, které si snad ani nedovedete představit, můžete vidět při návštěvě uměleckých ateliérů, ve kterých vznikají mistrovská díla. Osobní malířův prostor, malířky ateliér, to jsou místa, kam se běžně nepodíváte a tentokrát – na pár dnů díky Open Studios – můžete!

Projekt Open Studios jste založil. Co vás k akci zaměřené na představení tvorby umělců přímo v jejich ateliérech dovedlo?
V Brně podobný projekt existoval už před námi. Organizovala jej malířka Bohuslava Olešová a pokud se nepletu, tak trval zhruba dvanáct let. Vzpomínám si, jak mi bylo líto, že tento projekt, kterého jsem se také jako vystavující umělec dva roky účastnil, končí. Úplně původně mi totiž přišlo, že je škoda, že by v Brně nefungovala žádná akce typu otevřených dveří uměleckých ateliérů. Veřejnost i umělci by tak přišli o možnost se v ateliérech alespoň jednou za rok navštívit. Sedli jsme si proto s kolegy v Barracku 24, v areálu VUT na Kraví hoře v Brně (nynějším sídle Open Studios) a rozhodli se na původní projekt navázat. Trošku jsme proměnili koncept a projekt oživili. Až pak následně jsem si začal uvědomovat, co všechno by festival dále mohl přinášet a jak jej dál rozvíjet a posouvat dopředu.

Co Open Studios nabízí návštěvníkovi?
Obecně nabízíme návštěvníkům možnost přijít se podívat do uměleckého ateliéru, zažít jeho atmosféru a seznámit se s tvorbou daného autora, autorky nebo skupiny umělců ve formě, kterou například galerijní prezentace zprostředkovat nedokáže. Mohou nahlédnout tvůrcům přímo pod ruce, dostat se tak hlouběji pod povrch uměleckých děl – dozvědět se např. o technice, technologii, konceptu, motivacích, důvodech a okolnostech jejich vzniku. Mohou se více dozvědět o autorech samotných, s těmi se totiž mohou v ateliérech potkat.
Neméně důležitá jsou pro nás samotná místa, na kterých se kreativní komunity tzv. umělecké klastry, nacházejí. Často jsou to opuštěné továrny, nevyužité budovy nebo brownfieldy, kde se na nějaký čas zabydlí určitá umělecká komunita a přinese do nich život. Specifický charakter jednotlivých míst se může promítat i do způsobu a práce samotných umělců. My se snažíme tato místa mapovat a otevírat tak jejich příběhy návštěvníkům.
Chtěl bych ještě říct, že v našem projektu poskytujeme návštěvníkům celou řadu možností a způsobů, jak se s uměním v ateliérech seznámit. Nabízíme totiž v rámci obou festivalů různé formáty prezentace umění a umělců a k tomu bohatý doprovodný program – komentované kurátorské prohlídky, přednášky umělců před svými díly v atelieru – tzv. Artist Talks, ale také diskuse, workshopy, kreativní dílny a podobně.

První Open Studios proběhlo v roce 2012. Co se od té doby změnilo?
První Open Studios Brno pod mým vedením proběhlo v roce 2012, letos tedy slavíme desetileté výročí. Změnilo se, kromě principu otevřených dveří, snad úplně všechno. Náš první ročník vypadal tak, že jsme otevřeli ateliéry pěti umělců na jedné chodbě našeho Barracku 24 na Kraví hoře. Dnes otevíráme ve dvou městech a na pětadvaceti místech ateliéry zhruba 80 umělců. Docela dlouho jsem celou věc organizoval v podstatě sám, nebo s pomocí jednoho či dvou kamarádů. Dnes je nás v základním týmu devět, a navíc spolupracujeme s dalšími profesionály – kurátory, teoretiky, produkčními, designéry a fotografy. Ale taky s velkými institucemi – galeriemi, univerzitami, municipalitami, regionálními vládami atd.
Myslím, že se ale hlavně proměnil můj pohled na věc a přístup k projektu. Beru jej teď nejvíc jako nástroj pro spolupráci mezi umělci a dalšími odborníky v praxi. Naší činností se pokoušíme víc rozhýbat uměleckou scénu a její aktéry, motivovat umělce, kurátory, teoretiky, sběratele, galeristy k navštěvování se, k diskusi, výměně názorů, zkušeností a ke spolupráci. Chceme, aby naše platforma propojovala umělce v jednotlivých městech. Snažíme se proto rozvinout strukturovaný, dlouhodobě udržitelný program, jehož cílem by mělo hlavně být podporovat umělce a pomáhat rozvíjet uměleckou scénu jako celek. Proto jsme s kolegy přetvořili jednorázový festival na platformu, která produkuje program po celý rok a proto jsme se rozhodli otevřít festival i v Ostravě. To bych označil za nejvýznamnější a největší změnu za těch uplynulých deset let.

Ateliéry umělců otevírají osobní prostor a častokrát překvapí předměty, kterými se autoři obklopují, které v ateliéru mají. Jaké nejpřekvapivější věci jste v ateliérech viděl?
Někteří umělci v ateliéru i bydlí, což se projeví i na tom, jak ateliér vypadá. Ale nejpodivnější věc jsem asi viděl, když jsme byli před pár lety fotit v nejmenované komunitě na Cejlu v Brně. V malém úzkém ateliéru ležela na zemi zavřená bílá rakev.

Jak byste vystihl ateliéry umělců, kteří v Brně tvoří? Zapůsobily na vás ateliéry umělců tvořících v Ostravě jinak?
V obou městech je dost podobná škála míst, na kterých mají umělci ateliéry – od soukromých bytů na malebném náměstí v centru města, přes bývalé kasárny wehrmachtu, opuštěnou šicí dílnu textilky nebo administrativní budovu slévárny až po obrovskou halu v bývalé továrně na výrobu traktorů. A možná na těch industriálních prostorách, ve kterých jsou asi ateliéry nejčastěji, je pak zajímavé pozorovat, jak obrovsky rozdílná je historická stopa, kterou po sobě v každém z měst zanechala odlišná průmyslová odvětví. A taky jak je někde ta stopa ještě čerstvá.

text: Julie Modrá

Open Studios Brno
2.—4. 6.

Open Studios Ostrava
26.—29. 5.

Petr Hruška je známý literární vědec a historik, ale především básník pocházející z Ostravy. Avšak ti, kteří navštěvují jeho autorská čtení (kdysi například Paseku v Absintovém klubu Les), ví, že kromě poezie svůj repertoár doplňuje také prozaickými texty. Právě z nich je složená i jeho nová kniha s názvem V závalu – sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty z roku 2020, jejíž název sice odkazuje na aktuální situaci, avšak umožňuje čtenáři zastavení, jako je pandemie covid-19, si interpretovat na otevřeném obzoru bez roušky a bez omezení pohybu.

V závalu je svou stylistickou povahou stejně rázovité, ale především pestré jako samotná Ostrava, ve které Petr Hruška žije. Právě (nejen) v jejich kulisách se odehrávají mikro příběhy, ale také zastavení autora coby tichého, ale o to víc zúčastněného pozorovatele. V textu s názvem s Vážně (s. 150–152) Hruška o svém rodné městě coby divadelní scéně píše: „Sama Ostrava je město a místo natolik výrazné a osobité, ba bizarní, že nabízí poměrně snadné využití v obrazech či metaforách. Však ji k tomu také četní autoři rádi používají… Sotva jsem však našel u někoho takovou věcnou nutnost, s níž je Ostrava rozpuštěna do výpovědi, protože tam být opravdu musí. Nevyjevena pouze v atraktivním povrchu, ale těžená z existenciální podstaty.“ Po žánrové, ale i obsahové stránce mnohé texty připomínají eseje nebo novinové glosy a články či básně v próze. Některé z nich Petr Hruška již dříve publikoval v Bubínku Revolveru, anebo zazněly právě na jeho autorských čtení. Například jimi uváděl svůj literární pořad Paseka v Absintovém klubu Les, který jsem sama pravidelně navštěvovala, a tak jsem si při čtení několikrát vybavila i autorův přednes u konkrétního textu a myslím si, že nejsem jediná.

Ostrava jako divadelní scéna
Nutno podotknout, že V závalu představuje soubor textů z konce 90. let až po rok 2020, při čemž ty starší jsou oproti novým dravější, drsnější a rychlejší. Postupem času dochází ke zpomalení, ale ne v pejorativním významu, naopak Hruškovými řádky skrze opar smogu prochází teplé paprsky slunce. Z této perspektivy zaujímá „Hruškovo zastavení“ z roku 1995 s názvem Místo Ostrava (s. 154): „Že jsem to bral, psát o Ostravě coby městu, tedy i o kulturním fenoménu, který poznamenává, otiskuje se a kdesi cosi, vždyť tomu nemohu rozumět, Yvetta má pravdu, zajím se jenom o knihy a hospody, toho druhého je tady víc, i když Severku už zrušili, U Hlubka a U Haldy je ještě otevřeno, mohl jsem klidně zajít, kdybych to nebral. /…/ Kolem je panoráma sebevědomé jak reklama na cigarety, s kouřením, s tím tady máme problém všichni, nejenom cikánky u přízračného podchodu na Stodolní ulici, plného zvířat a představ a spodní vody.“

Autor především jako člověk
Pojítkem však pro celou knihu zůstávají témata, které lze vyčlenit do pěti sekcí, a to obecné pojednání o slově, dnešní postavení poezie, současná společenská situace, Ostrava coby „životní styl“ a Petr Hruška jako člověk. Všechny se však sebe bytostně dotýkají a žijí v symbióze. Dobrým příkladem je text Tři nohy (s. 176): „Duševní život společnosti spočívá v zásadě na třech nohách. Tu trojnožku symbolizují školy, kostely a hospody. Školy jako místo, kde se lidé vypořádávají s tím, co lze na tomto světě hledat a poznat. Kostely jako místo, kde se lidé vypořádávají s tím, co nelze na tomto světě poznat a získat do správy. A hospody jako místo, kde lze zpochybňovat jedno i druhé.“

V závalu několikrát napříč texty zaznívá otázka, jakou v dnešním chaotickém světě sehrává poezie a její tvůrci. To autor předznamenává v prvním, úvodním textu, se stejnojmenným názvem (s. 7) pojednávající o zavelených chilských hornících: „Odborníci z NASA strnuli: s básníkem ve svém návrhu společnosti nepočítali! Nezvykle vyslovená bezmoc a touha však byly čímsi, co z té podzemní society nečekaně vyrostlo samo. Chlápek seděl na balvanu a ostatním říkal verše a nikdo dole ani nahoře pořádně nevěděl, co s tím.“ Zároveň Petr Hruška často lamentuje (avšak nenadává), nad předsudky, které panují o poezii, a to zvláště v eseji Přes peklo (s. 144): „Který čert nám to pořád namlouvá, že poezie má hladit! A hned po duši, nejlépe… Že básník je tady od toho, aby nás alespoň na chvíli vyvedl z vezdejšího přetěžkého života, dál nám milostivě zapomenout na vše, co napácháno, a nechal nás odpočinout na chvilkové dovolené v něčem pěkném a jiném. /…/ Poezie přece není žádným nástrojem, je svržením do života. Je způsobem vyskytování se na tomto světě, existencí zmatenou, druhem beznaděje a doufání.“

V jednom z posledních textů sbírky s názvem Tržiště (s. 178–179), který je pojat jako sen, Jan Balabán, též ostravský spisovatel, Petru Hruškovi říká: „Ale jde o to, že nejseš hned skepticky hotovej s celým životem. Trochu namíchnutej jseš, to jo, ale spíš proto, že to tady máš rád, než proto, že to tady rád mít nemůžeš. Nemáš tam to okázalé mávnutí rukou, jako že je všechno proradné už od počátku věků.“ Nabývám pocitu, že tyto věty říkají víc, než bych dokázala já sama. V závalu Petr Hruška totiž sám sebe odkrývá čtenáři ne jako autor, ale především jako člověk, který tvoří právě ze své nutkavé lidské potřeby, protože jako kdokoliv jiný i on tento svět vnímá a chce své postřehy sdílet, ale ne metodou křiku. Po přečtení této knihy tak mohu, možná trochu pateticky, konstatovat, že Petr Hruška je zkrátka pozorovatel s velkým P.

Petr Hruška: V závalu – sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty
Nakladatelství Revolver Revue
Praha, 2020, 200 stran

Začátkem roku 2019 došlo v Ostravě k rozpadu souboru divadla Stará aréna, která zde představovala svými autorskými projekty nejprogresivnější kulturní prostor svého druhu. Její bývalí členové se záhy rozhodli vytvořit novou scénu pojmenovanou jako Studio G, které je nyní uprostřed své první sezóny. Jendou z členek souboru je i herečka Miroslava Georgievová, manželka ředitele Studia G Vladislava Georgieva, která zde i příležitostně režíruje a byla nám ochotna poskytnout rozhovor o konceptu i plánech této nové ostravské scény.

Jak byste Studio G čtenářům představila?
Studio G je nový ostravský kulturní prostor. Rádi bychom, aby byl otevřený divadlu, muzice, tanci, výstavám, přednáškám i církvi a aby byl místem setkávání napříč divadly a generacemi. Zásadní je spolupráce s Janáčkovou konzervatoří v Ostravě (JKO).

Kdybyste ho měla charakterizovat třemi slovy, jaká by to byla?
Tvorba. Otevřenost. Čest.

Co vás vedlo k založení tohoto nového divadla?
Láska k divadlu, touha po něm a po setkávání s lidmi, kteří to cítí stejně.
Takové místo bývalo ve Staré aréně. Chybí nám. Odešli jsme kvůli špatné komunikaci s vedením a nefungujícímu produkčně-technickému zázemí. Dlouho jsme se to snažili řešit, psali jsme výzvy, dopisy, měli jsme schůze s vedením, scházeli jsme se u kolegy v obýváku a zoufale hledali řešení. Nepodařilo se nic, a nakonec jsme hromadně Starou arénu opustili. Přidali se k nám i studenti, kteří měli na podzim roku 2018 premiéru své první inscenace a těšili se, že ji budou v roce 2019 hrát. V únoru všechno skončilo. Bylo to opravdu těžké a bolestné rozhodnutí. Každý ztratil něco jiného, pro nikoho to nebylo jednoduché. Někdo přišel o zaměstnání, někdo o radost dělat něco jiného než ve svém angažmá a někdo o možnost vyzkoušet si něco nového. A mí studenti, myslím, o iluze. Pro mě osobně ztráta spolupráce s Pavlem Gejgušem, Markem Davidem, Davidem Janoškem, Antonínem Dvořákem, se studenty a s kolegy z jiných divadel byla nejen hořká a smutná zkušenost, ale cítila jsem hroznou nespravedlnost a bezmoc. Pak jsme si uvědomili, že přece nebudeme plakat nad ztraceným místem, že divadlo jsou lidé, a můj muž tu hozenou rukavici zvedl. Řekl, že najde prostor a založí nové divadlo, ve kterém se budeme scházet a pracovat.

Ředitelem Studia G je právě váš manžel Vladislav Georgiev. Kdo další tvoří tým vašeho divadla?
Ano, jak Vláďa řekl, tak se stalo. Tým tvoří spřátelené duše. Je to Pavel Gejguš, režisér. Marek David, student režie na JAMU a Antonín Dvořák, dramaturg. Daniela Zarodňanská, manažerka a Jakub Labor, osvětlovač a produkční. Dále herci Marian Mazur, Robin Ferro, Jakub Georgiev a já. Hodně nám pomáhají také studenti Janáčkovy konzervatoře Ostrava. Kompetence nejsou zcela vymezené. Začínáme. Učíme se. Každý dělá, co je momentálně třeba.

Na oficiálních webových stránkách Studia G se lze dočíst, že vašim cílem je navázat na Starou arénu, a to konkrétně na éru 2015–2019, kdy byl zde uměleckým šéfem Pavel Gejguš. V čem tato kontinuita spočívá?
Neděláme si iluze, že založíme divadlo a budeme moci hrát, cokoli budeme chtít. Samozřejmě že finance jsou velký problém. Chtěli bychom hrát třeba současná světová dramata, ale autorská práva jsou většinou velmi drahá. A taky počet herců v inscenaci – musíte je zaplatit – a kapacita sálu je omezená, a tím i příjem ze vstupného. Musíme velmi přemýšlet, jak naložíme s finančními prostředky, ale je tady velká invence ze stran režisérů i herců. Dramaturg hledá, vznikají autorské hry, manažerka shání prostředky k jejich realizaci. Kontinuita spočívá v tom, že chceme divákům nabídnout pohled na současné problémy, moderní divadlo, které se vyjadřuje k dnešní době a lidem v ní. Kontinuita také spočívá ve spolupráci napříč divadly a ve spolupráci zkušených herců a režisérů se začínajícímu herci a studenty. Kontinuální bude i aktivní a početné zapojení studentů Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, jak herecké, tak i například produkční. A pod hlavičkou G Lab (zkratka pro laboratoř) budou moci být realizovány vybrané projekty připravené a režírované talentovanými studenty JKO.

Týká se tato návaznost open air letních představení, které v rozmezí let 2015–2019 Stará aréna pravidelně pořádala?
Letos asi ne, ale je velmi pravděpodobné, že se o to pokusíme v příští sezóně.

V čem spočívá gró repertoáru? Co je pro vás při vytvářením inscenací stěžejní?
Gró spočívá v silném lidském příběhu, v tématu, které se dotkne lidského srdce. Je zde místo i pro humor a možnost vyzkoušet něco nového. Při vytváření inscenace je pro mě stěžejní důvěra, disciplína a spolupráce. S tím pak souvisí radost z tvorby, otevření se vzájemně společnému problému a hledání nejvýhodnějších divadelních řešení ke sdělení. Avšak důvěra, radost a otevření je velmi náročná věc! Patří sem konflikt, hádky, pření se a taky slzy. Vždyť každý zná a ví, že když člověku o něco jde, je to vždy náročné a bolestné. Ať je to výchova dětí, stavba domu nebo práce na lidských vztazích. Tvoření inscenace je taková stavba domu. Musí se tam dobře žít každý den. Představení musí fungovat, dobře stát. A to každou reprízu, i když je vám zle nebo jste pohádaní.

Jaké má plány Studio G do budoucna?
Teď máme před sebou dokončení rekonstrukce nového prostoru a zahájení činnosti v něm. Jsme velmi vděční statutárnímu městu Ostrava a městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz za finanční podporu. Momentálně nás čeká první sezóna. Uvidíme, jestli k nám diváci najdou cestu. Rádi bychom se stali právoplatným členem ostravské divadelní rodiny.

Na co byste ráda diváky do vašeho divadla pozvala a na co se mohou těšit?
Bohužel nevíme, kdy se divadla otevřou. Už teď měli studenti zkoušet v rámci projektu G Lab pohádku Tučňáci na arše, to se musí přesunout na později. Máme připraveny obnovené premiéry inscenací z minula, a to jsou Hordubal, pohádka Haló, Jácíčku, Viktor aneb dítka u moci, Manon, Za horizont a Plavat v jezeře. Pevně věřím, že koncem této sezóny proběhne premiéra hry současného německého dramatika Davida Gieselmanna O klucích aneb Jsem kuchta! v režii Josefa Kačmarčíka a po prázdninách se diváci mohou těšit na Renátu a Václava Klemensovy, kteří již pracují na hře Manželství je vražda od Nicka Halla. Na podzim budou ještě dvě premiéry, v režii Marka Davida to bude jeho autorská hra Planu, inspirovaná příběhem Ryszarda Siwiece, který se v roce 1968 ve Varšavě upálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Závěrem letošního roku má připravenou lahůdku Pavel Gejguš, ale to je zatím tajemství. Každopádně bych ještě diváky kromě do divadla a na spousty dalších produkcí, které chystáme, ráda pozvala do naší divadelní kavárny, která bude vedle divadelního sálu a na jejíž stavbě se také pilně pracuje. Zvu vás všechny k nám, do Géčka. Ať už do divadla, na koncert, na výstavu nebo posedět do kavárny. Moc bychom si přáli, aby to bylo místo osobních a inspirativních setkání.

V posledních několika měsících jste o herečce Pavle Gajdošíkové mohli slyšet nesčetněkrát, a to především v souvislosti s její rolí Maryši v ostravském Divadle Petra Bezruče, za níž získala Cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky. Pavla se ovšem nevěnuje jen divadlu, ale také působí v hudební skupině Tamala nebo účinkuje v pořadech a seriálech České televize. O tom, jaká byla její cesta nejen k Maryše, ale také k Ostravě a herectví, mi prozradila v rozhovoru.

Obecně se ví, že ses k divadlu dostala náhodou, jelikož jsi úspěšně absolvovala konkurz do muzikálu Šumař na střeše Městského divadla Zlín. O jakou roli se jednalo a kolik ti tenkrát bylo?
Myslím si, že mi snad bylo míň než dvanáct let, snad jedenáct, a byl to konkurz na nejmladší dcerku Bělku. Předlohou tomuto muzikálu byla Alejchemova hra Tovje vdává dcery a režíroval jej Dodo Gombár, který si přál, aby Bělku hrála holka menší postavy, což jsem splňovala a stále splňuji. (smích)

Měla jsi před tím ambice stát se herečkou?
Ne.

Co ovlivnilo tvou volbu?
Já jsem odjakživa tíhla k muzice a máma se dost zasloužila o to, abych měla dost hudebních kroužků. Hrála jsem na cimbál i na jiné nástroje. Měla jsem kapelu a spíš jsem se vždycky chtěla věnovat tomuhle odvětví. A právě hostování v Městském divadle Zlín mě ovlivnilo, když mi Dodo Gombár řekl o Ostravě a zdejší konzervatoři. No a já jsem to zkusila, a i když jsem byla přijata na gymnázium, rozhodla jsem se nakonec pro Ostravu, a jsem za to ráda.

Původem jsi z Otrokovic, jak sis zvykala na Ostravské velkoměsto?
Jsem poměrně přizpůsobivý člověk, takže to zas nebyl takový problém. Musím říct, že po každoroční zimní „mordoré“ Ostravě sluší jaro, tak jako snad žádnému jinému městu.

V „českém divadelním rybníčku“ jsi teď na sebe upozornila rolí Maryši, za kterou jsi obdržela cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky. V čem myslíš, že se skrývá ono gró tvého úspěchu?
Upřímně řečeno, je to krásná hra a já měla to štěstí, že jsem ji zkoušela se skvělými lidmi. Musím ale uznat, že jsem se velmi rychle s Maryšou sblížila a baví mě hrát každé představení. Beru to taky jako takovou svou malou vlastní terapii.

Takže jste s Maryšou spřízněné?
Ano, ráda bych s ní zašla kamkoli, třeba i na kafe. (smích)

Maryša se na českých scénách objevuje často, je to zkrátka klasika. Viděla jsi ty sama nějaké jiné představení?
Ano, viděla jsem zlínskou Maryšu v režii Martina Františáka s Petrou Hřebíčkovou v hlavní roli a myslím si, že to bylo moc povedené představení. Těším se, až uvidím tu pražskou a brněnskou.

Máš ještě nějaké jiné oblíbené drama z prostředí venkova?
Je jich dost, tak například Gazdina roba je moc krásná hra, ale také Její pastorkyňa. Skvělá hra byla Nevěsta a Doma od Martina Františáka. Teď zrovna budu ve Slováckém divadle přezkušovat hlavní postavu Evy v Kříži u potoka od Karolíny Světlé, která se v mnohém může podobat Maryše.

Nedávno tě bylo možné vidět v jedné z epizod seriálu České televize Zkáza dejvického divadla a také účinkuješ v pořadech pro děti. Pomohl ti úspěch s Maryšou ve tvém kariérním růstu, například v tom, že si opět zahraješ v nějakém seriálu či filmu?
Možná.

Diváci tě mohou vidět nejen na „bezručovských“ prknech, ale také v nejmladším ostravském Divadle Mír. Spatřuješ v těchto dvou scénách nějaké zásadní rozdíly?
Ano, krom prostoru je to hlavně publikum. Myslím si, že je dobře, že tu takové divadlo je. Fandím jim.

Krom divadla se věnuješ i hudbě, jsi členkou skupiny Tamala. Jak bys ve zkratce popsala váš styl a zaměření?
To je zajímavá otázka. Především jsou to mé písničky, které skládám s kytarou. Kluci tomu potom dávají poslouchatelnější podobu. Nepojmenuji vůbec styl, ale spíš jsou to takové výpovědi.

Na co bys ráda diváky pozvala do Divadla Petra Bezruče?
Na všechno.

A z toho, v čem hraješ ty?
Asi na Maryšu nebo na novinku Mistra a Markétku. ∞

Václav Buchtelík (* 1990) se narodil v Karviné. Studoval v Ateliéru Malba I u prof. Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity. Jeho ranými cykly prostupuje neuhlazená syrovost, vrstevnaté tahy štětcem a zdůrazněná těžkomyslnost míchaná s kontrastními barvami s napjatou vnitřní energií s robustním až expresivním malířským rukopisem. Ve svých dílech se vypořádává s osobními tématy, obavami a úzkostí. V jeho obrazech se objevují i předměty každodennosti nebo industriální ruiny z okolí, ve kterém žije nebo která ho zaujala. Věnuje se velkoformátovým malbám, pracuje i s malými formáty, které zasazuje do vlastnoručně vyrobených syrových rámů z nalezených prken a dřev. V novějším cyklu Lež 1986 pracuje s temnými odstíny modré a minimalismem. Jako hlavní motiv používá obrys svatební fotografie daného roku a její základní kompoziční rámec, který prostupuje i dalšími obrazy, variuje destruktivními zásahy vůči původnímu zobrazení fotografie. Dostává se k minimalistickému zobrazení obrysu s naléhavou intenzitou gesta připomínajícího výkřik a nechává jej vygradovat v obrazech dovedených za světelně dualistickou scénu s prudce nasvíceným ústředním motivem k samotným temným siluetám téměř se vsakujícím do identického pozadí. ∞

Zuzana Truplová pochází z Jihlavy. Do Ostravy zabloudila teprve v patnácti letech jako začínající studentka oboru činohry a loutkoherectví na tamní Janáčkově konzervatoři, a to díky řetězci prostých náhod. Nyní je stálou členkou hereckého souboru Komorní scény Arény, která patří k úspěšným divadlům nejen v Ostravě, ale v celé České republice. Kromě hraní se věnuje i hudbě jako zpěvačka Mc Zuzka.

Měla jste už od malička sen, že se z vás stane herečka?
Vůbec ne. V mém případě šlo o přirozenou cestu, kterou jsem se vydala v průběhu dospívaní. Hrát mě baví pořád stejně. S divadlem jako takovým jsem se seznámila až na gymplu, kde jsem začala chodit do divadelního spolku Hobit, jehož dřívějším členy byli Jiří Havelka nebo Marek Hovorka, kteří se dodnes věnují divadlu.

Studovala jste na osmiletém gymnáziu v Jihlavě, co vás přimělo k tomu, že jste se nakonec po čtyřech letech rozhodla pro konzervatoř?
Právě při docházení do Hobita jsem si uvědomila, že mě baví divadlo, navíc na gymplu se mi moc nedařilo, takže jsem se rozhodla, že se přihlásím na konzervatoř do Prahy a do Ostravy a začala jsem se intenzivně připravovat na přijímačky. Do Prahy mě nakonec nevzali, ale do Ostravy ano, tak jsem neváhala.

A jakou jste měla představu o Ostravě, než jste v ní začala žít?
No, nějaké představy jsem měla, ale pak je stejně ta srážka s realitou nabourala. Hlavně si myslím, že dneska vypadá Ostrava úplně jinak než před těmi dvanácti lety, kdy jsem sem přišla, myšleno v pozitivním slova smyslu. Ale už od začátku mi nevadilo, jak třeba vypadají Vítkovice, spíš naopak.

Udělala něco s vámi Ostrava? Máte pocit, že jste udělala vy něco s Ostravou?
To je hodně těžká otázka. Ostrava sama o sobě mi toho dala strašně moc, co se například týče změny prostředí, kdy jsem v patnácti odešla z malého města, kde jsem měla rodinu a přátele, do velkoměsta s pětkrát vyšším počtem obyvatel, a jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Dalo mi to také možnost starat se sama o sebe a sžít se s Ostravou, zároveň pak i divadlo, které se stalo mojí rodinou, a naučili mě tady herecké profesi. Prostě to byla velká škola a myslím si, že už mě jen tak něco nepřekvapí. A co jsem dala Ostravě já? (smích) Snad trochu sebe a trochu kultury a zábavy, kterou se snažím pro lidi dělat.

Lze vás označit jako loajální herečku, jelikož vystupujete pouze v Komorní scéně Aréna, Staré aréně a na scéně Absintového klubu Les? Chtěla byste to do budoucna změnit?
Já strašně ráda hostuji a strašně ráda bych působila i tady v Národním divadle moravskoslezském, v Divadle Petra Bezruče nebo v Divadle Mír, pokud by od nich přišla nabídka, vůbec bych se tomu nebránila.

Za jednu z vašich stěžejních rolí se dá považovat Lída Baarová v inscenaci Spolu podle hry Tomáše Vůjtka, která se hraje v Absintovém klubu Les. Jak moc jste se na tuhle roli musela připravovat?
Já jsem především byla strašně ráda, když nás s Pavlou Gajdošíkovou Tomáš Vůjtek oslovil, abychom začali zkoušet Spolu, protože je to nádherně napsaná hra. I když zkoušení bylo těžké, protože je toto drama hodně textově náročné a já jsem v té době ještě v Praze zkoušela Plešatou zpěvačku v NODu, tak jsem to měla dost rozlítané a občas jsem si myslela, že to nezvládnu. Naštěstí se vše povedlo a Spolu otevřelo v Lese undergroundovou divadelní scénu. Náš cíl s Pavlou ale nebyl věrně napodobit Lídu Baarovou a Adinu Mandlovou.

Co si o Lídě Baarové coby jedné z nejvíce kontroverzních postav české kinematografie myslíte?
Já mám Lídu Baarovou moc ráda, dokonce jsem chtěla o ní psát absolventkou práci. Strašně se mi líbila její životopisná kniha Útěky, kterou sepsal pan Škvorecký, a moc mě nadchla, protože být v devatenácti taková persona a celebrita, kterou bez pochyby byla, je zkrátka obdivuhodné. Když to pak člověk srovná s tím, jak se dnes mají herci v devatenácti letech, tak je to opravdu diametrální rozdíl.

Nalézáte rozdíl mezi Baarovou a Mandlovou?
Ano. Baarová se oproti Adině Mandlové spíš víc vezla a moc nedávala najevo své názory.

Já si třeba osobně myslím, že Baarová postrádala sebereflexi. Souhlasíte se mnou?
Ano, myslím si, že žádnou vůbec neměla.

Od pohledu působíte na člověka jako komik, ale jedna z vašich prvních rolí byla Ofélie. Za koho se považujete vy sama?
(smích) Lidé to o mně často říkají. Strašně ráda hraju komedie, ale ty se v repertoáru Komorní scény Aréna vyskytují málo, ale v oblibě mám i tragédie. Vlastně je mi to jedno, když jde o dobrou hru a s dobrým režisérem.

Krom divadla se věnujete i hudbě, a to konkrétně rapu jako zpěvačka Mc Zuzka. Je to váš oblíbený styl? Proč jste si ho vybrala?
Proč zrovna tenhle styl? Protože ho poslouchám od malička a vždycky jsem chtěla rapovat. Na jednom mejdanu se mi poštěstilo, že tam byl Jaro Vacek, který mě pak vzal do studia a já tam natočila tři tracky, mimo jiné i můj nejznámější Proti všem děvkám. Dodnes mě baví a zajímá tato subkultura, ale taky je pravda, že neumím moc dobře zpívat, ale to není ten primární důvod. (smích)

V jakých rolích v sezóně 2018/2019 se na vás diváci mohou těšit? Na co byste je ráda pozvala?
Určitě bych chtěla diváky pozvat na Tři sestry do Komorní scény Aréna, jelikož už jen to zkoušení bylo nádherné. Taky bych je do Komorní scény Aréna pozvala na Chacharji soustředěnou na tento kraj a na Divokou kachnu, protože je to nádherný dojemný příběh. Ráda bych ještě lidi pozvala na Spolu v Lese, jelikož v listopadu bude už derniéra. ∞

Celoroční projekt ostravské galerie Plato, nesoucí název Dočasné struktury 1 a 2, vytvořili umělci ve funkčních prostorech bývalé prodejny Bauhausu. V celkové rozloze galerie o výměře 5 tisíc metrů čtverečních je ve stálé expozici Knihovna, Bistro, Prodejna a Dekor. Na tyto tzv. site-specific umělecká díla navazují Dočasné struktury 2, které představují Zahradu budoucnosti.

Hobbymarket Bauhaus. Dříve jsme tady nakupovali květináče, zahradní nábytek a nářadí, dnes je to jedinečné místo pro kulturní nadšence. Zvláštní, ale zároveň zajímavá plocha pro výstavní prostory. Dozajista něco nového a jiného, než na co jsme byli dosud všichni zvyklí. Vystavované předměty Dočasných struktur se mísí s původními texturami Bauhausu. Autoři konceptu zanechali některé nápisy odkazující například na stavebniny, obkládačky, dlaždice. Také obrazy či tapety kdysi na prodej zůstaly na svých místech a dokládají svou minulost propojením se současností.

Dočasné struktury 1 jsou otevřené od dubna letošního roku, k životu je přivedlo šest tvůrců pocházejících z České republiky, Slovenska a Polska.

Bistro
Tzv. PLATO Café. Polská vizuální umělkyně, performerka a scénografka Dominika Olszowy vytvořila jedinečné autorské bistro/kavárnu/bar. Můžete si vybrat sami. Každému jak je po chuti. Inspirovat se Olszowy nechala čínským zvěrokruhem a plochu bistra pojala jako krajinu. Za barem jsou vystaveny košile potřísněné kávou, na baru kromě květin zasazených v pastelových květináčích vytváří zajímavou kompozici amulety se zapuštěnými magickými kameny, které se taktéž nacházejí v malých prosklených okénkách na barevných stolech a židlích.

PLATO Café zahajuje svůj provoz v roce Psa, jeho elementem je země a typickou barvou hnědá, stejně jako je hnědá barva kávy. Kavárna tvoří platformu pro setkávání a každodenní interakci mezi lidmi, kdy svou volností a uspořádaností posiluje mezilidské vztahy, přátelství i spolupráci. Svým projektem chce napomoci lidem k akci konat a vytrhnout je ze všednosti. „Dominika Olszowy se ve své tvorbě pohybuje formálně mezi různými médii, obsahově mezi podvědomím, intuicí, snem a skutečností. »Kávička« je pro ni synonymem nereálnosti, ale také symbolem spotřebního životního stylu,“ říká o autorce bistra kurátor Jakub Adamec.

Prodejna
Ojedinělá nabídka výběrových knih o umění jako kolektivní dílo čtyř umělců, Milana Housera, Johany Pošové, Julie Gryboś a Barbory Zentkové, s rozdílným tvůrčím přístupem, který propojili do společného prostoru se vzájemně prolínajícími se prvky. „Jednotlivé komponenty prodejny vytvořené umělci vyvolávají napětí mezi uměleckým dílem a jeho displejem, odbourávají hranice mezi autorem a čtenářem, umělcem a divákem“ říkají kurátorky prodejny Daniela a Linda Dostálkovy. Prodejna nabízí zvláštní soubor uměleckých publikací jak z českých, tak i ze zahraničních nakladatelství, které vybraly samy kurátorky osobně. Před zakoupením knih, které jsou běžně jen k dostání v e-shopech, si je můžete prohlédnout a prolistovat.

Dekor
„Pustili jsme se do hry, kdy efektivním umístěním děl v prostoru narušujeme představu o standartním formátu výstav,“ říká kurátor Marek Pokorný. O sekci dekoru se postarali laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého, nejvýznamnějšího domácího ocenění umělců do 35 let. Uspořádání jednotlivých děl ze sbírky Magnus Art ve výstavní síni představuje logickou síť vztahů a tvoří určitý příběh. Divákům umělecké prostředí nabízí mnoho dalších aktivit a interakcí, která nemusí primárně nutně pociťovat jako umění.

Zahrada
Garden of the Future pochází z druhého cyklu Dočasných struktur a navazuje na Dočasné struktury 1. Vizuální umělci a architekti z České republiky a Nizozemí společnými silami vytvořili prostory zahrady budoucnosti v atriu galerie. Autory funkční koncepce jsou Matyáš Chochola, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, Rustan Söderling a Atelier Partero, který představuje dvojice zahradních architektů Mirka Svorová a Jakub Finger. Idea vytvoření a zobrazení postapokalyptického světa se zrodila v důsledku toho, že autoři expozice chtěli propojit dvě alternativní představy o budoucnosti světa bez lidí. Na jedné straně opojení vizuální silou toho, co zbylo z ikonických míst velkých civilizací, naopak na straně druhé důvěra v obnovitelnou sílu přírody. Umělci se v instalaci snaží naznačit a urychlit proces tzv. primární sukcese. Míněno moment, kdy se na území zahrady uchytí rostliny pionýři tak, aby připravily úrodnou půdu pro vznik nových biologických společenstev. „Přijmeme-li tezi, že apokalypsa již probíhá v podobě nezřetelných změn (klimatických, sociálních…), autorská zahrada je pokusem přistoupit k temné budoucnosti pozitivně a poskytnout tomu, co jsme zničili, dost času k obnově,“ uvádí kurátoři.

Expozice Garden of the Future ukazuje zarostlou neopečovávanou vegetaci, která bujně raší, kde se jí zamane, zničené nepoužitelné auto, ze kterého se stal pouhopouhý vrak, zrezivělý rotoped, odhozené pneumatiky, odpadky v podobě bot, lahví…

Skutečná realizace jejich vize je otázkou několika desítek, možná stovek let. Musíme si uvědomit, že zatím s tím něco dělat ještě jde, něco změnit můžeme. Autorská zahrada umělců z Česka a Nizozemí je takovým pokusem přistoupit k apokalyptické budoucnosti pozitivně a nabídnout tomu, co se nám podařilo zničit, dostatek času k rekonvalescenci a obnově. Nicméně práce na zahradě budoucnosti nás všech nikdy neskončí. ∞


Dočasné struktury 1 / 2
Galerie PLATO (Janáčkova 22, Ostrava)
celoroční projekt

Příprava, zkoušení a nacvičování herců před premiérou představení jsou pro diváky velkým tajemstvím, byť jde rozhodně o pozoruhodný proces. Co tedy pro jednou zakusit dění před oficiálním uvedením inscenace na divadelní prkna? Že se to zdá nemožné? Ostravské divadlo Mír se svým představením Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích nabízí divákům upřímnou zpověď přímo z divadelního zákulisí.

V roce 1985 napsal Patrick Haudecœur se svou tehdejší partnerkou Danielle Navarro-Haudecœur svou první hru s názvem Mátový nebo citron pro amatérskou scénu, kde působili, avšak později toto drama dobylo i prkna profesionálních divadel. V případe divadla Mír v Ostravě se tak stalo 2. listopadu minulého roku. Režie se ujal Janusz Klimsza a dramaturgie Daniel Kozák.

Improvizace a zmatek ve všem
Kde jinde by se mohla odehrávat komedie o přípravě představení než na jevišti? Ano, jde o prostředí, které je pracovně přichystáno k hereckým zkouškám, tudíž se hemží spoustou nedodělávek, ale zároveň se zdá, že i v něm by se mohla premiéra odehrát. Prostor je řešen značně jednoduše, což znamená, že na jevišti je pouze stůl, židle, skříň a pár pro herce podstatných rekvizit. Tento příjemně vizuálně působící počin vytvořil scénograf Michal Syrový, který pro inscenaci navrhl i kostýmy.

Stejnou míru jednoduchosti lze najít právě i v oděvech postav, které by se daly rozdělit do dvou skupin, a to předpremiérové a premiérové. Zatímco kostýmy ke zkouškám působí vtipně a polovičatě, například Robin Ferro má na sobě frak a pod ním triko se Spidermanem, v případě ošacení během premiéry vše působí elegantně, postavy mají na sobě společenské šaty a jsou výrazně nalíčeny.

Když si herci lezou na nervy
Nejeden herecký soubor by mohl vyprávět, co obnášejí zkoušky před premiérou. Stres, chaos, deadline, vládnoucí ponorková nemoc a skepse, to je jen krátký výčet slov, který by zhruba mohl charakterizovat to, co se děje za oponou i před ní, když se zkouší. Stejně tomu tak je i u hereckého týmu čtyř herců, Juliena, Sofie, Richarda a Dominika, který vede zmatená režisérka Klára. Nikdo pořádně neumí text a nemá ani ponětí o tom, jak se má správně na jevišti hýbat, což všechny přivádí k tomu, že jim začne docházet potřebná energie i trpělivost a zároveň to vede i ke komickým momentům.

Komedie Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích stojí na principu divadla na divadle, dění na scéně tudíž může v divákovi vyvolávat zmatek, ale zároveň mu předkládá upřímnou a drsnou zpověď o tom, co herecká profese obnáší. Bez okolků jevištěm zaznívají nejdrsnější vulgarismy, jaké český jazyk zná, a skutečný reálný herecký tým divadla Mír složený z herců Robina Ferra, Alberta Čuby, Lady Bělaškové, Petra Panzenbergera a Nikoly Birklenové nemá s tímto agresivním obsahem hry problém, ba se dokonce zdá, že si v něm libuje. Všech pět aktérů přesvědčivě dává publiku na odiv prostředí, ve kterém se běžně pohybují. Onu nezkrotnou atmosféru nabitou negativní energií odlehčují povedeně nepovedené gagy Robina Ferryho, ve hře Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích ztvárňujícího začínajícího neschopného herce, které doplňuje Petr Panzenberger v roli egoistického a prospěchářského herce, nuceně se prosazujícího ve vedlejší roli sluhy. Nelze ani opomenout výkon Alberta Čuby, ten stejně jako dva jeho kolegové vyniká v komických skečích, zatímco ženské obsazení týmu se drží ve vážné poloze, která působí směšně.

Během představení také vyniká herci pronášená reflexe divadla, při které se svým způsobem vysmívají bulvární komedii, kterou paradoxně sami hrají. Inscenace Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích se tudíž pro diváky nestává pouze šílenou hořkou komedií, ale důkazem, že i divadlo si dokáže samo ze sebe dělat legraci, což v případě divadla Mír platí dvojnásob, neboť se především zaměřuje na zmíněný komediální žánr. ∞


Mátový nebo citron aneb Lupič v nesnázích
Divadlo Mír (Halasova 19, Ostrava)
premiéra 2. 11. 2017 • nejbližší repríza so 28. 4. 19:00

Co vás napadne jako první, když se řekne slovo svatba? Láska? Manželství? Rodina a děti? Romantika? Líbánky? Nebo něco úplně jiného? Je svatba skutečně jen otázkou partnerského vztahu mezi dvěma lidmi? A není to také záležitost byznysu? A co je důležitější, jak svatba vypadá? Anebo s ní spjaté emoce? Tento výčet otázek se prolíná novou komedií Vzpoura nevěst v Moravském divadle Olomouc.

Vzpoura nevěst je dílem autorské dvojice dramaturgyně Michaely Doležalové a režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové, jež má především pole působnosti v Ostravě. Jde tak o spolupráci ostravských scén s olomouckými, jelikož zde například hraje také Tereza Císovská z Komorní scény Arény v Ostravě.

Salón tedy nemá pomoci nevěstám jen s výběrem šatů, ale i s organizací svatby a vybranými způsoby, jak se má správná nevěsta chovat. Vše je předem dáno a nese si svůj systém. Účastnici kurzu jsou nuceni zapomenout na romantiku, ale naopak musí začít vnímat svatbu jako byznys. Několikrát za představení se opakuje věta: „Kdo platí, může vše.“ Posvátný obřad dvou do sebe zamilovaných lidí se najednou mění v pouhou smlouvu, která je i není výhodná pro oba, ale co se za ní skrývá, nikoho nezajímá. Doktorka svým svěřencům předkládá takzvaný „list to do“, kterého se mají držet. Chvílemi to spíše působí, že jim nechce pomoci ke šťastnému manželství, ale vygumovat jim hlavu a zazdít jejich emoce.

S růžovými brýlemi i bez nich
Postavy jsou výborně umístěny do kontrastů, což je zřetelné především u namyšlené Petry plné iluzí a staré Jany ochuzené o růžové brýle. Díky tomu má hra divoký spád, na kterém se podílí i ostrý hovorový jazyk občas plný vulgarismu a ironie. Kostýmy, které na jednu stranu působí maškarádně, ale na druhou jsou příjemně sladěné i s prostorem, lehce divákovi napovídají o charakteru dané postavy. Herci vkládají do svých rolí notnou dávku energie, kterou tato na první pohled jednoduchá komedie potřebuje. Z hereckého týmu nejvíce exceluje Vladimíra Včelná, které role Hany sedla a její drsné, ale upřímné a vtipné hlášky vyvolávají v diváckých řadách smích. Za zmínku stojí i herecký výkon Marka Pešla, ten se bravurně ujal role gaye toužícího po registrovaném partnerství, který ovšem má nad situací nadhled a útoky na svou orientaci ze strany ostatních účastnic bere s humorem, což dodává inscenaci na její drsné komičnosti bez příkras a zároveň paroduje dnešní svět plný homofobie.

Po pár lekcích dochází ke vzpouře proti doktorce Zapletalové, která své klienty záměrně kritizuje. Ti, najednou místo věcí kolem svatby začnou řešit sebe a projdou si duševní hygienou, kdy si uvědomí, proč chtějí vstoupit do sňatku manželského. Na závěr se vše však vrací ke staré hře paní doktorky Zapletalové, která klienty přivádí až k samotnému oltáři. Zda odpoví ano či ne, však závisí na samotných aktérech. ∞


Vzpoura nevěst
Moravské divadlo Olomouc (Horní náměstí 22, Olomouc)
premiéra 15. 9. • nejbližší repríza ne 22. 10. 16:00

OstravaPhoto opětovně rozbalí v centru Ostravy na 16 dní festivalový program pro všechny, koho baví fotografie, kdo se rád zamýšlí nad tématy doby a koho zajímá společenské dění s přesahem.

Festival nabídne 15 výstav, 11 přednášek a besed, 6 komentovaných prohlídek, portfolio review, workshopy, burzu a afterparties. Z české tvorby určitě zaujme Libuše Jarcovjáková nebo Iren Stehli. Z řečníků vystoupí např. Jan Sokol, Marek Hrubec a další. Letos je festival součástí Česko-německého kulturního jara, proto se zaměří také na německý společenský diskurz s ukázkami umělecké tvorby. Ze zahraničních účastníků jmenujme např. fotografa Hosama Katana, který pochází ze syrského Aleppa, či německého orientalistu Michaela Lüderse. Festival bude zahájen čtyřdenním vernisážovým maratonem, obohaceným o doprovodný program, a to vše v příjemném tempu letních dní od čtvrtka 15. června do neděle 18. června 2017. Přítomni budou jak autoři, tak lidé z oborů humanitních jako sociologie či filozofie. A kde to vše bude k vidění? Už tradičně v prázdných komerčních prostorech rozesetých po centru a bude na co koukat i co se týče exkluzivních zapůjčených interiérů. Připravte si navigace! Cílem festivalu je totiž také město oživit a upozornit na prázdná a bolavá místa. Pokud nestihnete zahajovací víkend, určitě stojí za to navštívit Ostravu i ty dva následující festivalové týdny od 19. června do 30. června 2017, kdy budou výstavy otevřeny veřejnosti a paralelně budou probíhat ostatní přednášky, komentované prohlídky a workshopy. A počítejte i s konkrétním tématem – jak už sama ilustrace Marka Ehrenbergera udává, letos chce tvůrčí tým jít opravdu do sebe: „Jinýma očima – mezi jistotou a nejistotou“. Více na Facebooku nebo www.ostravaphoto.cz. º


autor: Alexandra Bočková

Máte rádi inscenace, které si libují v nepokojích mezi zdmi obývacího pokoje? Znáte Ibsenovo rodinné drama Divoká kachna, jedno z nejlepších děl tohoto seveřana? Myslíte si, že se rodinné vztahy v 19. století odlišovaly od těch dnešních? A co pravda a lež? Ty přece zůstanou vždy aktuální. To je jen pár otázek, které nabízí divákům v ostravské Komorní scéně Aréně Divoká kachna zahalená do tajemství rodiny Ekdalových.

Ano, Divoká kachna je sice dramatem vzniklým v realismu, to však nic nemění na tom, že nemůže být aktuální. Přece jenom vztahy mezi rodinnými příslušníky patří k nesmrtelným tématům, čehož jsou si vědomi i režisér David Šiktanc a dramaturg Tomáš Vůjtek v Komorní scéně Aréně v Ostravě. Ti Divokou kachnu zpracovali tak, že se v ní děsivým způsobem najde i dnešní divák, a to nejen díky vizuální podobě inscenace, ale své koná také propracovaná psychologie postav. Vše odlehčuje tragikomično a rodinná, byť nevlídná, atmosféra. V hlavních rolích Zuzana Truplová (Hedvika), Tereza Císovská (Gina Ekdalová) a Josef Kaluža (Hjalmar Ekdal).

Taková ta domácí idylka
Každý jistě zná domácí idylku, kdy všichni se mají rádi a cítí se šťastně. Stejně tak to je u manželského páru Ekdalových a jejich dcery Hedviky. Ovšem není to jen iluze, která drží rodinu pěvně dohromady? Zlom nastává při návštěvě Ekdalova přítele Gregerse Werleho (Michal Čapka), který pokojnou atmosféru naruší. V této roli Čapka exceluje, neboť krom skoro až přehnané mimiky a gest si také pohrává s hlasem a svým jednáním jasně dává najevo, že ve lži nelze žít, což se Ibsen snažil postavit jako hlavní téma této hry. Ekdal (Josef Kaluža) se dostává do pochyb ohledně svého otcovství. V tento moment se z milého otce stává muž, který se snaží sobecky z domova uniknout, tato změna díky Kalužovu hereckému výkonu vibruje zdmi sálu až do konce představení.

Vše graduje, v rodině začíná vládnout napjatá atmosféra, jíž na síle přidává i hudba a řeč těla všech přítomných. Jediná Hedvika (Zuzana Truplová) zůstává stále stejná a čelí zmatku světa dospělých. Zdá se, že Truplové tato role sedí, neboť se jí opravdově daří ztvárnit citlivou čtrnáctiletou dívku skrze gesta, hlasové rozpoložení a mimiku. Hlavně tedy herecká schopnost vcítit se do postavy je stěžejním bodem úspěšné snahy vystihnout Ibsenovo drama, které se upíná k tomu, že žít s kostlivcem ve skříni může být až životu nebezpečné, což dokazuje Hedvika svou sebevraždou. ∞

Divoká kachna
Komorní scéna Aréna (28. října 2, Ostrava)
pá 19. 5. 18:30 • 200 Kč

Je mi potěšením konstatovat, že výraznými společensky aktuálními výstavními projekty nekypí jen metropole. Prostory britské kurátorce Jean Neal otevřela tentokrát Galerie výtvarného umění v Ostravě. Ta představuje Narušenou imaginaci současné společnosti.

Žijeme v blahobytné společnosti, můžeme svůj čas věnovat popíjení několika druhů aeropressu, rozplývat se nad veganskými jídelními kompozicemi a u toho přemýšlet nad uměním. Společnost nejen v Evropě došla do stádia dostatku a tudíž prostoru posunovat své zorné pole za hranice existenciálních otázek. A přesto jsou lidé, kteří tyhle možnosti komfortu nepřijímají a vnímají i to, co je fikcí hojnosti zakryto. Jejich práce aktuálně představuje nezávislá kurátorka Jane Neal. Ta už měla možnost okruhy společenských témat reflektovat médiem současné malby na výstavě Nightfall, kterou připravila v roce 2013 do pražské Galerie Rudolfinum.

Nyní se Neal ve výstavě Narušená imaginace v ostravském Domě umění věnuje opět silným společenským tématům, jejichž představení drží v linii současné malby. Neal vychází ze sbírky sběratele umění Roberta Runtáka a předkládá nad třicet pláten autorů převážně z Rumunska, Německa, Británie, ale i Zambie nebo Zimbabwe.

Sbírka Roberta Runtáka ukazuje cit pro selekci autorů, kteří nejsou výrazní pouze formálně, ale závažně oslovují diváka svým sdělením.

Právě umění si musí dovolit ukazovat skutečné zrcadlo společnosti. Tedy obrazy, které se tak diametrálně liší od facebookových zdí a instagramových profilů plných skvělých zážitků a spokojených životů. Jako by snad v naší společnosti nechyběl strach a smutek se stal špatnou emocí. Jak je tedy možné, že přesto je deprese tak častou paralýzou každodenního života?

Třeba sugestivní hyperrealistické plátno s vyhublým lidským tělem ležícím v papírové krabici obklopené temnou prázdnotou autora Craiga Wylie otevírá téma hodnoty lidského života. Nebo blíže neidentifikovaný tvor připomínající zvíře, ale psychologicky spíše vycházející z lidského tvora, sevřený a prorostlý větvemi v děsivě magické lesní krajině japonské malířky Haruko Maeda. Neméně vtahující jsou sdělení autora Alina Bozbiciu, která se pomyslně monochromaticky rozpíjí, jako by obsah nesměl být jasně řečen, ale přesto byla jeho závažnost evidentní. Jonas Burgert zase kontrastuje závažnost tématu výraznou barevností a několika plány obsahu sjednocenými v jednu realitu.

Svébytná imaginace
Výběr autorů s vyzrálým a svébytným rukopisem, mezi nimiž dále nechybí bratři Chapmani, Jonathan Wateridge, Serban Savu, Robert Fekete, Justin Mortimer a další ze současné malířské elity, je charakteristickým rysem této výstavy. Narušená imaginace vytrhne člověka ze spárů každodenního shonu a jím definované rychlosti plynutí času. Vybraná díla nedovolí divákovi pouze projít okolo. Hovoří tak silně, že nutí zastavit se a poslouchat veškerá sdělení. Pohlcují denně známé „nestíhám“ a vtahují do vlastního časoprostoru. A tento pocit, umocněný výstavním prostorem, který velkoryse dává prostor dostatečně odstoupit od náročných děl, činí z výstavního projektu nadstandardní počin překračující tuzemská očekávání. ∞


NARUŠENÁ IMAGINACE / DISRUPTIVE IMAGINATION – Making Windows Where There Were Once Walls
Dům umění, Galerie výtvarného umění v Ostravě (Jurečkova 9, Ostrava)
25. 1.—26. 3.

Elektra, jedno z nejznámějších antických dramat, existuje v mnohých zpracování. V ostravské Staré aréně se krvavý příběh odehrává skrze Euripidův pohled. Nejenže se přenášíme do doby plné vražd ve stínu krevní msty, ale také se díky podobě představení ocitáme ve skutečném antickém divadle. Zapomeňte na kulisy a vše kolem, herec je středobodem dění.

Hru převedli na prkna Staré arény režisér Pavel Gejguš s dramaturgyní Sylvií Rubenovou. Premiéru měla 12. června minulého roku. V hlavních rolích vystupují Jana Mudráková jako Elektra, Petr Sedláček jako Orestes, Jan Lefner jako Agamemnón a Miroslava Georgiovová jako Klytaiméstra.

Na počátku všeho stojí touha po moci a slepá víra krále Agamemnóna, kterou symbolizuje pohozená přilba v jinak prázdném prostoru jeviště. Tento muž neváhá pro úspěch obětovat vlastní dítě, dceru Ifigénii. Ovšem jak může matka reagovat na takový počin?

Klytaiméstra se pod vlivem mateřských pudů rozhodne svého manžela zabít, jenže skutečně stačí k očistě smrt viníka, který způsobil zármutek? Zpočátku se objevují této ženě nové obzory v podobě manžela Aigista. Ovšem to neodpovídá jinak napjaté situaci příběhu, ve kterém hýří válka a strach, což v sále umocňuje i hudba plná temných tónů, která je dílem Samuely Bartošové. Ono sychravé naladění děje doplňuje i tanec orákula, které ztvárňuje Tereza Petrová. To vše zesiluje chór, který tvoří Jan Chudý, Tereza Peterová a Eliška Šlahařová. Ti se podílí na gradaci, která se postupně posouvá do více a více krvavých odstínů.

Je třeba se zmínit i o vizuální podobě inscenace, která se drží pravidel antického divadla. Nikde nestojí žádné kulisy, vše působí jako experiment minimalismu. Symbol v podobě ležícího vojenského oděvu na zemi jako jediný napomáhá divákově představivosti. To, jaké bude představení, závisí čistě na hereckém výkonu. Autentičnosti se ujímá mimika a pohyb lidského těla, které slouží ke zprostředkování myšlenek a emocí krveprolitím posedlých postav, zejména Oresta a Elektry. Jeviště ve Staré aréně není velkých rozměrů, což u Elektry nevadí, neboť stísněností prostor dává možnost vyjádřit úzkost způsobenou smrtí, čemuž napomáhá i dobrá práce se světlem. Kostýmy a masky jsou uzpůsobeny jak charakteru postav, tak také antice, do které se přimíchala i současnost. Klytaiméstra se nese v slušivé róbě, zatímco Elektra je spoře oděná do válečnického oblečení, které odhaluje její ženské rysy. Nicméně tuto strukturu nabourává jazyk, který opět zapadá do antického konceptu, ovšem dnešnímu diváku nemusí být zcela blízký. ∞


Elektra
Stará aréna (28. října 23, Ostrava)
premiéra 12. 6. 2016 • nejbližší repríza st 15. 2. • 110 / 70 Kč

Už se vám někdy stalo, že vás během představení herci přinutili zapnout si telefon a připojit se na wi-fi? Že ne? Ve Staré aréně vám to skrze divadelní sondu Humanity upgrade umožní. Zapomeňte na přímou komunikaci diváka s hercem, vše je on-line, jak jsme dnes běžně zvyklí.

Ne nadarmo se na webových stránkách Staré arény dočtete, že si nemáte zapomenout před představením nabít smart telefony. Vše se totiž odehrává on-line skrze pro nás známá zařízení, jako jsou smartphony, notebooky či dokonce chytré hodinky. Díky těmto vymoženostem diváci mohou nejen být on-line, ale také můžou nahlédnout sami sebe jako běžného uživatele sociálních sítí a internetového připojení. Tento obraz nám zprostředkovávají tři postavy, totiž herci Jiří Krupica, Ondřej Beseda a Bára Kocmánková. Režie se ujal Jiří Hajdyla, dramaturgie Pavla Dostálová.

Kde tvůrci hledali inspiraci pro vznik této sondy? Údajně hlavně šlo o diskuzi mezi herci a režií, kterou doplnily myšlenky z Čapkova dramatu R.U.R. či z knihy Digitální demence. Díky tomuto Humanity upgrade působí kompaktně a divák tak může na téma digitálních technologií pohlížet z více hledisek. Divadelní inscenace je prokládána různými vstupy, úvahami a gagy, které na sebe navazují a tvoří tak rozmanitou koláž běžných situací, kterých jsme svědky, anebo se jich sami účastníme.

Hlavní složku inscenace představuje výkon tří herců, kteří od sebe liší postojem k on-line životu. Zatímco Bára Kocmánková a Jiří Krupica si pevně stojí za tím, že internet jim přináší do života potěšení, Ondřej Beseda nabývá opačného dojmu. Hra se tak táhne ve stínu souboje dva proti jednomu. Nelze si však nepovšimnout, jak jsou herci zapáleni pro on-line hru a to nejen co se týče ústního projevu, ale také skrze pohyby těla a náznaky různých emocí, které postavy prožívají. Bára Kocmánková a Jiří Krupica působí jako skuteční internetoví maniaci, zatímco z Ondřeje Besedy číší jasná rezignovanost na dnešní životní styl. Zjevná je absence neverbální komunikace, kterou postavy mezi sebou postrádají. Skutečně smajlík nahradí úsměv našeho známého? A jak se ještě více povede digitálním technologiím změnit naše vztahy? Jsme stále lidé, anebo už se z nás stali roboti? Tyhle otázky se nabízí při zhlédnutí Humanity upgrade. ∞


Humanity upgrade
Stará aréna (28. října 23, Ostrava)
premiéra 2. 10. • nejbližší repríza 4. 12.

Každý určitě znáte nějakou westernovku, kde v popředí stojí jednoduchá zápletka.

Například příjezd mladé, krásné dívky z města do nebezpečné divočiny západu, na jejíž půdě se setkává s prostým cowboyem, který se do ní zamiluje. Myslíte si, že takových příběhů byla už spousta? Mýlíte se. Ve Staré aréně se rozhodli zasadit jednu takovou western story na vyprahlou prérii velkoměsta. Co z toho vzniklo? Letní divadelní inscenace s názvem Cesta do Ameriky.

Po Ptáčníkovi a Zlém jelenu přišla toto léto Stará aréna s novým letním představením Cesta do Ameriky. Poprvé ho mohli diváci zhlédnout 12. srpna, kdy započala dvoutýdenní divadelní šňůra zakončená 27. srpna. V tomto krátkém období se Ostrava stala centrem westernu plného banditů, prostitutek, cowboyů, indiánů a zasněných krásek, kteří se společně snažili dobýt zemi snů, Eldorádo. Inscenace byla inspirována hrou J. K. Tyla Lesní panna aneb Cesta do Ameriky. Režie se ujali Pavel Gejguš a Anna Klimešová. V hlavních rolích Šimon Pliska jako Benny Goodman, Andrea Berecková jako Marry Lou a Jan Lefner jako sir Don Dalton.

Western a Tyl, dá se to vůbec spojit? Pro umělecký soubor ve Staré aréně to není problém. Ve skutečnosti se totiž jedná pouze o volné motivy z Tylovy hry, které posloužily pro vznik Cesty do Ameriky. Nesetkáte se s vlastenectvím jako takovým, ačkoli je inscenace cítit vůní domova. Hlavním motivem je láska dvou mladých lidí, cowboye Bennyho Goodmana a slečny Marry Lou, která z města přijíždí na prérii západu obklopeného bandity, rudochy a pasáky krav. Co by to bylo za westernovku, kdyby se jim onen románek nepokusil někdo překazit? Samozřejmě, do štěstí se jim připlete bandita sir Don Dalton, který Marry unese a žádá za ní výkupné. Celé představení pak směřuje hlavně k vysvobození mladé dívky ze spárů mužů s pistolemi a poddajných prostitutek. Zpracování literární předlohy se nese v čisté jednoduchosti, jak jsme u takového žánru zvyklí. Prostory pro herecké výkony evokují jediné slovo – krása.

Proč by jednoduchost nemohla být krásná? Jak již jsem naznačila, po stránce obsahové se představení může zdát člověku nudné, avšak pak po stránce vizuální se to rozhodně říci nedá, naopak. Místo, kde se děj odehrává, je totiž velkým plusem, kterým si Cesta do Ameriky získala úspěch. Proč by se stále měli pohybovat jen herci, když i diváci se můžou stát součástí představení, byť společně tvoří jen stádo krav? Ano, jestliže u jiných letních inscenací lidé sedí pod nebem, v Ostravě se chodí po prérii historického centra, na kterém se podepisuje zub času a skutečně to tam vypadá jako na Západě. Celé představení se totiž odehrávalo v oblasti kolem areálu Trojhalí Karolíny, což dodalo na půvabu tak jednoduchému příběhu.

K další pozitivní stránce představení jednoznačně patří herecké obsazení. Nicméně ani tak hlavní role, jako spíš představitelé těch vedlejších si zaslouží pozornost. Na mysli mám například Zuzanu Kantorovou alias bordelmamá či Petra Sedláčka v podobě Rudého oblaka, kteří dodali svým hereckým výkonem na působivosti tak obyčejné westernovce. Trojice Berecková, Pliska a Lefner zazářili především v závěrečné scéně, kde se pánové utkali v souboji o dámu v korytě řeky Ostravice pod železničním mostem. Řekla bych, že to byl snad jeden z nejlepších momentů, který divákům Cesta do Ameriky nabídla. Na autentičnosti také přidala hudba, jejímž autorem je Jakub Novák.

Můj negativní pohled na western se určitě touto inscenací nezměnil, nicméně jsem byla potěšena, že tvůrci ze Staré arény zase vytvořili něco strhujícího, co člověka přiláká a nějakým způsobem se ho to dotkne. ∞