„Život je bolestný a přináší zklamání“ je název právě probíhající plzeňské výstavy, věnující se hororové tématice. Kouzlem nechtěného je, že doposud byla většina tamějších výstav horor, ale tenhle skutečně stojí za to vidět.

Galerie města Plzně ve spolupráci s Otto M. Urbanem přichází s ambiciózním kurátorským projektem třídílné výstavy, jenž po premiérové přehlídce v Plzni bude putovat do galerií jiných českých měst. První část s názvem „Život je bolestný a přináší zklamání“ nese podtitul „Masakr Vol. 1“ a věnuje se vlivu průkopníka moderního hororu, spisovatele H. P. Lovecrafta, na českou výtvarnou scénu. Doposud se nikdo nezabýval tím, jaký má hororová estetika obecně vliv na tuzemské umělce, a tento první pokus přináší zajímavý průřez tvorbou deseti současných autorů.

V úvodním sále diváky příliš nepřekvapí přítomnost velkoformátových pláten Josefa Bolfa, notoricky známého malíře, zásadního pro minulé desetiletí. Notný pesimismus je klíč k definitivnímu rozluštění. Bolf je zlomený a zřejmě už delší dobu. Iluze je dokonalá, záhada nepřestala být záhadou.

František Štorm je především hudební černokněžník, což se zrcadlí i v způsobu prezentace matric k grafickým tiskům. Ty jsou skrz bodový reproduktor doprovázeny autorskou nahrávkou výkřiků. Mužských nebo ženských? Hlas byl spíše skřípavý než vřeštivý. Ječení se pronikavě nese sálem, zaplněným grafikami na motivy povídek H. P. Lovecrafta, přes komiks Evy Macekové až k instalaci maleb Martina Salajky. Strach jitří fantazii. Salajka se mu při nočních výpravách do hlubokých lesů oddává, dovoluje mu probouzet ty nejšílenější vize. Jeho malby jsou svědectvím o tom, že nás vlastní strach učí lépe se poznat. Malby zaznamenávají atmosféru něčeho nadzemského, co k němu hovoří skrz nevědomí. Člověk by čekal, že bude ve tmě temnotou pohlcen, ale Salajkovy malby hýří barvami.

Bůh odporných věcí
Expozice pokračuje ve vedlejší místnosti – mázhausu, podlouhlé chodbě s klenutým stropem a nenápadným schodištěm do podzemí. Z instalačně nepřátelského prostoru vytvořil sochař a grafik Marek Škubal velmi lichotivé prostředí, evokující jakousi kadidlem provoněnou svatyni Boha odporných věcí. V jejím středu se vyjímá sochařské dílo „Animal Bodhisattva“, obklopené řadou stejnojmenného cyklu kreseb černým fixem tištěných na nerezové desky. Škubal je unikátní persónou už jen pro svůj červí fetiš a vzhled Pána temnot. Kresby s hutnými hromadami červů mohou být metaforou pro autorův niterný rozklad, kdy temnotu jeho duše požírají démonci v podobě červů. A červ sám by mohl být vnímán jako symbol neustálého koloběhu života a smrti. Ctíme rozklad, jdeme smrti naproti.

Na návštěvě u sériového vraha
Výstava pokračuje další pěticí autorů v podzemních prostorách galerie. Již při scházení dolů nabývá prostor atmosférické iluze evokující domov, neboť stěny jsou dekorované. Chodba se stává spíše předsíní bytu a návštěvník galerie se v site-specific instalaci Martina Mulače začne cítit jako na návštěvě u sériového vraha s láskou k taxidermii. Mezi pozůstatky vycpaných zvířat a stylovými dekoracemi jsou nenuceně zakomponovány obrazy reagující na povídku „Pickmanův model“ od H. P. Lovecrafta. Mulač zastává názor, že pocit hrůzy při čtení povídek není dostačující, proto chce strach zveličit stimulací prostoru. Reálný děs na nás někde čeká a chce nás zastihnout nepřipravené.

Je zde velmi patrný vliv hororové kinematografie. Estetika béčkových krváků silně ovlivnila i tvorbu malíře Jana Vytisky, který na výstavě prezentuje vedle svých obrazů překvapivě i krátké animované video. Vytiskovy figury s vyhřezlými střevy a visícím okem jako by záměrně reflektovaly pokleslou vizualitu a nedokonalé filmové efekty, které balancují na hranici kýče, s notnou dávkou černého humoru a ironie.

Jakub Gajdošík v site-specific instalaci formálně vychází z Marii Grosholtz. Scéna je ponořena do mlhoviny a sporé osvětlení evokuje půlnoc. Zachycuje k smrti vyděšeného Innsmoutha táhnoucího tlející mrtvolu k obětování pro Dagona a Temnomnichy, kteří ho pronásledují z bažin. Gajdošík zde také vystavuje řadu maleb a domalovaných vintage fotografií.

Černá mše
Dalším autorem, kterého není třeba příliš představovat, je hyperrealistický sochař Richard Stipl. Jeho dílo „Black Sabbath“ uzavírá výstavu v posledním sále. Působí, jako by se zbavilo nesnesitelného břemene. Další socha Stipla je velmi nápaditě nainstalována v průhledu z ulice do galerie.

Výstava se zdá být ideální k plnému využití potenciálu historického sklepení galerie, neboť charakter prací většinou podpoří. Jedinou výjimkou je dle mého názoru prostor věnovaný slovenskému sochaři Stanislavu Karoli. Jeho temně černým objektům prostředí příliš nelichotilo.

V druhé polovině ledna se ve stejném složení přesouvá výstava do pražské Trafo Gallery, jež disponuje podstatně menší rozlohou, a tak autory čeká velmi nelehký úkol, kdy budou muset zredukovat počet vystavených děl, aniž by se vytratila jedinečná hororová atmosféra výstavy. ∞


Život je bolestný a přináší zklamání
Galerie města Plzně (nám. Republiky 40, Plzeň)
25. 11.—15. 1. • 40 / 20 Kč
Trafo Gallery (hala č. 14 – Holešovická tržnice, Praha 7)
26. 1.—5. 3. • vstup zdarma

Na Tajemné dálky se rozhodně vyplatí zajít znovu, protože expozice je pokaždé unikátní, od půlky července k tomu i obohacená o nové grafiky autorů, jako jsou například Maxmilián Pirner, Karel Hlaváček, Jan Konůpek nebo Hanuš Schwaiger.

Tajemné dálky je název vůbec první výstavy věnované symbolismu v českém výtvarném umění v letech 1880 až 1914, jenž je zde kodifikovaný jako samostatný fenomén, který byl doposud prezentován pouze ve spojitosti se secesí. Jedná se vlastně o sérii výstav stejné koncepce započatou v polském Mezinárodním centru kultury v Krakově pod názvem „Vládcové snů“, poté v rozšířené verzi znovuotevřenou na podzim minulého roku v olomouckém Muzeu umění jako „Tajemné dálky“ a v současnosti pokračující v pražském Anežském klášteře. Autorem celého projektu je kunsthistorik a kurátor Otto M. Urban, specializující se na symbolismus a problematiku dekadence, který již v minulosti zpracoval výstavy obdobné tématiky („Moderní revue“, Národní galerie v Praze, 1995; „V barvách chorobných: Idea dekadence a umění v českých zemích“, Obecní dům v Praze, 2006; „Decadence in Bohemian Lands“, Brusel, 2009; „Decadence Now! Za hranicí krajnosti“, Galerie Rudolfinum v Praze, 2010), k nimž zpravidla vychází i katalog či stejnojmenné odborné publikace. Příprava tohoto projektu trvala řadu let, během nichž se podařilo opatřit díla nejslavnější ze sbírek zahraničních, i ta téměř neznámá či málokdy vystavovaná ze sbírek soukromých. K vidění jsou zde sochy, malby, kresby, grafické tisky, a dokonce i dobové literární publikace.

Po zahájení výstavy se v médiích zvedla vlna kritiky směrem k jejímu nainstalování. Nejčastěji bylo vytýkáno zvolení kovového materiálu pro stavbu paneláže, či změna rozvržení galerie. Jde o radikální zásah, při kterém pokladna a šatna byly přesunuty do vstupní haly a původní prostory jsou využívány jako výstavní, což je naprosto ku prospěchu orientace i celkové estetiky. Je zde hodně pracováno s průhledy mezi jednotlivými místnostmi a s umělým osvětlením. Výstava má atmosféru, což se například o stálé expozici ve Veletržním paláci, která má průřezem mezi nejvíce zásadními díly představit české umění celému světu, říci opravdu nedá. Je třeba si připomenout, že jde stále o tutéž instituci, jež nahradila obrazy zapůjčené ze stálé expozice na základě velikosti formátu, nikoli obsahu či významu, a to jen proto, aby nemusela znovu vymalovat stěnu, na které již čas prachem olemoval předešlý rám, a barva pozbyla sytosti. Instituce tolerující tento akt laxnosti a naprosto směšné neprofesionality zároveň nechala se svést k odvážnému experimentu – dovolila zbořit svou vlastní usedlou strohost, dala šanci kreativnějšímu přístupu a učinila tím velký krok. Vystoupit proti zažitým stereotypům v Národní galerii, oslovit mladé architekty Filipa Koska a Jana Říčného, vyžadovalo jistou kuráž. Fakt, že Národní galerie v čele s novým ředitelem Jiřím Fajtem byla této spolupráci vůbec otevřena, je známkou toho, že se věci mění k lepšímu. Z tohoto hlediska je třeba začít vůbec instalaci celé výstavy hodnotit. Mít na mysli, jak běžně výstavy v daném prostoru vypadají a jak je k instalaci expozice přistupováno v dané instituci. Teprve nyní můžeme diskutovat o tom, zdali se experiment zdařil nebo nezdařil. Mně osobně připadá výhrou, že vůbec k nějakému došlo. Zaráží mne však, že nebyl proveden žádný zkušební test materiálu, který by předem zabránil korozi, jež se počala objevovat až v průběhu výstavy.

Místnosti jsou tematicky rozděleny hned do několika částí, jež divákům mají co nejvíce přiblížit ideu symbolismu. V úvodní části s názvem„Samota snů“ se ponoříte do umělcových niterních tenzí. Pevné prolnutí autora s vlastním dílem, které splývá se životem ovládaným pocitem nepatřičnosti a vykořeněnosti, vede umělce na pouť do jiných, umělých světů zbavených trapné reality. Každý z možných úniků znamená odmítnout účast ve hře soudobého světa. Dominantními díly zde jsou obrazy „Piják Absintu“ od Viktora Olivy nebo „Umělcův sen“ od Emila Holárka.

Následující místnosti „Ztracený ráj“ a „Vnitřní zrak“ jsou věnovány spiritualismu. Na přelomu století vliv církve slábne, což překvapivě posiluje zájem o otázku víry a křesťanství v duších tvůrců jakými jsou například František Bílek, Anton Hanak nebo ve svém pozdním díle i malíř Jakub Schikaneder. V hledání spirituality se symbolisté inspirovali i moderním vědeckým poznáním. Hypnotické transy, duchařské seance, hermetické teorie a okultní praktiky rozšiřovaly umělcovo vědomí a probouzely jeho vnitřní zrak. Zkušenost s takovými věcmi dokáže sloučit zdánlivě neslučitelné, například nenásilně propojuje energii Bohumila Kubišty s Ladislavem Šalounem.

Následuje četné množství prací na papíře. Jedná se o jak již zmiňované kresby a grafické listy, tak i množství děl literárních. Vliv literatury a především poezie byl v symbolismu velmi silný. V této době se poprvé začíná uvažovat o knize jako o uměleckém objektu. Je zde zvýšená pozornost při volbě papíru, formátu, fontu, typografii a vzniká mnoho experimentů, podílejících se na vývoji knižní kultury, která je pro české země velmi důležitá. Očekávala bych zde například autorské knihy Josefa Váchala, ale vzhledem k četnosti současně probíhajících výstav, na kterých se Váchal vyskytuje, zřejmě nebylo možné je obstarat.

Snad nejpočetněji zastoupený je zde soubor „Přízraky noci“, prezentující temnější melancholickou stránku symbolismu. Stíny noci, vytvářející v naší mysli ty nejděsivější vize děsu, či snad skutečné stvůry ze samotného pekelného lůna? Sabaty čarodějnic, upíři, čerti a další postavy z nočních můr, které na dnešního diváka působí poněkud groteskně, neboť se doba za sto let změnila. Teskné krajinomalby, pro symbolismus tak příznačné, jsou námětem prostupujícím celou expozicí. Příroda a její životodárná i život beroucí síla byla pro tehdejší výtvarníky nekonečnou inspirací, nevyřešenou záhadou, fascinací a dost možná i jedinou útěchou v reálném světě. Proto není příliš překvapivé, že i ve zbylých částech výstavy jsou četně zastoupeny náměty nymf nebo víl, které se snad nakrátko zjevily odněkud z houští. Plynule se tak navazuje na poslední téma, v němž vystupují postavy z bájí a pověstí.

Zvýšenou pozornost si zde zaslouží raná a velmi překvapivá díla Alfonse Muchy, premiérově vystavená až na Tajemných dálkách. Překvapivá jsou v tom smyslu, že předcházejí jeho secesnímu období a naprosto se liší od rukopisu, který si později Mucha vybudoval, a díky kterému se proslavil po celém světě. Dalším exkluzivním obrazem je zde „Libuše“ od Karla Vítězslava Maška, zapůjčená ze stálé expozice v pařížském Musée d’Orsay. U nás je dílo vystaveno vůbec poprvé, ač se jedná o obraz, který je ve světě tím nejznámějším dílem prezentujícím český symbolismus. Při koncipování výstavy šlo o to, vedle děl, která jsou notoricky známá, ukázat i díla zapomenutá nebo nepříliš často vystavovaná. Zastoupeno je zde přibližně padesát autorů, zahrnujících i takzvané české Němce jako například malíře Augusta Brömse, Richarda Teschnera či Ferdinanda Staegera.


Poslední komentované prohlídky proběhnou od 16 hodin v Anežském klášteře v Praze dne 12. září s historikem Filipem Wittlichem a dne 23. září s autorem výstavy Otto M. Urbanem.