České streetart a graffiti legendy Skarf, Pasta, Tron, Point a Cryptic 257 svou rozsáhlou instalaci Metropolis uvedli na jaře na světové přehlídce umění EXPO 2010 v Šanghaji. Teď je k vidění v Doxu až do 31. ledna 2011.

Umělce jsem na vernisáži obešel a požádal je, aby mi vlastními slovy popsali, 1. co na výstavu připravili a 2. podělili se o své dojmy ze Šanghaje, resp. Číny. Zbylé kousky do mozaiky jménem Metropolis si na výstavě najdete sami.

Pasta *1979
1. Můj objekt se jmenuje Candy Shop a vlastně jsem si tím splnil svůj sen, o kterém už jsem dlouho uvažoval – vyjádřit městské prostředí za použití signmakingu. Ten sdružuje veškeré formy sdělení, které se objevují na ulici – reklamy, billboardy, vývěsní štíty, neony, polepené výlohy. Využil jsem signmakingu ke zhmotnění svých myšlenek, představ, útržků z rapových textů, které mě baví, věcí, které mě inspirují, se kterými souhlasím, ztotožňuji se a za kterými si stojím.

2. Rozporuplné. Máš dvě tváře Číny. Jedna je moderní a druhá tradiční. Tradiční Čína nejsou jen melancholické domečky, romantická zákoutí a pouliční gastronomie, je to i bída, zápach, nemoci a chudoba. Ve svém základu je to země hrozně chudá, nevyvinutá, i když světu dala 80 % všeho, co dnes využíváme od papíru přes kolo až po střelný prach. Někde mezi tou miliardou lidí je část hyperinteligentních lidí, kteří vytváří moderní Čínu (Hongkong, Peking, Šanghaj). Šanghaj je do jisté míry fascinující, megalomanská, snaží se být na úrovni jiných světových velkoměst. Po vizuální stránce ohromující, ale po té zážitkové a obsahové mě nijak neoslovila. Duch místa – to, co my známe dobře tady z Prahy, tam prostě chybí. Když to řeknu jednoduše a pochopitelně, Šanghaj je něco jako tepláky adidas se čtyřmi pruhy. Je to fake, hra na něco, co není, i když se tak tváří.

Masker *1981
1. Nechal jsem si vymodelovat to, co bych sám vymodelovat nezvládl. Model paneláku, do kterého je vidět, uvnitř jsou figury a je vidět do jejich vnitřních záhybů a myšlenek.

2. Já si to ani moc nepamatuju. Blikalo to, bylo to veliký, mají tam asi dost peněz. Byl jsem tam moc krátce, abych tomu nějak rozuměl. Nevím, jestli to bylo negativní, nebo pozitivní, ale bylo to zvláštní.

Point *1978
1. Vytvořil jsem městský organismus připomínající chobotnici. Je to shluk modelů domů, které navzájem prorůstají červené kónické roury. Domy se množí pomocí červených chapadel. Jako by myšlenka člověka sedícího už v hotovém domě vyrazila ven k zemi a tam od základů vyrůstal nový dům. Organické prorůstá anorganické.

2. Viděli jsme jenom Šanghaj, takže nemůžu mluvit o Číně. Šanghaj je New York Asie, ale to, že tam mají svítící a blikající domy neznamená, že tam nejsou lidi, co žijí v bídě. A navíc je tam totalita, je tam cenzura, nefungují tam blogy a sociální sítě, je to nesvobodná země, která se tváří, že je hrozně cool, ale není. Myslím, že jsme to nerozkryli celé, viděli jsme jenom částečku, ale rozhodně to tam není uvolněné.

Tron *1978
1. Pro výstavu Metropolis jsem udělal čtyřmetrový nápis TRON, který vypadá jako budovy města a má v sobě zabudovaných 1 500 diod. Připomínají mihotání světel, když se díváme na město z dálky, a zároveň je v nich zakódovaná věta INVISIBLE FUTURE FOREVER. Celý objekt je utopická vize města budoucnosti. Doplňují ho dvě obrazovky, které se vznášejí nad nápisem a na nich se odehrává každodenní rituál obyvatele města. Jeho cesta, jež se neustále opakuje.

2. Šanghaj je obrovské, dynamicky se rozvíjející město 21. století. Za posledních 20 let narostlo neuvěřitelným způsobem. Vtipné je, že ta masa betonu je tak těžká, že se celá metropole propadá o několik centimetrů do země. Naše futuristické vize těch blikajících měst, co jsme tam přivezli, byly v Šanghaji realitou. Bohužel moderní zástavba, alespoň v tomto městě, naprosto převálcovala starší čtvrti. Za atmosférou původní Číny by bylo potřeba cestovat jinam.

Cryptic 257 *1982
Nechtěl odpovídat. Na výstavě má Graffomat – nový český vynález, jenž místo nápojů a sušenek servíruje spreje a roušky. Jak se mu líbilo v Číně, nevíme.

Skarf *1977
1. Původně jsem chtěl vytvořit dokument o tom, co dělají kluci, ale pak se to vyvinulo v samostatnější autorskou věc. Vznikla audiovizuální koláž, ve které figurují prvky z instalace. Snažil jsem se kreativně zremixovat jejich věci, taková jízda v čase, kde se od sebe jednotlivé motivy z Metropolis různě odrážejí a navzájem potkávají.

2. Bylo to hrozně zajímavé, ale trochu strašidelné. Vyznění pro mě není úplně optimistické, protože v jádru tamějšího systému je zlo. Tradiční Čína se bourá a demoluje a místo toho se staví padesátipatrové paneláky. Materialistické.

Pasta Oner se pohybuje v graffiti subkultuře od roku 1994 a je považovaný za jednoho ze zakladatelů streetartu v Čechách. Jeho současná tvorba daleko přesahuje tento druh vyjádření. Kromě výstav v galeriích a grafické práce se nejnověji spolupodílí i na instalaci v českém pavilonu na EXPU 2010 v Šanghaji.

Co pro tebe dneska znamená graffiti?
Dneska je pro mě graffiti možnost jít s kamarády na pivo a pak jít dělat throw-upy nebo barevný pieces k trati. Zároveň vydávám street culture magazín Clique, takže hodně energie jde i tímhle směrem.

Jaká byla nejkritičtější situace, kterou jsi při malování graffiti zažil?
Asi útěk z metra. Běžíš tunelem, pak lezeš po žebříku, pak zase dlouho běžíš a nakonec se z toho všeho pobleješ.

Kdy jsi se začal zajímat o streetart?
Streetartu jsem se začal věnovat okolo roku 2000. Narazil jsem na to na internetu a okamžitě mě to dostalo, protože jsem byl zrovna ve fázi, kdy jsem potřeboval říct víc, než jenom „tady jsem“. Bavila mě na tom celá ta údernost propagandy, kterou jsem mohl využít ve svůj prospěch.

Jak se vyvíjela tvoje tvorba?
Začínal jsem na ulici, kde více či méně stále něco realizuju. Také jsem lepil své plakáty a samolepky. Dneska dělám hlavně v galeriích. Kreslím štětcem, při čemž používám projekci jako podklad, takže hodně děl vzniká v počítači. Dělám sítotisk na plátna, limitované série plakátů, realizuji různé objekty a instalace. Témata se mění, ale ne vždy a za každou cenu musím něco říkat. Baví mě hezké věci a tu intelektuální omáčku okolo můžu klidně vynechat.

Kdy jsi začal vystavovat v galeriích?
V roce 2003.

Nepřijde ti přesunutí pouličního umění do galerijních prostor paradoxem?
Bylo to tak vždycky. Před 35 lety to bylo graffiti, dneska jde o streetart nebo ten druh umění, který z něj vznikl. Spousta autorů se chce od graffiti / streetart nálepky očistit a tvářit se jako konvenční umělec. Jiní mají zase strach, že tím přichází streetart o své kouzlo. Lidé streetart milují a pokud ho potkávají na ulicích a pak mají možnost si ho kousek vzít z galerie domů, je to skvělé!

Co si představíš pod pojmy streetart, umění ulice?
Já dělám streetart. To znamená, že se snažím nějakou jasně identifikovatelnou formou šířit estetiku svého jména. Umění ulice nebo umění ve veřejném prostoru je, když jdeš a namaluješ třeba na růžovo tank. Mimochodem graffiti nepatří ani do jedné z těchto skupin, je to naprosto solitérní disciplína. Jediná spojitost je, že streetart z něj vychází. Jsem umělec, který striktně rozděluje graffiti a streetart.

Nedochází v poslední době ke komercializaci graffiti?
Tohle je typicky česká otázka. Jsme národ hipies a inťošů, které rodiče naučili kádrovat, přitom sami žereme hamburgery a čumíme na Novu. Co je komerce? Kde je její hranice? Úspěch je v Čechách něco jako špatná vlastnost a ti neúspěšní se schovávají za nekomerčnost. Ve Státech je úspěch deviza a pojem komerce prakticky neexistuje. Tahle česká zaprděnost mě občas trošku rozčiluje.

Co inspiruje tvoji tvorbu?
Miluju estetický kýč, funkcionalistickou a socialisticko-realistickou architekturu. Baví mě americký signmaking 50.–80. let a pop-art. Mám rád americké nezávislé filmy, staré bondovky, stejně jako propagandistické filmy 50. let v Československu a 60. léta Miloše Formana. Rozhodně obdivuju Andyho Warhola, Claese Oldenburga a Roye Lichtensteina.

Jaký je tvůj nejnovější projekt, který připravuješ?
Výstava pro český pavilon na světové výstavě Expo 2010 v Šanghaji. Vystavuji společně s Pointem, Maskerem, Tronem, Eposem a Scarfem (všichni bývalí writeři, pozn. aut.). Je to největší projekt, který jsem kdy realizoval, a je za ním obrovský kus práce. Pevně věřím, že výstava bude úspěšná.

Napadlo tě na začátku tvé tvorby, že se jednou budeš uměním živit?
Takovéhle věci jsem neřešil. Nešel jsem do toho s ničím, graffiti mě prostě úplně zfetovalo. Je to skvělej fet.

www.pastaoner.cz

EXPO 2010 v Šanghaji začíná 1. 5. a potrvá do 31. 10. Tématem celosvětové přehlídky umění je Lepší město – lepší život. Na výstavu se přihlásilo přes 190 zemí z celého světa včetně Česka. Téma české účasti jsou „Plody civilizace“, což inspirovalo tvůrce vítězného návrhu k vytvoření imaginární urbanizované krajiny uvnitř českého pavilonu. Autorka ideového záměru Mgr. Lenka Lindaurová sestavila tým převážně mladých umělců, mezi nimiž nechybí zástupci české graffiti a streetart scény.

Street artu snese člověk víc, než kolik může spatřit v galerii G35. Jeho posláním je osvěžit prostor ulice, přimět kolemjdoucího k (bezděčnému) zamyšlení, probudit chodce k vnímání jeho běžného, každodenního okolí jinak. Přesunutí děl některých (českých a francouzských) legend street artu do interiéru tedy vnímám trochu jako násilí, ačkoliv mě výstava potěšila.

Česká strana je mj. zastoupena dvěma známými jmény; jsou to Epos a Pasta. Epos uvádí Urban Paintings – obří abstraktní plátna v městském prostředí, která stvořil střelbou paintballovou pistolí na bílé plochy billboardů. Na výstavě jsou představena v podobě fotografií hotových děl a videem (v době mé návštěvy byla ale obří Tesla vypnutá). Pasta prezentuje svou pop artovou podobu, která se, upřímně řečeno, hodí do galerie více než na ulici (alespoň v případě portrétu zmrzlinového muže). Naopak jeho obří černou tubu by venkovní prostor vděčně pohltil; jako alternativní lavičku pro pokuřující teenagery, atraktivní prolézačku pro děti či jen jako zajímavý, náhodně pohozený objekt. Pastův retro rukopis sdělující divákovi „fast food is my life“ by na zdi ulice mohl být stejně tak  reklamou, jako glosou na současný životní styl mnohých z nás. A co víc, jeho čisté, až pastelové provedení by mohlo zaujmout i chodce, kteří ve street artu vidí vandalství.

Produkce francouzských umělců je možná ještě zajímavější. Žena tvořící pod jménem YZ, ve světě známá především svými nejasnými, angažovanými portréty (např. muže s označením „born in slavery“), vytvořila v prostoru galerie útulný pokojíček. Pohled do půvabného, vytapetovaného interiéru, v němž si čte knihu papírová holka s „afrem“, by rozněžnil i zarputilé. YZ je esteticky střídmá, avšak její práce rozhodně nadchnou.

Díla umělce tvořícího pod zkratkou C215 jste si jistě již někde všimli; C215 hodně cestuje a značkuje teritorium svými výtvory  (např. na zdi parku De les aigües v Barceloně – street artové zdi par excellence). Populární a zároveň odstrašující je trojrozměrný objekt nabouraného auta, kterým se v galerii prezentuje (v odkazu na známého bristolského Banksyho). Navíc jako jeden z mála zde vystavuje své obrazy na plátně, což ideu street artu trochu stírá. Ale jeho portréty starých lidí či vousatých bezdomovců jsou technicky pozoruhodné a efektní.

Posledním street artovým guru přehlídky, narozeným v roce 1961 a provázejícím tak celou francouzskou street artovou historii, je Speedy Graphito. Jakožto pravověrný, obsadil většinu galerijní zdi svými kolážemi parodujícími spotřebu, např. symbol dolaru umisťuje mezi své bláznivě barevné komiksové figurky. Je také autorem koláže utvořené ze všeobecně známých ikon, jako jsou loga Google, Visa, Fuji, Milky Way a dalšími. Speedy Graphito se nestydí, tvoří vášnivě a hravě.

Úžasně streetově působí zeď, na jejíž vizuální podobě se podíleli všichni zúčastnění. Vyjadřuje tak jakousi nepsanou ideu street artu: toleranci, spolupráci, kreativitu a svobodu. (Mně se zeď tak líbila, že její foto používám jako pozadí ve svém mobilu.) Stejný pocit, který mě provázel cestou z galerie, bych chtěla prožívat i při střetu s odvážnými, barevnými, tvůrčími podobami současného umění přímo na ulici. V místech, která jsou mi natolik známá, že je přehlížím. Protože uměním je možné sdělit leccos.