Převlékat se do cizího těla. Svlékat svoji vlastní kůži jako dočasný háv a moci si obléknout blyštivou verzi sebe sama. Anebo verzi zcela obskurní, zkrátka podle libosti.

V hororovém filmu Substance (2024), který spadá do žánru body-horor, se setkáváme s Elisabeth Sparkle (Demi Moore), ženou ve středním věku, která je ve své práci cvičitelky aerobiku pro TV vysílání vyměněna za mladou náhradnici. Někdejší hvězda v touze po starém životě plném obdivu k její osobě (mladé a krásné) podstoupí experimentální léčbu slibující dokonalost. Ta ji postupně proměňuje v prazvláštní estetickou mutaci sebe sama, kterou již společnost odmítá chápat jako lidskou bytost, naopak v ní vidí monstrum. Ačkoli mě provedení slibného tématu po všeobecném „hypu“ lehce zklamalo, bylo mi jasné, jak zásadní otázky otevírá. Do jaké míry lze tělo modifikovat, než ztratí svou původní identitu? Jak korporátní moc nastavuje normy krásy a jak se tyto normy mění s technologickým pokrokem?

Zaplatím, budu krásnější a pořád se budu nenávidět
Trpí lidé, kteří kritizují fluiditu těla, genderové normy nebo tranzici hrůzou z nestability jejich skálopevného pohledu na svět, krásně vyměřeného tak, jako modré čáry lemující parkovací místa, jako bílá linie ohraničující tenisový kurt, kdy trefa za neplatí? Pokud je identita tekutá a podléhá naší vůli a svobodné manipulaci s ní, jsou parametry „krásného“, „dobrého“, „správného“ ohroženy? A komu taková hrozba vadí? Trendy prodávají a nejen korporátnímu dvoru, ale jakékoli vládnoucí skupině se vyplácí, mít o ovládaných přehled. Vědění je moc. V případě, kdy se ale tradiční binární struktury začínají rozpadat a lidská identita je proměnlivější než kdykoli dřív, je stále těžší „své“ lidi trasovat.
Substance přetváří horor jako žánr do podoby filozofického experimentu. Skrze tělesnou transformaci hlavní postavy film ukazuje, jak kapitalistická honba za dokonalostí a věčným mládím vede k destrukci individuality. Naplňováním norem jsme součástí systému, upevňujeme je. Zatímco některé z nich mají bezpečnostní význam, jiné neslouží zájmu společnosti, naproti tomu mají uspokojit jedince a skupiny u moci.
V dnešní době je hnacím motorem pro správu určité „obce“ zisk – pokud dokážeme vnutit lidem plán, který je usměrní požadovanou cestou, sesbíráme o nich informace, abychom tento proces mohli stále opakovat, budeme vědět, jak od nich získat stále více peněz. Jít cestou estetických norem je celkem bezpečný tah; nabízené služby a produkty jsou generované proto, aby zaplnily uměle vygenerovaný nedostatek. Toho se velmi snadno dosáhne konstrukcí idolu krásy, ke kterému by se mělo směřovat. Chcete mít delší řasy? Symetrické obočí? Plošší břicho a plnější rty? Větší prsa? Na všechny tyto otázky získáte kladnou odpověď, kterou někdo vyřkne za vás. Beauty trendy se samozřejmě musí čas od času obměňovat, aby nás nechaly v konzumentském chodu. A také abychom byli zaneprázdnění sebenenávistí, obžalovávali jen sebe a nevšímali si systémových vad přesahujících kosmetické rozměry a toho, že tato kapitalistická mašinerie je jedna velká blbost.

Deformace binárního kultu
Estetické standardy jsou platné podle tradičního rozdělení lidských bytostí na kategorie: žena, muž. Na Tiktoku se objevují videa, kdy si muži nechávají strojkem na vlasy nebo vousy zastřihávat řasy, aby vypadali mužněji. Standardy krásy se nevztahují jen na ženy. Ženský vzhled je pod nátlakem a neustálým posuzovacím drobnohledem okolí. Muži nemusí podstupovat tolik úprav svého vzhledu, aby byli hodnoceni kladně, ale zároveň určité úpravy podstupovat ani nemohou – například se líčit. Zkrátka muži mají vypadat mužně a ženy žensky. V poslední době se v evropské společnosti lidi už tolik nebojí z nepsaných (nejen) vizuálních pravidel vystupovat. Co se týče módy, hranice mezi tou ženskou a mužskou už se stírají, i když muži v sukních stále ještě sklízejí překvapené pohledy, šperky jako perlové náhrdelníky nebo prstýnky s různobarevnými kamínky si celkem osvojili a v současnosti už ani nevzbudí pozornost (mluvím ze zkušenosti obyvatelky hlavního města).
Pokud jde o tělo, dostáváme se na tenčí led kulturních válek. Zásahy do tvaru těla, fyzické modifikace související často s tranzicí, změnou pohlaví se potýkají s odsouzením a nenávistí. To ale platí i pro situace, kdy chce člověk určitého genderu v těle, které mu podle společenských norem neodpovídá, zůstat. A to přesto, že to nikomu neškodí. Nebo ano? Děsí někoho, že nezná své poddané? Že nezná své nakupující? Že se mění rychleji, než je trh schopen chápat? Ne, zůstaneme u rozlišení dvou pohlaví, ať staré pořádky zůstanou, proto je potřeba vyvolat pořádnou morální paniku nebo obrátit pozornost od svých vlastních hříchů na nešvary queer monster, těch jiných, tedy ohrožujících. Udržovat protipóly my a oni, dobří a zlí, muži a ženy se zkrátka politicky vyplácí.

Lantinkova silikonová prsa a břišáky
Nizozemský návrhář Duran Lantink na pařížském fashion weeku představil své typicky divné siluety nepřirozeně vystouplých boků, ramen vytáhlých až k uším a sukní levitující kolem těla. Lantink je známý dekonstrukcí klasické siluety, na této přehlídce však šokoval (zdá se, že především česká média) jedním detailem: prezentované kalhoty má oblečené muž s připnutou plastikou nadměrných ženských ňader a žena oblečená v mužském torzu. S takovým doplňkem se fotky Lantinkovy kolekce staly jedněmi z nejsdílenějších na sociálních sítích a málokomu by ušly pozornosti. Návrhář se v ní zabýval tématem špatného vkusu, které ilustrovaly zvláštní kombinace – např. hadí vzor v kombinaci s maskáčovým. Šaty dělaj člověka, předvádějí jeho společenskou třídu nebo kulturní kapitál. Umělec není od toho, aby cokoli vysvětloval, pouze hodil lvům rukavici. Vkus jako nemilosrdné měřítko hodnoty člověka zde Lantink nechává promenádovat se po mole, čím horší kombinace nebo divnější tvary, tím lepší. Nejen jeho latexové hrudníky křičí, že s pravidly se moc nepaktuje. Je úplně nadbytečnou informací, jestli máš namakané břišáky a plochý svalnatý hrudník, nebo z něj visí dvě koule plné mléčných žláz a tuku.

Tukové váčky, polštářky a bublinky Michaely Stark
Australská umělkyně Michaela Stark se ve své tvorbě vymezuje tradičnímu estetickému řádu. Své tělo deformuje těsnými korzety a utahuje šněrováním na místech podle svého přání. Místo toho, aby její tukovou tkáň zakrývaly, nechají ji přes svou látku „přetékat“ různými směry. Autorka tak ze svého těla tvoří různé kompozice a tvaruje svébytnou skulpturu, nezávislou na plnění očekávání. Nejedná se však o tzv. body positivity jako takovou, nevyzdvihuje totiž přirozenost, ale části těla naopak vyhrocuje do nezvyklých forem. Její díla jsou vlastně odmítnutím toho, nechávat se tvarovat ostatními. Nechat si diktovat od módních značek nebo pop-kultury, jak by naše těla měla vypadat – zdůraznit pas, zakrýt povislé paže, opticky zvětšit zadek správnými džíny – často, aby se líbila mužům nebo aby dosahováním daných ideálů kupovala víc a víc. Stark jim naopak bere žezlo z rukou a transformuje se podle vlastní vůle, podle vlastních anti-pravidel.

AI nudes Arvidy Bystrom
Švédská umělkyně Arvida Bystrom podobně jako Michaela Stark bere nástroje, které by mohly pro kolonizaci jejího těla sloužit jiným a užívá je pro jeho kontrolovanou proměnu. Těmi nástroji jsou modely umělé inteligence, od kterých získává svoje vlastní nudes, erotické portréty, které pak prodává na platformě OnlyFans. Digitálnímu zneužití dat v současnosti nic nebrání, a tak zmanipulované fotografie kohokoli z nás mohou být nekonsenzuálně využity jako pornografický materiál. Bystrom manipulace těla umělou inteligencí využívá ve svůj prospěch a z vlastní vůle „své“ nahé fotky sdílí. Tři prsa, podivně srostlé končetiny, pupík uprostřed stehna, rozkrok našikmo nebo ňadro uprostřed hrudníku – tyto prvky nám mohou evokovat postupně se proměňující Elisabeth Sparkle v Substanci (Demi Moore vyhrála za tuto roli Oscara za nejlepší herečku v hlavní roli a oceněny byly mimo jiné i masky), která v průběhu filmu vyvolává stále větší divácký odpor – hezký pohled to na konci filmu na znetvořenou shrbenou postavu s různými výčnělky, zkřivenými hnáty a částmi těla na nepůvodních místech není. Bystrom se od protagonistky Substance ve finální formě však liší – je mladá a jedno prso navíc nebo divně propletené a pospojované části těla vyhlazené AI filtrem jsou spíš roztomilou obskurností.

…a tak bychom mohli přestat rozumět všemu, co nás obklopuje, v pojmech mužský a ženský.
Ne všechny fotky umělkyně však obsahují tyto odchylky od „normálního“ těla. AI vygenerovala i odhalené tělo konvenující předpisům krásy. Dokonce autorce vytvořila větší prsa. Umělá inteligence je známá reprodukcí stereotypů, zároveň však může jít proti nim právě zmíněnými tělesnými mutacemi. Ty se zároveň stávají předmětem zájmu: „Možná jsme tak přesyceni tou normativní krásou, že už nás přestává zajímat.“ (Arvida Bystrom pro Dazed). S AI generovaným obsahem už jsme zvyklí na ledacos, mnoho z toho nás i zvláštně přitahuje, a tak bychom mohli přestat rozumět všemu, co nás obklopuje, v pojmech mužský a ženský. Dost ženský, málo mužský, naopak a pořád dokola. Hodnocení těla, které ti nepatří, jehož historii neznáš, jehož prožitkům se nemůžeš přiblížit.

Nebuďme policií patriarchátu a kapitalismu, přestaňme neustále opakovat tělům kolem nás, kam patří. A co dělat s tím novým časovým oknem, které se nám tak otevře? Navrhuji zaměřit se na sebe sama – dekolonizovat vlastní tělo, nechat ho růst si libovolným směrem i preferovaným způsobem, vzpírat se tlakům kolonizátorů a uvědomit si, že záleží na nás, do jakého tvaru ho necháme zformovat a kolik hran přesáhne.

Drazí čtenáři a čtenářky,

žijeme v době, která se neustále snaží měřit, kategorizovat a definovat. Parametry se staly klíčovým nástrojem nejen ve vědě a technologiích, ale i v našich každodenních životech. Kolik hodin bychom měli spát? Jaké BMI je ještě zdravé? Jaký je ideální věk pro založení rodiny? Zdánlivě objektivní čísla se stávají měřítkem našich životů a formují naše rozhodnutí. Ve světě, který se zdá být stále méně předvídatelný, hledáme jistotu v číslech. Filozofové však varují před nebezpečím redukcionismu – člověk není jen souborem parametrů, nelze jej sevřít do tabulek a grafů.
K tématu parametrů, měření a jejich vlivu na společnost se vyjadřuje například Byung-Chul Han, současný jihokorejsko-německý filozof. Ve své knize Psychopolitik: Neoliberalismus und die neuen Machttechniken kritizuje moderní společnost za posedlost výkonem, efektivitou a neustálým sebehodnocením na základě kvantifikovatelných parametrů. Han tvrdí, že v digitálním kapitalismu se sami stáváme „podnikateli vlastního já“, kteří si neustále stanovují cíle, optimalizují se a měří svůj úspěch podle algoritmických ukazatelů, což vede k vyčerpání a ztrátě autentického života.
Možná bychom si měli klást jinou otázku: Nejen jaké parametry určují náš život, ale proč je přijímáme a jak nás ovlivňují? A právě kultura, umění a filozofie nám mohou pomoci hledat odpovědi mimo rámce statistik – tam, kde se pravda nevyjadřuje čísly, ale prožitkem.