Členky punkové skupiny Pussy Riot, které nedávno v rámci předsočinské amnestie vyšly po necelých dvou letech z vězení, tvrdí, že se jim akce v katedrále Krista Spasitele povedla. Má o tom svědčit jak bouřlivá reakce veřejnosti, tak samotný proces v nejlepších stalinských tradicích, korunovaný tvrdým rozsudkem. Ťaly prý do živého a to je právě záměr angažovaného umění.

Svým způsobem mají pravdu. Pouhé záběry několika dívek v barevných kuklách, zmateně pobíhajících po kostele a vykřikujících nesrozumitelná slova, by bez vhodného kontextu opravdu nemohly tak výrazně zasáhnout do společenského a politického dění Ruska a vyvolat silný mezinárodní ohlas. Kromě toho se dotkly Putina osobně v jeho pověstné despotické urážlivosti. Beztak v té době byl značně podrážděný, protože v Moskvě se poprvé od začátku 90. let začaly shromažďovat statisícové protivládní demonstrace. Pečlivě pěstěný kult osobnosti se ukázal být dvousečný: na jednu stranu ho masy podporují, protože „když ne Putin, tak kdo?“. Na druhou stranu se stává synonymem autokratického systému, takže protestující pojí právě nevole k jeho osobě.

Společný nepřítel
V zimě 2012 se demonstrací účastnila velice rozmanitá paleta odpůrců – v jedné koloně vedle sebe pochodovali krajní levičáci, nacionalisté i obyčejní občané, pobouření bezostyšnou manipulací podzimních parlamentních voleb a další politickou rošádou Medveděv-Putin. Stoupenci demokratického přerodu Ruska spatřovali v této bezprecedentní jednotě apokalyptický obraz vlka, který se pase vedle jehňátka na stejné louce. Očekávali příchod „království nebeského“ – básnili o zrodu občanské společnosti a brzkém pádu Putinovy vertikály. Jenže vládce se nechá zvolit šedesáti třemi procenty a demonstraci v předvečer své inaugurace bez skrupulí násilně rozežene. Další den se ke Kremlu veze předem vyklizenou Moskvou a tváří se jako by se nechumelilo. Protesty se už v původní míře nikdy neobnovily.

Podvodník se skořápkami
Jedním z nejúčinnějších kroků, díky kterým se Putinovi podařilo revoluční náboj zneškodnit, se stal právě vleklý exemplární proces s dívkami ze skupiny Pussy Riot. Zadržení, vyšetřovací vazba, obvinění opírající se o církevní usnesení z dob inkvizice – celá do nebe volající absurdita tohoto dění nenechala chladným nikoho z angažovaných a přemýšlejících lidí v Rusku. A tak bylo celé protestní hnutí zataženo do nesmyslné diskuse o zcela nepodstatných detailech akce, rozmělnilo se v novinových článcích a rozhádalo v internetových fórech. Putin zase použil své oblíbené a velice funkční taktiky – nazvat černé bílým a vysílit protivníka jeho vlastní snahou vyvrátit očividnou nepravdu.

K tomu se oficiálním médiím podařilo vystoupení dívek velice obratně zdémonizovat a podat jako ukázku zhýralosti opozice. V masovém vnímání tak byla celá tato nejednotvárná skupina výrazně zdiskreditována.

„Černá sutana, zlaté nárameníky“
Je až neuvěřitelné, jak se bývalému plukovníkovi KGB podařilo během pouhých patnácti let zázračně proměnit ateistické postsovětské Rusko na okázale věřící velmoc, stavící na hodnotách cara Mikuláše I.: „pravoslaví, samoděržaví, národ“. Ne, že by byl skutečně věřící, jen se navrací k úspěšné carské politice propojení církve a moci. Sám Patriarcha vřele podpořil Putinovu kandidaturu v prezidentských volbách. Ostatně to byla další věc, proti které bylo namířeno vystoupení Pussy Riot. Načež jim bylo velice zřetelně předvedeno, jak efektivně toto spojení funguje.

Kontroverze nebo rozpačitost?
Osobně považuji estetiku akcí Pussy Riot a s ní spřízněné skupiny Vojna za poněkud nečitelnou. Jejich happeningy vždycky reagují na aktuální žhavé události tou nejpřímočařejší, zkratkovitou, často primárně šokující formou. Jako například veřejné souložení několika párů aktivistů v budově Biologického muzea v reakci na vyhlášení Medveděva oficiálním nástupcem Putina – se sloganem „mocipáni s vámi vyjebávají a vy si to ještě užíváte“. Nevidím cílovou skupinu, kterou by takto podané sdělení mělo oslovit. Pro masy jsou taková vystoupení na první pohled odpudivá a neuchopitelná, vyžadující příliš velkou míru vlastní invence a přemýšlení, než jakou je průměrný divák státní televize ochoten vyvinout. Pochopí to právě tak, jak mu je zmíněná televize naloží. Na druhou stranu pro lidi uvažující je tato forma příliš povrchní a může být vnímaná spíše jako více či méně povedený politický vtip. Jenže to vypadá, že zpátky jsou ty časy, kdy se za nevhodnou srandu platilo osobní svobodou.

Čtení z vězení o svobodě
Mnohem srozumitelněji jsou podle mě myšlenky členek skupiny podány v textech. Proto vítám vydání knihy „Pussy Riot! A Punk Prayer for Freedom“, která vyšla v roce 2013 v americkém nakladatelství The Feminist Press. Nehledě na to, že se nedá předpokládat velký zájem českých čtenářů, kniha je k dostání v pražském vydavatelství a knihkupectví Page Five.

Publikace obsahuje vzkazy různých významných osobností vyjadřujících podporu, komentáře aktivistů feministického hnutí uvádějící akci do celosvětového kontextu boje za rovnoprávnost pohlaví, ale především nabízí anglické překlady písní Pussy Riot a otevřených dopisů a soudních vystoupení Mariji Aljochinové, Naděždy Tolokonnikovové a Jekatěriny Samucevičové. Jejich názory a přesvědčení zdaleka nejsou tak agresivní, jak by člověk očekával. Patří do obecně humanistického kontextu: občanská společnost, sekulární stát, rovnost pohlaví, svoboda vyjadřování, dodržování lidských práv a zákona obecně. To jsou myšlenky, za jejichž prosazování by ve 21. století již rozhodně neměl nikdo sedět. Alespoň ne v zemi, která se snaží tvářit jako demokratická. Nemůžu se proto ubránit pocitu, že za jiných okolností bych se klidně mohla ocitnout na jejich místě za mřížemi – úplně stejně jako ony bych pak citovala křesťanské filozofy začátku 20. století, polemizovala o Bibli a poukazovala na pokrytectví církve. Dovolávala bych se svědomí prokurátorů a snažila se přinutit lidi myslet vlastní hlavou, uvažovat samostatně a hledat pravdu. Bylo by to zase marné? ∞


Pussy Riot! A Punk Prayer for Freedom
The Feminist Press
New York, 2013, 151 stran

S nástupem elektronických čteček se očekávalo, že budou postupem času mizet tištěná média. Opak se stal pravdou a právě díky nim se objevuje mnoho nových, která si hrají s formou, aby ukázala, že nuly a jedničky vůni papíru nenahradí.

V druhé polovině října tohoto roku otevřeli František Kast a Štěpán Soukup knihkupectví a vydavatelství specializující se na prodej a produkci výtvarných publikací, autorských tisků a uměleckých periodik. Ani v jeho názvu nechybí stránka – Page Five tvoří z domácích knihoven pokladnice milovníků papíru, umění a vizuální kultury. Čtenářům nabízí širokou škálu publikací a materiálů od teorie výtvarného umění, přes design, architekturu, až po fotografii či poezii. Prostor slouží i ke kulturním akcím – každý měsíc zde budou probíhat výstavy, křty nebo přednášky.

V knihkupectví je k dostání třeba kultovní čtvrtletník SLANTED. Při vyslovení tohoto názvu musí nutně zbystřit každý grafický designer nebo typograf, kterým je periodikum primárně určeno. Každé číslo je jinak tematicky zaměřené, ale všechna kypí články, ilustracemi, fotografiemi a typografií. Další periodikum je dovezeno z německého knižního veletrhu The Berlin Art Book Fair – jedná se o jeden z vizuálně nejkvalitnějších časopisů dnešní doby, módní časopis OE. Jeho specialitou je, že se snaží využít i potenciál polygrafie – užívá různých vlastností papíru, aby čtenář měl chuť časopis držet v ruce. U jednotlivých svazků je využito různých povrchů a gramáží papíru.

Page Five otevírá i slovenskou scénu. X je magazín o současné kresbě ze Slovenska. Dalším čerstvým projektem je nezávislé vydavatelství APART LABEL. Vzniklo v roce 2013 s cílem vydávat fotografické publikace a vytvořit prostor pro mladé fotografy a designery. Letos pod tímto labelem vyšlo zatím šest publikací, které Page Five samozřejmě nabízí. Dalším skvělým fotografickým magazínem je slovenskou Národní cenou za design oceněný Port No. 21. Jeho velký formát (50 × 35 cm) je snahou o prezentaci obrazového materiálu v rozměru, při kterém se vizuální stránka dostává do popředí a vyniká její výpovědní hodnota.

Kniha, kterou nelze brát moc vážně, je futurologicko-nelogická vize Jak bude vypadat písmo v roce 2113? Je vytvořená jako gamebook a vyžaduje od čtenáře míru hravosti, zvědavosti i špetku humoru. KUDLA je tvořivý umělecký ateliér, tvořený tříčlenným týmem. Tato řemeslná dílna se věnuje hlavně různým alternativním aktivitám v oblasti tisku (sítotisk, tisk z výšky, risografie, xerox, digitální tisk), zpracovávání papíru, vydávání nezávislých uměleckých publikací a zinů, knihvazbě atd. Pod hlavičkou KUDLAPRESS letos vydala pět publikací.

Tento výčet titulů je jen zlomkem toho, co mladé knihkupectví a vydavatelství Page Five nabízí. Ve Veverkově ulici číslo 5 na Praze 7 najdete nově i v sobotu místo pro setkávání, prolínání, poznávání, čtení i listování. Page Five je otevřený koncept s nekonečným počtem stran a listů.

Page Five
Veverkova 5, Praha 7
po–pá 12:00–19:00
so 12:00–16:00