Každý uživatel digitálního prostoru si vytváří neviditelnou identitu. Ta často existuje v rovině hyperreality – simulované skutečnosti, která může působit přesvědčivěji než realita sama. V digitálním prostoru se tato identita stává trvalou stopou, nezávislou na tělesné existenci.

Digitální technologie tak nabízejí nejen prostředky k tvorbě virtuální totožnosti, ale i k její archivaci a replikaci. Veškeré online záznamy lze znovu přehrávat, upravovat a využívat při vytváření digitálně prezentované entity.

S rostoucím propojením reality s digitálním prostorem se proměňuje i naše představa o životě, jeho trvání a konci. Vyvstává otázka, zda digitální existence může nést skutečný ontologický význam, nebo zda se jedná jen o jeho vizuální napodobeninou. Právě tato nejednoznačnost podněcuje hlubší úvahy o smyslu a trvání digitální podoby člověka – a otevírá tak prostor pro koncept tzv. digitální nesmrtelnosti. Fenoménu, kdy data a digitální otisky jednotlivce přežívají jeho biologickou smrt.

„Digitální nesmrtelnost je metafyzikou naší doby,“ píše Sonja K. Koteska. Ve své eseji The Metaphysics of Digital Death (2021) ukazuje, že smrt již nepředstavuje konec existence, ale pokračuje v podobě digitální přítomnosti. „Smrt se stává rozptýlením do sítě,“ tvrdí Koteska. Zatímco fyzické tělo mizí, digitální stopy přetrvávají.

Digitální dvojče

Zatímco Sonja K. Koteska pojímá téma z kulturně-filosofické perspektivy, dvojice teoretiků Ljupčo Kocarev a Jasna Koteska přináší systematičtější výklad. Ve své studii Digital Me: Ontology and Ethics (2020) definují pojem digital me – autonomní, rozhodující a učící se AI entitu, která přetrvává i po smrti původního člověka. Ve své práci mluví o „praktické nesmrtelnosti“, tedy možnosti přežití biologické smrti díky digitální vrstvě existence. Zároveň zavádějí pojem non-human time concept – život mimo lidský čas, s vlastní logikou bytí.

Představa digitálního dvojníka, jenž zároveň uchovává minulost i formuje budoucnost, otevírá řadu etických otázek. Kdo nese zodpovědnost za jeho jednání? Má právo vystupovat jménem původního člověka, nebo jde o samotnou entitu? A kdo „vlastní“ digital me, pokud jsou jeho data veřejně dostupná?

Koteska a Kocarev upozorňují, že s nástupem těchto technologií se redefinuje samotný pojem smrti. Ta již není ukončením existence, ale bodem oddělení biologického života od digitálního vědomí. V tomto ohledu se jejich přístup výrazně liší od tradiční filosofie. Navrhují, že jsme svědky formování posthumánní etiky – nové etické roviny, která reaguje na proměnu chápání samotného života v kontextu digitálních technologií.

Paměť, která neumírá

Koncept digitální nesmrtelnosti silně rezonuje i v umělecké tvorbě. Belgický umělec Emmanuel Van der Auwera (* 1982) ve své sérii Videosculptures zkoumá, jak obraz uchovává otisk smrti.

Nejvýrazněji se tato myšlenka objevuje v díle Videosculpture XXV. (Archons) (2022), v němž oživuje paměť zesnulé dívky pomocí AI. Technologie umožňuje vytvoření její digitální podoby, se kterou může její matka interagovat prostřednictvím virtuální reality.

Auwera vytvořil simulovaný avatar z online dat dívky, která vypadá i reaguje jako skutečná osoba. Instalace sestavená z osmi LCD obrazovek, umístěná v prostoru připomínajícím kryptu, umožňuje matce sdílet s „digitálním dítětem“ přítomnost i po jeho smrti. Vyvstávají tak další otázky: Co z člověka lze uchovat? Je virtuální přítomnost formou skutečného přežití, nebo jen sofistikovanou iluzí? Můžeme s digitálními reprezentacemi nakládat jako s osobami – nebo spíše jako s postavami v simulaci?

Smrt bez pohřbu

Digitální nesmrtelnost může být na jedné straně znepokojivá, na druhé útěšná. Namísto ticha a prázdna po smrti zůstává obraz. Zesnulí se nadále objevují na obrazovkách, žijí v algoritmech a digitální paměti. Smrt tak nenese tradiční definitivnost. Je to smrt bez pohřbu. A právě v tom spočívá jedna z nejzásadnějších proměn, které digitální éra přináší. Smrt se stává rozostřenou, neuzavřenou zkušeností, bez definovaného konce.

text: Veronika Sedláčková

Výstava O času a vodě, připravená pro Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, propojuje téma vody a paměti skrze současnou tvorbu umělkyň a umělců mladší a střední generace. Monumentální i komornější prostorové instalace se propojují ve specifickém interiéru galerie, někdejší barokní jízdárny.

Kurátorka Nina Moravcová přizvala ke spolupráci šestici uměleckých osobností, jejichž díla – od fotografií po prostorové instalace – rezonují s prostředím barokní jízdárny a reflektují vodu jako přírodní, kulturní i vnitřní fenomén. Každý z tvůrců zachycuje vodní prvek jinak – jako proud, zvuk, paměť či tělesný zážitek. Labe, které formovalo historii Roudnice, je zároveň symbolem skrytého, proměnlivého i neuchopitelného – jako paměť samotná. „Fotografie, objekty a prostorové instalace vybrané pro tuto výstavu vstupují do dialogu mezi sebou navzájem, ale i s klenutým prostorem galerie, díly, která jsou v ní vystavena, i s prostředím samotného města Roudnice, neboť je to právě řeka Labe, která stojí na počátku jeho příběhu.“ přibližuje koncepci kurátorka výstavy.

Polina Khatsenka se v díle Elbe–Labe zaměřuje na sonický portrét řeky. Záznamy pořízené ve stejný moment na 14 místech od Špindlerova Mlýna po Hamburk vytvářejí vícerozměrnou zvukovou krajinu. Sama autorka podotkla „Společným úsilím tedy vzniká sonický hyperobjekt, který mapuje neustále se měnící proud řeky a koncentruje v sobě rozličná sonická prostředí z několika částí toku.“

Tereza Severová ve své práci Soutok kombinuje digitální koláž, fotografii a prostorovou instalaci. Reflektuje v ní proměny lokality na soutoku Vltavy a Berounky. Vlastní snímky kombinuje s obrazy zachycenými v proudu datových toků, jež dokumentují proměnu tohoto místa v čase. Také Lucia Sceranková ve své práci reflektuje toto téma. Ve velkoformátové fotografii The View propojuje téma tekutosti vody s fluidním charakterem digitálního obrazu. S tímto polotransparentním snímkem komunikují skleněné objekty designérky Anny Jožové ze série Kairo. Berou na sebe podobu prehistorických fosilií, nerostných vyvřelin nebo oblázků, které tisíce let formovala voda, aby na krátký okamžik ulpěla v jejich prohlubních.

Textilní instalace Lucie Nováčkové se oproti tomu spíše, než na paměť materiálu zaměřuje na naši vlastní paměť a procesy, které ji formují. Její práce Vnitřní fraktál vychází z dlouhodobého pozorování řeky Orlice. Propojuje v sobě téma paměti individuální, ale také kolektivní. Na pozadí této textilní instalace silně rezonuje vědomí skutečnosti, že právě změna v našem přístupu k přírodě a jejímu bohatství výrazně ovlivnila charakter naší krajiny.

Kritický apel v sobě nepostrádá ani instalace studenta ostravské univerzity Antonína Nováka Začněme s vodou. Právě návrat k podstatě našeho vztahu nejen k vodě, ale přírodní sféře obecně, a jeho přehodnocení, by se měly stát východiskem našeho dalšího směřování. Zdá se, že právě to je poselství, které autorky a autory zastoupené na této výstavě spojuje.

text: Vojtěch Hanyš

O času a vodě
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
(Očkova 5, 413 01, Roudnice nad Labem)
6. 6. – 14. 9.

Migrace, paměť, osobní trauma, kulturní dědictví – všechna tahle témata v sobě nesou mnoho těžkosti. Výstava v ústeckém Domě umění ale ukazuje, že je možné o nich mluvit přístupně i lidsky – skrze obrazy, zvuky, gesta. A hlavně skrze konkrétní příběhy.

Výstavu Přesuny a proudy – Kde se setkávají Dněpr a Labe kurátorsky připravil Sasha Baydal (he/they) – původem z Ukrajiny, dnes usazený hlavně v Paříži. Kurátor, který mluví osobně i politicky, se dlouhodobě soustředí na osobní i kolektivní zkušenosti a přesuny – migrací, vysídlováním, ztrátou paměti a to zejm. v post-sovětském prostoru, kdy je Baydalův přístup ovlivněn ještě queer a dekoloniální teorií. Symbolický průplav mezi Ukrajinou a Českem pak dotváří kurátorka Nataša Petrešin-Bachelez, vedoucí uměleckých a kulturních programů v Cité internationale des arts.

Jak mluvit o přesunech – lidských, kulturních, politických – tak, aby řeč nebyla abstraktní, ale transparentní a srozumitelná? Odpověď přišla v podobě souboru děl od tvůrců z Ukrajiny, střední Asie, Balkánu, Afriky i České republiky. Celá výstava se rozprostírá mezi dvě řeky a představuje napojení na skutečný život. Symbolický průplav mezi Ukrajinou a Českem, mezi Dněprem a Labem, se tak stává metaforou pro kulturní a migrační proudy, které jsou právě pro ústecký region více než příznačné.

Každý jednotlivec utváří společnost

Výstava Přesuny a proudy – Kde se setkávají Dněpr a Labe, v originále Displacements and Torrents – Where the Dnipro and the Elbe Meet byla premiérově uvedena v Paříži na podzim roku 2024 a není náhoda, že se v adaptované podobě přesunula právě do Ústí nad Labem. Město s vlastní složitou historií vysídlení, přílivu a odlivu lidí, industriálních pádů i kulturních nárazů, působí jako ideální prostor pro podobnou reflexi. Prostor bývalé kantýny Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, dnešní Dům umění v čtvrti Klíše, se pozměnil v platformu zkoumající osudy, vazby i vztahy s ohledem na geopolitický kontext. Zároveň ale akcentující každý jednotlivý lidský příběh.

Samostatně, ale k celku

Jednoduchým, ale za to naopak silným a výpovědním gestem, rezonuje dílo Leftover Bodies vizuální umělkyně Kvet Nguyen (* 1995). Reprinty archivních fotografií ze 70. a 80. let 20. století, kdy do Československa přijeli na výměnný pobyt vietnamští studenti, nainstalovala autorka přímo na zeď a zčásti přetřela bílou barvou. Skupinové fotografie i jednotlivé portréty v instalaci doplnila výstřižky z novin z 90. let 20. století, ve kterých se objevuje rasistická rétorika právě vůči vietnamské komunitě. Tímto spojením Nguyen zpochybnila jakékoli ideály státního socialismu a upozornila tak na návrat otevřeného rasismu po pádu socialismu.

Od sociologických analýz a výpovědí se k tomu nejvíce univerzálnímu dílu, které nepotřebuje geopolitické ukotvení a přesto lze jeho kulturní odkazy rozpoznat, přiblížilo esteticky výrazné dílo Red Composition od Huai-Kuei Son (1937–2006) (Madame Song). Monumentální tapisérie z rostlinných vláken a koňských žíní připomíná ženské pohlaví, ale zobrazuje motýla; letmo odkrývá poetiku taoistické filozofie skrze odkaz na text Sen o motýlu čínského filozofa Čuanga-c’ ze 4. století př. n. l. „Zdálo se Čuangovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví, zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká proměnlivost věcí!“ Snad více poezie, filozofie a lehkosti by dnešní doba potřebovala, aby nebyla zatěžkána pouze samými fakty, daty a ospravedlňováním sebe sama.

Ponořit se, ale neutonout

Přesuny a proudy nejsou ani tak výstavou o migraci, jako spíš výstavou v migraci. Nezůstávají na povrchu politických hesel, ale ukazují konkrétní těla, jejich hlasy, osudy i paměť. Jsou to proudy obrazů a slov, které se valí klidně, někdy divoce a přes zábrany, ale vždycky s účelem. A v čase, kdy Evropa opět hledá, koho přijmout a koho vytlačit, působí tahle výstava jako tiché, ale důrazné připomenutí: za každým přesunem je lidský příběh.

Přesuny a proudy – Kde se setkávají Dněpr a Labe
Dům umění Ústí nad Labem
(Klíšská 129a, Ústí nad Labem)
24. 4. – 26. 7.