Rozrývání nastoleného systému, ale i půdy, která měla mlčet. Pronikavé počiny ve veřejném prostoru, ale také niterní a osobní výpovědi. Pod rozličnými uměleckými i společenskými činnostmi je podepsáno jedno jméno – Roman Týc.

Občan X
Roman Týc, rodným jménem David Brudňák, díky projektu Občan K. uváděný občas také jako David Hons je kromě své vlastní výtvarné aktivity rovněž spoluzakladatelem volného mezioborového uskupení Ztohoven, centra pro alternativní kulturu Trafačka a komunitního centra Paralelní Polis. Svojí vlastní tvorbě se věnuje již od počátku devadesátých let. Kořeny třiačtyřicetiletého umělce sahají ke graffiti, kde se realizoval prostřednictvím svého dalšího pseudonymu Root (tedy právě kořen). V druhé polovině devadesátých let se také věnoval VJingu. Ačkoli je pro Týcovu (zejména pozdější) tvorbu charakteristický důmyslný obsah, není mu cizí ani výtvarné řemeslo jako takové.

Do povědomí širší veřejnosti vešel Roman Týc hlavně díky společensky podněcujícím počinům společně se svými kolegy ze Ztohoven, výtvarníkova samostatná tvorba je však místy i dosti intimní.

Součástí celku je také obsahově více vrstevnatá skupina hrozivě vypadajících loutek. Jejich prapodivný, nestvůrný vzhled zvýrazňuje skutečnost, že byly sešity z vepřových žaludků. Autor tím odkazuje nejen na výraz svině, jenž byl a je častým prostředkem nenávisti (a užívaným obzvlášť právě v česko-německé při), ale také k faktu, že umělcova rodina po válce získala dům dříve patřící německému řezníkovi.

Snahu nezapomínat zhmotňuje také staré album, z něhož byly vytrhány snímky. Jako memento zůstaly jen růžky na jejich uchycení. Do černého pole mezi nimi vepsal Roman Týc tužkou sotva postřehnutelné popisky.

Sám umělec své počínání okomentoval slovy, že jediný rozdíl mezi Čechy a Němci ve skutečnosti spočívá v jejich odlišném jazyku. To, co nás prý spojuje, je ovšem kultura.

Povstalí z popela i díra v plotě
Esteticky podobně temnou prací je Týcův celek Grave Robber (Vykradač hrobů). Pod tímto názvem se skrývá sbírka podobizen vytvořených ze skutečného lidského popela. Ten umělec získal z kontejnerů pražských krematorií. Portréty jsou navíc záměrně vytvořeny v duchu starých aranžovaných fotografií. Mrazivý charakter výtvorů měl podle autorových slov poukázat na skutečnost, že přebytečný popel po spálení zesnulého končí zproštěn jakékoliv piety jako obyčejný odpad. Původnost díla a jeho trýznivý námět také přirozeně ponoukají k obecnějšímu přemítání nad lidskou smrtelností.

Velmi něžnou prací je pro změnu výtvarníkova Madona, jež zdobila fasádu v českokrumlovské Široké ulici. Týc obrysy Panny Marie s malým Kristem po dobu dvou let vystříhával a tvaroval z drátěného pletiva. To pak umístil na bílou podkladovou desku a celý objekt byl vsazen mezi dvě okna na stěně galerijní budovy. Drsnost pletiva tak ležela v ostrém protikladu k láskyplné něze madoniny náruče. V podobném střetu se jevila i skromnost materiálu a síla výrazu, kterou originální dílo neslo.

Nebyl to ostatně jediný případ, kdy výtvarník použil techniku vystříhávání do pletiva. Uplatnil ji i v rámci výstavy Jen blbni… Zkazíš to všem. Pod jízlivým názvem, jenž zní jako klasické napomenutí z úst staromilného kantora, se skrývá možná úplně ústřední motiv Týcových aktivit – vzdor vůči autoritám. Ve zmíněné expozici jej Týc umělecky vyjádřil už právě svými „kresbami“ lidských obrysů do plotu. Materiál zde, a je tomu tak v mnohých umělcových výstupech, opět zastává roli symbolického odkazu – plot je sice určitou překážkou, ale pohyb jí končit nemusí. Silnou částí souboru jsou také multimediální objekty mající podobu dveří od dětského pokoje v panelovém domě. Skrze jejich matné sklo můžeme sice pozorovat, co se děje v zatemnělém prostoru za nimi, ale dveře nemůžeme otevřít. Jsme tak odkázání pouze na odzírání z pohybu siluet. Nastalá situace utváří znepokojující nejistotu přerůstající až ve strach, jaký zažívá malé dítě za dveřmi svého pokoje v nefunkční rodině. Celek potom doplňuje další „rekvizita“ z dětského období života a zároveň odkaz na charakter pohybu člověka – funkční autodrom umístěný přímo v galerii.

Vytrhnutí z každodennosti
Patrně nejznámějším počinem Romana Týce se i kvůli mediálnímu ohlasu následného soudního procesu a pobytu v pankrácké věznici stala výměna skel na padesáti pražských semaforech. Svým novým pojetím uvolnil autor semaforové panáčky ze strnulé šablony a zachycoval je při činnostech jako venčení psa, pití, močení, ale také jako oběšence. Za práci obdržel Týc ocenění na vídeňském festivalu CINEMA 2007.

Výrazným veřejným zásahem byla také úprava památníku 17. listopadu 1989. Ta nás pro změnu vytrhává z klamavého dojmu, že soudobý režim je oslavou svobody. Ústřední motiv ukazováčku a prostředníku pozvednutých ve vítězné listopadové véčko rozšířil Týc o další dvě gesta a data. Na levou stranu umístil ruce hajlující, opatřené datem 17. listopadu 1939 a na stranu pravou potom zdvižené již pouze prostředníky a podtitulek 17. listopadu 2009.

Roman Týc šokuje. Bylo by ovšem nadmíru povrchní skončit pouze u tohoto tvrzení. Forma díla je častokrát součástí jeho obsahu. Postup šoku je mu nástrojem k působivosti jeho děl. Ústřední úlohou jeho tvorby ovšem vyvolat šok není. Je jí vytrhávání lidi z každodennosti a podněcování k přemýšlení a činnosti. Pomyslným i skutečným rozrýváním ustálených skutečností, pomyslným i skutečným překračováním hranic, o jejichž konečné správnosti není přesvědčen, pudí kontroverzní umělec k přehodnocování a kritickému zkoumání. Je mu vlastní přirozený dialog a – jakkoli klišovitě takový popis zní – pokud možno co nejsvobodnější prostředí. Výtvarný jazyk mu je přitom nejbližším vyjadřovacím prostředkem. ∞

První říjnový víkend vycházelo z Dělnické ulice ven do budovy Paralelní Polis množství lidí. Zdánlivě nesmyslná věta smysl dává. Dvoupatrový prostor vymezující určitou paralelu okolnímu světu je totiž uváděn heslem „vejdi ven“. Ven do útrob budovy tedy vstupovali návštěvníci letošního Hackers Congressu. Přednášky a projekce měly tematicky oscilovat nejen kolem anonymity a svobody ve virtuálním prostoru, ale také kolem decentralizačních nástrojů a kryptotechnologií, které mohou mít potenciál léčit nebo předcházet krizovým situacím, jež nás v blízké budoucnosti nejspíš čekají.

Větev 01
Slovo svoboda je dnes trochu ušpiněné a zejména politické kreatury si jím radostně vytírají řiť. Hodnoty, které slovo zastupuje, jsou tlačeny do pomyslného kouta. Pochopitelně v zájmu bohabojných cílů (potírání terorismu, organizovaného zločinu nebo třeba kriminality v ulicích…). Ve virtuálním světě za sebou zanecháváme stopy a informace, přičemž nevíme, kdo k nim má přístup a jakým způsobem je (zne)užívá. Přesto se i v době sofistikovaných šmírovacích nástrojů spousta lidí stává anonymními, tedy opravdu svobodnými, právě ve virtuálním světě. Většina řečníků se na kongresu shodovala, že šifrování virtuální komunikace by mělo být samozřejmostí. Martin Baroš představil projekt Cryptelo, šifrovací nástroj, který má zejména obchodním korporacím pomoci zabránit finančním ztrátám coby důsledku kybernetické špionáže. O kryptoměně zaručující anonymitu lidem, kteří ji využívají, mluvil Slush (Marek Palatinus), slovutný tvůrce prvního miningového poolu na těžbu bitcoinů. Asi největšího zájmu se dočkal Paul Rosenberg a jeho přednáška o spravedlnosti (včetně té v kyberprostoru). Z prezentovaného vyplývalo, že nástroje pro zachování anonymity jsou v podstatě dobré, musí však být podepřeny silným morálním kreditem toho, kdo jich využívá.

Větev 10
Druhá tematická větev kongresu ukázala propojení umění s moderními technologiemi, umožňujícími realizaci nových přístupů k umělecké tvorbě. Skvělým příkladem, který vzpomněla Viola van Alphen, byla výstava v newyorské MoMA. Umělci do prázdného prostoru vložili nové virtuální patro galerie, které bylo vidět pomocí speciálních brýlí. Jan Nálepa představil vlastní práci. Na pokojové rostliny připojuje senzory snímající jejich biochemické procesy. Nálepa pak získaná data převádí ve zvuky, ze kterých komponuje hudbu. O celkem úsměvném projektu Name Readymade mluvil Janez Janša, jeden ze tří slovinských umělců, kteří se oficiálně nechali přejmenovat podle slovinského premiéra a již několik let pod jménem Janez Janša žijí a tvoří. Podle očekávání se pak velké pozornosti dočkala přednáška umělců ze Ztohoven a debata o současné médii probírané akci rudých trenek jako zástavy muže, co se za nic nestydí. Petr Žilka diskutoval se členy skupiny o tom, jak se dostali na střechu Pražského hradu, aby státní vlajku nahradili rudými trenkami. Jejich akce také možná dokazuje, že to s tou svobodou není ještě tak zlé. Souhlasím nakonec s Ondřejem Neffem, který v úvodní přednášce řekl: „Jsem optimista, budoucnost bude.“ Tak uvidíme. ∞


Hackers Congress Paralelní Polis 2015 se uskutečnil od 2. do 4. 10. v pražských Holešovicích.

Neustálé omílání pro některé kontroverzních jmen členů boardu podle mě záměrně odvádí pozornost od samotného tématu a obsahu projektu, který vnímám jako mimořádně aktuální: nové technologie totiž zásadně mění strukturu naší společnosti a mají potenciál zamíchat i s rolí státu jako nástroje pro její organizaci, což pokládám za mnohem důležitější předmět diskuse, než je krkolomná snaha o definici čistého způsobu financování. ∞


Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Všechno by to znělo jako další kapitola sci-fi knihy nebo filmu – jak je libo, jen kdyby to nebyla realita. Skutečnost, na kterou si opravdu můžeme sáhnout, kterou můžeme žít.

Byly doby, kdy se lidstvu nesnilo o čemkoli (fungujícím) na principu měny. Ovšem postupem času i toto lidstvo zjistilo, že výměnný obchod, dneska bych použila spíš slovo barter, by mohl fungovat jedině ve státě, kde by všechno bylo všech, a tedy by vlastně nikdo nic nevlastnil, za nic nezodpovídal, a tudíž neměl žádnou moc. Moc je ale opravdu slovo mocné, a tak jsme dnes v jednadvacátém století, v nedalekých státech probíhá válka a v těch vzdálenějších třeba hladomor. Moc a touha po ní je motorem k nevyváženosti společnosti, protože kdo má hodně, chce najednou ještě víc. Lidstvu chybí ukázněnost a pokora. A častokrát vlastní názor.

Umělecká skupina, či spíš myšlenková platforma Ztohoven, přichází s dalším projektem. Domem, kde se sice pije káva z hrníčků, ale neplatí se standardizovanou měnou. Místem, kde se potkávají hackeři a vyvíjí nové technologie. Prostorem, kde se propojují projekty různých oborů a lidé se vzájemně konfrontují se sociopolitickou situací. Paralelní Polis, tedy politologicko-společenský koncept, který byl vytvořen již roku 1978 českým disidentem a myslitelem Václavem Bendou v souvislosti s hnutím Charta 77, se snaží o teoretické uchopení společenského dění. Jde svou cestu, paralelní k té oficiální systémové.

A jestli očekáváte další atomový hřib, tak se možná dočkáte. Institut kryptoanarchie, tedy de facto druhý pražský hackerspace, který je součástí Paralelní Polis, je otevřenou platformou hackerů, digitálních umělců, geeků a dalších hardwarových mágů, kteří netráví svůj čas za počítači, k čemuž prvotní asociace může vybízet. Institut je platformou pro diskuze a vzdělávání, otevírající témata svobodné společnosti 21. století. Poukazuje na možnosti kryptoměny, svobodného trhu a paralelní ekonomiky. Chce konfrontovat návštěvníky s otázkou, proč by ekonomické chování lidstva, které je součástí systému, mělo být bedlivě sledované. Proč by se veškeré transakce měly přemístit na internet a být permanentně dohledatelné. Proč by stát měl upírat možnost jednoduše lidsky směňovat bez jakéhokoli zásahu – například v podobě daní. Institut kryptoanarchie se zabývá i politickým uměním nebo vývojem hackerství. Taková témata zazní na prvním hackerském kongresu, který se uskuteční bezprostředně po otevření Paralelní Polis, tedy od 10. do 12. října.

Kafe za 0,003226 BTC
Třípatrový prostor budovy v Dělnické 43, která byla symbolicky natřena načerno, bude dál propojovat pracovní openspace na celém jednom patře a Coffee Library v přízemí, kde si kafe koupíte za již zmíněnou kryptoměnu – tedy bitcoiny. Nebude vás stát nějakých třicet korun, ale zhruba 0,003226 BTC, jestliže kurz bude 1 BTC = 435 USD. Za vše zaplatíte většinou tisícinu běžné částky, což už je samo o sobě výsměchem standardní měně a vůbec celému systému finančního měřítka. Bitcoin ale není úplnou novinkou na „trhu“ – jedná se o měnu, kterou roku 2009 vytvořil Satoshi Nakamot. Ten nebo ti (dosud není jasné, zda za tímto projektem stojí jedinec či skupina) se po větším rozšíření měny od roku 2010 odmlčel. A v čem se Bitcoin liší od peněz v našich peněženkách? Tím, že jde o digitální měnu fungující pouze v internetové síti. Unikátnost bitcoinu spočívá v jeho plné decentralizaci; je navržen tak, aby nikdo – ani autor nebo jiní jednotlivci, skupiny či vlády – nemohl měnu ovlivňovat, padělat, zabavovat účty, ovládat peněžní toky nebo způsobovat inflaci. Tedy nemá žádnou centrální autoritu, žádnou centrální banku. Je to celosvětová měna, která nezná hranice, úroky ani transakční poplatky. A směňovat ji lze za jakoukoli jinou světovou měnu. Celá koncepce domu v Dělnické chce být otevřenou platformou pro rozvíjení svobody a uvědomování si aspektů tohoto slova. „Ztohoven – Vejdi ven“ je pak pobídkou vycházející z loga Paralelní Polis, která naši společnost vnímá jako tu uzavřenou a vybízí k opuštění přístupů a akceptovaných skutečností daných systémem. Paralelní Polis přináší zázemí pro přemýšlení o svobodě nezatížené systémem a zároveň zkoumá její funkčnost. To demonstruje kavárna Coffee Library, která je striktně bitcoinová. Tedy nejedná se o žádnou hru, ale o ukázku toho, že i v realitě funguje ta paralelní. ∞


Hackers Congress Paralelní Polis 2014
Paralelní Polis (Dělnická 43, Praha 7)
10.—12. 10. • vstupenky je možné koupit online
www.paralelnipolis.cz