Soul, RnB, elektronika i reggae, a k tomu závažná poselství. Svým osobním tónem zaujal už její debut Victims of Truth (2005), když loni vydala dlouho očekávané album Love Supreme, měla už statut mimořádné muzikantky a světoběžnice. Vyrůstala v Nigérii. Když jí bylo devatenáct, přestěhovala se do Německa. „Má hudba je univerzální,“ říká hudebnice Nneka. „Je ale zajímavé sledovat, na jaká místa mě dokáže přivést.“ Jedním z nich teď bude pražský Palác Akropolis.

Na deskách se vždy noříte do svého nitra. Co vám to přináší – vnitřní klid? Je to úspěšná cesta?
Takhle to chodí… Život znamená cestu, která nás přivádí do přítomného momentu. Hudbu používám jako svého druhu terapii, jako deník, který je mým autentickým odrazem. Skvělý je na tom ten samotný proces, díky němuž mám vliv i na okolní svět.

Někteří lidé se vyhýbají umění, které má nějakou hranu, které se snaží upozornit na vážná témata. Co za tím je? Pocity viny?
Nemyslím si, že to tak opravdu je. Někteří lidé se možná opravdu odvrátí, když jsou konfrontováni s něčím vážným, ale jiné lidi umění s kritickým ostřím naopak stimuluje, vyhledávají ho. A účelem umění je přece inspirovat!

Jakou volíte cestu, aby vaše umění bylo zábavné, ale zároveň se neztrácelo poselství?
Autenticitu.

Když se vás promotéři nebo novináři snaží na první dobrou přiblížit novému publiku, zmiňují blízkost k Lauryn Hill nebo spolupráci s Nasem. Které umělce byste takto vyzdvihla ze své pozice?
Rozhodně tahle jména: Christy Essien Igbokwe, Majek Fashek a Keziah Jones.

Jak se stavíte k možnosti budovat kariéru kolem umělecké tvorby? Dáváte si třeba cíle, jichž byste chtěla dosáhnout?
Teď už ano, ale je to celkem čerstvé. Dříve jsem to nedělala vůbec a mého manažera to trápilo a stresovalo. A tak jsem se naučila do jisté míry plánovat, ale zase když cítím, že už to je na sílu, nechám věci plynout. Tak jako dřív.

Na album Love Supreme jsme čekali několik let, nebyl to naopak stres pro vás? Anebo si ta deska prostě vyžádala přesně tolik času, kolik bylo třeba?
B je správně – ta deska prostě vyšla ve správný čas.

Vaše hudba pojednává o vážných věcech, ale je v jádru něžná, uklidňující, vznáší se kolem ní optimistická nálada. Posloucháte vy sama hudbu nepříjemnou, drsnou nebo nějak extrémní?
To ano, někdy. Mimořádně inspirující je pro mě v tomhle ohledu Serpentwithfeet – počínaje třeba tím, jak se vyjadřuje, jak zachycuje pocity – včetně těch temných. I ty totiž je třeba si připustit a přijmout za své. A moc oceňuju, když to někdo dokáže.
Dříve jsem žila s tím, že cítit věci je špatně. Že emoce jsou špatně, zvláště ty negativní. Ale poznala jsem, že špatně bylo především to takhle vnímat. Člověk na sobě nemůže pracovat, posouvat se, pokud si emoce nepustí k tělu, pokud je neprocítí.

text: Viktor Poláček

Nneka
Palác Akropolis (Kubelíkova 1548, Praha 3)
ne 12. 3. 19:30
www.fource.cz

Druhý ročník Festivalu Spectaculare, který propojuje současnou elektronickou a experimentální hudbu, tanec a pohybové divadlo s multimédii, projekcemi nebo vizuálním uměním, proběhne od 21. ledna do 6. února 2015 na několika místech Prahy – v Centru současného umění DOX, Chrámu U Salvátora, Paláci Akropolis, Planetáriu Praha a Cross Clubu.

„Velký zájem o všechny koncerty i představení během prvního ročníku nám ukázal, že pro podobný festival je u nás místo,“ říká dramaturg Josef Sedloň. „Podruhé proto nabízíme rozsáhlejší program. Jde o hudebníky, kteří představují to nejzajímavější ze současné scény,“ dodává.

Všechny koncerty obohatí projekce a VJing – například The Macula v Planetáriu Praha, VJs ze studia Lunchmeat nebo svébytní <))) vision factory.

Program doplní akce s vybranými umělci, sobotní tvořivý workshop pro děti s Clarinet Factory a projekce hudebních filmů v biu Oko a kině Světozor – např. snímky s kapelami Sigur Rós, Nine Inch Nails, Caribou, New Order nebo působivý vizuální opus Baraka. º


Festival Spectaculare
Centrum současného umění DOX, Chrám U Salvátora, Palác Akropolis, Planetárium Praha, Cross Club, Bio Oko, Kino Světozor
21. 1.—6. 2.
Vstupenky jsou v prodeji v pokladně Paláce Akropolis, v síti Ticketpro a GoOut.cz. Festival pořádá Palác Akropolis jako volné pokračování koncertní série Music Infinity, součást Live Europe. Program a další informace najdete na www.spectaculare.cz a www.facebook.com/festivalspectaculare.


autor: Jiří Sedlák

Ke klavíru přišla v teniskách, hrála vestoje, stylem jako nikdo jiný, usmívala se. Stačilo jen pár minut její mistrovské hry a dostala nás všechny. Hiromi Uehara.

Ke svému koncertu konanému 7. dubna si japonská klavíristka vybrala bývalý kostel sv. Anny – Pražskou křižovatku. Prostor spravovaný Nadací Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 dotvářel atmosféru dech beroucího hudebního zážitku a zároveň vrcholu pátého ročníku festivalu Mladí ladí jazz. V úvodu večera zahrál jazzový pianista Matouš Hejl svůj recitál ovlivněný jak v projevu, tak ve skladbě spíše hudbou klasickou.

Vivat Hiromi!
Pak již následovala bezmála dvouhodinová performance pianistky, která ve svých autorských skladbách spojuje jazz, fusion, progressive rock a vážnou hudbu. Od začátku vystoupení energická jazzwoman bezprostředně komunikovala s publikem, bavila ho, a tak večer postupně gradoval.

Hiromi vystoupila v České republice již několikrát. Nejprve s Českou filharmonií, v posledních letech pak se svým jazzovým triem. Nyní při provedení skladeb z jejího sólového projektu bez jakéhokoliv doprovodu naplno vynikla její virtuozita. Obdivuhodná pianistka je díky své brilantní hře označována za tu v současné době nejlepší na světě. A každému, kdo byl na jejím koncertě nebo zhlédl alespoň nějaké její video, nezbývá nic jiného, než souhlasit. ∞


Nadcházející koncerty Mladí Ladí Jazz:
Victor Wooten band (USA) + support
Palác Akropolis (Kubelíkova 27, Praha 3)
pá 2. 5. 19:30

Afterparty w/ Boska (NOR) + Fiordmoss (CZ) + DJs
Palác Akropolis (Kubelíkova 27, Praha 3)
so 10. 5. 19:30

Režisérka Miřenka Čechová si se svou skupinou tanečnic během zkoušení Krevet à la Indigo kladla zdánlivě nesnadné otázky: Za co by stálo v současné době bojovat? Za co by stálo se obětovat? A žensky si odpovídají: Je nutné se obětovat za práva krevet. Krásná metafora, kterou lze popsat sexuální frustraci, psychickou nevyrovnanost, nesplněné tužby i nikdy nehynoucí sny.

Miřenka Čechová k tomu příznačně dodává: „Naším hlavním tématem, které se prolíná celým představením, je svoboda, ať už tematická, nebo svoboda performera / umělce na scéně. Svoboda, která je spojená s neusměrňovanou fantazií, s odvahou a se samotným šílenstvím. To, co se může zdát jedněm šílené, může pro druhé být vyjádřením bytostné svobody, radosti z existence. Mě osobně pak v odkazu k surrealismu zajímá prostupnost světů, náhled do existencí skrytých pod povrchem. Paradoxně tvar, který vzniká, není zatížen pohledem do prostorů temného nevědomí, nýbrž naopak, je to esence světla, radosti z bytí, humoru a šílenství, jež se zrodily v procesu zkoušení.“

Členové i samotná skupina Spitfire Company procházejí výjimečným obdobím. Miřenka Čechová obdržela jedno z nejdůležitějších amerických uměleckých ocenění, když se její představení umístilo v žebříčku nejlepších tanečních vystoupení roku 2012 (The Best of Dance 2012) deníku Washington Post. Markéta Vacovská získala nominaci na Cenu Thálie, Cenu Divadelních novin za choreografii i cenu Tanečnice roku na Taneční platformě. Spitfire jako celek zazářili na posledním ročníku festivalu Fringe Edinburgh, kde obdrželi Herald Angel Award a nominaci na Total Theatre Award.

Umělecký šéf Spitfire Company a divadelní dramaturg Paláce Akropolis Petr Boháč říká: „Dnešní generace zabývající se fyzickým, tanečním divadlem začíná být ve svém výrazu sebevědomá a díky tomu i dostatečně vyhraněná k předkládání ucelených estetických tvarů a provokativních myšlenek. Všem nám pomáhá konfrontace s evropskou špičkou. Jsem rád, že Spitfire Company v období 2013/14 uvidí diváci v Jihoafrické republice, Anglii, Koreji, Číně, Itálii, Řecku, Španělsku a v dalších zemích.“ º


autor: Petr Boháč

Kyjovský kroj, texty v „translatině“, rajčatový džus a Chleba s marmeládů. Nejen to čekalo 4. října na návštěvníky Paláce Akropolis, kde nově vzniklá brněnská femipunková kapela Mucha pokřtila své debutové album Slovácká epopej. Mucha společně se skupinou Ty Syčáci, přicházející rovněž s novým albem, pražskému publiku předvedla to nejlepší, co alternativní scéna jihomoravské metropole v současné době může nabídnout.

Jako první se na scéně objevili Ty Syčáci. Kapela vznikla v roce 2000 díky jedné z nejzajímavějších postav alternativní scény, textaři, zpěvákovi a performerovi Petru Vášovi. Muzikant hrající doslova celým tělem, který sám své vystupování nazývá „fyzické básnictví“, si na jevišti každou píseň náležitě užíval a prožíval ji. S obdivuhodnou energií publiku předával texty složené z fragmentů různých jazyků. Slovní spojení, na která není mainstreamový posluchač připraven, tak mohou působit nesrozumitelně, při vícehlasém zpěvu však velice zvukomalebně. Písně z alba Eldorádo v „translatině“, „poetickém esperantu“ nebo „nové praevropštině“ jsou prvním pokusem o propojení „fyzického básnictví“ se zvukovou představivostí v podobě, která bude srozumitelná pro posluchače na celém světě. Závěrem své hudební produkce leader kapely pokřtil desku netradičně – rajčatovým džusem, který nechal kolovat mezi přítomnými diváky.

Zoufalý pocit frustrace
Druhá polovina koncertu již patřila skupině Mucha, pojmenované po frontmance Nikole Muchové. Třiadvacetiletá svobodná matka z Kyjova se ten večer představila v kyjovském kroji s věnečkem a elektrickou kytarou. Společně s ní vystoupili zkušení jihomoravští muzikanti: Martin „Evžen“ Kyšperský (Květy), Petr Zavadil (Ty Syčáci) a Štěpán Svoboda (Budoár staré dámy). Po několika skladbách frontmanka pokřtila LP Slovácké epopeje pivem z plechovky a pokračovala za doprovodu muzikantů dále.
Deska, vydaná díky finančním příspěvkům fanoušků, které kapela oslovila prostřednictvím crowdfundingového portálu, byla v Brně nejočekávanějším hudebním počinem roku. Obsahuje skladby, vypovídající o událostech posledních šesti let zpěvaččina života – neplánované těhotenství, nezodpovědnost mužů, náročnost ženské existence, potřeba lásky, frustrace, izolace, kocovina či hygiena. O Nikoliných ostrých, důvtipných textech se závanem ironie vypovídají již názvy skladeb Semeno, Chlapi sú kokoti, Chleba s marmeládů, Ježíš, Es tut mir leid… Největší potlesk na pražském koncertě však sklidila závěrečná píseň Uchyl.

Tvorba písničkářky je těžko zařaditelná, je v ní něco z punku, z folkloru, rocku nebo šansonu, avšak s jasným odkazem. Prostřednictvím svých přímočarých, vybroušených skladeb se snaží posílit sebevědomí deprimovaných žen a svobodných matek.

Pro některé může být poslech písní či samotné vystupování Nikoly poněkud „silná káva“. Z reakcí publika v Akropoli bylo ale jasné, že si přítomní tuhle „silnou kávu“ občas rádi dají.

Ve čtvrtek 3. října zahráli v Paláci Akropolis The Plastic People of the Universe, aby oslavili 45 let od svého vzniku. Zaplněný sál slyšel většinu z legendárních skladeb. Stejně tak i celou řadu nových z alba Maska za maskou. Z těch bylo více než patrné, že kapela má stále co říci – v dnešní instantní době možná dokonce více, než v některých minulých obdobích. Koncert se nesl v důstojném duchu hodném jména skupiny a jejích členů, dalek pompézním oslavám interpretů středního proudu. Na závěr, po více než dvou hodinách psychedelické hudby, bylo až uklidňující, když zazněly smířlivé Muchomůrky bílé. Protože člověk ze zoufalství snadno pomate se…

Jihoafrická kapela Skip & Die odehrála v rámci svého evropského turné 22. 3. 2013 koncert v pražském Paláci Akropolis. Přinášíme vám fotoreport z místa.

Prohlédněte si fotoreport z koncertu Chapelier Fou, který proběhl na konci září v Paláci Akropolis na pražském Žižkově.

Jazzanova nejsou žádní nováčci. Za třináct let existence si zajistili přízeň davu věrných fanoušků. Před třemi lety Akropoli vyprodali a i tentokrát zbylo večer před koncertem na pokladně jen posledních pár lístků. Kdo si nepospíšil, strávil začátek koncertu ve frontě na šatnu, která se táhla pěkných pár desítek metrů. Opozdilci se tak tak namačkali do sálu a stydlivější s méně ostrými lokty koncert poslouchali z foyeur.

Nutno říci, že za těch pár let, co Jazzanova existuje, se jejich hudba posunula do jiných stylových sfér. Nu-jazz a broken beat jsou ty tam. V Praze předvedla kapela směsici funku s popem, jen lehce načichlou původní jazzovou náladou. Skladby z posledního alba jako by chlapci z Jazzanovy chtěli posunout někam na hranici housu.

Jako od Gerge Micheala
Pódium naprosto ovládl Paul Randolph, zpěvák, který v posledních letech prakticky nahradil původní vokalisty berlínského kolektivu v čele s Clarou Hill. Randolph je nejen sexy svalnatý černoch v uplém tričku, který lascivně vrtí ručníkem místo ocásku, ale také zpěvák s hlasem sladším George Michaela.

Tomu se přizpůsobily i aranže starších skladeb Jazzanovy. Koncertní set, který kapela v Akropoli předvedla, tak v porovnání se starým zvukem a Clarou Hill – nelze to říci jinak – naprosto postrádal koule. Ač jsem se chtěl bavit, stál jsem uprostřed davu a horko těžko se nutil alespoň zhoupnout v bocích. Když přišly na řadu písničky z posledního alba, přemýšlel jsem, zda se raději nepřesunout k baru pro další pivo. Naprostá většina lidí si však tohle vykastrované představení užila a Jazzanovu vyprovodila bouřlivým potleskem s rukama nad hlavou.
Očividně v hudbě platí heslo každému podle libosti. Z Akropole odcházela domů většina lidí spokojená, někteří nadšení. Já si víc než koncert užil následnou afterparty u divadelního baru.

Poslední lednový večer si spolu v Paláci Akropolis zahráli italští hudebníci Musetta a tuzemská stoupající hvězda jménem Floex. Navzdory poměrně vysoké ceně vstupenek bylo vyprodáno. Nové album Floexe nazvané Zorya se křtilo čajem a k dokonalému posluchačskému zážitku chyběly snad jen pohovky.

Ačkoli byli italští předskokani o poznání rozvernější než uskupení českých elektro-dechařů, celý večer se nesl na ambientní vlně. Když jsem se při poslechu otočila zády k pódiu, naskytla se mi obvykle následující podívaná: tvář se zavřenýma očima a lehkým úsměvem, zjevně bloudící vnitřním barevným světem; rozjásaný obličej pevně fixovaný na hudebníky daleko před sebou; těla jakoby nepřítomná nebo zabraná do lehkého hovoru, ovšem nevědomky se neustále vlnící do rytmu pronikajího prostorem. Nevšimla jsem si jediného člověka, který by zůstal příjemnými melodiemi nedotčen.

Tip na příště
Zatímco Musetta uvrhli hned v úvodu večera Akropoli do nálady odpočinkové komedie z prostředí plážových policejních stanic sedmdesátých let minulého století, Floex předložili ponuřejší, složitější struktury oslovující srdce každého milovníka jazzu. Sóla na saxofony, klarinety a další nástroje organicky prorůstala elektronickým základem. Funkci velkého orchestru tak definitivně přebraly počítače, které zaujímaly na pultech před hudebníky své výsadní místo. Pojítkem obou částí byl peříčkově lehký hlas Marinelly, která pohádkovou vílu připomínala i svým vzezřením. Nadoblačnou atmosféru pak dokreslovaly dekorace na jevišti a do nich svícená videoprojekce.

Sice jsme se toho mrazivého večera v Akropoli tancem moc nerozehřáli, ale zážitek to byl. Sama jsem se občas nechala tak unést a ponořila se do vlastních představ za zavřenými víčky, že mě vytrhávala pouze starost o udržení rovnováhy. Poslech takové hudby skutečně vyžaduje křeslo nebo pohovku. Tedy tip na příště: válendový koncert.

Gabin
Palác Akropolis
Kubelíkova 27, Praha 3
čt 17. 2. 20:00
450–570 Kč