Před třemi lety ostravskou scénu oživil absintový klub Les, kde se nyní schází různí umělci, kteří společně pracují na programu pro veřejnost zajímající se o literaturu a umění v Ostravě. Mezi výrazné tváře Lesa patří básník Petr Hruška se svou literárně-hudební Pasekou.

Co pro vás bylo impulsem pro vznik Paseky?
Les sám, který vznikl před třemi lety. Dříve byl naším místem scházení klub Černý pavouk, který ale zanikl, a dlouho se pak nic podobného neobjevilo. Ovšem když se otevřel Les, mnozí z nás shodně pocítili, že v něm roste cosi, co jsme dlouho pohřešovali. V samém počátku mě poprosil Přemek Bureš, herec a majitel tohoto klubu, zda bych si pro něj nevymyslel nějaký pravidelný literární pořad. Kouzlo Lesa mi nedovolilo odmítnout, a tak vznikly večery s názvem literárně-hudební Paseka, které se konají jednou za měsíc, vždy ve středu.

Proč se pořad jmenuje zrovna Paseka?
Souvisí to s názvem klubu. Všichni známe ten pocit člověka dlouho a pracně se prodírajícího hustým lesem, jakou zvláštní úlevou pak pro něj je, když se před ním otevře paseka, světlina, na níž se může zastavit, napřímit a rozhlédnout… Celý les dostane náhle jiný význam. Ovšem slovo paseka skrývá také další význam. Je lidovým označením pro skandál, pohromu, divoké počínání všeho druhu, po kterém zůstane kdeco pokáceno. To se mi líbí, protože nikdy nemohu vyloučit, že pozvaní hosté, často svérázné povahy, nějakou paseku prostě neztropí.

Co si pamatujete z první literární Paseky? Kdy se konala a kdo se jí účastnil?
Bylo to v prosinci roku 2013. Na Paseku jsem pozval nejbližší ostravské přátele-literáty, také proto, že na honoráře nebylo a u nich jsem věděl, že vědí… Takže zde vystupovali básníci Ivan Motýl a Jakub Chrobák, muzikant a textař Marek Pražák, literární teoretik a můj bratr Pavel Hruška, grafik a nedoceněný prozaik Ivo Kaleta. Už na první Pasece se dalo zahlédnout, že tento způsob večera by Lesu nemusel být cizí.

Jaké autory si vybíráte? Co vás při jejich výběru ovlivňuje?
Výběr ovlivňuje mnoho okolností. Chci, aby zde vystupovali autoři méně známí nebo teprve se rodící, stejně jako autoři, kteří jsou známí velmi, nikoliv však pro Ostravu. Dlouho zde nebyli nebo v Ostravě dokonce nečetli nikdy a místní posluchači tak mají možnost poprvé je potkat tváří v tvář. Nezapírám, že se mi chce Pasekami pokud možno nenápadně také ovlivňovat rozhled ostravské čtenářské veřejnosti, té náročnější, která je ochotna zajímat se o něco víc, než jen bestsellery vyložené vedle pokladen stále tuctovějších knihkupectví. A také jsem byl nucen vybírat autory podle toho, zda budou rozumět tomu, že klub v prvních dvou letech neměl peníze na honorář ani cestovné. V úctě konstatuji, že přijížděli z Prahy, Brna, Olomouce, Opavy zadarmo a účast neodmítl ani jeden.

Jak se podepsala Paseka na vašem životě?
Samozřejmě že Paseka s sebou přináší různé starosti a námahy, vyžaduje určitý výdej energie. Navíc se s tím nese jedna věc, kterou ve svém životě „neumím“: pravidelnost. Jsem člověk velice neuspořádaný, prakticky nic, jídlem či spaním počínaje, není v mém životě pravidelné – a teď jsem se určitou pravidelnost musel učit. Každý měsíc, vždy ve středu, vždy ve 20 hodin… To není pro mne nic jednoduchého.

S Pasekou a s děním v absintovém klubu Les souvisí periodikum s názvem Posed; mohl byste říct, o co se jedná?
Je to list o velikosti A2, který vychází jednou měsíčně. S Pasekou souvisí volně. Je trochu hospodským listem, trochu kulturním periodikem, obsahuje recesi vedle hořké básně, reportáž vedle mystifikace. Je jedním ze spontánních nápadů, kterým se v Lese tak daří – vedle různých divadel, performancí, koncertů a podivností všeho druhu.

Na koho se můžeme těšit na Pasece?
V tuto chvíli mám už sestavený program prakticky do konce roku. Na Pasece se objeví třeba Sylvie Richterová, Milan Ohnisko, Jáchym Topol, Jana Sovová, Jan Novák a další. ∞

Knižní rozhovor na objednávku nemusí být nijak vynucený či strojený. Pokud si zpovídající i zpovídaný sednou, je výsledný tvar více než příjemný.

Líbivý titul, který bych jindy považovala za marketingový a podbízivý tah, zde přiléhá. „Pracovní“ setkávání Petra Placáka s Ladislavem Horáčkem totiž věta „Přece tady nebudeme sedět nasucho“ dokonale vystihuje. Kniha se hlásí k tradici plodného hospodského tlachání, přestože toto spojení může znít paradoxně. Hospoda je pro oba aktéry živým a tvořivým prostorem. Není to jen nějaké soukromé útočiště, ale především veřejné místo, kde se rodí zajímavé nápady, a „kancelář“ těch, kteří se nebojí své myšlenky realizovat. Jejich rozhovor rozhodně není planý, naopak v téměř ztracené formě pábitelského vyprávění probouzí svět minulý i současný, oba zároveň tak známé. Čtenář zakouší sílu vyprávění o životě člověka, který v sobě má kromě jiného špetku undergroundu (ovšem hojně přisypávanou zejména Placákovými otázkami). Jako představitel mladší generace je Petr Placák zvědavý, jak Horáček prožíval dobové milníky, rok 1968 i normalizaci, také do jaké subkultury patřil, za jakých okolností potkal Havla, Magora a podobně. Pokud budeme brát v potaz pouze Horáčkovo vyprávění, vypadá to, že byl na režimu i době spíše nezávislý, což nakonec v úvodu k rozhovoru uznává i Placák. Zakladatel Paseky nepatřil k lidem snažícím se aktivně a záměrně tvořit nějakou druhou kulturu, žil si svůj život a sváděl drobné i větší boje s každodenní absurditou komunistického režimu i s lidmi, kteří spoléhali spíše na partaj než na vlastní rozum. Stejné boje pak sváděl dál i po sametové revoluci. Určitá hořkost a nekompromisnost v něm zůstala dodnes. Pevnost tohoto postoje je hodna ocenění. V době smývání viny a alibistických tendencí ke kolektivní odpovědnosti je hodnocení morálního postoje jednotlivce jako takového (v době komunismu i vůbec) téměř společensky nežádoucí. S tím si zpovídaný hlavu neláme. Jeho vyprávění je zpravidla sympaticky věcné a břitké, proto si s Placákem více než rozumí.

Nevyváženost tvaru
Patrně i toto vzájemné příbuzenství přispělo k výslednému tvaru knihy a její jisté nevyváženosti. „Přece tady nebudeme sedět nasucho“ představuje spíše útržkovité a přerývané vzpomínání než interview v klasickém smyslu. Jejich rozhovor nerespektuje hranice žánru a patrně je ani nevnímá. Je živelný, zanícený, přeskakuje z tématu na téma, málokdy je naopak plytký či hluchý. Občas se tomu nicméně nevyhne. Zejména ve chvíli, kdy se témata několikrát opakují nebo kdy tazatel pokládá Horáčkovi pro něj možná trochu banální otázku typu: „Měl jsi dlouhé vlasy?“ Tehdy zpravidla následuje sled jednoslovných odpovědí, který občas působí jako osvěživá slovní přestřelka, v delším měřítku však čtenáře spíše otráví svou „formulářovou“ strohostí.

Rekapitulace
Původní impuls k rozhovoru byl dán zvnějšku. Nakladatelství Paseka loni oslavilo jubileum, 25 let své existence, a k této příležitosti vydalo bilanční rozhovor s jeho zakladatelem. Brilantní je, že na knize to není znát.

Odhlédneme-li od jisté neučesanosti, je rozhovor pro jistý okruh čtenářů objevný. Vedle Ladislava Horáčka nakladatele se v něm zpovídaný představuje zejména jako nadšený propagátor Josefa Váchala a odhaluje širšímu publiku osobu tohoto kontroverzního umělce v celé její šíři. Srovnává ji s jinými osobnostmi té doby: „… Váchal si dělal srandu i sám ze sebe, a dost velkou, ale nevím, jestli tohle svedl Klíma – myslím, že ne. Klíma byl opilec, kdežto Váchal se se zlými duchy kamarádil.“ (str. 43) Josef Váchal byl pro Horáčka celoživotním učitelem, inspirací a příkladem. Po postavě z Váchalova kultovního Krvavého románu pojmenoval i své vysněné nakladatelství.

Největší předností pro mě ale zůstává otevřenost, se kterou dotazovaný bilancuje. Přiznává, že jeho život je jako na houpačce, složený ze správných příležitostí, náhodného nachomýtnutí se i špatných rozhodnutí. Málokdy se v knize objeví nostalgický tón, Horáček bere věci tak, jak přijdou (nebo se tak alespoň tváří), a rozhodně ví, že svoboda něco stojí. ∞


Přece tady nebudeme sedět nasucho
nakladatelství Paseka
Praha, 2014, 192 stran