Vánoční svátky s královskou rodinou mohou být inferno, a obzvláště to platí pro bulimické princezny z Walesu. Zatímco seriál Koruna z produkce Netflixu ještě do 90. let nedošel, nový snímek Spencer ukazuje nejkrizovější momenty, které princezna Diana za svého života zakusila.

Díky Koruně je současný diskurz kolem královské rodiny mixem obdivu a kritiky. Obdiv má původ ve faktu, že jsou panovníci zbaveni soukromí a musejí řešit komplikované politické hry, z kterých nelze vyjít bez poskvrny. Kritika pak vzniká z poznání, že se někteří členové rodiny z vlastního rozhodnutí projevují chladně a bezcharakterně. Momentální přístup se jeví jako lidštější a vyváženější alternativa k vyhraněným hodnotovým soudům, které navíc poškozují komerční prospekty projektů.

Snímek přímo přejímá roztěkanost své hlavní hrdinky. Pod tichou šikanou rodiny Windsorů se přes Vánoce účastní nesmyslných denních rituálů a rozvíjí se u ní hrozivé neurózy. Toto je režisérovo nejpřirozenější působiště – Larraín je sugestivní zejména při postihování poruchy příjmů potravy a tísnivého pocitu, že dohled nepřátelských existencí dále přiživí tyto problémy. Spencer jedinečným způsobem ukazuje psychologický pojem spirály úzkosti. V těchto scénách často užívá stylistické vzorce ze žánrové kinematografie. Tíseň postihuje blízkými širokoúhlými objektivy, rychlými jízdami, které Dianu sledují na každém kroku, a především agresivními hudebními kompozicemi Johnny Greenwooda.

Odchod s úsměvem
Při zohlednění režisérovy předchozí tvorby však Spencer vyvolává mírné zklamání. Do velké míry jde o silovou hru na dvě témata – útlak a odolnost. Larraín v předchozích filmech dokázal komplexně prezentovat širší kulturní a politické kontexty, které zde téměř úplně chybí. Jeho předchozí film Jackie (2016) ukazoval podobnou situaci optikou první dámy zavražděného prezidenta, ale ve vhodných momentech režisér dokázal psychologizaci a subjektivitu tlumit. Spencer v úvodní půlhodině vyřkne (s velkým důrazem) skoro vše a následně jen opakuje. Tyto neurotické slavnosti mají i v pozdějších scénách jistě svou účinnost a Stewartová stále hraje velmi obratně, k přemýšlení novými směry ale už film nepodněcuje.

Spencer připomíná několikastránkovou explikaci, na kterou se navěšují úctyhodné režijní a herecké piruety. Snad můžeme hledat vinu ve scénáři Stevena Knighta. Ačkoli tento britský rodák slavil úspěchy se scénáři ke Špíně Londýna (2002) a Východním příslibům (2007) a stejně tak stojí za pozornost jeho minimalistický režijní debut Noční jízda (2013), v současnosti se podepisuje pod velmi tuctové či vyloženě nepovedené filmy. Jeho poslední režijní dílo Ticho před bouří (2019) byl výron šílených ambicí a neúměrnosti. Je vpravdě šokující, že má identický tvůrce nyní zápolit o prestižní filmová ocenění.

Je poté těžké nepřijmout rozesmátý závěr jako vážně míněný triumf Diany nad královnou a spol., třebaže předchozí sekvence naznačovaly, že oslava jakéhokoli vzdoru postrádá smysl. Štěstí je to jen prchavé. Larraín s Knightem odmítají předznamenávat tragiku princezniných posledních let. Jakýkoli sofistikovanější význam si musíme trochu vnutit. I v závěru Spencer říká málo a stejně tak skromně inspiruje.

Spencer
režie Pablo Larraín
Velká Británie, Německo, Chile, USA, 2021