V pražské Bubenči se 18. října otevřela bývalá Petschkova vila, ve které se návštěvníkům zpřístupnily sbírky Památníku národního písemnictví v podobě nové výstavní instituce – Muzea literatury. V jeho expozicích jsem se prošla s Alenou Petruželkovou. Přestože kroky skrze text neuslyšíte, náš dialog si nyní můžete přečíst, a projít se tak pomyslně s námi, než se do Muzea literatury sami vydáte.

Jak je Muzeum literatury koncipované?
Jsme v prostoru stálé expozice, přestože je v závorce slovo „ne“, což vyjadřuje náš záměr obměňovat expozice nejenom, co se týče jednotlivých exponátů, ale i co se týče témat. Místností je tady deset, v současné chvíli je to tedy deset témat a předpokládáme, že témata se budou proměňovat.

Hned v prvním sále můžeme vidět video, které propojuje literaturu a vizuální umění. Jedná se o dílo, které vzniklo přímo pro Muzeum literatury?
Jedná se o autorské dílo Vladimíra Houdka, které vzniklo přímo k expozici Abeceda poetismu. Hlavní exponát je ikonické dílo avantgardy Abeceda (1926) na básně Vítězslava Nezvala a fotografie tanečního provedení Milči Mayerové a právě Vladimír Houdek Abecedu interpretuje novým vizuálním jazykem. Pokusů o interpretaci bylo skrze historii vícero, tento vznikl přímo pro tuto expozici. Původní Abeceda je tady celá vystavená na magnetických tabulích. Jsou tu originální knihy avantgardy z 20. let 20. století. Konfrontace mezi interpretací a avantgardní obálkou vytváří představu o posunu, jak jsme se ve 20. letech dívali na poetismus, jak se na něj můžeme dívat v současnosti, ve 21. století. Tuto místnost připravila kurátorka Vilma Hubáčková.

V místnosti dále vidíme i funkční archi­tektonické řešení výstavy, které slouží jako určitý pořadač na vložené knihy.
Ano, pro návštěvníky jsme vytvořili faksimile těchto knih, aby se jimi mohli prolistovat a viděli i dovnitř. K celé expozici je důležitý katalog, který je možno považovat za určitou extenzi exponátů. Do každého z nich vstupujete skrze QR kód, který si na svém zařízení naskenujete, a posléze se vám celá stránka katalogu s dalšími informacemi načte. Katalog funguje jako online webová aplikace, je tedy stále dostupný, a to odkudkoli.

Co vystavuje Muzeum literatury?
Vystavuje pouze naší sbírku, sbírku Památníku národního písemnictví, která je velmi rozsáhlá a rozmanitá. Aby měla veřejnost možnost se se sbírkou seznamovat alespoň částečně, tak jsme se rozhodli právě pro princip obměňování expozic. Můžeme tak posléze sbírku prezentovat v širším měřítku.

Úvodní text na paneláži začíná Rozečteným světem Vladimíra Holana. Co je jeho esencí?
Právě ta neukončenost a otevřenost. Muzeum literatury se nikdy nemůže dostat do hloubky a vždycky zůstává na povrchu těch věcí, protože do literatury můžete vstoupit jedině tak, že si to dílo přečtete. Dokud si ho nepřečtete, tak se pohybujete jen na povrchu a přistupujete k němu z různých stran, ale nikdy ne dovnitř. Rozečtený svět je určitá metafora, protože víme, že literatura zprostředkovává nějakou zkušenost. Je to umělecké zprostředkování nějaké lidské zkušenosti literárním způsobem.

Když se návštěvník podívá do prostoru, vidí určitou otevřenost i nejrůznějším generacím.
Ano, je tady speciální program i průvodce pro dětského návštěvníka. Za těmito účely vznikly listy, ve kterých je hlavní postavou Knihomol, který je takovým průvodcem.

Pojďme projít dalšími sály. Dostáváme se za Nezvalovu Abecedu a teď jsme Mezi slovem, zvukem a obrazem.
To je obecně míněno. Pokud se témata v tomto sále budou konkretizovat, tak nyní je to skrze dílo Milady Součkové. Kurátor Jakub Hauser nazval expozici Žena v pantheonu. Hlavním dílem tady je Mluvící pásmo. Je to kniha, která vznikla ve spolupráci Zdenka Rykra, partnera Součkové, který její verše ilustroval. Jedná se o dílo, které vzniklo před 2. světovou válkou.
Tady pro milovníky literárních experimentů představujeme, jak vypadá geneze vzniku básně. Jsou to autorské vpisky a komentáře. Aktuálně tady vystavujeme originální korespondence Součkové s Jindřichem Chalupeckým. Originální knihy jsou zde vystavovány ve vitrínách, které jsou v zásuvkách. Princip skrývání je téměř v každé v expozici, a to z důvodu ochrany sbírkových předmětů. Zde jsou pak další autorská videa, tady je to konkrétně video režisérky Andrey Culkové a v podstatě je to ztvárnění díla Milady Součkové. Současná autorská invence reagující na původní dílo.
V dalším prostoru se vyskytneme v literárním společenství. Sál není věnován jednomu dílu, ale celému Kritickému měsíčníku, velmi podstatnému periodiku, které vzniklo také před 2. světovou válkou. Vedl jej Václav Černý, osobnost naší literární kritiky, který kolem sebe shromáždil poměrně široký okruh autorů. S touto expozicí už může návštěvník interaktivně pracovat, je tady osobnost Václava Černého a autoři, kteří do Kritického měsíčníku psali. Návštěvník si může vybrat, na jakého autora se chce blíže podívat.

Vybereme Ivana Blatného.
K němu je tady fotografie, medailon a dopisy, které si vyměňoval v rámci Kritického měsíčníku. Můžete si opět vybrat, které vás zajímají.

Tak Ivan Blatný píše Vladimíru Holanovi. S ním jsme začali.
Máme tady dopis a ten si můžete i vytisknout a odnést.

Dopis Blatného Holanovi. Moc se tedy nerozepsal – „Vážený pane Holane, posílám vám opět tři básně na výběr do příštího čísla programu. V srdečné úctě váš Ivan Blatný.“
Tady můžete strávit opravdu hodně času. Instalace samotná naznačuje i tu propojenost mezi jednotlivými autory.

Nyní jsme v instalaci představující Josefa Váchala.
Připravila ji Hana Klínková a zaměřila se zde na Váchalovy portréty a představení právě Váchalovy autorské knihy. Je tedy originál tzv. postily, který je zde i v digitální podobě, aby si ji návštěvník mohl prohlédnout celou. V autorském videu Šimona Koudely je skrze animaci převeden Váchalův dopis jeho příteli. Dílo se jmenuje Nekonečná pánvička.

Dostáváme se do dalšího sálu, co zde nahlédneme?
Tento sál se jmenuje Literatura s otazníkem, je věnován období 1948 až 1989 a využívá do značné míry tzv. Programu autentik, což je program, který vznikal od začátku 90. let až do roku 2009 a kolega Petr Kotek z Literárního archivu pořizoval dokumentární videa a zaznamenával literární život. Byly to hlavně reflexe toho, jak to bylo. Jednotlivých natáčení se účastnili autoři, kteří žili v emigraci nebo kteří nemohli vydávat své práce. To doplňují originální předměty – tady je jeden z nejvzácnějších exponátů naší expozice, což je moták Jana Zahradníčka z vězení. Miniaturní forma kolem 5 cm. Psal ho ručně. Je tak miniaturní, že je zde také přepsán, aby byl čitelný. Máme tady vícero takových autentických rukopisů z padesátých let. Jsou tady rukopisy Jiřího Koláře, Václava Havla, Josefa Škvoreckého. Jsou tady i samizdatové časopisy, Revolver Revue. V těch videích byly zachyceny i momenty, kdy Bohumil Hrabal přebíral cenu Jaroslava Seiferta, je tam zaznamenaná jeho děkovná řeč. Také píseň Sváti Karáska nebo autentický přednes básně Ivana Martina Jirouse. Autentičnost videí je pro návštěvníka nejvíce sdělná.

Ve spodním patře, kam jsme právě sešly po schodech, se dostáváme hlouběji do historie, do 19. století. Jaké dílo je tady obzvlášť raritní?
Toto období je tady přítomno v autorských exponátech, ale ta autorská videa a jejich vizualita komunikují současně. Tohle video od Jakuba Jansy je interpretací Máchových identit. Jsou ztvárněny jako módní přehlídka a vždy se jedná o jednotlivé bloky Mácha barokní, Mácha národní a tak dále. Karel Hynek Mácha je zavalen nejrůznějšími klišé a romantickými zkreslujícími představami a tato forma tak srozumitelně odjímá tyto nánosy a představuje jeho rozmanitou osobnost. Snahou bylo převést osobnost Máchy do dnešního vizuálního jazyka a umožnit jeho osobnost lépe pochopit. Jakub Jansa zpracovával ještě další video o dvou koncepcích národa a to bolzanovské a jungmannovské. Ta rozprava probíhá v netradičním prostoru. Nejde o to, že by někdo něco interpretoval, jsou to citace přímo z těch děl. A tady máme takový pilíř té naší národní identity jazykové – je tu vystaven překladový slovník i s rukopisnými poznámkami Josefa Jungmanna, což je naprosto zásadní věc, když Jungmann překládal Johna Miltona a další světová díla, tak potřeboval rozšířit slovní zásobu, která tehdy nestačila.

Tady je vystaven stěžejní úsek etapy vývoje českého jazyka, kdy se rozšiřoval jeho základ.
Je tady vystaven nejen jeho slovník, ale i překlady.

Takže iniciační Ztracený ráj Johna Miltona rozšířil český jazyk. Možnost ilustrovat témata literatury přímo originály je velmi hodnotná, v dosavadních možnostech pedagogiky nemá obdoby.
Originály mohou být vystaveny jen po určitou dobu, pak budou opět vyměněny za jiné.

Co nejrychleji tedy do Muzea literatury, aby návštěvník mohl vidět nejen dílo, které přispělo k rozvoji českého jazyka. Na závěr se vás Aleno zeptám, jaké dílo ve spodní expozici máte nejoblíbenější vy?
Doslova mne tady fascinuje odlitek ruky a posmrtné masky Františka Palackého, protože tato ruka odkazuje k tomu, že jí napsal naše dějiny.

Ke 100. výročí narození Bohumily Grögerové připravil Památník národního písemnictví výstavu SETINY. V návaznosti nejen na výstavu, ale na výročí 100 let od narození také Josefa Hiršala, partnera Grögerové životního i pracovního, vyšel Sborník Literární archiv s pořadovým číslem 53/2021, který přináší četné množství literárněvědných a literárněkritických studií.

Bohumila Grögerová (1921–2014), byla česká spisovatelka, básnířka, experimentátorka, překladatelka a autorka rozhlasových knih a her pro děti. V 70. letech nesměla publikovat a tak její texty dostávaly podpis jmen pokrývačů. Je autorkou souboru experimentálních próz Meandry (1996) a dvojice memoárově laděných publikací Branka z pantů (1998) a Čas mezi tehdy a teď (2004). V roce 2009 získala její básnická sbírka Rukopis ocenění Magnesia Litera v kategorii poezie a kniha roku. Přestože její pozice svébytné autorky je nezpochybnitelná, spolupracovala a tvořila téměř padesát let s Josefem Hiršalem (1920–2003). Jejich nejvýraznější díla ve spolupráci, JOB-BOJ, Trojcestí či Let let, za kterou autoři obdrželi v roce 1986 cenu Toma Stopparda, jsou také předmětem zájmu aktuálního vydání Sborníku Literárního archivu.

Další esej, tentokrát Anny Försterové z Urfurtské univerzity, se věnuje skutečnosti právě mnohaletého pracovního i milostného vztahu mezi Grögerovou a Hiršalem a jako původní zkoumá, jak se tento vztah odráží v jejich textech. Rozkrývá a mapuje „scény psaní“ (Schreibszenen) – koncept, který byl poprvé formulován německým literárním teoretikem Rüdigerem Campem a přináší pohled na sbírku experimentální poezie JOB-BOJ, v níž se autoři po letech společného překládání prezentují jako autorský tým.

Vydání sborníku se dále věnuje také společným i rozdílným tvůrčím liniím Josefa Hiršala a Josefa Honyse či vizuální poezii Grögerové a Hiršala v 60. letech. Ze samostatného díla Bohumily Grögerové blíže představuje rozhlasové hry, dalším tématem je recepce textů Hiršala a Grögerové v německojazyčném prostředí, především ve vztahu k teoretickým textům Siegfrieda J. Schmidta, a jejich korespondence se zahraničními autory, zejména mezi Bohumilou Grögerovou a Friederike Mayröckerovou. Mezi odborné příspěvky jsou včleněny reflexe či vzpomínky osobností blízkých oběma autorům. Sborník je tak obsáhlým zdrojem nových studií i kritik a přináší hlubinný ponor do tvorby i životní cesty těchto dvou literátů.

Literární archiv 53/2021: Grögerová a Hiršal. Ke 100. výročí narození
Kolektiv autorů; Pavel Novotný (ed.)
Památník národního písemnictví / Muzeum literatury
Praha 2021, 428 s.

Fascinace kvantovou fyzikou, vesmírem, fraktály i kaleidoskopy se zrcadlila v myšlení a tvorbě Bohumily Grögerové. Česká spisovatelka, experimentátorka a překladatelka, která téměř padesát let spolupracovala s Josefem Hiršalem, by 7. srpna 2021 oslavila sté narozeniny. A právě k této příležitosti připravila kurátorka Hana Nováková výstavu Setiny. Ta příběh nejen výstavy, ale i ten osobní přátelský s Bohumilou Grögerovou, otevírá v následném rozhovoru.

Výstavu Setiny jste ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví připravila k nedožitým sta rokům BG. Tuto básnířku, ale i autorku rozhlasových her jste portrétovala už skrze filmové médium, nyní jste ji vykreslila skrze nejrůznější osobní artefakty i audiovizuální instalace prostorově. Co výstava divákovi přináší?
Bohumila Grögerová byla, přinejmenším tou částí svého díla, která se věnovala tvorbě a popularizaci experimentální poezie, dobře známou osobností světového konkretistického hnutí. Ti, kdo se o tento literární směr v zahraničí zajímají, ji z různých antologií experimentální tvorby 60. let znají dodnes. Jako polyglotka tehdy nepotřebovala být překládána; sama plynule tvořila a komunikovala v několika jazycích. Určitým paradoxem je, že u nás v Čechách není dodnes nijak masově známá. Navíc velká část těch, kdo o ní vědí, ji zná coby „tvůrčí i životní partnerku Josefa Hiršala“, což je poněkud zjednodušující pohled a nálepka, protože významnou část svého díla vytvořila bez něj.

Výstava je určena širokému českému publiku a je koncipována tak, aby přiblížila osobnost BG skrze běžně nepřístupné a nedohledatelné artefakty; to vše pokud možno neškolometskou formou, k nimž mají literární výstavy tendenci sklouzávat. Výběr textů z knih BG, celoživotní seznam četby, soukromá kartotéka kuchyňských receptů, kartotéka výpisků z knih či korespondence s nejbližšími přáteli, kteří byli zároveň významnými českými umělci a literáty, by měla v těch, kteří Bohunku před návštěvou výstavy Setiny neznali, probudit touhu seznámit se s jejím literárním dílem. Těm, kdo na výstavu jdou právě proto, že tvorbu Bohumily Grögerové znají, nabízí nahlédnutí do její tvůrčí dílny a do kontextu, z nějž vzešly jejich oblíbené knihy.

V roce 2013 jste režírovala krátkometrážní dokumentární snímek Vidím Tě ve slovech, která nevidím, který je filmovým portrétem BG. Jak dlouho předtím jste BG znala, jak jste se na natáčení připravovala?
S Bohunkou jsem se naživo poprvé setkala až kvůli natáčení školního filmového portrétu. Tehdy už hodně špatně viděla i chodila; řekla mi, že už by raději nic netočila. Byly jsme si ale natolik sympatické, že k natáčení svolila hned při mé první návštěvě, ale jen pod podmínkou, že nebudu mít filmový štáb a budu vše zaznamenávat sama. Tato podmínka předurčila povahu výsledného materiálu: jednak ho bylo mnohem víc, než kdyby mé návštěvy probíhaly se štábem, a jednak byl mnohem intimnější. Kromě našich setkání jsem nikoli četla, ale vyloženě studovala všechny její knihy. Snažila jsem si pro sebe pojmenovat principy a postupy, na nichž jsou vystavěné – a kladla si otázku, jak je „přeložit“ do formy filmu, aby měl stejně rafinovanou stavbu, jako Bohunčiny texty.

Je časté, že k vzájemné blízkosti inklinují osobnosti podobně citlivé a tvůrčí – byl takový vztah právě mezi Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem?
Josefa Hiršala už jsem bohužel osobně nezažila a jeho osobnost znám jen z vyprávění. Přátelé o jejich společné tvorbě říkávali, že „Grögerová dodá grund a Hiršal glanc“. Týkalo se to nejen společné překladatelské práce, kdy BG připravila doslovný překlad, který pak společně cizelovali. BG o Josefu Hiršalovi prohlašovala, že pro ní „byl přesný“; byl přesně tím, koho potřebovala. Nebyla si jistá, že by bez něj kdysi vůbec začala publikovat a že by netvořila pouze do šuplíku.

Jak byste krátce vystihla sbírku Bohumily Grögerové Rukopis, která v roce 2009 obdržela i cenu Magnesia Litera?
Rukopis je kniha z období, kdy se Bohunce rapidně horšil zrak, což pro vášnivou čtenářku, spisovatelku a překladatelku musela být nejspíš nejtěžší životní zkouška. Nedokážu být ve svém hodnocení té knihy neosobní: ačkoliv získala Magnesii a nejspíš dostala Bohunku do povědomí širší čtenářské obce, je to moje nejméně oblíbená z jejích knih. Ne pro své nesporné literární kvality, ale pro obsah. Když máte někoho rádi, tak byste si pochopitelně přáli, aby ten člověk byl ušetřen těžkých situací. Z mého subjektivního pohledu se to s Rukopisem má tak, že „čert vem literární cenu i proslulost; kéž by Bohunka takovouhle knihu nikdy nemusela napsat a mohla být zkušenosti ztráty zraku ušetřena“. Byť nutno dodat, že v té zkoušce neuvěřitelně obstála.

Blízkou přítelkyní BG byla také Adriena Šimotová. Ta jí věnovala dílo Židle, jež bylo pro BG symbolicky důležitým a osobním dílem. Jaká sbírka, či konkrétní báseň, je pro vás něčím vyčnívající, oslovující, stěžejní?
To je v kontextu výstavy Setiny roztomilá otázka. Texty, které jsou pro mě „vyčnívající, oslovující, stěžejní“, jsou právě ty, s nimiž se setkává divák v expozici výstavy. Není tam jediný, který bych zcela autokraticky nevybrala sama. Mám-li ale výběr dál zúžit, tak texty, které mě zasáhly kdy nejvíc, tvoří ve výstavě Bohunčiny vlastní „kurátorské“ komentáře k jednotlivým místnostem s pracovními názvy láska – tvorba – zrcadlení – proměna – smrt – samádhi; a dále „neviditelné“ texty psané bílou na bílé na záslepkách chodeb, které se divákům zjeví až po nasvícení baterkou. Hodně osobní je pro mě ještě příběh seznamu četby. Jeho originál a tehdy jediný „výtisk“ mi darovala Bohunčina dcera Míša Jacobsenová po Bohunčině smrti. Když máte seznam téměř všech textů, které utvářely/utvořily někoho, koho jste znala, říká vám to o tom člověku strašně moc. Věděla jsem, že si tenhle poklad nechci nechat pro sebe. Teď je jím oblepené schodiště letohrádku Hvězda a tvoří jakousi pomyslnou páteř celé výstavy.

Setiny
Letohrádek Hvězda (Obora Hvězda, Praha 6)
17. 6.—31. 10. 2021

František Kobliha, podobně jako jeho generační souputníci Josef Váchal či Jan Konůpek, patří k autorům, jejichž umělecká pozice se mění v závislosti na době, ve které je na ni nahlíženo. Kobliha dosáhl uměleckého uznání již za svého života a dnes patří k nejvýznamnějším představitelům druhé generace českých symbolistů. Náležitě mu tedy – přestože teprve před nedávnem – vyšla obsáhlá monografie.

Jeho první výrazný cyklus Prosté motivy, inspirovaný básnickou sbírkou Jana Nerudy, představil až ve 31 letech. Svou práci sám popsal jako „tendenční s úmyslem popisovat. Je v ní mnoho literatury, životních zážitků, intimit, traktátů, hněvu i lásky. Bůh suď, co je to za slepenec; stavět by z něho nešlo!“ a vzhledem k jeho hlubokému zájmu o soudobou literaturu, zejména poezii, vztah k bibliofilii, znalosti secesního ornamentu a klasického akademického vzdělání bylo pak pole jeho práce rozprostíráno s dobrým základem pro podobu svébytného grafického vyjádření. V roce 1910 vstoupil do širšího povědomí brněnskou výstavou s českým výtvarným a literárním sdružením Sursum (1910–1912), které spojoval zájem zachytit stav duše a vnitřní niterné stavy člověka, ovlivnění magií, okultismem a theosofií. Na výstavě byla představená také práce Josefa Váchala, Jana Zrzavého, Emila Pacovského či Jana Konůpka a podrobněji se kritice výstavy vztáhl pouze Stanislav Kostka Neumann, který tehdy v Lidových novinách o Koblihově díle napsal, že „jeho řeč jest prostá a jemná: jeho snivý a poetický duch nelibuje si příliš v mátohách a pitvornostech. Je nejzdravější z pěti zúčastněných umělců, nemusí si odvykati odkoukaných manýrovatostí, naopak, může stoupati ke složitějším problémům, až jeho technika, zejména, jak se mi zdá, v krajinných pozadí nejistá, uzraje.“ Druhé – a poslední výstavy skupiny Sursum v roce 1912 – se Kobliha již nezúčastnil.

Svébytný v souladu s písmeny i tahy
Tvorbu Františka Koblihy výrazně ovlivnila poezie autorů Karla Hlaváčka nebo Karla Hynka Máchy. V roce 1913 se začal zabývat novým tématem, kterým se pro něj stalo jeho rodné město Praha. Velmi obdivoval dílo Odilona Redona, přestože Koblihovy bytosti žijí v imaginární říši, kde se prolíná dobro a zlo naproti tomu Redonův svět je zahalen ve světě neproniknutelné tmy. Kobliha chápal lyrismus jako základní pramen umělecké tvorby, umění bylo projevem lyrického ducha, snění, které nemusí vycházet ze skutečného prožitku vázaného k realitě. Publikoval pravidelně své práce v Moderní revue (vycházela v letech 1894–1925), kterou soustavně sledoval a chtěl se její estetice přiblížit. Jedním z vrcholů jeho tvorby se staly ilustrace k hojně zpracovávané křesťanské legendě Pokušení svatého Antonína. V Koblihově pětidílném cyklu dominuje snově tajemná, exotická krajina, která je nositelem neodhalených úzkostí lidského podvědomí, bez často přítomné dráždivé sexuality a dokonce bez jediného zpřítomnění Antonína na nějakém z listů. V grafické práci se Kobliha hojně věnoval také ex libris, psal kritiky a eseje a opomenuta by neměla být ani jeho tvorba malířská, ke které se navrátil ve třicátých letech. V době tragických společenských změn konci čtyřicátých let pak pracoval na svém kosmickém souboru Půlnoční vise a svůj pohled obrátil daleko do nadpozemských sfér. Mnoho portrétních dřevorytů věnoval také tvářím Dostojevského, Poea, Danteho a několika dalších tvůrců a blízkých známých. I florální motivy se staly určitou kapitolou Koblihovy tvorby. Hojně se věnoval knižní úpravě a ilustraci a rozvinul tak českou krásnou knihu. Proudy, které pak následně opanovaly tuzemské umělecké vody, jej nestrhly a Kobliha zůstal věrný svému původnímu zaujetí pod celoživotní inspirací jeho vzorem, francouzským malířem Odilonem Redonem (1840–1916).

Památník národního písemnictví ve spolupráci s Arbor vitae vydal Koblihovu první monografii, která jeho dílo představuje provedené statěmi Otto M. Urbana, Gustava Erharta a Karla Kolaříka v grafické úpravě Pavla Růta, jenž je zároveň editorem knihy. Monografie je nádhernou propracovanou knihou, jež představuje jak Koblihovu volnou tvorbu, tak jeho práci pro knihu. Monografii doplňuje soupis Koblihova knižního a grafického díla zahrnujícího též ex libristickou tvorbu a výběrový přehled jeho publicistiky a sekundární literatury.

František Kobliha
Památník národního písemnictví, Arbor vitae, Arbor vitae societas, s.r.o.
2019, 384 str.

Ani o území hustě porostlém stromy, přestože jeho tématem je Les… Tento článek přináší vhled do nového vydání sborníku Literárního archivu, tedy do publikace literaturou a výtvarným uměním hojně prorostlou.

Poněkud nudná, ale nutná úvodní kapitola
Je úvodem z rukopisu Jana Vrby v jeho Pokusu o román stromu. Zapomínání na trudnost i svízele života a upadání do vytržení nad růžovým oblakem květů… přesně tak v rozpuku své fantazie uvádí čtenáře autor, jenž byl český básník a lesník – ostatně, jak jinak s tímto jménem.

Ekopoetika i trampské fantaskno
Podstatnou část obsahu sborníku zaujímá rozbor díla Karla Klostermanna (1848–1923), českého spisovatele s německou národností, který se věnoval realismu a venkovské próze. Michal Hořejší se tomuto autoru věnuje ve své eseji s několika kapitolami a rozebírá Klostermannovo dílo, ve kterém les patří mezi klíčové prvky jeho tvorby.

Šumava propojuje ve sborníku návaznost k dalšímu autoru, který zde nemohl chybět, neboť je ztvárňováním této oblasti znám nejen ve výtvarných, ale i v literárních kruzích. Je jím Josef Váchal, což nebudí překvapení a s klidem naopak jeho přítomnost hřeje u srdce, protože byl autorem Šumavu bytostně milující. V eseji Šumava umírající a romantická aneb amorfní ekopoetika Josefa Váchala se její autorka Hélène Martinelli věnuje Váchalovu vztahu k této oblasti a rozebírá jeho vztah k ní i skrze odkazy na další autorky, jako například Marie Rakušanová, Hana Klínková nebo Marie Bajerová, jež Váchalovu dílu věnovaly rovněž značnou pozornost. Okouzluje více samotný Váchal, jeho dílo, anebo se stal jakousi neuchopitelnou a proto tak fascinující osobností – fenoménem, kultem, který v sobě snoubí mystiku, poetiku, svébytost, urputnost i nevídanou pracovitost?

Michal Peprník do sborníku přináší text o Toposu lesa v českých adaptacích a překladech Posledního Mohykána. Topos, místo s pamětí, místo s příběhy a bohatými asociacemi, je tak les jedním z nejvýraznějších nosičů takových stop. Kulturní mýtus, ve který se román Poslední mohykán amerického spisovatele J. F. Coopera (1789–1851) proměnil, nikdy nechyběl na knižním trhu, byl přeložen do mnoha jazyků a sloužil jako značný inspirativní zdroj nemalému množství brakové literatury a westernů, zná snad každý, přestože jste jej vy – ani vaši známí – určitě (nuže dobře tedy – pravděpodobně) nečetli.

Peprník se věnuje několika jeho překladům a dochází k závěru, že ten aktuální, tedy aktualizovaný s ohledem na citlivější významové nuance a orientací na zralejšího než dětského čtenáře, tady chybí.
Trávení volného času v přírodě, které zakončuje klíčové slovo tramping, je zájmem dalšího textu sborníku z pera Jana Pohunka: trampské fantaskno v průběhu času, charakteristické postavy trampingu nebo fantasktní motivy v trampské literatuře odhaluje ve své obsáhlé eseji s četnými odkazy Fabián, víly a čučkové: nadpřirozené bytosti a trampská próza. Jestlipak jste četli Puchejř nebo slyšeli o brdském horském duchu Fabiánovi nebo trampském bohu Pajdovi?

Alois Kalvoda – jméno spjaté s českou krajinářskou malbou druhé poloviny 19. století, dostává ve sborníku také značný prostor a to v eseji Pavla Štěpánka Symbolika lesa (a zvláště břízy).
Tímto výčtem návštěva Lesa v podobě nejnovějšího sborníku nekončí, ale do jeho útrob už se dále musíte vydat sami a vzdálit se městu, shonu a pobýt nejen v prostoru kaira, ale i mezi řádky této bezmála tří set stránkové publikace.

Sborník Literární archiv č. 51/2019
Památník národního písemnictví 2019,
296 stran

Slovenská meziválečná beletrie vydávaná v Praze, založení studentského spolku Detvan pojmenovaného podle básně Andreje Sládkoviče, agitační brožura Jděte na Slovensko, vybízející čtenáře, aby se místo do Ameriky přestěhovali za prací na východ, etnografické bedekry i lingvistické dokumenty předkládá výstava Z rodinného alba.

Přestože se česko-slovenské vztahy v průběhu 20. století radikálně proměňovaly, kulturní výměna, jak upozorňuje výstava, probíhala i po druhé světové válce – a je aktuální dodnes. Obraz rodinného vztahu mezi Čechy a Slováky, který nebyl narušen politickými převraty, je znázorněn fotografickou instalací česko-slovenských párů od Tomáše Hrůzy. Architektonické řešení výstavy je dílem vizuálního umělce Zbyňka Baladrána, který vytvořil i dominantní objekt, rodový strom indoevropských jazyků.

Dernisáž výstavy 8. září zakončí večerní komentovaná prohlídka s autorkou Monikou Kaprálikovou. Pro děti je připravena procházka výstavou s pracovními listy.


Z rodinného alba
Letohrádek Hvězda (Obora Hvězda, Praha 6)
13. 6.—8. 9.


text: Aneta Křižková