Napravo, nalevo, všude beton. Šeď střídá šeď a ztratit se v uniformním labyrintu je v podstatě nevyhnutelné. Panelové sídliště jako neopakovatelný urbanistický, architektonický, ale také sociální experiment představuje výstava Paneland v Moravské galerii v Brně.

Paneland vznikl jako první z plánovaných výstav projektu MADE IN CZECHOSLOVAKIA pod záštitou Moravské galerie v Brně a Slovenské národné galérie. Impulzem pro celý projekt je rok 2018, který končí pro národy bývalého Československa obávanou, či snad očekávanou, osmičkou. Co nás čeká a nemine je zatím přikryto závojem nevědomosti, ovšem to, z čeho vycházíme a co naše cesty k současnosti ovlivnilo, je známé a už nezměnitelné. A právě fenomén panelových sídlišť zasáhl tak nějak nás všechny.

Nové bydlení, zn. levně a rychle
Zdálo se to jako nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější řešení. To je jeden z hlavních důvodů, proč českou a slovenskou krajinu začaly od počátku 60. let obohacovat domy z panelu. Jednoduchá stavebnice, kterou dokáže pár šikovných rukou sestavit za několik málo dní. Revoluční idea, jak co nejefektněji dostat lidi z vesnic do měst, nebyla v poválečných letech nijak ojedinělá. Ale naprostá exploze sídlišť v 70. a 80. letech Československo dostalo mezi panelákové velmoci. Co na tom, že řada architektů, a hlavně sociologů a psychologů začala namítat, že stavět vše podle jednoho vzoru bez přidané hodnoty nefunguje a bude v budoucnu pravděpodobně přinášet více škody než užitku. Šlo o peníze a čas.

Sídliskové deti
Paneland se podle slov autora a kurátora Rostislava Koryčánka snaží upozadit politickou ideologii, pod kterou sídliště vznikala, a chce především poukázat na důsledky života v panelu a postupné opadání entuziasmu a očekávání. Reflexe změn ve společnosti, které přinesl boom ve výstavbě sídlišť, dokládají ukázky z filmů, fotografie Pavla Štecha a jeho žáků ukazující letargii a neosobnost lánů betonu a bláta, ale také ukázky z televizních magazínů, které se už od druhé poloviny 70. let nebály vznést kritiku směrem k nenaplněnému „sídliskovému snu“.

Jak sídlí děti na sídlišti? se ptá například dokument z roku 1985, a ukazuje tlupy dětí bez dozoru, které, když nejsou rodiče doma, se nemají na koho obrátit, protože reálně se lidé v jednotlivých kotcích neznají, a ani nechtějí znát. Umělý projekt sídlišť zpřetrhal vazby mezi sousedy vznikající po celé generace a přinesl především anonymitu a nezájem. Fenomén dětí vyrůstajících na sídlištích dokládají díla Josefa Bolfa, Tomáše Dždoně či Kateřiny Šedé. Z tvorby povětšinou čiší deprese, strach, samota a touha po barvách a jinakosti, která logicky vyplývá z neosobnosti sídliště.

Dědictví
Kromě šrámů na duši a neodmyslitelné zkušenosti těch, co si sídlišti prošli, jsou pozůstatkem doby dávno minulé samotné domy. Velká debata, která nastala v 90. letech ohledně betonových připomínek minulého režimu a nenaplněného očekávání, víceméně toužila vše zlikvidovat a zapomenout. Nakonec ale svoboda umožňující jiné fasády, nové obchody, variabilita veškerých kusů nábytku a spotřebičů pomohla sídlištím překročit práh nové doby. ∞


Paneland
MG – Uměleckoprůmyslové muzeum (Husova 14, Brno)
24. 11.—18. 3.


text: Barbora Tichá