Všichni jsme si již zvykli na Františka, všemi lajky pomazaného papeže, který v leckterých otázkách 21. století dokázal zaujmout překvapivě lidský, revizionistický postoj. Jen těžko bychom skousnuli, kdyby po něm Svatý stolec opanoval nějaký rigidní kmet, dštící oheň a síru proti přirozenosti světa.

Takovou vizi, alternativní dějiny současnosti, předkládá televizní série Paola Sorrentina. Jeho papež netweetuje o chudých, hladovějících a prchajících, nikomu nohy neomývá. Naopak se snaží o transformaci církve do nejbizarnější podoby, kterou si jen lze vyfantazírovat ve školní lavici o hodinách dějepisu. Tato církev bude temná, neslitovná, trestající. Je ale vůbec možné vysadit celý kolos vatikánské klerikální politiky ze zajetých brázd kompromisu? Ano, ale bude k tomu zapotřebí, aby nový papež povstal z řad konzervatistů toho nejurputnějšího střihu. Aby to byl mladý papež.

Lenny se stává Piem XIII. v pětačtyřiceti a vrásčití kardinálové s hůlčičkami a respirátory záhy poznávají, že získali krutého soupeře, se kterým se celý katolicismus řítí do záhuby. Papež není obroušen dekádami strávenými v systému, je stále do velké míry nováčkem, přichází zvenčí, aby církev kočíroval jako firmu. Jeho nejvýstižnějším i nejhorším charakterovým rysem je však nevyzpytatelnost. Je intuitivní a upřímný, nebo klamný a intrikující? Činí zázraky a mluví s Bohem, nebo vlastně vůbec nevěří?

Tuto královskou hru rozehrává Paolo Sorrentino jako scénárista i režisér na deseti dílech první sezóny seriálu. O její hypnotickou sílu se zasluhují plastické výkony herců více či méně renomovaných, kamera, která dokáže nenudit ani v nejhlubším zadumání a samozřejmě barvitě vykreslené prostředí Vatikánu. Papežský stát výborně pojímá Sorrentinovu vřelou i pikareskní estetiku, kterou zasáhl svět už ve „Velké nádheře“. Výborná je i práce s hudbou, pečlivě vybranou napříč žánry a epochami a přece vždy v dokonalé symbióze s náladou scény.

Filmy celovečerní a mnohovečerní
Přesun výrazných i významných režisérů k seriálové tvorbě je fenomén poměrně nedávný. Činí tak Fincher, Sodenbergh a dokonce Woody Allen. Zatímco Scorsese spouští již druhý ze „svých“ značkových seriálů, u kterých se jeho podíl omezuje na natočení pilotního dílu, Sorrentino věc nebere na lehkou váhu a nezvyklý formát opravdu vyplňuje vlastní filmovou řečí (kvůli chystané druhé sérii dokonce pozastavuje práci na chystaném filmu o Berlusconim). A oproti „Mládí“, které bylo spíš takovým dietním moučníkem pro americké publikum, „Mladý papež“ je záležitostí svébytnou a zároveň zcela autorskou.

Série tematicky navazuje na Sorrentinovské motivy – cesty do psyché distingovaných persón, snažících se o kontrolu nad sebou i nad okolím, mnohdy ve víru pletich, poetika světa vezdejšího, snivost v přátelském dialogu se zasněností. Tak jako „Velká nádhera“ měla co říci o stáří, „Mladý papež“ nachází slova o skutečném nabytí dospělosti. A přece tvůrce přidává úplně nové odstíny. Hluboké znepokojení, děsivost, otázku zodpovědnosti, tradice, spravedlnosti a samozřejmě víry a božství.

Celková stopáž přesahující osm hodin nebyla jen posluhující ke svévolnému šmodrchání a rozplétání příběhu. Namísto rozuzlení, jasných odpovědí jako v detektivce, přináší příběh jen stále větší hloubku a šíři. Není to pohádka o zlu a odtažitosti, která nese poselství opaku. Je to umělecké dílo, které dává spatřit komplexnost duše jednotlivce i světa, které nakazí autorovou věčnou fascinací vším, co nás obklopuje. Neboť dokud v pozemském bytí figuruje láska, nezmizí z něho božské. Alespoň tak lze číst evangelium podle Sorrentina. ∞


Mladý papež (Il giovane papa)
režie Paolo Sorrentino
Itálie / Francie / Španělsko / USA, 2016, 10×50 min.

Film, v němž neexistuje klasická dějová linka. Římská smetánka, její pompézní večírky a snobské intelektuální rozpravy. V hlavní roli zhýralý novinář, autor jediného románu. Jako třešnička na dortu krása Věčného města.

Jistě se při takovém popisu mnohým vybaví Felliniho Sladký život. Řeč je ale o filmu Velká nádhera, který vstoupil koncem loňského roku do kin. Snímek italského režiséra Paola Sorrentina představuje v hlavní roli elegantního novináře Jepa Gambardellu (Toni Servillo), který je autorem jediné knihy, ale i přesto se jako velký spisovatel těší vysokému postavení ve společnosti. Divákovi může svou postavou připomenout právě Marcella, hlavního hrdinu Sladkého života. Ostatně Sorrentino se netají tím, že Fellini je pro něj velkou inspirací, a z jeho filmů rád těží a jistým způsobem na ně navazuje.

Jep je jakýmsi průvodcem životy bohatých a slavných lidí, kteří nejsou upřímní k sobě, natož k ostatním. Chodí do restaurací, navštěvují okázalé večírky, kde všichni tančí, fetují, sledují neobvyklá vystoupení stojící celé jmění. Jako by už římská smetánka nevěděla, jak jinak se zabavit, byla unuděná a bez touhy poznávat něco nového a opravdového trpěla marnotratností.

Oslava jeho pětašedesátých narozenin je pro něj jakýmsi mezníkem mezi dosavadním životem a tím, co má přijít. Začne si pokládat otázky ohledně smyslu svého života a běžné všední události mu pomáhají si odpovědět. Začíná si uvědomovat svůj věk, svou konečnost, prázdnotu vlastního života a ohroženost sebe sama.

Snímek Jepovo tápání propojuje s jeho vzpomínkami na mládí, kdy teprve vše poznával a prvně miloval, kontrastuje s absencí smyslu života, který vede nyní. Zároveň ukazuje, jak je jeho svět oddělený od toho reálného. Metaforickou hranici mezi dvěma světy představuje ve snímku mříž, skrz kterou Jep sleduje dívky z klášterní školy.

Řím jako město kontrastů
Velká nádhera je mimo jiné i poctou Věčnému městu. Spojují se zde dvě odlišné stránky Říma, jeho antická architektura s extravagantním životem, což umocňuje i kontrast v hudebním podkladu. V jedné chvíli zní sakrální hudební doprovod od Bizeta a v druhé komerční techno. Snímek může divákům někdy dokonce připomenout nedávno natočeného Luhrmannova Velkého Gatsbyho, především svými honosnými večírky a ženskými třpytivými róbami.

Sorrentinův film má místo klasické dějové linky spíše podobu kaleidoskopu složeného z různých epizod, kterými hlavní hrdina provází. Namísto děje zaujímá první místo ve snímku krása a nádhera a jejich hlavním cílem je během sto čtyřiceti minut diváka oslnit a zanechat v něm nezapomenutelný vizuální zážitek. ∞


Velká nádhera (La grande bellezza)
režie Paolo Sorrentino
Itálie, 2013, 141 min.